Report z mezinárodního setkání La sinistra comunista internazionale

Setkání věnované diskusi o úkolech strany s ohledem na činnost odborů se konalo online. Účastnili se ho soudruzi a delegáti odborů. Při přípravě tohoto setkání byly navrženy texty marxistické levice, které najdete na stránkách: 1) Dizionarietto dei chiodi revisionisti: Attivismo; 2) False resource of activism; 3) Il Partito di fronte alla questione sindacale.

V mezích dostupných zdrojů komunisté nepohrdají kontaktem s třídou, propagandistickou prací a snahou získávat nové stoupence uvnitř ekonomických organizací proletariátu, protože neexistuje žádný rozpor mezi bezprostřední aktivitou pro případné výsledky a obecnější revoluční přípravou.

Tento obtížný úkol je vykonáván v kontrarevoluční fázi, která trvá již desítky let a která téměř zničila schopnost proletariátu organizovat se a bojovat. Buržoazie uplatňuje svou třídní nadvládu prostřednictvím vedení systémových odborů a jejich schopnosti potlačovat boje nebo je učinit zcela neúčinnými. V grassrootových odborech spatřují dělníci alternativu k neustálým porážkám, které utrpěli, ale potýkají se s omezeními, které tyto orgány nemohou překonat: s kompatibilitou kapitalistického systému.

Pouze ve své síle nalezne proletářská třída schopnost zcela obrátit směr a, cílevědomě poháněna materiálními podmínkami, nalezne nejvhodnější formy organizace, aby se pozvedla na úroveň revoluční třídy a pouze rozhodujícím vlivem předvojů strany se v boji za vlastní emancipaci přikloní k revolučnímu programu.

Níže jsou uvedeny dva krátké texty, které diskusi zavedly.

Ekonomický boj a politický boj

Zásady

Z marxismu jsme si osvojili, že proletariát, ať zaměstnaný či nezaměstnaný, jedná na terénu bezprostředního boje, než si uvědomí potřebu revoluce, tj. překonání kapitalistického systému výroby svržením buržoazního státu a nastolením diktatury proletariátu, s koncem námezdní práce a systému tržní směny.

Velké proletářské masy jsou deterministicky nuceny bojovat, a to pod tlakem objektivních podmínek, ve kterých jsou nuceny žít, tj. prodávat svou pracovní sílu kapitálu. Pouze ve straně, v komunistických předvojích, předchází jednání vědomí a zná bezprostřední, průběžné a konečné cíle boje o moc a je to vědomí, které je nástrojem, který jim umožňuje nikoli vytvářet a vyvolávat revoluce, ale vést je. Úkolem strany (komunistů) je přenést předvoje bojů z jejich bezprostředního terénu na terén všeobecného boje proti systému, tedy neodmítat aktivní účast na okamžité činnosti v mezích podmíněných možnostmi. Ve straně neexistuje žádný rozpor mezi bezprostřední aktivitou pro případné výsledky a obecnější revoluční přípravou. Nedílnou součástí práce strany je proto participace, snaha získávat nové stoupence a propagandistická činnost ve všech proletářských ekonomických organizacích.

Dělnické odbory nejsou samy o sobě revolučním nástrojem, ale mohou se stát impozantním nástrojem přípravy na revoluci, když strana ovlivňuje převládajícím způsobem proletářské masy, které jsou jejich součástí, a získá jejich předvoje pro program revoluce. Nicméně vliv komunistů v ekonomických organizacích třídy je také rozhodující pro dosažení okamžitých ekonomických výhod.

Účast proletářů v masových ekonomických organizacích je školou, kde proletáři uplatňují třídní solidaritu, školí se pro boj, používají organizační metody a nástroje užitečné pro dosažení jejich konečného cíle, zrušení námezdní práce.

Dnes

Proletářské boje v zemích s delším kapitalistickým rozvojem mají charakter sporadický, odvětvový a vztahují se k jednomu podniku. Některé nedávné příklady jsou: boje proti zavírání důležitých továren ve Španělsku a Itálii (Nissan, Arcelor-Mittal, Whirlpool), boje v několika evropských zemích proti pracovním podmínkám tváří v tvář pandemii COVID-19.

Zatímco v zemích s kratším kapitalistickým rozvojem jsou rozšířené proletářské boje, do kterých je zapojena velká část proletariátu (např. stávky v Číně v průmyslových oblastech, v Turecku stávky kovodělníků a horníků, generální stávka před několika dny v Indii, které se zúčastnilo 200 milionů dělníků).

Veškeré ekonomické boje byly po příliš mnoho desetiletí silně ovlivňovány drtivým vlivem oportunismu, který se projevoval v ústředním vedení institucionálních a státem podporovaných odborových svazů. Současná kontrarevoluční historická fáze se projevuje také, ale zdaleka ne pouze, ve schopnosti těchto odborů udržet dělnickou třídu v pasti a zbavenou vyhlídek, plýtvat energií proletariátu na dílčí cíle a neúčinnými metodami.

V mezích dostupných zdrojů považují komunisté za svůj úkol aktivně se účastnit bojů tím, že zdůrazňují charakteristiky, které jim umožňují rozšířit se a seskupit různé kategorie, společnosti, teritoria a odsuzují strukturování (fragmentaci) bojů, požadují jejich rozšíření a sjednocení.

Pokud jde o cíle, je třeba třídu orientovat na obecné cíle:

Je třeba brát v úvahu jakýkoliv boj, i ten, který je veden s omezenými cíli a malými požadavky, a nikdy se nevzdat odsouzení těchto limitů a nevzdat se prohlášení a propagování přechodných a konečných cílů proletářského hnutí.

Úkolem komunistů je přivést dělníky k tomu, aby pochopili, že i dílčí vítězství mají dočasnou povahu a že není možné, aby se proletářská třída osvobodila od vykořisťování, aniž by bojovala za svůj konečný cíl, zrušení námezdní práce.

Grassrootové odbory

Proletářský boj bude pokračovat bez předvídatelných vzorců. Cesta z propasti desetiletí trvající kontrarevoluce povede přes pokusy o dobyvační obrození proti neblaze proslulým oportunistickým praktikám. V posledních letech bylo ustavení lidových odborů, bojovných odborů alternativních k institucionálním odborovým centrům, známkou této potřeby dobyvačného obrození. Je jisté, že obnovení bojů povede ke vzniku různých orgánů, stávkových výborů, podpůrných skupin, územních organizací atd.: tyto spontánní formy organizace jsou a budou reakcí třídy na neschopnost, do které je uvrhla oportunistická a buržoazní praxe institucionálních odborů.

V posledních letech jsme byli a budeme svědky šlechetných pokusů proletariátu hledat cestu protiofenzívy, ale jak jsme v posledních desetiletích opakovaně uváděli a ověřovali, tyto pokusy (budování nových odborů) mají omezení v tom, že nepřinesou kýžené výsledky, pokud třída nenajde ve své síle způsob, jak zcela zvrátit politický směr.

Na rozdíl od systémových odborů, jejichž úkolem je zachovat moc vládnoucí třídy, bojovné odbory nebo grassrootové odbory, které vznikly mimo kontrolu systémových odborů, jsou formami organizace skutečně orientované na obranu životních podmínek svých členů, přičemž zůstávají v mezích daných ekonomickou kompatibilitou systému. V nich může být pro komunisty snazší navázat kontakt s třídou, dělat propagandu a snažit se získat nové stoupence.

Je však třeba mít na paměti snahu státu začlenit tyto struktury do svého aparátu prostřednictvím povinnosti podřídit se kodexům a předpisům, které jsou nepostradatelné pro jejich uznání jako protějšků při jednáních.

Pouze poměr sil příznivý pro proletářskou třídu dosažený všeobecnými boji v ekonomické oblasti dopřeje de facto záruku (nikoliv uznání buržoazním státem) životaschopnosti samostatných organizačních struktur třídy jako takové.

Delegovaní zástupci

Jednou z oblastí, která nabízí užitečné sjednocení stranické práce a odborové činnosti, je ta, kterou provádějí soudruzi, kteří jsou zaměstnanci určeni jako delegáti odborů a podobně. Je pravda, že tito soudruzi jsou vystaveni riziku, že budou uvězněni v minimalistické a korporativistické praxi. Je však také pravda, že v případě fáze boje, která nastavila poměr sil příznivý pro dělnickou třídu, je legitimní, aby komunisté pronikali do bezprostředních, byť okrajových struktur, v rámci přísného všeobecného programového a politického přístupu. Tato situace nabízí komunistickým militantům možnost organizovat častá dělnická shromáždění, rozšiřovat boj v čase a prostoru, odsuzovat pokusy o smír ze strany odborových center a konečně, pokud by ze strany odborového vedení přišla opatření defenestrace (vyhnání), neměla by být tato opatření přijímána pasivně, ale měla by existovat povinnost prohlásit, že jediní, kdo mají takovou pravomoc, jsou sami pracující, jejichž jménem delegáti jednají a jejichž jménem vykonávají jejich obranu třídních zájmů až do nejhořčejšího konce.

Cíle

V ekonomických bojích je nanejvýš důležité identifikovat cíle, jejichž sledování učiní přímé akce proletariátu činit kroky vpřed. Proto je nutné odsoudit plýtvání proletářskými energiemi a kontrarevoluční charakter bojů za nesprávné cíle (korporativní nebo odsouzené k nezdaru).

Nejnázornějším příkladem je zkušenost z boje britských horníků v 80. letech. Místo toho, aby požadovali plnou a zaručenou mzdu, bojovali za právo pracovat, za „vykořisťování“, marně požadovali, aby staré, nezdravé uhelné doly zůstaly v provozu, i když bylo jasné, že žádný kapitalista by neinvestoval do činnosti, která se stala neekonomickou. Podobná situace nastává v Tarantu, ve staré ocelárně Arcelor-Mittal, kde požadují práci výměnou za zdraví dělníků a celého města. Včera stejně jako dnes se kapitál nestará o životy pracujících, což je v tomto období pandemie ještě patrnější: nejprve práce a zisk, pak zdraví.

Odborová otázka

Setkání k otázce odborů je dnes nezbytné ze dvou důvodů, z nichž první je „pozitivní“: podmínky, které širokým masám vnutila ekonomická krize kapitalismu, jsou dnes takové, že okamžité ekonomické požadavky jsou dramaticky naléhavé a životně důležité a aby byly účinné, vyžadují třídní charakter. V tomto duchu, podle Marxova a Leninova vyjádření mající dnes, kdy byly masy svedeny od praxe třídního boje, obzvláštní význam, může být činnost odborů orientovaná na požadavky všechno, jen ne intelektuální „škola“ socialismu.

Druhý důvod je „negativní“, ale stejně zásadní. Poukazuje na meze bezprostředních akcí ohledně požadavků. Odborářství samo o sobě je bezmocné k překonání kapitalistického rámce, a proto nemůže vést ke svržení kapitalismu pomocí revoluce prostřednictvím strany a ke komunistické společnosti. Může sloužit jen jako odrazový můstek k širší a radikálnější revoluční akci.

Organizační forma odborů není o nic méně, ba více než cokoli jiného, náchylná k odchýlení se od třídního boje a revolučního jednání… Řešení nespočívá ve volbě té či oné organizační struktury. Rozhodující je, že odbory nemohou nikdy překonat kapitalismus bez strany, její politiky a jejího společenského programu komunismu. Strana zastupuje proletářskou třídu, protože zastává historickou revoluční roli v rozbití buržoazního výrobního aparátu.

Ve zformování sil pracující třídy je strana nepostradatelná, a pokud sama postrádá nebo ztrácí revoluční sílu, odborové hnutí se nemůže než zredukovat na oblast kolaborace s buržoazním systémem; ale tam, kde situace dozrává a proletářský předvoj je silný a rozhodný, se i odbory mění z orgánů dílčích výbojů na orgán revolučních bitev a strategie dobývání politické moci nachází svůj základ ve vlivu strany, i když menšinové, v odborových organizacích, jejichž prostřednictvím mohou být masy povolávány do generálních stávek a velkých bojů.

Odbory se dnes svolávají ke kongresům a sdružují se v radách, které mohou prokázat absenci jakékoli spojitosti s dělnickou třídou a které jasně ukazují, že jsou zřizovány s podporou uskupení politických stran či dokonce vlád. Samotný rozsah kontrarevoluce ukazuje, že problém, který je třeba řešit, není v té či oné formě organizace – odborech, koordinacích, radách atd. – ale v poměru sil a třídním obsahu požadavků, v cílech a metodách organizace. Po takovém bezprecedentním ústupu dělnického hnutí na mezinárodní úrovni je každému jasné, že lék na porážku a všelék na vítězství by se marně hledal ve více či méně účinných organizačních formách nebo dokonce v nových.

„Originalita“ našeho postoje spočívá v tom, že od zrodu kapitalismu a vyhlášení Manifestu z roku 1848 se charakteristiky boje, požadavky, cíle a prostředky k jejich dosažení nezměnily, tudíž musíme odvolat nové organizační formy boje – výstražné, přerušované stávky, práce podle pravidel, hodinové stávky… – to, co je potřeba, je nahradit trend kompromisu a smíru s kapitálem a jeho státem třídní opozicí, která vede k boji. Boj za skutečné třídní zájmy se rodí z třídního antagonismu a nikoli z formy seskupování se. To je jediné řešení a po roce 1848 se změnila pouze intenzita a rozsah bitvy, kterou je třeba vést, s ohledem na to, že kapitál je stále koncentrovanější a centralizovanější.

Náš proud prokázal, že není posedlý organizačním fetišismem, neboť nepohrdáme využitím páky odborů, byť na konci dlouhého období prosperity na Západě a všeobecného ústupu dělnického hnutí jsou odbory ve službách buržoazie, a dokonce se více či méně otevřeně začlenily do státního aparátu.

Imperialistická a senilní fáze nezměnila podstatu kapitalismu, dělnické třídy, strany o nic víc, než změnila odbory. Veškerá kritika odborů a dalších ekonomických organismů, stejně jako oportunistických praktik v boji za požadavky, má smysl pouze v budoucí perspektivě boje, v němž v ekonomických organizacích nakonec zvítězí revoluční prvky.

Zásada tedy zní: bez dělnických orgánů ležících mezi stranou a třídou neexistuje žádná revoluční možnost. Strana tyto orgány neopouští jen proto, že je v menšině. TÍM MÉNĚ PODŘIZUJE ZÁSADY A INSTRUKCE VŮLI TĚCHTO VĚTŠIN POD ZÁMINKOU, ŽE JSOU „DĚLNICKÉ“. To platilo i pro sověty v roce 1917.

Je zřejmé, že to není způsobeno taktikou nebo ještě hůř zásadami, že naše činnost v ekonomických organizacích byla více než skromná za naprosto nepříznivého poměru sil; vzhledem k rostoucí prosperitě kapitalismu to propaganda a manipulace profesionálních odborářů měla snadné. Nemnohé revoluční síly, které přežily degeneraci Třetí internacionály a porážku ruské revoluce, z níž jsme my sami ve Schiu vzešli, představovaly méně než kapku vody ve znečištěném oceánu.

Prosinec 2020