Co je Komunistická levice?

Politická kontinuita od Marxe a Engelse k Leninovi, založení Komunistické internacionály a ustavení Komunistické strany Itálie - boj komunistické levice proti degeneraci Internacionály - boj proti teorii “socialismu v jedné zemi” a stalinistické kontrarevoluci - odmítnutí lidových a národně osvobozeneckých bloků - náročná práce na obnově revoluční doktríny a organizace v těsném spojení s pracující třídou - boj proti osobnostní a voličské politice.

Tento text uvádí téměř každou publikaci komunistické levice 1, přesněji Mezinárodní komunistické strany (Partito Comunista Internazionale).

Komunistická levice podle nás představuje nejvyšší vědomou a mezinárodní kontinuitu komunistického hnutí od Marxe a Engelse.

To, co proud definuje, je jeho náročná práce na rehabilitaci revoluční marxistické teorie. Během dějin totiž neúnavně potvrzoval marxismus a zkušenosti levého komunistického hnutí, a to:

  • při střetech s oportunismem a revizionismem
  • bojem proti degeneraci III. Internacionály, které podlehla už II. Internacionála
  • zápasem proti stalinistické kontrarevoluci v podobě “socialismu v jedné zemi”
  • neústupnou pozicí proti antifašistickým a lidově demokratickým frontám
  • bojem proti anarchoidním, demokratickým, spontanistickým, workeristickým a aktivistickým tendencím
  • bojem proti modernizátorům marxismu po hnutích konce 60. let

Proto se věnujeme Komunistické levici, protože to podle nás není nějaká levice, jedna z mnoha. Není to další zajímavý proud, který by nás mohl inspirovat a který bychom mohli okořenit jinými proudy, aby byl pro dnešní dobu stravitelnější. Věnujeme se skutečnému revolučnímu marxismu, pro který Komunistická levice udělala vědomě obrovský kus práce.

Stručná historie Komunistické levice

V roce 1892 vzniká Italská socialistická strana. Najdeme v ní umírněné i radikálnější členy a odbory, tedy tzv. celé socialistické hnutí. Naopak v ní nenajdeme anarchisty.

Když vypukne I. světová válka, evropské socialistické strany selhávají a válku podporují nebo k ní nezaujímají (jako například italská strana) politicky striktně kritický postoj. V Italské socialistické straně však už před válkou existovaly radikální části, které tvrdě hájily revoluční defétismus a marxistickou doktrínu, a i po vypuknutí války pokračovaly ve svém boji.

Jedna z těchto částí je aktivní kolem neapolského periodika Il Soviet, dříve Il Socialista, jehož jíž ústřední postavou je Amadeo Bordiga. V roce 1919 se tato část formalizuje do tzv. Abstencionistické frakce. Uvnitř strany kritizuje oportunismus, revizionismus u stranických parlamentních poslanců, ale i syndikalismus a vně strany anarchismus. Podporuje ruskou revoluci a Lenina a již v roce 1918 předpovídá vznik III. Internacionály. Od té očekává, že bude skutečnou celosvětovou komunistickou stranou.

Po vzniku Internacionály, ke které se přidává i Italská socialistická strana, abstencionisté prosazují tvrdší podmínky přijetí. Ty mají zabránit, aby se Internacionála stala politickým mišmašem a aby se k ní překotně nepřidávaly skupiny a ještě včera sociálně demokratické strany, které se pod vlivem ruské revoluce zdají, že stojí za revolučním komunistickým programem, ale v každodenní aktivitě jej víceméně sabotují.

V roce 1921 Abstencionistická frakce, potom co se jí nepodaří ze strany, i přes ústupky středo-levé většině, vymýtit pravé oportunisty a donutit ji plně přijmout požadované podmínky k členství v Internacionále, iniciuje odštěpení a podstupuje kroky s dalšími radikálními částmi k založení Komunistické strany Itálie (Partito Comunista d’Italia, PCd’I). Ta v Internacionále nahrazuje Italskou socialistickou stranu.

V následujících letech PCd’I, ve které stále převažuje vliv Levice – původních abstencionistů – svádí boj na půdě Internacionály proti sílícímu oportunismu a krokům ústředí Internacionály, která je pod dominantním vlivem ruské strany. PCd’I oslabuje fašismus, protože vůdcové včetně Bordigy a mnozí členové jsou zatčeni. Vedení strany se přesouvá pod vliv Gramsciho a Togliattiho, zakladatelů turínského periodika Ordine Nuovo, jiné části, která byla součástí založení PCd’I. Ti však stojí na jiných pozicích – na směsi marxismu a idealismu – než jaké zastávalo původní Levé vedení strany. Mají též blíže k ruskému ústředí, ve kterém je veden interní boj a kde na úkor Trockého a tzv. staré bolševické gardy upevňuje moc Stalin. Levice mezitím nepřestává vystupovat proti chybám Internacionály, stalinismu a jeho “socialismu v jedné zemi” a předpovídá jí stejný osud, jaký potkal II. Internacionálu.

Levice je ze strany a tedy i z Internacionály postupně úplně vytlačena a do roku 1930 je většina předních komunistů v Itálii zatčena nebo v emigraci. Těžiště Komunistické levice se přesouvá do exilu, Francie a Belgie, kde pokračují v činnosti. Vývoj v Rusku a nastupující II. světová válka vše ještě více politicky komplikuje. Levice se přesto snaží bojovat a na třech frontách – proti fašismu, proti stalinismu a proti buržoazní demokracii – hájí revolučnost marxismu a odmítá antifašistickou jednotnou frontu s nekomunistickými stranami a skupinami.

Po pádu italského fašistického režimu je Itálie rozdělená válečnou frontou, která znemožňuje komunikaci mezi severem a jihem země. Levice v emigraci se navrací do Itálie a zakládá Internacionalistickou komunistickou stranu (Partito Comunista Internazionalista, PCInt) s jejími novinami Battaglia Comunista. Po obnovení spojení mezi militanty Levice, se ve straně objevují odlišné pozice k zhodnocení tehdejší situace a částečně i k antifašismu a teoretickým otázkám. Pokračující střet a otázka odborů a Ruska a stalinismu vedou v roce 1952 k rozkolu a strana se rozděluje na dvě větve, které se později rozlišují dle novin – Battaglia Comunista a Il Programma Comunista. Proud okolo Battaglia Comunista si ponechává původní název strany, proud okolo Il Programma Comunista s Bordigou se přejmenovává na Mezinárodní komunistickou stranu (Partito Comunista Internazionale).

Po tomto rozkolu nastává těžká rekonstrukce strany a práce na mnohých programových tezích a politických dokumentech včetně činnosti v pracující třídě, činnosti, která je silně ovlivněná okolními podmínkami – revoluční komunismus byl poražen kapitálem a stalinismem, odbory byly integrovány do státu. Přesto se straně na konci 50. let 20. století podaří etablovat své skupiny v zahraničí. Mnohé z tehdejších dokumentů jsou vlastně reakcemi na nově vzniknuvší rozpory ve straně sklon k aktivismu či akademismu, popření role odborů či hledání léků na stávající nepříznivé podmínky – a opětovným přihlášením se k nezměněné politické kontinuitě a zkušenostem Levice.

V 60. letech se odštěpuje skupina kritizující stranu za nečinnost a zakládá Rivoluzione Comunista, která existuje dodnes. V roce 1970 umírá Bordiga a pokračují spory ohledně odborové otázky. Nejprve je odborový svaz CGIL (největší v Itálii, blízký stalinistické straně) prohlášen za rudé odbory, aby se hned poté pozice otočila do totálního opaku, tj. do prohlášení, že odborová forma je přežitek a komunisté se mají práce v nich zřeknout. Během tohoto turbulentního období je vyloučena florentinská část, která pokračuje pod stejným názvem a vydává dodnes Il Partito Comunista.

V průběhu 70. let eskaluje další cyklus sporů, tentokrát ohledně národně osvobozeneckého boje a nových řešení na získání více vlivu. Je to ale až otázka Středního východu, které odpálí naakumulované rozpory a strana se v roce 1982 za vyhrocených podmínek úplně rozpadá.

Dalo by se tedy říct, že v průběhu 70. let končí jasná politická kontinuita strany a po krachu v roce 1982 jednotlivé sekce pokračují samostatně. Od té doby se již nepodařilo překonat tehdejší rozpory a znovuustavit jednu (vedle Il Partito Comunista, jež pokračuje zcela nezávisle) jedinou organizaci. Někteří militanti Levice tudíž nejenže odmítají poslední čísla Il Programma Comunista, které již opouštěly původní pozice, ale pochybují o mnohých dalších pozicích strany, které zastávala již v průběhu 70. let, kdy v ní vznikl tzv. nový kurz. Mezi dnešními reprezentanty Komunistické levice, které se odvolávají na původní stranu není jednoduché rozpoznat rozdíly a věrnost původním pozicím.

Organizacemi či projekty, které se hlásí k odkazu původní Levice jsou (řazeno abecedně dle názvu jejich italského tiskového orgánu):


  1. Pojem “levice” byl mnohokrát překroucen, až se stal nejednoznačný. Zatímco “komunistická levice” je společný a uznávaný způsob, jak v Itálii a jinde v Evropě mluvit o tomto proudu a tradici, jinde ho lidé mohou chápat jinak. Proto pokud mluvíme o “levici”, “komunistické levici” nebo používáme italské označení “sinistra” (v překladu “levice”), máme tím vždy na mysli právě a jen tento konkrétní proud, a ne něco beztvarého a všezahrnujícího, jak se pojem někdy nesprávně používá.

    [return]