„[N]ěmečtí vůdcové odborů a němečtí sociální demokraté jsou nejhanebnější a největší padouši, jaké kdy svět viděl…“
– Luxemburgová Rosa, projev na zakládajícím sjezdu Komunistické strany Německa
Vůdcové sociální demokracie – Ebert, Scheidemann – po čtyřech letech jejich spolupachatelství na běsnění I. světové imperialistické války, po jejich tajných dohodách s Anglií, které měly za cíl dále vyčerpávat revoluční Rusko na frontě, rozjeli krvavou kontrarevoluci.
Berlínský policejní president Ebert, sociální demokrat, rozjel provokace, aby přinutil Spartakovce k předčasnému útoku. Aby udeřili dříve než sami Spartakovci chtěli, aby čelili již připravené a čekající ozbrojené moci.
Luxemburgová a většina vůdců KPD-S byli zdrženliví k povstání, KPD-S byla ustavena před pár dny, objektivní podmínky pro úspěch nebyly hotové. Karl Radek, ne jako jedinec, ale jako mluvčí ruské bolševické strany a Internacionály, upozorňoval KPD-S na nebezpečí a 9. ledna ji varoval, aby se nezaplétala do počínání spojených kontrarevolučních sil a aby se nenechala dotlačit k převzetí vedoucí odpovědnosti za předčasné hnutí v situaci, kdy „[to] není (…) komunistická strana, kdo je v jejich čele [dělnické a vojenské rady], nýbrž sociál-patrioti a nezávislí (USPD)“ – a domlouval ji, aby se přesto v takovéto situaci, o které již bylo rozhodnuto a nedalo se jí vyhnout, bila za to, aby si udržela „charakter pouze protestní akce“, a nikoli povstaleckého útoku.
Avšak hnutí propuklo pod záštitou „nezávislých“. Nejenže KPD-S souhlasila připojit se ke společným prohlášením s USPD a Revolučními důvěrníky (Revolutionäre Obleute), ale vstoupila do smíšené „revoluční komise“, která oscilovala mezi neuváženým pučismem (s pokyny k „pouličním bojům") a pochybným zákulisním vyjednáváním s vládou. Z vlastní iniciativy Liebknecht dokonce souhlasil, aby se stal součástí vedení tříčlenného sboru s Ledebourem za nezávislé a „revolučním důvěrníkem“ Scholzem s nekonzistentním výhledem a iluzí na svržení vlády a získání moci – Rosa Luxemburgová tuto iniciativu usilovně odsuzovala nikoliv z principiálních důvodů, ale pouze proto, že situace nebyla zralá.
„Ebertové-Scheidemannové jistě nemaří čas poradami. Docela určitě nespí. V tichosti, s obvyklou energií a obezřetností kontrarevolucionářů připravují své pikle, brousí svůj meč, aby revoluci přepadli, aby ji úkladně zavraždili. (…) Odzbrojit kontrarevoluci, ozbrojit masy, obsadit všechny mocenské pozice. Rychle jednat! Revoluce zavazuje. Ve světových dějinách jsou její hodiny tolik co měsíce a její dni tolik co roky. Nechť si orgány revoluce uvědomí své veliké povinnosti!“
– Luxemburgová Rosa, článek v Die Rote Fahne, 7. ledna 1919
Kolísavá a slabá KPD-S, zrádcovská USPD a krvavá sociální demokracie. Pomocná služba Sociálně demokratické strany, sekce 14, vypisuje 100 000 marek na hlavy Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové. Zběsilé štvaní proti komunistům, ovšem téměr neorganizovaná bezpečnost vůdčích kádrů strany, špatná konspirace. 13. ledna sociálně demokratický list Worwärts vybízí prostřednictvím básně k vraždě Liebknechta a Luxemburgové.
15. leden: Rosa Luxemburgová, s podlomeným zdravím ze svého dlouhého věznění, Karl Liebknecht a Wilhelm Pieck byly na tip objeveni a zatčeni vojáky. Po výslechu v Hotelu Eden, baště špiclů a vrahů kontrarevoluce, byli Karl a Rosa z hotelu odvezeni. Kapitán Petri dal rozkaz, že se má dbát na to, aby se Luxemburgová nedostala živa do vězení. Během převozu byla Rose vpálena kulka do hlavy, Karl byl při převozu zastřelen „na útěku“. Mrtvola Rosy Luxemburgové byla hozena do průplavu.
Den na to se účastníci vraždy dali při oslavné pitce fotografovat. Kapitán Pabst, který velel vrahům z Hotelu Eden, později prohlásil: „Nechal jsem je popravit.“
Připomínáme si tuto událost jako jednu z mnoha na proletářské revoluční “křížové cestě poseté strašnými obětmi”, použijeme-li výraz Rosa Luxemburgové. Trockij v Manifestu Komunistické internacionály proletariátu celého světa napsal:
„My komunisté odmítajíce polovičatost, lži a zkaženosti zastaralých oficiálních socialistických stran, (…) pokládáme se za přímé pokračovatele hrdinských snah a mučednictví dlouhé řady revolučních generací od Babeufa ke Karlu Liebknechtovi a Rose Luxemburgové.
(…) Socialistická kritika dostatečně zpranýřovala buržoazní světový řád. Úkol mezinárodní komunistické strany spočívá ve svržení tohoto řádu a vybudování socialistického řádu na jeho místě. (…) Proletáři všech zemí! V boji proti imperialistickému barbarství, proti monarchiím, proti privilegovaným stavům, proti buržoaznímu státu a buržoaznímu vlastnictví, proti všem druhům a formám sociálního a národnostního útlaku – spojte se!“
– Trockij Lev Davidovič, Manifest Komunistické internacionály proletariátu celého světa1