Poučení z Komuny Lenin V. I.

Po státním převratu, kterým skončila revoluce roku 1848, upadla Francie na osmnáct let pod jařmo napoleonského režimu. Tento režim nejen přivedl Francii k hospodářskému rozvratu, ale ponížil i celý národ. Proletariát, který povstal proti starému režimu, převzal dva úkoly – celonárodní a třídní: osvobodit Francii od vpádu Německa a socialisticky osvobodit dělníky od kapitalismu. Spojení těchto dvou úkolů, to je nanejvýš specifický rys Komuny.

Buržoazie tehdy vytvořila „vládu národní obrany“ a proletariát měl pod jejím vedením bojovat za nezávislost celého národa. Ve skutečnosti to byla vláda „národní zrady“, která viděla své poslání v boji proti pařížskému proletariátu. Proletariát zaslepený vlasteneckými iluzemi to však nepostřehl. Myšlenka vlastenectví se zrodila již za Velké revoluce v 18. století; opanovala mysl socialistů Komuny a například Blanqui, nesporný revolucionář a nadšený stoupenec socialismu, nenašel pro svůj list příhodnější název než buržoazní frázi „Vlast v nebezpečí!“.

Spojení rozporných úkolů, vlastenectví a socialismu, bylo osudovou chybou francouzských socialistů. Již v září 1870 v Manifestu internacionály varoval Marx francouzský proletariát před falešnou nacionální ideou¹: od Velké revoluce došlo k obrovským změnám, třídní rozpory se zostřily, a jestliže tehdy boj proti celoevropské reakci sjednocoval celý revoluční národ, dnes už proletariát nemůže spojovat své zájmy se zájmy jiných, jemu nepřátelských tříd; nechť odpovědnost za ponížení národa nese buržoazie – věcí proletariátu je bojovat za socialistické osvobození práce ze jha buržoazie.

A opravdu, skutečná podstata buržoazního „vlastenectví“ vyšla velmi záhy najevo. Po uzavření hanebného míru s Prusy přikročila versailleská vláda k svému bezprostřednímu úkolu – násilím se chtěla zmocnit zbraní pařížského proletariátu, jichž se tak děsila. Dělníci odpověděli vyhlášením Komuny a občanskou válkou.

Přestože socialistický proletariát byl rozdělen na mnoho sekt, byla Komuna skvělým příkladem toho, jak jednomyslně dovede proletariát uskutečňovat demokratické úkoly, které buržoazie dokázala pouze hlásat. Když proletariát uchopil moc, uskutečnil v praxi, jednoduše, bez jakéhokoli zvláštního složitého zákonodárství, demokratizaci společenského zřízení, zrušil byrokracii a zavedl volby úředníků lidem.

Plody skvělého vítězství však zmařily dvě chyby. Proletariát se zastavil na poloviční cestě: místo toho, aby „vyvlastnil vyvlastňovatele“, dal se strhnout ideálem nastolení nejvyšší spravedlnosti v zemi, sjednocené celonárodním úkolem; nezabral například takové instituce, jako je banka, mezi socialisty stále ještě převládaly proudhonistické teorie o „spravedlivé směně“ apod. Druhou chybou byla přílišná velkomyslnost proletariátu: nepřátele bylo třeba vyhladit, ale on se snažil na ně morálně působit, podcenil význam čistě vojenských operací v občanské válce, a místo aby rozhodným útokem na Versailles dovršil své vítězství v Paříži, váhal a poskytl versailleské vládě čas shromáždit temné síly a připravit se ke krvavému májovému týdnu.

Přes všechny chyby je však Komuna velkolepým vzorem velkolepého proletářského hnutí 19. století. Marx vysoce hodnotil historický význam Komuny : Kdyby si pařížský proletariát nechal vzít bez boje zbraně a předal je při záludném přepadu versailleské bandě, přinesla by zhoubná demoralizace, vnesená takovým slabošstvím do proletářského hnutí, nesrovnatelně těžší ztráty, než byly ty, které utrpěla dělnická třída v boji na obranu svých zbrani.² Ať jsou oběti Komuny sebevětší, jsou vykoupeny jejím významem pro boj všeho proletariátu : Komuna vyburcovala v Evropě socialistické hnuti, ukázala silu občanské války, rozptýlila vlastenecké iluze a zničila naivní víru v celonárodní snahy buržoazie. Komuna naučila evropský proletariát konkrétně formulovat úkoly socialistické revoluce.

Proletariát na toto poučeni nezapomene. Dělnická třída z něj bude čerpat, jako z něj čerpala již za prosincového povstání v Rusku.

Období, které předcházelo ruské revoluci a připravilo ji, v lecčems připomíná období napoleonského jha ve Francii. I v Rusku přivedla absolutistická klika zemi k strašnému hospodářskému úpadku a národnímu ponížení. Revoluce se však nemohla rozvinout dotud, dokud společenský vývoj nevytvořil podmínky pro masové hnuti a dokud se izolované útoky proti vládě v předrevolučním období přes veškeré hrdinství rozbíjely o netečnost lidových mas. Teprve sociální demokracie [čti komunistická strana, pozn. KL] svou houževnatou a plánovitou prací vychovala masy k vyšším formám boje, k masovým akcím a ozbrojené občanské válce.

Sociální demokracie dokázala zbavit mladý proletariát „celonárodních“ a „vlasteneckých“ bludů, a když se jejím bezprostředním zásahem podařilo vynutit na carovi Manifest ze 17. října³, začal se proletariát energicky připravovat na další nevyhnutelnou etapu revoluce – ozbrojené povstání. Oproštěn od „celonárodních“ iluzí, soustřeďoval proletariát síly své třídy ve svých masových organizacích – v sovětech dělnických a vojenských zástupců apod. A přestože cíle a úkoly ruské revoluce byly jiné než za francouzské revoluce roku 1871, byl ruský proletariát nucen sáhnout ke stejnému způsobu boje, který se zrodil v Pařížské komuně, k občanské válce. Protože měl na paměti poučeni z Komuny, věděl, že proletariát nesmí podceňovat pokojné metody boje, neboť slouží jeho každodenním, bezprostředním zájmům a jsou nezbytné v obdobích přípravy revoluce; nikdy však nesmí zapomenout, že za určitých podmínek třídní boj vyúsťuje v ozbrojený boj a občanskou válku; bývají chvíle, kdy je v zájmu proletariátu nemilosrdně vyhladit nepřátele v otevřených ozbrojených srážkách. Poprvé to ukázal francouzský proletariát za Komuny a skvěle to potvrdil ruský proletariát v prosincovém povstání.

I když byla obě tato grandiózní povstání dělnické třídy potlačena, dojde k novému povstání, v němž nepřátelé proletariátu nebudou silní a z něhož socialistický proletariát vyjde jako naprostý vítěz.

Zagraničnaja gazeta⁴, č. 2, 23. března 1908