O Antonu Pannekoekovi: Marxismus versus idealismus anebo strana versus sekty Mezinárodní komunistická strana (PCInt)

Ve dvacátém století každá vlna reformistické degenerace třídní strany vedla k renesanci anarchistického hnutí v nejrůznějších podobách. Právě v politickém boji jak proti reformistické degeneraci, tak proti rozmachu anarchismu, těmto oběma rysově podobným deviacím proletářského hnutí se marxistická strana zocelila a opětovně se obnovila.

Takto první projevy oportunistické infekce v Druhé internacionále vyprovokovaly odezvu v podobě revolučního odborářství. Marxistická levice Italské socialistické strany, zatímco bojovala proti reformismu a parlamentní slabomyslnosti, které byly na počátku této deviace, vedla proti revolučnímu odborářství nepřetržitý boj.

Německá levice se v reakci na bankrot Druhé internacionály vynořila na zcela odlišných pozicích, než jaké byly Leninovy a vznikající Komunistické internacionály, která, zatímco vedla tvrdý politický a vojenský boj proti světovému imperialismu a jeho sociálně-patriotickým, sociálně oportunistickým a centristickým přisluhovačům, byla nucena se s touto levicí vypořádat.

Jestliže nejen Lenin, ale i všechny složky opravdového marxismu se v roce 1920, v rozporu s pokřivenými pozicemi, které tato „německá levice“ předložila k projednání, zabývaly obnovou správné marxistické doktríny, bylo to proto, že si uvědomovaly, že světová strana proletariátu nemůže splnit úkoly, ke kterým je povolána, jestliže je samotná výsledkem handrkování ohledně základních myšlenek.

Avšak marxistická levice byla uvnitř samotné Komunistické internacionály poražena, pokračující pokřivování pozic uvnitř Internacionály se nemohlo vyvinout jinak, než že způsobilo zrození tak zvané „levice“, jejíž hlavními charakteristikami je odmítnutí orgánu strany a diktatury proletariátu, ne-li slovy, tak přinejmenším v jejich marxistickém významu, a to v politické rovině a rovině doktríny, toto odmítnutí tedy není ničím jiným než idealismem.

Dnes, uprostřed kontrarevoluce, je běžné, že se hojně vyskytují anarchizující tendence. Všichni ti, kteří se více či méně odvolávají na takového teoretika německé levice, kterým byl Anton Pannekoek, chtějí (nejčastěji, aniž by si to uvědomovali) spojit dohromady anarchismus a marxismus, idealismus a dialektický materialismus. Právě proto je cílem této práce ukázat neslábnoucí protiklad, který obecně odlišuje marxistický materialismus od idealismu, jakkoliv „revoluční“ by ve svých slovech mohl být, a zejména ukázat protiklad mezi italskou marxistickou levicí, z níž vyrostla naše strana, a tzv. „německou levicí“.

Mít jasno v těchto otázkách je skutečně zásadní nutnost pro obnovu mezinárodní komunistické strany, jejíž schopnost správně reagovat musí být utvářena a zdokonalována teoretickou kritikou a politickými zápasy daleko dříve, než dojde k opětovnému konfliktu společenských sil.

Základ principiálních východisek revolučního idealismu

Proud německé „levice“ a její teoretik Pannekoek vždy prohlašovali svou věrnost materialistickému pojetí dějin.

Je pravda, že nezpochybnili marxistickou vizi, podle níž lze vývoj lidské společnosti omezit na řadu různých výrobních způsobů, z nichž samotný kapitalismus je historicky přechodný a zásadní zákony a tendence současné společnosti ji samotnou odsuzují k tomu, aby v budoucnu vyklidila pole pro vyšší výrobní způsob, a to prostřednictvím revoluce utlačované třídy.

Nicméně podat popis historického materialismu nestačí – v první řadě to ve skutečnosti nebyl marxismus, kdo objevil třídy a třídní boj; a dále dokonce i sociální demokracie přiznává, přinejmenším slovy, kapitalismu přechodný charakter.

To, co marxismus objevil svou analýzou dynamiky výrobních způsobů, je materialistická představa třídního boje a jeho hybných sil (stran a států), a je to tahle představa, která marxismu umožnila přesně definovat podstatné znaky revolučního přechodu od kapitalismus k socialismu.

Idealistická vize třídního boje

Pro Pannekoeka „[d]vě síly, z nichž jedna vychází z druhé, duchovní síla a materiální síla, zapříčiňují transformaci kapitalismu v komunismus. Materiální rozvoj hospodářství umožňuje pochopit skutečný průběh věcí a to je příčinou revoluční vůle.“¹

Podle tohoto učení umožňuje kapitalismus utváření socialistické vůle a vědomí mas, které jsou výchozím bodem revolučního dělnického hnutí. Již v roce 1920 tento teoretik KAPD v ostré diskusi, která jej postavila proti Kautskému, řekl:

„Organizace proletariátu (…) nesmí být zaměňována s formou jeho organizací a sdružení v současnosti (…) Povaha této organizace [proletariátu v třídu, pozn. redakce] je něco duchovního, je to úplný převrat charakteru proletáře [zvýrazněno samotným autorem, pozn. redakce].“²

Z těchto předpokladů Pannekoek přirozeně vyvozuje závěr, že sociální revoluce je zralá, až pracující masy dosáhnou vysokého rozvoje socialistického vědomí. Jednou z podmínek revoluce by byla „revoluce myšlenek“:

„Revoluce je současně obdobím hlubokého duchovního převratu myšlenek mas; vytváří pro to podmínky a je tím podmíněna (…).“³

Podle Pannekoka, aby se uskutečnila revoluce, „je nezbytné, aby si proletariát, obrovské milionové masy, jasně uvědomil cestu a cíl“⁴ a v dokonalé kontinuitě tohoto učení autor zabývající se touto stejnou otázkou po vítězství stalinismu prohlašuje:

„[Komunistické revoluce] nelze dosáhnout s nevědomou masou, (…). Lze jí dosáhnout pouze tehdy, pokud samotní dělníci, celá třída, pochopí podmínky, způsoby a prostředky svého boje (…).“⁵

Jakmile proměnili revoluci v otázku vědomí, Pannekoek a celá německá „levice“ se pevně postavili na pole idealismu. Zdali je toto masové vědomí výsledkem třídního boje nemění samotný problém. Je to marxista Plechanov, kdo správně prohlašuje:

„Jak ale máme označit historický názor těch lidí, kteří sice tvrdí, že ekonomický faktor ovládá společenský život, přitom jsou však přesvědčeni, že tento faktor, tj. ekonomika společnosti, je výplodem lidských poznatků a pojmů? Takové názory nelze označit jinak než za idealistické. Z toho vyplývá, že ekonomický materialismus nijak nevylučuje historický idealismus. (…) řekli jsme, že [ekonomický materialismus] nijak nevylučuje idealismus, ale je třeba říci: Ekonomický materialismus se nejčastěji projevoval a dodnes se projevuje jako pouhá odrůda idealismu.“⁶

Pannekoek tvrdí, stejně jako stará buržoazní demokracie, že osud proletariátu a obecněji společnosti samotné, je podmíněn mírou vzdělání a povědomí o společenských problémech mas. Říkají: Vzdělávejte se a váš osud se změní! Jemný rozdíl mezi těmito dvěma postoji spočívá v typu vzdělání, kterého je třeba: buržoazní v prvním případě, socialistické v tom druhém. Pannekoek a proud německé „levice“ tvrdí, že jsou „extremisté“, protože pro ně by „socialistické osvícení mas“ bylo výsledkem třídního boje, ke kterému vyzývají. Takto jsme se znovu vrátili k boji (léta páně 1972!) proti moderním variantám novohegelovské levice a jejich dědicům anarchistům.

Aby socialistické vzdělání mas bylo předpokladem pro revoluci, je popřením samotné revoluce, neboť toto takzvané vzdělání je uvnitř kapitalistického režimu nemožné.

Marx proti novohegelovcům, kteří jsou hluboce pedagogického ražení, tvrdil:

„Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, (…) Protože vládnoucí třída má k disposici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů,…“⁷

Zničení buržoazní ideologie mezi pracujícími masami předpokládá, že již byly kapitalistické výrobní vztahy zničeny, že prostředky hmotné i duševní výroby již byly vyrvány z rukou kapitalistické třídy, kterou již komunistická revoluce porazila. Socialistické vědomí bude dominantním vědomím, jakmile budou zřízeny nové materiální vztahy socialistické výroby, a teprve pak budou lidé dělat své dějiny s plným vědomím sami (viz Engels).

Z hlediska doktríny je celá německá „levice“ závislá na buržoazní ideologii a zejména pak na sociálně demokratických východiscích. Sdílí s nimi demokratickou a neustálou vzdělávající vizi revoluce a dělnického hnutí.

Kautsky, hlavní marxolog sociální demokracie, řekl:

„(…) rychlost pokroku [v získání mas pro myšlenku socialismu, pozn. překl.] překotně vzrůstá, když se dostaví období revolučního vření. Je skoro neuvěřitelné s jakou rychlostí se v této době masy obyvatelstva učí a získávají jasné vědomí svých třídních zájmů.“⁸

Ve všech demokratických teoriích politického boje jde o stvoření člověka (pro buržou) nebo dělníka (pro „humanistického socialistu“) schopného dělat vlastní dějiny. Společenské síly a politické síly, i ty kolektivní, jsou jen součtem jednotlivých nezávislých vůlí. A, jak je tomu dnes, poslední nemoc dělnického hnutí – stalinismus – dává vinu za nepřetržité porážky dělnické třídy „nevědomosti mas“.

Pro všechny tyto ideology, idealisty, ať už jde o sociální demokraty nebo německou „levici“, se politický boj, revoluce a „revolty“ ztotožňují s bojem za myšlenku, který musí zvítězit, za socialistickou myšlenku; pro ně k revoluci dochází, když masy vědomě bojují za uskutečnění komunistické společnosti, když jejich bezprostředním cílem je socialismus.⁹

Pro marxistický materialismus revoluce nemá nic společného s těmito sny buržoazního osvícenství šmrncnutého socialismem. Pro marxistický materialismus je revoluce materiální a fyzický fakt, jedná se o výsledek střetů mezi třídami, které do tohoto boje tlačí nesmiřitelný protiklad mezi výrobními silami a výrobními vztahy:

„Ba i musíme konstatovat, že revoluce je skutečně zralá, (…) když reálná a fyzická skutečnost neadekvátnosti výrobních systémů přivádí (…) i vyšší společenské vrstvy do konfliktu s vlastními materiálními zájmy velké části samotné privilegované třídy. (…) Ekonomická nutnost vyvíjí tlak a zatěžuje všechny ty, kteří jsou utlačováni a které dusí formy ztělesněné v daném výrobním systému; tito reagují, bojují, vrhají se proti omezením [daného výrobního systému],…“¹⁰

„Po desetiletí je nám říkáno, že chceme revoluci uskutečněnou těmi, kteří nemají uvědomění.“¹¹

„Mohli bychom na to odvětit, že za předpokladu, že revoluce zamete se spoustou hrůz, které vytvořil buržoazní režim, a za předpokladu, že obávané pevné sevření buržoazních institucí, které utlačují a rdousí vyrábějící masy, bude rozbito, pak by nás ani v nejmenším netrápilo, že rozhodující rány budou zasazeny i těmi, kteří si až dosud neuvědomují vyústění tohoto boje.“¹²

To je důvod, proč „dělníci nemusejí chodit na kurzy filozofie či něčeho jiného, ale pouze bojovat za svou třídu“¹³, protože jsme pro „revoluci neuvědomělých“, protože jsme pro revoluci!

Pannekoekovy názory představují nejucelenější vyjádření buržoazního materialismu. Revoluční buržoazie zavedla materialismus do přírodních věd, ale zastavila se na prahu společensko-historických věd a prohlásila, že lidé dělají své dějiny svobodně.

Pannekoek se hlásí k materialismu v oblasti analýzy výrobních způsobů a společností, avšak idealismus vytahuje drápky, jakmile dojde na přechod od kapitalismu k socialistické společnosti. Správně tvrdí, že lidská přirozenost má dějinnou povahu nikterak pevně danou, avšak činí revoluční transformaci společnosti závislou na proměně „lidské přirozenosti v proletariátu“¹⁴. Pro vědecký materialismus je naopak změna lidské přirozenosti výsledkem – a nikoliv předpokladem – změny výrobního způsobu, změny již vytvořené společnosti.

Při rozsahu s jakým buržoazní materialismus německé „levice“ koresponduje s idealistickou deviací v dělnickém hnutí, upřednostňujeme definovat jej jako proletářský nebo „revoluční“ idealismus, který je o nic méně vzdálený marxismu než kterýkoli jiný idealismus.

V rozporu s buržoazní demokracií, sociální demokracií a navzdory „revolučnímu“ idealismu, které činí politické vědomí mas hybnou silou společenských přeměn, marxismus prohlašuje, že vědomou hybnou silou revoluce je politická třídní strana – komunistická strana. Pro marxismus nejsou činitelé dějin ani jednotlivci, ani beztvaré shluky lidí, davy, ale společenské třídy, jejichž boj lze ztotožnit s bojem společenských a dějinných organismů, ve kterých se tyto třídy samy organizují, ve stranách a státech, které ztělesňují jejich vůli a jejich vědomí:

„Klíč k našemu pojetí spočívá právě ve skutečnosti, že za centrum takovéhoto povědomí [o společnosti] nepovažujeme úzkoprsý prostor jednotlivého člověka, a že jsme si dobře vědomi toho, že, obecně řečeno, části mas, které jsou nuceny do boje, nemohou mít ve svých myslích fakta celkové teoretické vize. Požadovat takovýto předpoklad by bylo naprosto marné a kontrarevoluční. Naproti tomu tato úloha mít teoretické vědomí nenáleží skupince nebo uskupením mimořádných jednotlivců, jejichž posláním je pomoci lidstvu, ale náleží jistému organismu, ústrojí, kteréžto lze rozlišit uvnitř mas, které užívá jednotlivé součásti jako buňky organismu, jež tvoří jeho tkáň, a jsou povznášeny k úloze, která je umožněna jen tímto souhrnem vztahů. Tento organismus, toto ústrojí, tento souhrn součástí, každá s vlastní funkcí, odpovídaje živočišnému organismu a jeho nesmírně složitému uspořádání tkání, sítí, cév atd., je organismus třídy,…“¹⁵

„(…) Vždy jsme chápali, že tato jasnost a vědomí teoretického rozhledu se neuskutečňuje v nestrukturovaném shluku osamocených jednotlivců, ale v organizacích, které se vynořují z nerozlišitelné masy, v uspořádaných a sešikovaných rozhodných minoritách, které, propojeny napříč hranicemi států a sledujíce celkovou dějinnou kontinuitu hnutí, berou na sebe úlohu vést boj mas; zatímco větší část těchto mas je naproti tomu do tohoto boje tlačena ekonomickými podněty a důvody daleko předtím, než nabude stejné síly a jasnosti názorů, které ztělesňuje vůdčí strana.“¹⁶

„Když je masa vržena do akce, jsou to jedině tyto první skupiny, kdo dokáže předvídat konečný cíl a jsou to ony, kdo pohání a vede zbytek. (…) Ačkoli strana zahrnuje jen část třídy, tak pouze strana může třídě poskytnout její akční jednotu a jednotu pohybu, neboť strana spojuje – nehledě na meze kategorií a lokalit – ty živly, které se cítí býti třídou a reprezentují ji.“¹⁷

Komunistická strana jako orgán, kterým je vyjádřena kontinuita a pokračující houževnatá existence třídního hnutí, má „poslání rozšiřovat revoluční vědomí mezi masami, organizovat materiální prostředky akce a vést v průběhu boje proletariát.“^{18 19}

Marxistický materialismus dále tvrdí, že „[s]trana není ustavena na základě vědomí jednotlivce: nejenže není možné, aby každý proletář dosáhl vědomí, ještě méně je možné, aby si osvojil třídní doktrínu nějakým způsobem vzdělávání, ale není to ani možné pro každého jednotlivého aktivistu, ani pro vůdce strany. Vědomí spočívá pouze v organické jednotě samotné strany.“²⁰

V marxismu tudíž není památky po učení osvícenství, které činí z jednotlivce předmět dějin.

Buržoazní ideologie si nepřipouští představu společenského organismu s kolektivním vědomím, na druhou stranu v přírodě se nám takový sebemenší jev projevuje v tisíci příkladech. Takto je člověk v biologické říši subjektem s vědomím, ale toto vědomí není vědomím samotných buněk ani samotného mozku, ale vědomím organické jednoty. Mohli bychom vyměnit tyto dva prvky této představy a říci, že strana představuje centrální nervový systém třídy. Je nesporné, že třídní boj má na lidi vliv a následně má vliv na jejich individuální vědomí. Konkrétně individuální vědomí dělníka je výsledkem jeho začlenění do kolektivního třídního boje. Je to toto vědomí, které ho tlačí k tomu, aby se připojil k třídní straně, avšak komunistické vědomí je spíše výsledkem než podmínkou takového členství ve straně, straně, která propojuje takového militanta s historickou kontinuitou a mezinárodní organizací: v obou případech – dělník jako součást třídy, či jako aktivní člen strany – je vědomí následkem působení celku na jeho části, působení mnohobuněčného organismu na jednu z jeho buněk.

„U socialistického dělníka je přesvědčení dcerou zanícení a cítění a je tu něco, co brání tomu, aby toto cítění vyhaslo: instinktivní solidarita vykořisťovaných. Ti, kteří tomu již nevěří a chtějí ji nahradit nicotným teoretickým vyučováním, studiem, povědomím o praktických problémech, se nachází, podle našeho mínění, smutně řečeno mimo socialismus.“²¹

Marxismus tak důrazně připisuje straně kritické vědomí společenského hnutí, na druhou stranu současně popírá, že toto vědomí je výsledkem pěstěného vzdělávacího rozvoje každého z jeho členů:

„Máme za to, že pěstění vzdělávací stránky dělníků může být zařazeno do programů demokracie, avšak tato kulturní stránka má malý význam pro podvratnou činnost socialismu.

To neznamená, že se zříkáme pěstování vzdělávací stránky socialismu. Naopak se domníváme, že jediným způsobem, jak jej povzbudit, je ponechat jej individuální iniciativě, aniž bychom jej uvěznili uvnitř nenávist vzbuzujícího rámce pedantského a zkostnatělého systému. A tato činnost může být povzbuzena jen tím, že se mladí proletáři vrhnou do výhně společenského boje a společenských rozporů, který v nich zvětší touhu být schopnější v tomto boji.“²²

Problematika ustavení a rozvoje Komunistické strany je tudíž otázkou vedení a začlenění těch sil, které se ocitly na všeobecném terénu boje proti kapitalismu, a to způsobem ustavením živoucího a jednotného orgánu, který je takto orientován. A tím, že se tento orgán účastní třídního boje, získává odezvy a „schopnost vést pracující masy proti vládnoucí třídě a jejím organizacím na cestě, která vede k socialistické přeměně. Jedná se o historický a materiální proces, nikoli o proces intelektuální či voluntaristický.“²³

Stejně jako proti deviaci usilující o stupňovité vzdělání dělníků tak i proti voluntarismu italská marxistická levice neobyčejně důrazným způsobem konstatuje, že ani strany ani revoluce nejsou vytvářeny; ty jsou vedeny, nikoli tvořeny, protože jsou materiálními výsledky srážky společenských sil. A jsou vedeny způsoby předurčenými třídní doktrínou závisející na historii mezinárodního komunistického hnutí.

V marxistické koncepci tedy neexistuje žádný rozpor mezi nejurputnějším postojem proti stupňovitému vzdělávání dělnictva a nejnevyvratitelnější neústupností na poli doktríny a základních předpokladů. Ba naopak, marxistická levice vždy trvala na existenci pevného vztahu mezi teorií, programem, taktikou a organizací. Jak řekl Lenin, „Bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční hnutí.“²⁴

Podle představ celé nauky o všech silách působících v dějinách to pro marxismus znamená, že strana je výsledkem své vlastní akce (tj. jejího plánovitého jednání) a toho, že je zaměřená na své cíle (program). V tomto smyslu je marxismus základem komunistického hnutí.²⁵

Právě z tohoto důvodu levice trvá na dějinné neměnnosti marxismu a čerpá z nových událostí potvrzení své doktríny. Pokud by materiální skutečnosti vyvrátily jen jeden z článků jednolitého jádra jeho doktríny, bylo to proto, že došlo k „mystifikaci“ kritického vědomí této nauky a tímto by se toto učení zároveň stalo nevhodné ke splnění svých úkolů: v takovém případě by žádný empirismus, žádné rychlokvašené záplatování doktríny nemohlo přinést jakoukoli nápravu!

Boj skutečných marxistických proudů je nepřetržitým bojem proti všem odchylkám, které brání tomu, aby orgán-strana plnil své dějinné úkoly, tedy bojem proti všem nebezpečím odklonu od správného směru (degenerace).

Marxistická strana nebo socialistická sekta?

Vzhledem k tomu, že se má za to, že socialistické vědomí mas je předpokladem pro proletariát k uskutečnění revolučních úkolů, by podle německé „levice“ revoluční strana – jako odlišující se organizace mas – měla jedinou funkci poskytovat těmto masám vědomí:

„Úkolem revoluční strany je předem šířit jasné znalosti, aby se v celých masách objevily složky, které, v oněch okamžicích (velkých událostí světové politiky), vědí, co mají dělat a jsou schopné nezávisle zhodnotit situaci.“²⁶

Takto pro teoretika KAPD strana nemá vést, ale má třídu duchovně „nasměrovat“; strana tu nemá vést revoluci, vést společenské síly k předem jasně definovanému cíli, uplatnit moc, ale poskytovat rady.

Provádět teoretickou činnost a „jít mluvit s dělníky“²⁷; – nikde jinde než v této formulaci nevyjádří Pannekoek tak souhrnně a jasně, jak sám chápe, funkci strany!

Podle učení tohoto proudu to, co by rozhodlo o členství v takové „straně“, by bylo jasné vědomí jedince; tudíž by taková „strana“ nebyla nic jiného než organizace elity, která „pochopila“ a která je připravena „napomáhat druhým pochopit“, aby ti druzí byli způsobilí „provést revoluci“, stranou, která by se čím dál více rozpouštěla a splývala do samotné revoluční masy v důsledku toho, jak by se socialistické vědomí během boje zmocnilo mas.

Tato ústřední představa, že revoluční masy přilnou ke komunistické doktríně a propagování celkové vize osvícenou elitou, která činí revoluci procesem, „kdy samotné masy ovládne sektářství“, kdy se celá třída stává ohromnou sektou, je základním kamenem všech učení socialistických sekt.

V tomto textu můžeme kritizovat jediný druh těchto sekt: takový, pro který ovládnutí samotných pracujících mas sektářstvím nastane v přechodných organizacích (sověty, tovární rady, odbory apod.). Jiný druh má naopak za to, že toto pohlcení samotných mas sektářstvím se bude muset vyvíjet jako růst příklonu mas a jejich splynutí se skupinou zasvěcených. V prvním případě můžeme hovořit o „rozpuštění sekty v masách“, v druhém o splynutí mas se sektou, avšak mezi těmito dvěma „alternativami“ neexistuje žádný skutečný protiklad. Obě nejsou schopné ve své utopičnosti uchopit materiální proces ustavení proletariátu v třídu a nato ve vládnoucí třídu.

„Strana“, o níž Pannekoek hovoří, není stranou v marxistickém duchu a náš proud se zrodil právě tím, že se odlišil od takovýchto „stran“, které jsou pouhými socialistickými sektami. Fakt, že takovéto „strany“ sdružovaly tisíce lidí – jako v případě anarchismu – ve skutečnosti nic nemění: jsou jen zvěstovatelé „pravd“, zastánci myšlenek, „revoluční pedagogové“.²⁸

„Revolučně“ idealistická představa sociální revoluce

Jakákoli idealistická doktrína je nutně doprovázena koncepcí, kde zničení politické moci vládnoucí třídy je chápáno jako postupný stupňovitý vývoj (gradualismus). Pannekoekova doktrína není výjimkou. Pro něj je revoluce „pohyb-proces“, během kterého pracující masy rozvíjejí svůj boj a své vědomí, zmocní se výrobních prostředků a zorganizují novou společnost, zatímco se buržoazní moc postupně rozpadá:

„Sociální revoluce je proces pozvolného, postupného rozpuštění všech prostředků moci vládnoucí třídy a zejména státu, proces neustálého budování moci proletariátu až do jejího úplného dovršení.“²⁹

Pannekoek se tak snaží o zesměšnění a karikaturu pevnosti a nezvratnosti marxistického učení:

„Existuje mnoho takových, kteří nepolevují v představě proletářské revoluce (…) jako sled fází, kde jedna vyvolává následující: nejprve dobytí politické moci a zřízení nové vlády; poté vyvlastnění kapitalistické třídy nařízením; nakonec přebudování výrobního procesu (… ale), aby se proletariát mohl skutečně stát pánem svého osudu, musí současně vytvářet vlastní organizaci a formy nového ekonomického řádu. Tyto dva prvky jsou neoddělitelné a tvoří proces sociální revoluce.“³⁰

Zcela v rozporu s tímto je pro marxismus revoluce pouze zrod společnosti, jejíž podmínky existují již v té staré; tato revoluce nemá nic, co stavět, musí jen rozbít bariéry a potřebuje centralizovanou sílu, která může být uplatněna na celou společnost, a kterážto je proletářským státem. Sled tedy je: zničení kapitalistického státu, proletářská diktatura, despotické zasahování do výrobních vztahů. Není tu žádný gradualismus ani v ustavení proletariátu ve vládnoucí třídu, ani v případě zničení moci buržoazie. Ustavení proletariátu jako vládnoucí třídy podmiňuje a předchází zničení kapitalismu na poli hospodářství. Prohlašovat opak znamená popírat přechodné období, diktaturu proletariátu.

„Revolučně“ idealistická představa diktatury proletariátu

Od té doby, co Marx ve své Kritice gothajského programu³¹ načrtnul přechodné fáze, které musí vést ke komunistické společnosti prostřednictvím diktatury proletariátu a nižšího socialismu, revizionismus, ačkoli tvrdí, že se na ně odkazuje, mění jejich obsah. Zde je to, co nám Pannekoek prozrazuje o první fázi – diktatuře proletariátu:

„Dělnické rady jsou podobou organizace, která je charakteristická pro přechodné období, během něhož pracující třída bojuje za nadvládu, ničí kapitalistický systém a organizuje společenskou výrobu.“³²

Nejedná se však o organizační recept; „radovectví“ je zásada, nikoliv forma organizace:

„Dělnické rady nejsou míněny jako nějaká pečlivě promyšlená organizační forma, kteréž detaily čekají na zdokonalení; znamenají zásadu, zásadu disponovat mocí samotnými dělníky nad provozem a výrobou.“³³

Toto je konečná představa „revolučního“ idealismu. Revoluce se ztotožňuje s bojem mas, které přijaly „posvátnou myšlenku“, přijaly socialismus (ovládnutí samotných mas „socialistickým“ sektářstvím takto dělá tyto masy schopné živelně organizovat společenskou výrobu!). Pouze dějiny mohou odhalit cesty, které k tomu vedou.

„Pro revoluční boje potřebují pracující nové formy organizace, ve kterých si podrží moc ohledně akce ve svých rukou. Bylo by marné chtít tyto nové formy vybudovat nebo si je představovat; mohou vzniknout pouze ze skutečného boje samotných dělníků.“³⁴

Marxistická kritika „revolučního“ idealismu nemá žádnou potíž poukázat na vztah mezi různými vyjádřeními tohoto proudu, který počínaje Proudhonem a Bakuninem nejprve opětovně vystoupí v revolučním syndikalismu, aby se znovu objevil v německé „levici“ a v italském gramscismu.

Pro toto maloburžoazní, osvícenecké a idealistické učení není revoluce ničím jiným než „osvobozením“ dělníka a mohutný nesmiřitelný protiklad mezi společenskou výrobou a systémem obchodní směny výrobků je redukován na protiklad mezi „těmi dole“ a „těmi nahoře“, mezi výrobci a šmelináři, mezi pracujícími a „příživníky“, mezi masami a vůdci, mezi „svobodou“ a útlakem. Revoluce není ničím jiným než procesem osvobození dělníků od všech donucení (stará dobrá „svoboda“ drahého Bakunina), proti disciplíně továrny, státu, odborů nebo stran; jedná se o pouhý pokus „vzít život do vlastních rukou“ a to dle bezmocné a jalové představy maloburžoazie.

Německá „levice“ pouze zmodernizovala své postoje podle neměnných principů anarchismu. Samotný Pannekoek to nakonec přiznává:

„V dnešní době, kdy jsou dělníci stále častěji vystaveni drtivé tyranii buržoazního státu, je přirozené, že anarchismus vzbuzuje zvýšené sympatie, jelikož veřejně šíří myšlenky svobody. (…) (!!!) zdá se, že má dnes větší možnosti vývoje a to v době maximálního rozšiřování státního kapitalismu. Ale (…) nes[e] se sebou stopy primitivních podmínek (sic!), podmínek 19. století. Tato základní myšlenka svobody, která se zrodila v buržoazních podmínkách raného kapitalismu, svoboda obchodu a svoboda podnikání, není dostatečná pro dělnickou třídu. Problémem a cílem dělníků je, jak spojit svobodu a organizaci. Anarchismus, tím, že udává svobodu jako svůj cíl, zapomíná, že svobodná společnost pracujících může existovat jen díky silnému pocitu sounáležitosti s komunitou, což je samotná podstata způsobu myšlení náležející sdruženým výrobcům. Tento nový způsob myšlení, který již dostává tvar v energické solidaritě v dělnických bojích, je základem organizace bez přinucení aplikovaných shora. Tato vlastní samosprávná organizace svobodně spolupracujících dělníků je současně základem jejich osobní svobody, jinými slovy jejich pocitu, že jsou svobodnými pány své vlastní práce.“³⁵

Stručně řečeno, anarchismus – předčasně narozený, ba co více, zaostalý na stupni vývoje 19. století – tu „konečně“ nalézá v „moderním“ kapitalismu, tedy ve 20. století, nejen svou historickou možnost realizace, ale i své úplné vyjádření. Pannekoek nedělá nic jiného, než že modernizuje Bakunina podle vývoje kapitalismu, vývoje, který způsobuje pronikání kapitalistické kooperace ve své moderní podobě jak do nejrůznějších společenských aktivit, tak továren, a současně stále častěji vytlačuje kapitalisty z oblasti výroby a přeměňuje je na pouhé „střihače kuponů“. Starý anarchistický protiklad mezi „svobodou“ a „útlakem“, mezi výrobci a „příživníky“ – který mezi revolučními odboráři nabývá podoby protikladu mezi odbory a šéfy – zde má podobu protikladu mezi masami a „byrokracií“ nebo „úředními aparáty“: populistická představa, která jde ruku v ruce, k potěšení sociálnědemokratických nebo stalinistických oportunistů, s představou stavící „lid“ proti trustům, Gramsciho anebo Garaudův „historický blok“ proti monopolům! Bída anarchismu!

Tím, že se „radovectví“ nestalo otázkou forem organizace, ale pravidlem, může se v krajním případě Pannekoek formálně domáhat marxistické teze: „revoluce není otázkou formy organizace“.³⁶ Až na to, že neslučitelnost mezi marxistickým odporem k formalismu a idealismem je totální.

Přestože obě učení nepředjímají formu, kterou nabude revoluční násilí dělnické třídy, tj. masové organizace, které se vzniknou³⁷, marxismus trvá na tom, že pouze strana těmto formám může poskytnout jednotu revoluční vůle a vědomí (centralizací, vedením a uplatněním moci třídní strany) a umožnit jim uskutečnit dějinné úkoly společenské transformace a zničení nepřátelských tříd.

Na druhou stranu německá „levice“ staví masové organizace a jejich funkce proti straně a její úloze. Navíc tvrdí, že pouze za situace, kdy se masové organizace zbaví vedení jakékoli strany, budou se moci stát orgány společenské přeměny. Tudíž pro Pannekoka „strana“-sekta, kterou si představuje, je ta, „které je cizí cíl jakékoli politické strany (…): převzít státní aparát do svých rukou.“³⁸ K čemu je dobrá diktatura vedená sektou, jestliže jsou revoluční masy ve skutečnosti sektářské?!

Podle Pannekoeka, jestliže uvnitř revolučních mas nějaká minorita (čímž míní komunistickou stranu) centralizuje a uplatňuje moc, je to proto, že „ohromné masy“ nejsou připraveny „to udělat samy“ a že tudíž revoluce není možná! A takto by to „nevyhnutelně“ vedlo k nadvládě byrokracie nad masami!³⁹

Pro toto učení je revoluční strana, jak ji pojímá ortodoxní marxismus, degenerovaným dědictvím buržoazního období:

„Dříve jsme řekli, že ve vztahu k proletářské revoluci představuje ‚revoluční strana‘ protimluv. Jiným způsobem by se dalo říci, že totiž ve vyjádření ‚revoluční strana‘ termín revoluční se nutně odkazuje k buržoazní revoluci. Pokaždé, když se masy vrhly do svržení vlády a poté svěřily moc nějaké nové straně, jsme svědky buržoazní revoluce, nahrazení jedné vládnoucí vrstvy za novou.“⁴⁰

Argument tohoto teoretika KAPD proti roli komunistické strany je stejný jako argument Bakunina proti proletářskému státu: měli bychom být proti jakémukoli státu, protože až do současnosti všechny státy představovaly nadvládu jedné třídy nad druhou a zachování společnosti nadvlády.

Marxismus provždy skončil s nepropracovanými sny maloburžoazních ideologů: svoboda, po které volají ve své vrozené hrůze z veškeré autority a disciplíny, nemůže být materiálně ničím jiným než svoboda kapitálu a svoboda obchodu, svoboda koupě a prodeje. Strany a státy byly vždy a vždy budou nástroji vládnoucí třídy; strana a proletářský stát budou nástroji zničení poslední třídní společnosti. Jakákoli doktrína, která odmítá zorganizování a řízení diktatury proletariátu stranou a současně s tím obhajuje demokratickou vizi revoluce a demokratické uplatnění moci tím, že odepírá centralizovaným předvojům úlohu, kterou jsou tyto povinovány naplnit, zpřetrhávají materiální dynamický ráz dějin, a ti, kteří jsou takové doktríny stoupenci, popírají nejen marxismus, ale i revoluci.

Je pravdou, že komunistické hnutí užívalo v minulosti hesla „dělnické demokracie“, bylo tomu ale v duchu ostrého názorového střetu namířeného proti buržoazii, která tvrdila, že parlamentní demokracie je prostředkem ke zmenšování nerovnosti mezi třídami. Toto heslo, pokud jde o něj samotné, ukazovalo parlamentní demokracii jako pouhou jednu z forem diktatury buržoazie a tvrdilo, že vnitřním smyslem dožadování se rovnosti je zmizení tříd, jehož politickým předpokladem je ustavení proletariátu ve vládnoucí třídu.

Nemá žádný vědecký smysl ztotožňovat diktaturu proletariátu a dělnickou demokracii, protože diktatura proletariátu není o politické rovnosti – což je jak formalistické, jak utopické – všech pracujících, i kdyby to byli pouze revoluční pracující, kteří umožnili tuto diktaturu, jde naopak o uplatnění revolučního donucení pro dosažení dějinných úkolů proletariátu. Revoluce nemá co uznávat abstraktní práva: všichni ti, jejichž činnost bude proti potřebám revoluce, budou muset být neutralizováni.

„Revolučně“ idealistická kritika sociálně demokratického oportunismu

Když se zrodila německá „levice“, tvrdila, že se v rozporu s praxí minimálního programu a reformismu sociální demokracie a jejím rostoucím oportunismem vrátí k původním kořenům ortodoxního marxismu. Dokonce i revoluční odborářství tvrdilo to samé ve svém raném období. Nic nemůže být dál od pravdy.

V následující pasáži – ryzího díla z per myslitelů „německé levice“ – se onen teoretik KAPD snaží vytyčit hranice oddělující sociální demokracii od německého „levého“ komunismu:

„Odlišujícím znakem mezi sociální demokracií a komunismem není cíl (!) hnutí; obé (?) usilují o uchvácení společenské moci dělnickou třídou. Ani to není fakt, že komunisté chtějí této skutečnosti dosáhnout prostřednictvím revoluce a sociální demokraté prostřednictvím postupného nepřetržitého rozvoje (!!!), prostřednictvím pomalého dospění k budoucímu státu; neboť i sociální demokracie předpokládá možnost, že (…) dojde (…) k boji mezi třídami. Rozdíl není ani v tom, že pro komunismus místo čekání na kýžené dozrání materiálních skutečností samotným vývojem je uchvácení moci jednorázovým aktem: takové nejsou myšlenky komunismu (!!!).“⁴¹

„Základní rozdíl mezi těmito směry tkví v jejich názorech (!) na prostředky a orgány proletariátu, které tuto moc převezmou.“⁴²

„Pro sociální demokracii strana (spojena s odborovými svazy) vždy byla orgán, jenž provede revoluci. To nutně neznamenalo, že užití volebních a hlasovacích metod bylo dostatečné; pro nejradikálnější část strany byl nutný společný tlak parlamentních prostředků a mimoparlamentních prostředků, jako jsou stávky a demonstrace, aby se tak mohla uplatnit moc proletářských mas. Nakonec to ale vždy byla strana, kde vede boj (…). A jakmile by byla stržena represivní skořápka státní moci, byla by to opět strana, kdo získá moc jako zástupce proletariátu (…). Vývoj sociální demokracie před, během a po válce prokázal nemožnost takovýchto vyhlídek. Strana, která takto roste a rozvíjí příslušný úřední aparát, nabývá konzervativní charakter; její byrokratický aparát se bojí revoluce (…). Uvnitř takové demokratické strany (…) sotva může masa členů zvítězit proti dobře organizované byrokracii, která svírá všechny prostředky moci.“⁴³

Uvedená pasáž je jasná. Jasně anarchistická. Podle autora došlo k bankrotu sociální demokracie, protože byla stranou, protože „věří tomu, že má vést a řídit“. Vůdcové se mohli prosadit na úkor členů strany, „stranický aparát“ mohl jedině sám sebe prosadit na úkor mas! „Ponaučení“, které německá „levice“ vyvozuje z degenerace sociální demokracie, je následující: nakonec to byl Bakunin, kdo měl ve sporu s proudem marxismu pravdu.

Citovaná pasáž jasně ukazuje, že – na poli doktríny – německá „levice“ nebyla schopna udělat nic jiného než demokratickou kritiku sociální demokracie. Uznává, že sociální demokracie – potom, co sklouzla během války k třídní kolaboraci a přímo vzala na sebe obranu buržoazního řádu proti povstání dělníků ve střední Evropě – si vytyčila socialismus jako svůj cíl; přiznává sociální demokracii snahu o dobytí politické moci dělnickou třídou poté, co sociální demokracie prokázala v doktríně a ve skutečnosti, že si stanovila za svůj cíl jedině obranu buržoazní demokracie proti proletářské revoluci; prohlašuje, že revoluce v kontrastu s evolucí není žádnou dějinnou alternativou! Bída anarchismu!

Tohle není nějaká přechodná zbloudilost. A je to sám autor, kdo nám dává klíč ke svým postojům, když prohlašuje, že základní rozdíle mezi těmito dvěma proudy tkví v myšlence, jaké ten či onen proud vytváří prostředky a orgány boje za dobytí moci. V návaznosti na svou idealistickou představu společenských bojů obviňuje sociální demokracii z toho, že dává dělníkům „špatné nápady“, nápady, které protlačují organizace k „ovládnutí“ dělníků a ty tak hrály kontrarevoluční roli.

Jádro jejich kritiky se nachází zde. Zbytek je jen divadýlko okolo.

Jaké to „ponaučení“ z historie! „Nápady“ prosazované sociální demokracií byly„dobré“ až na ty, které se týkají vedoucí úlohy strany. Stačí „tudíž“ veřejně šířit myšlenky proti takovému nápadu a současně si ponechat ty další!

„Revoluční“ idealismus neprovedl ani nejmenší vážnou analýzu sociálně-demokratického oportunismu; místo jakékoliv vysvětlení jenom pranýřuje korupci „stranických aparátů“ a teorii substitucionismu (tzn. jednání stranických aparátů, poslanců nebo odborů místo a jménem dělnické třídy, a to proto, že je ovládla myšlenka vést!).

Tento politický proud se prohlašuje za „extremistický“, protože se domáhá v rozporu se sociální demokracií zničení státu, kdežto sociální demokracie se vyjadřovala o pouhém „přestavení sil uvnitř státu“. Až na to, že toto anarchistické volání proti státu – jak historie vždy prokázala – není nic jiného než falešný radikalismus, jenž je dohnán předpoklady samotné maloburžoazní demokracie k absurditě.

Podle tohoto proudu má dělnické hnutí, tváří v tvář obrovité kontrarevoluční síle sociální demokracie, provést rituální harakiri ve stylu maloburžoazie rozdrcené „aparáty“, mocí a autoritou. „Ponaučení“, které německá „levice“ vyvozuje z historie, není takové, že je třeba vytvořit silnou armádu, jejíž centralizovaná a autoritářská síla (pramenící nikoli z bůhvíjaké „diktatury nad třídou“, avšak z materiální dynamiky samotného třídního boje) bude schopná překonat všechny překážky revoluce: jedná se o moralizující postoj, který řádně smrdí ulhaným šosáctvím liberalismu, demokratismu, „revolučního“ kalvinismu, kterýžto je vykreslován jako nejucelenější projev proletářského radikalismu.

Komunismus nemá nic společného se všemi těmito lžemi „svobody“: dělnické hnutí je překonání požadavku na svobodu jednotlivce (ať už občana nebo dělníka) a negací jakéhokoli demokratického principu. Nikdy nebude existovat „svoboda dělníků“, pouze jedině politická nadvláda proletariátu, a ta jí umožní následně zmizet jako třída prostřednictvím zničení kapitalismu. Království svobody bude totiž království toho lidského pokolení, které došlo ke komunismu.

Daleko od těchto smrdutých vod demokratismu odhalila Komunistická internacionála kořeny degenerace sociálně demokratických stran, které se staly z orgánů revolučního boje za osvobození proletariátu při jejich vzniku prostřednictvím své reformistické praxe, jež napadla jejich moc, deformovala jejich kritické vědomí a překroutila jejich úlohu, orgány pro zachování nynější podoby společnosti.

Marxistická kritika sociální demokracie není kritikou stranické formy, ale je kritikou strany, která se již nadále nehlásí k ničemu jinému než pouhým „reformám“. Je pravda, že marxismus v zásadě neodmítá boj o reformu. Toto je otázka, která závisí na geografických oblastech a historickém období. Tento boj byl uznán a akceptován pro Evropu až do roku 1914, kdy byl navždy odsunut stranou. Avšak pro marxismus byl tento boj prostředkem, který měl umožnil rozkvět třídního boje, ustavení proletariátu v třídu, a takto ve stranu. V marxistické představě se bojovalo za reformy s cílem urychlit zničení buržoasní společnosti; tento boj měl pomoci zlikvidovat veškeré společenské a politické dědictví předchozích fází kapitalistické společnosti a tak ukázat, že kapitalismus má být zničen stejně tak jako demokratický stát. Cílem nebyla demokracie, ale její negace: revoluce a třídní diktatura proletariátu.

Marxistická levice jasně ukázala, že oportunistická degenerace v dělnickém hnutí nastala, když socialistické strany začaly předkládat socialistickou revoluci jako rozšíření bojů o reformy a demokracii a nikoli jako jejich dialektickou negaci.⁴⁴

Lenin jasně ukázal, že hluboké kořeny – hospodářské a společenské – tohoto neduhu dělnického hnutí jsou imperialismus a dělnická aristokracie. Je to imperialismus, který měl úspěch v tom, že vytvořil více či méně široké vrstvy pracujících zkorumpovaných drobky z imperialistického a koloniálního drancování, které nalezly v oportunismu a sociálním pacifismu politické vyjádření svého faktického sklonu k třídní kolaboraci a spojenectví mezi třídami⁴⁵. A oportunismus uspěl v prosazení se v třídní organizaci, protože boj za reformy ztratil svůj podvratný obsah, což mělo za následek ztrátu revoluční schopnosti orgánu, který jej vedl. Z tohoto důvodu mohl oportunismus hlásat historickou spojitost s praxí II. Internacionály, zatímco III. Internacionála se zbavila dědictví minimálního programu bojujícího za reformy.

Jedná se o příklon k demokratismu a reformismu na úkor revolučního marxismu, který je základem popření učení marxismu ze strany sociální demokracie. To, co marxistická levice kritizuje v učení sociální demokracie, není to, že si dělá nárok na politickou moc, ale to, že si chce mírumilovně podrobit stát prostřednictvím parlamentní většiny namísto toho, aby tento stát byl zničen a nahrazen novým státem ozbrojeného proletariátu, což je pojetí, které nepřipouští postupný a pozvolný vývoj; nekritizuje myšlenku uplatnění proletářské moci stranou, ale prohlašuje, že se jedná o diktaturu a nikoli o demokracii.

„Revolučně“ idealistická kritika Komunistické internacionály

Existovalo hluboké nedorozumění ohledně přihlášení se německé „levice“ a obzvláště Pannekoeka k říjnové revoluci a Komunistické internacionále. Ale toto nedorozumění bylo rychle vyřešeno. KAPD se zúčastnila III. kongresu Komunistické internacionály (KI) a v průběhu zaútočila na všechna rozhodnutí II. kongresu – její skutečně ustavující kongres – a obvinila KI z oportunismu.

Neshody okamžitě vypukly ohledně zásadní otázky doktríny: podstata a poslání třídní strany a okamžitě se odrazily v nejrůznějších otázkách taktiky diskutovaných uvnitř Internacionály. Než se dostaneme k těmto taktickým otázkám, uvědomme si, že Pannekoek zaútočil na Komunistickou internacionálu ohledně jiné sporné otázky: rozkolu uvnitř socialistických stran, který umožnil vstup do Internacionály rozsáhlým vrstvám centristických oportunistů a „kajících se“ sociál-patriotů, takovým, jako byl na jedné straně Serrati a Cachin na straně druhé.

Dějiny bojů proti sociálně demokratickému oportunismu ukázaly, že nestačí hlásat boj proti tomuto chronickému neduhu dělnického hnutí, aby se někdo postavil na stranu revoluční komunistické tradice. Sorelův revoluční syndikalismus – předtím, než otevřeně odhalil svůj revizionistický charakter – prohlašoval, že v protikladu k parlamentní slabomyslnosti představuje návrat ke kořenům. Podívejme se tedy, na jakém základě staví Pannekoek tuto kritiku:

„A během revoluce musí strana vyjádřit programy, hesla a pokyny, které spontánně jednající masy uznají za správné, protože v nich objeví v dokonalé formě své vlastní revolučního cíle a zvládnou díky nim vidět věci mnohem jasněji: díky tomuto je strana vedením boje. Pokud masy zůstávají neaktivní, může se zdát, že toto úsilí nemá úspěchu; avšak vnitřně jasné propagované zásady dosáhnou na mnohé složky mas, které se sice nejprve drží zpátky, ale během revoluce se tyto zásady prokáží být aktivní silou, jež pomůže vést tyto složky mas správným směrem. Na druhou stranu, pokud je tu snaha ustavit nějakou větší stranu oslabením zásad, prostřednictvím koalic a ústupků, pak to znamená poskytnout v časech revoluce příležitost nejistým elementům získat vliv, a to aniž by byly masy schopné pochopit situaci z důvodu svých vlastních nedostatků.“⁴⁶

Jinými slovy, německá „levice“ se domáhá rozštěpení stran ještě více nalevo, protože chce „strany“-sekty schopné plnit takovou roli, kterou jim „revoluční“ idealismus přisoudil: rozvíjet teorii, program a hesla, které by mohly „osvítit“ masy, když nadejde čas, což by ale nebylo možné, pokud by „nečistí“ lidé vstoupili do takovéto „strany“.

Skutečná marxistická kritika toho, že štěpení, které dalo vzniknout národním sekcím Komunistické internacionály, bylo prováděno příliš napravo, byla provedena italskou levicí na jiných základech a pro zcela jiný účel. Tato obava italské levice pramenila z jejího jasného vědomí toho, že se světová strana nemůže ustavit a rozvíjet organickým způsobem na podkladě toho, že se vzájemně naroubují různorodé proudy s odlišnými programy, tradicemi a kritickými představami. Bylo tehdy lepší mít malý orgán, který by byl schopný plnit své úkoly a tedy rozvíjet se, než mít fúze, kterými se dosáhlo jen toho, že jeho revoluční boj se stal obtížný či beznadějný – jak tomu často bylo.

Je zbytečné dodávat, že v pojetí marxistické levice, tak, jak je vyjádřeno v „Lyonských tezích“ (Návrh tezí předložených levicí, 1926), nelze pro proud stoupenců KAPD v Komunistické internacionále rovněž najít místo.

Otázka taktiky

Spor mezi německou „levicí“ a Komunistickou internacionálou se netýkal problémů taktiky, přestože – na první pohled – se jich dotýkal. Ve skutečnosti propast, která oddělovala obě strany sporu, se týkala principů. A to se budeme snažit názorně vyložit.

Pro Pannekoeka „Problém taktiky, (…) spočívá v tom, jak vymítit z proletářských mas tradiční buržoazní způsob myšlení, které paralyzuje jejich sílu?“⁴⁷ A tento „problém“ byl, podle něj, o to naléhavější, protože kontrarevoluce neměla žádný jiný základ:

V Německu roku 1918 tomu tak bylo, „[p]rotože proletářské masy byly stále zcela ovládány buržoazním způsobem myšlení, po pádu obnovily masy buržoazní nadvládu svýma vlastníma rukama.“⁴⁸

A pro tohoto autora je buržoazní způsob myšlení mezi pracujícími masami ztělesněn sociálně demokratickou ideologií, která je takto povýšena na pozici příčiny zotročení proletariátu a nadvládu buržoasie. Sociálně demokratická ideologie – nebo v současnosti stalinistická ideologie – představuje vlastně pro „revoluční“ idealisty 20. století to stejné, co náboženství v 19. století představovalo pro anarchisty. Jsou to tedy myšlenky či duchovní síly, které byly povýšeny mezi hybné síly dějin nebo příčin období kontrarevoluce.⁴⁹ Jaký to „materialismus“! A právě na takovýchto idealistických základech bude proud okolo KAPD proti parlamentu, principiálně pro rozkol v odborech, proti jednotné frontě, dokonce i proti jednotné odborové frontě.⁵⁰ Komunistické hnutí – vzhledem k materialistickému pohledu na historické podmínky, ve kterých dochází k třídnímu boji a vzhledem k povaze a poslání strany – vždy muselo znovu zesílit­ v boji proti taktice jednotných front a indiferentním deviacím.

V marxistickém vidění je problém taktiky uveden zpět na problém přípravy subjektivních podmínek pro revoluci a to na základě objektivních podmínek.

Italská levice přesně stanovila marxistickou podstatu problému taktiky, když prohlásila:

„Podmínky pro dosažení revolučních cílů Komunistické internacionály jsou objektivní svou povahou, objektivní v tom smyslu, že spočívají na stavu kapitalistického režimu a na fázi krize, kterou tento režim prochází; a jsou subjektivní povahy, pokud jde o schopnost dělnické třídy bojovat za svržení moci buržoazie a za zorganizování vlastní diktatury se soudržností svého jednání: to jest podřízení všech dílčích zájmů omezených skupin celkovému zájmu celého proletariátu a konečnému cíli revoluce.

Subjektivní podmínky jsou tohoto dvojího pořadí, a to:

a) existence komunistických stran s jasnou programovou vizí a s dobře vymezenou organizací, která zaručuje jednotu jejich jednání.

b) jistá míra vlivu komunistické strany na masu pracujících a jejich ekonomické organizace, která komunistickou stranu staví do silnějšího postavení vůči dalším politickým tendencím proletariátu.

Problém taktiky spočívá v nalezení prostředků, které nejlépe umožní komunistickým stranám současně dosáhnout těchto revolučních podmínek subjektivní povahy spočívajících na objektivních podmínkách a průběhu jejich samotného rozvoje.“⁵¹

Protiklad mezi těmito dvěma proudy nemůže být více do očí bijící. Ačkoli se proudy usilující o stupňovité vzdělávání mas (sociální demokraté, anarchisté, německá „levice“) hlásí k marxistické představě „katastrofismu“ – což znamená proletářskou revoluci pramenící na jedné straně z rozporů buržoazního systému a na straně druhé z vyspělosti a síly proletariátu – pro tyto proudy je zmíněný druhý předpoklad měřen rozsahem „socialistického vědomí“ mezi masami, zatímco pro marxistický materialismus je tento druhý předpoklad měřen stupněm vlivu komunistické strany na společenské hnutí, to znamená stupněm ustavení proletariátu ve třídu.

Na základě tohoto materialistického vidění otázky taktiky, která je neoddělitelně spojená s pojetím podstaty a funkce stranického orgánu, italská levice negativně zhodnotila „revoluční parlamentarismus“, odmítla taktiku principiálního rozštěpení odborů a – již před rokem 1919 – jednotnou frontu politických organizací, přestože obhajovala jednotnou frontu v bezprostředních organizacích třídy; a nakonec se bezpodmínečně přihlásila k taktice přijaté na II. kongresu Internacionály ohledně národní a koloniální otázky (viz článek levice „Komunismu a národní otázka“ v „Prometeo“, 1924).

Budeme se tu zabývat pouze parlamentní a odborovou otázkou a upozorníme na hluboké rozdíly mezi oběma zmíněnými proudy.

O „revolučním parlamentarismu“

Pro Pannekoeka je nevyhnutelné bojovat proti „revolučnímu parlamentarismu“, který prosazuje Komunistická internacionála, a přijmout taktiku zdržení se volební účasti, protože:

„Parlamentarismus představuje typickou formu boje, který probíhá prostřednictvím vůdců a v němž samotné masy hrají podřadnou roli. V praxi to znamená, že se odevzdává faktické směřování boje jednotlivým samostatným osobnostem, poslancům; a ti musí proto držet masy v klamu, že jiní lidé mohou vést boj namísto nich samotných.“⁵²

Podle Pannekoka tu v protikladu nestojí komunistický a revoluční boj na jedné straně a absence boje, nahrazení skutečného boje parlamentní činností, na straně druhé. Nikoli! Jde o „boj mas“ a …„boj prostřednictvím vůdců“!

Naproti tomu marxistická levice na II. kongresu Komunistické internacionály kritizovala parlamentní taktiku Internacionály na Západě z pohledu úkolů komunistické strany:

„Zatímco výkonný, vojenský a policejní výkonný aparát buržoazního státu organizuje přímé kroky proti proletářské revoluci, zastupitelská demokracie představuje nepřímý prostředek obrany tím, že šíří mezi masami iluzi, že mohou dosáhnout svého osvobození prostřednictvím mírumilovného procesu a že forma proletářského státu může být rovněž založena na parlamentu, s právem zastoupení buržoazní menšiny. Výsledkem tohoto demokratického vlivu na proletářské masy bylo zkorumpování socialistického hnutí II. Internacionály v oblasti teorie i akce.

V současné době je úkolem komunistů, v jejich práci teoretické a materiální přípravy na revoluci, především zbavit proletariát těchto iluzí a pověr rozšířených v jeho řadách (…). V zemích, kde demokratický systém existuje již dlouho a je hluboce zakořeněn ve zvycích mas a jejich způsobu myšlení, stejně jako v tradičních socialistických stranách, má tento úkol zvláštní význam a je na předním místě mezi problémy revoluční přípravy.“⁵³

Za těchto okolností si tato příprava subjektivních podmínek revoluce žádá bojkot, protože:

a) „(…) jasnost propagandy, stejně jako účinná příprava na konečný boj za diktaturu proletariátu, vyžaduje, aby komunisté vedli agitaci za bojkot voleb mezi dělníky.“⁵⁴;

b) „(…) ústředním problémem hnutí se stalo revoluční dobytí moci, veškerá politická činnost třídní strany musí být zasvěcena tomuto určenému cíli.“⁵⁵;

c) „(…) zhnusení proletariátu vůči této zrádcovské praxi připravila živnou půdu pro poklesky syndikalistů a anarchistů, kteří popírají jakýkoli význam pro politické jednání a funkci strany. Komunistické strany proto nikdy nedosáhnou významného úspěchu v propagandě marxistické revoluční metody, jestliže jejich bezprostřední práce za diktaturu proletariátu nebude spočívat na zpřetrhání veškerého kontaktu s mašinérií buržoazní demokracie.“⁵⁶;

d) „Ohromně důležitý význam, který se v praxi přisuzuje volební kampani a jejím výsledkům, a skutečnost, že po dlouhou dobu jí strana věnuje všechny své síly a všechny své zdroje (své lidi, tisk, ekonomické prostředky), na jedné straně posiluje pocit, navzdory všem veřejným projevům a všem teoretickým prohlášením, že se jedná o skutečně ústřední činnost pro dosažení komunistických cílů, na druhé straně taková praxe vede k téměř úplnému zřeknutí se práce na revoluční organizaci a přípravě, dává organizaci strany technicistní charakter, který je zcela v rozporu s požadavky jak legální, tak ilegální revoluční práce.“⁵⁷;

e) „Pro strany, které se většinovým usnesením připojily k III. Internacionále, skutečnost, že je možné pokračovat ve volebních aktivitách, brání nezbytnému očištění od sociálnědemokratických elementů; bez tohoto očištění III. Internacionála selže ve své dějinné úloze a nebude nikdy více disciplinovanou a homogenní armádou světové revoluce.“⁵⁸;

f) „Samotná povaha debat, které mají v parlamentu a dalších demokratických orgánech prostor pro své divadýlko, vylučuje jakoukoli možnost přechodu od čisté kritiky politiky protichůdných stran…“⁵⁹

Všechny zde předložené argumenty mají za cíl, aby strana byla schopná plnit revoluční úkoly, vyrvat stranu ze spár oslabující reformistické praxe, umožnit její jasné politického vymezení a umožnit masám bojujícím proti kapitalismu najít ve straně orgán schopný je vést, protože rovněž strana je materiálním výsledkem svého vlastního jednání. Pro levici se jedná o otázku jasného vymezení výchozích bodů, které umožní zformovat silnou komunistickou stranu, a nikoli „vytváření“ podmínek, které by masám umožnily konat za absence jejich třídní strany!

O odborové otázce

Německá „levice“ byla pro rozštěpení anebo pro principiální bojkot masových organizací vedených reformisty. Tato pozice pramení z úvah, které mají navzdory své rozmanitosti revizionismus jako svého společného jmenovatele.

První důvod se týká „formy odborů“: „Je to forma organizace [odborů], která dělá masy prakticky bezmocnými a brání jim v tom, aby z odborů učinily nástroj své vůle.“⁶⁰

A jednak, „jejich způsob fungování (…) neumožňuje učinit z nich nástroj proletářské revoluce…“⁶¹

Tyto pasáže neodolají ani sebemenší marxistické kritice. Za prvé, forma odborů se proměnila pouze v průběhu dějin a za druhé, principiálně prohlašovat, že jakákoli organizace, která má konkrétní cíl bránit pracovní sílu, ze své vlastní podstaty, není způsobilá stát se nástrojem vůle dělníků a pákou revoluce, znamená „docela prostě“ tvrdit, že proletariát není schopen důsledně bojovat o své přežití a že tento boj – a nesmiřitelný protiklad, který jej vyvolává – je překážkou revoluce! To je to, co Pannekoek říká, když prohlašuje:

„Ve vzestupném a prosperujícím kapitalismu je organizace rad nemožná, protože dělnicí jsou plně zaměstnáni zlepšováním svých podmínek, což je v té době možné prostřednictvím odborů a politické akce. V kapitalismu ve stavu úpadku a v záchvatu krize je toto úsilí marné a víra v ně může jedině bránit vývoji nezávislé vlastní aktivity mas.“⁶²

To je zářivý příklad toho, co tento politický proud nazývá „marxismem“! Pokud by byla pravda to, co Pannekoek prohlašuje, byla by revoluce výslednicí něčeho, co nemá nic společného s „přízemními“ ekonomickými zájmy proletariátu. Socialismus by tímto musel být přeměněn na „morální myšlenku“, toliko blízkou srdci všech idealistů (včetně Bernsteina!), ve stylu všech maloburžoazních snílků („žít lépe“,„samospráva“, svoboda – rovnost – bratrství!).

Ve skutečnosti je argument tohoto teoretika KAPD zcela v souladu s jeho postupně vyvíjející se představou revoluce: jaký smysl mají organizace ekonomické obranné povahy, je-li revoluce procesem, při kterém mizí námezdní práce? Obrana námezdní práce by tedy proto znamenala obranu kapitalismu (!)… Zoufalství „revolučního“ idealismu!

Materialistická analýza může být pouze dějinnou analýzou. Zde jsou Pannekoekovy „dějinné“ argumenty ve prospěch rozkolnické taktiky: „(…) forma organizování se v odborových organizacích (…), která vznikla v období expandujícího kapitalismu, již nemá žádného využití.“⁶³

Toto tvrzení nutně vede k dalšímu: odborové organizace – organizace obrany pracovní síly – již postrádají „v době imperialismu“ smysl existence. Jinými slovy, zákony vlastní kapitalistickému systému již neplatí pro období imperialismu; imperialismus by pak už nebyl fází kapitalismu, avšak nějakým specifickým výrobním způsobem!!! Pojďme dále…

„Jistě,“ – a toto je druhý „dějinný“ argument Pannekoka – „podmínky boje se pro dělníky zhoršily. Moc kapitalistické třídy ohromně vzrostla… (…), vlastní seskupení samotných šéfů postavila odbory tváří v tvář mnohem silnější a často téměř neotřesitelné moci. Nadto tvrdá konkurence mezi kapitalisty ze všech zemí (…), nutnost použití zvyšujícího se podílu nadhodnoty na (…) zbrojení (…), klesající míra zisku, nutí kapitalisty ke zvýšení míry vykořisťování, tj. ke snížení pracovních podmínek dělníků. Takto se odborové svazy setkávají s rostoucím odporem, staré metody boje se stávají zbytečnými.“ (Naopak Lassalův „železný zákon mzdový“ je „stále více a více“ platný…, pozn. redakce.)⁶⁴

Tento odstavec poukazuje na hluboký pacifismus všech „revolučních“ idealistů, pacifismus, na který Marx poukázal u „levých“ novohegelovců, kteří věřili, že otřesou světem svou „revoluční“ frazeologií. Pannekoek pozoruje pouze potencionální nárůst antagonismu uvnitř kapitalistické společnosti a ve jménu ryze verbálního radikalismu vyvozuje závěr, že je nezbytné odvrátit se od odborového boje, protože pracující třída čelí vzrůstajícímu odporu! Proč se tedy neodvrátit od politického boje, jestliže kapitalistický stát pouze zvětšil své prostředky odporu?

Poslední z Pannekoekových argumentů je hluboce „praktický“. Je založen na osvíceneckém poslání „strany“-sekty, která existuje, aby „(…) zrevolucionizova[la] a osvíti[la] mysli lidí slovem a činem a usiluje o to, aby se jako naprostý protiklad vůči sobě postavily staré myšlenky a nové zásady.“⁶⁵

Argument je neobyčejně „prostý“. Pro lepší „osvícení“ dělníků je nutné, aby se ti, kteří již „začali chápat“ (jejich počet se zvyšuje v revolučních časech a snižuje v období kontrarevoluce) spojili mimo odborové svazy. Jejich boj, zbaven „byrokracie“, tak umožní „straně“-sektě vybavit dělníky tímto socialistickým vědomím a dát příklad dělníkům, kteří propadli oportunismu, tím, že jim ukáže „jak na to“. Za pomoci materiálních podmínek by byl spuštěn revoluční proces. To je důvod, proč ti „komunisté“, kteří jsou říznutí duchem KAPD, jsou schopni zajímat se o bezprostřední boje třídy pouze tehdy, souvisejí-li tyto boje přímo s revolučním procesem; v jiném případě „nemohou být masy přístupné socialismu“. Proto musí být revoluční organizace „ryzí“ (Unionen vyžadovaly od svých členů, aby se přihlásili k nutnosti diktatury proletariátu…) a „zajímat se“ o boje mas jedině, pokud se masy „zajímají“ o revoluci!⁶⁶

Radši ani nebudeme zpochybňovat logickou konzistentnost taktiky německé „levice“ s jejími zásadami a programem. Nelze vyvodit komunistickou taktiku z idealistických předpokladů. Tato idealistická logická konzistentnost znovu potvrzuje marxistickou pozici, že neexistuje žádný taktický problém sám o sobě; taktika není nikdy souborem „receptů“. Marxistická levice vždy tvrdila, že komunistická taktika musí odpovídat komunistické doktríně a programu v tom smyslu, že taktika, jež je způsobem intervence strany v třídním boji, musí být v souladu s materialistickou představou ohledně zúčastněných sil a se sledovanými cíli.

Tato logická konzistence je obzvláště důležitá v oblasti třídních organizací nalézajících se mezi masou a stranou. Podle základních hledisek marxismu následuje uvědomování si překážek v uspokojení hmotných potřeb akci, která cílí k jejich naplnění. Z toho vyplývá, že boj za materiálními okolnostmi podmíněné cíle je jednou z podmínek, jedním z nezbytných předpokladů pro to, aby komunistická strana mohla účinně a ve velkém měřítku být prostřednictvím své propagandy, ideového přesvědčování a činů protiváhou vůči ostatním politickým proudům uvnitř dělnického hnutí, a aby tak okolo sebe vytvořila „celou širší síť stranické organizace propojenou jak s nejširšími vrstvami mas, tak s řídícím centrem samotné strany. V tomto smyslu se připravuje jednotná disciplína dělnické třídy.“⁶⁷

Na druhou stranu revoluce předpokládá, že budou uvedeny do pohybu obrovské masy, jejichž hmotné potřeby nemohou být uspokojeny bez svržení celého buržoazního řádu. Úlohou strany je nasměrovat síly, které bojují o dílčí cíle, předem omezené výdobytky, aby se tak vytvořila lavina, která by byla schopná smést všechny překážky, které brání ve zrodu nové společnosti. Právě při vykonávání této úlohy se strana vyvíjí a rozvíjí svůj vliv na masy. To stranu zavazuje věnovat největší pozornost podobám boje a formám organizace, které musí tento boj nutně vytvořit.⁶⁸ Komunistická strana si nevymýšlí tu či onu podobu boje, „pouze zobecňuje, organizuje, dává vědomé vyjádření těmto formám boje (…), které se objevují spontánně v samém průběhu hnutí“⁶⁹, aby tyto boje a jejich organizované vyjádření centralizovala.

Právě na této bázi se Komunistická internacionála a italská levice v roce 1920 ocitly v dokonalé shodě v otázce postoje vůči organizacím mas ovládaným reformisty. Pokud tyto organizace zůstávají otevřené pracujícím masám – a protože je možné, že se stanou organizovaným vyjádřením jejich boje – strana se nevzdává toho v nich pracovat. Když je rozkol opodstatněný, je tomu rovněž z důvodů, které vyplývají z materialistického učení: když jsou obrovské masy nevpuštěny do odborů, přestože třída projevuje všeobecný sklon k organizaci.

Toto je principiální stanovisko, které postihuje všechny bezprostřední organizace třídy, a to nejen odborové organizace. Navíc, marxismus ve své teorii nikdy nepovažuje nějakou formu organizace samu od sebe za „revoluční formu“, která z povahy samotné organizace bude sloužit povstání a dobytí moci. V roce 1871 to byla Komuna; v roce 1917 to byly sověty; v Itálii mohly být vhodné Komory práce (Camere del Lavoro); podle Trockého v Německu v roce 1923 mohly být tovární výbory převodní pákou revoluce.

Ponaučení z kontrarevoluce

Kritika italské marxistické levice vůči taktikám, které následovaly od roku 1922 (politická jednotná fronta, dělnická vláda, dělnicko-rolnická vláda) reaguje – vzhledem k tomu, že se tento problém týká sféry taktiky – na stejné obavy, které vedly italskou levici k tomu, aby definovala zmíněné předpoklady pro subjektivní přípravu revoluce.

„Revoluční“ idealisté se budou ptát, kde končí otázka taktiky a začíná otázka doktríny. Marxismus naopak tvrdí, že strana nemá ve volbě taktiky „svobodnou vůli“ a že tato volba je podmíněna cíli vepsanými do jejího programu a vztahem třídních sil uvnitř společnosti, ve které má strana jednat.

Stoupenci německé „levice“ – pro které je základem existence strany fakt uvědomění – provolají své vítězství. Podle nich, jestliže Komunistická internacionála zvolila chybné taktické prostředky, bylo to důsledkem lživé doktríny. Zoufalství kulturalismu!⁷⁰

Pro vědecký materialismus závisí zachování konzistence mezi teorií a akcí, doktrínou a taktikou na dějinných a materiálních podmínkách, za kterých je ustavován orgán strany. V Komunistické internacionále se jednotný směr neobjevil, jelikož se Internacionála utvářela na základě proudů, které nedokonale vyvázly z krachu II. Internacionály a které se spojily s Komunistickou internacionálou ve vzruchu vítězství říjnové revoluce, avšak aniž by tyto proudy měly jednotnou historickou tradici. To je materiální, historický fakt, který bychom měli zmínit. Komunistická internacionála se měla stát světovou stranou; dějiny to neumožnily. Musíme z toho vyvodit ponaučení jako materialisté, abychom zjistili, kde byly provedeny chyby, které umožnily nebo pomohly degeneraci této strany, aby – ve světle velkých vítězství a velkých porážek – další utváření a tříbení revolučních sil umožnilo opětovné ustavení světové strany, která bude schopná vyhnout se tisíci a jedné pasti, které komunistickému proletariátu nastražuje buržoazní společnost. Jde o to vytvořit pevný orgán, který ve svých reakcích podmíněných veškerými minulými dějinami třídního boje, ve své praxi a směřování, bude schopen vykonat svůj dějinný úkol.

Kritika rozvedená italskou levicí byla krutě potvrzena událostmi v Německu v roce 1923, kdy se komunistická strana zdiskreditovala jako revoluční strana a událostmi v Itálii v roce 1924 potom, co po atentátu na Matteotiho padla do rukou centrismu byla neschopná rozhodně stát na poli třídního boje.

V roce 1926 italská levice v „Lyonských tezích“ neudělala nic jiného, než že potvrdila krutou realitou sedmi let mezinárodních zkušeností ty pozice, které byly základem pro ustavení Komunistické strany Itálie, sekce Komunistické internacionály; a učinila tak ve jménu ustavujících základů samotné Internacionály, čímž předala budoucímu komunistickému hnutí ponaučení získaná z téměř stoleté historie.

Pokud jde o německou „levici“, ta z kontrarevoluce nevyvodila nic jiného než potvrzení svých stanovisek, jak zásad, tak i taktiky, které obhajovala – jako jasně samostatný proud – od prvního desetiletí 20. století:

„Tak ti, kteří sní o ‚revoluční straně‘, čerpají z předchozího vývoje jen polovičaté ponaučení. Protože se dělnické strany, Socialistická strana a Komunistická strana, staly buržoazními orgány nadvlády sloužícími k udržení vykořisťování, dochází pouze k závěru, že si musí vést lépe. Nevidí, že za selháním těchto stran leží mnohem hlubší konflikt, a to konflikt mezi emancipací třídy jako celku s pomocí svých vlastních sil a pacifikací revoluce prostřednictvím nějaké nové dělníkům vstřícné vlády. (…) Jakýkoli údajný předvoj, který podle svého programu usiluje o to vést a řídit masy prostřednictvím ‚revoluční strany‘, se poté ukáže díky této samotné představě jako reakční faktor.“⁷¹

Stručně řečeno, „Ať žije Bakunin, pryč s marxismem!“, „Ať žije revoluce, pryč s ustavením třídy ve stranu“, „Ať žijí sověty… bez bolševiků!“

S vítězstvím současné kontrarevoluce se kanibalismus, který doprovází jakoukoliv kontrarevoluci, pozvedl do nepoznaných výšek a jak s ohledem na útlak proletariátu, tak na celkový protiútok vůči komunistickému učení. A mezi jeho nejohavnější křídlo patří ti, kteří – ve jménu proletariátu a socialistické revoluce – vypouští do éteru svou obžalobu na stejné demokratické frekvenci jako buržoazie, sociální demokracie a stalinističtí zastánci „mírového soužití“, aby tak pranýřovali samotné základní východiska bolševismu (tedy marxismus!) a Komunistické internacionály jako lůna stalinistické kontrarevoluce.

Nemáme v současné době co dodat k tomu, co náš proud zastával nejen během slavných let prvního poválečného období, ale i hned po svém zrodu v roce 1847. Naše posouzení „revolučně“ idealistických proudů nezávisí na dějinném období, ale na jejich samotné povaze. Již Manifest komunistické strany je prohlásil za zastaralý kus dějin. Dnes je jejich existence vskutku známkou hloubky kontrarevoluce, ze které čerpají svůj smysl bytí a ostře kritická slova Manifestu si zachovávají veškerou svou hodnotu:

„Význam kriticko-utopického socialismu a komunismu je v obráceném poměru k dějinnému vývoji. Tou měrou, jak se rozvíjí a utváří třídní boj, pozbývá toto blouznivé povznášení se nad něj, toto blouznivé potírání třídního boje jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti. (…) Snaží se proto důsledně znovu otupit třídní boj a smířit protiklady. Stále ještě sní o uskutečnění svých společenských utopií… (…) Ponenáhlu sestupují do kategorie (…) reakčních a konzervativních socialistů a liší se od nich jen systematičtějším pedantstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy.

Proto vystupují rozhořčeně proti jakémukoli politickému hnutí dělníků, které podle jejich mínění může vyvěrat jedině ze slepé nevíry v nové evangelium.“⁷²

Dějiny již zplodily proudy, protichůdné historické síly, které v obdobích kontrarevoluce připravují zbraně svého učení a které budou muset provázet společenská hnutí zítřka.

Za prvé sociální demokraty (od Ludvíka Blanca po stalinismus, přes Kautského a centristy), kteří chtějí snoubit parlamentní demokracii a ustavení proletariátu ve vládnoucí třídu, lid a dělnickou třídu, reformy a socialismus a kteří v prvé řadě spojují své síly pod neustále obnovovaným a kontrarevolučním praporem „mírového přechodu k socialismu“.

Za druhé anarchismus, který prohlašuje, že směřuje k osvobození proletariátu a že zničí kapitalismus, zatímco popírá základní zbraně revolučního boje – stranu a stát, centralizované násilí a diktaturu – a současně přijímá demokratickou a graduální představu revoluce, od Proudhona k Bakuninovi, od revolučních odborářů po německou „levici“ (a její mnohé následovatele), kteří vykřikují tytéž zavádějící hesla o „svobodě“, „autonomii“ a „svrchovanosti“.

Po každé vlně kontrarevoluce se marxistická strana musela opětovně zformovat bojem proti těmto dvěma chorobným úchylkám dělnického hnutí, které vždy prohlašují, že vychází jako vítězové z každé porážky revoluce. Od Marxe k Leninovi, od První k Třetí internacionále, byl boj vždy tentýž – bránit třídní stranu proti pokusům „inovátorů“ a „kritiků“ a zbavovat se všech demokratických nebo libertarianských deformací.

Během poslední kontrarevoluční vlny náležel nárok na historickou neměnnost marxismu italské levici. Potvrzující všechen arzenál své teorie a doktríny italská levice názorně prokázala, že v marxistických postojích není nic, co by bylo třeba přezkoumávat a že ty chyby, které byly příčinou úpadku Třetí internacionály, se netýkají marxismu, ale učení nepřátelských tříd.

Člověk netvoří ucelená učení podle své libosti; ty vznikají během význačných konfliktů třídních sil, na které je buržoazní společnost bohatá a kterou tyto konflikty čtyřikrát ohrozily: 1848, 1871, 1905 a 1917. Nové síly, které vstupují do politického boje, mohou být začleněny jedině do jedné z těchto neslučitelných tradic, které se v současné době bijí na poli teorie se zbraněmi kritiky a které se, podle zákona zrozeného v ohni materialistickým determinismem, historií společenských tříd a revolucí, na zítřejší den utkají na poli skutečné lidské společnosti kritikou zbraní.

---

1. Pannekoek Anton, Weltrevolution und kommunistische Taktik, 1920, překlad vlastní; francouzský originál cituje – s výslovnými výjimkami – z Bricianer Serge, Pannekoek et les conseils ouvriers, EDI, Paříž, 1969. Z důvodu absence kopie Bricianerovy knihy a z důvodu rozdílnosti mezi francouzskou a anglickou verzí knihy, jsme dohledali původní díla Pannekoekových citací a pokud to bylo možné, přeložili tyto citace z originálu, pozn. překl. ↩︎

2. Pannekoek Anton, Die taktischen Differenzen in der Arbeiterbewegung, 1909, překlad vlastní z reprintu u Verlag, 1973; Lenin se zmiňuje o Pannekoekovu textu v článku Neshody v evropském dělnickém hnutí, v novinách Zvezda, č. 1, 16. prosince, 1910, viz Lenin V. I., Spisy, sv. 16, SNPL, Praha, 1957 ↩︎

3. Pannekoek Anton, Weltrevolution und kommunistische Taktik, 1920, překlad vlastní ↩︎

4. A.Pannekoek an Erich Müsham, v Die Aktion č. 11/12, 19. březen 1921, překlad vlastní ↩︎

5. Pannekoek A., Lenin als Philosoph: Kritische Betrachtung der philosophischen Grundlagen des Leninismus, 1938, překlad vlastní z anglické verze Pannekoek A., Lenin As Philosopher, MU Press, 2003; původní německá verze vyšla cyklostylem v Amsterdamu, Nizozemí, v 1938 s autorovým pseudonymem John Harper, pozn. překl. ↩︎

6. Plechanov Georgij Valentinovič, O materialistickém pojetí dějin, 1891, v Plechanov G. V., Vybrané filosofické spisy, sv. II, SNPL, Praha, 1960 ↩︎

7. Marx K., Engels B., Německé ideologie, v Marx Engels, Spisy, sv. III, SNPL, Praha, 1962 ↩︎

8. Kautsky Karl, Der Weg zur Macht, 1909, překlad vlastní

   Zrod komunistického hnutí a jeho dlouhý a více než sto let starý boj proti sociálně demokratické a libertariánské degeneraci je neoddělitelně spojen s bojem proti myšlence pozvolného vzdělávání dělnických mas, jak by bylo snadné prokázat na příkladech sporu Marxe a Engelse s levými novohegelovci a anarchismem nebo rozpor Lenina s ekonomismem.

   A Italská marxistická levice se historicky projevila tím, že, od roku 1912, vedla jednu ze svých největších bitev jak proti „proletářské“, tak i buržoazní myšlence pěstěného vzdělávacího rozvoje mas, na který v roce 1922 naváže textem Il principio democratico (Rassegna Comunista, únor 1922, pozn. překl.) a o více než dvacet let později – potom co kontrarevoluce vtáhne dělnické hnutí do bahna parlamentní demokracie – textem Forza violenza dittatura nella lotta di classe (Prometeo, č. 2 a 4, 1946, č. 5 a 8, 1947, č. 9 a 10, 1948, pozn. překl.) V tomto textu se uvede, že:

   „Intelektuální rozvoj dělníka je přímým důsledkem jeho hospodářské situace. A to je důvod, proč má socialismus zájem na intelektuálním osvobození dělníka současně s jeho hospodářským osvobozením, avšak vždy má za to, že první je důsledkem druhého (…). [Reformismus a demokracie] v pozvednutí vzdělanosti dělnictva nevidí souběžný důsledek hospodářského osvobození, ale hlavní prostředek a ‚nezbytný předpoklad‘ tohoto osvobození.

   Zdali je taková představa reakční a antimarxistická, nevyžaduje dlouhých projevů, to dokázat. Pokud se domníváme, že světonázor třídy je důsledkem postavení, které jí bylo přiděleno systémem produkce v daném dějinném období, nemůžeme ‚čekat‘, až bude dělnická třída ‚vzdělána‘, abychom měli za to, že je revoluce možná, protože v tomtéž okamžiku bychom připustili, že revoluce nikdy nenastane.

   Toto takzvané kulturní vzdělávání proletariátu není uvnitř dnešní společnosti možné.“ (Il problema della cultura, 1913, v Storia della Sinistra, sv. 1; jedná se příspěvek Amadea Bordigy z 5. dubna 1913 v novinách Avanti!, pozn. překl.).

   A je to vždy v rozporu s těmito lžemi vychovatelského přístupu, – jakkoli „revoluční“ může být slovy – že Levice zaujímá toto rozhodující stanovisko marxistického materialismu

   „Stručně řečeno, zákon ekonomického determinismu říká, že v dané době je většina uznávaných a následovaných politických, filozofických a náboženských myšlenek těmi, které odpovídají zájmům vládnoucí menšiny, která drží veškeré privilegia a moc (…).

   Vzhledem k síle setrvačnosti, vzhledem k hrůzu nahánějícím prostředkům, které má každá vládnoucí třída k dispozici pro utváření názorů, přeměna v ideologii, filozofii a náboženství mas nastane až po dlouhé době následující pád starého systému nadvlády.“ (Forza violenza dittatura nella lotta di classe, v Prometeo, č. 2 a 4, 1946, č. 5 a 8, 1947, č. 9 a 10, 1948; pozn. překl.) ↩︎

9. Hodí se zde opakovat Marxovy výpady vůči těmto „revolucionářům“:

   „Ještě je třeba poznamenat, že ke vzniku Sanchovy ‚vzpoury‘ přispěly všelijaké dřívější iluse našeho prostoduchého svatého [čtěte: teoretiků KAPD]. Tak mj. víra, že individua, která dělají nějakou revoluci, drží pohromadě nějaký ideový svazek a že jejich ‚pozdvižení‘ se snad omezuje na to, ‚pozvednout‘ na svůj štít nějaký nový pojem, utkvělou myšlenku, strašidlo, přízrak – svátost.“ (K. Marx, B. Engels, Německá ideologie) ↩︎

10. Forza, violenza, dittatura nella lotta di classe, v Prometeo, č. 2 a č. 4, 1946, č. 5. a č. 8, 1947, č. 9 a 10, 1948, překlad vlastní ↩︎

11. Tamtéž ↩︎

12. Tamtéž ↩︎

13. Dopis Amadea Bordigy Riccardu Salvadorovi, 23. prosince, 1952, překlad vlastní; Riccardo Salvador, 1900-1993, byl od 1923 člen PCd‘I, poté PCInt/Il programma comunista a po krachu PCInt přední člen skupiny v Schio, pozn. překl. ↩︎

14. Pannekoek A., Marxistische Theorie und revolutionäre Taktik, 1913, překlad vlastní ↩︎

15. Forza, violenza, dittatura nella lotta di classe, v Prometeo, č. 2 a č. 4, 1946, č. 5. a č. 8, 1947, č. 9 a 10, 1948, překlad vlastní ↩︎

16. Tamtéž ↩︎

17. Bordiga A., Strana a třída, Partito e classe, v Rassegna Communista, č. 2, 15. duben 1921 ↩︎

18. Programma del Partito Comunista d’Italia, v Il Comunista, 31. leden, 1921, překlad vlastní ↩︎

19. Marx ve svém projevu k VII. výročí První internacionály v roce 1871 jednoznačně a stručně vyjádřil:

    „Úkolem Internacionály je organizovat a sdružovat síly dělnictva pro nadcházející boj.“ (K. Marx, K sedmému výročí založení Internacionály – záznam Marxovy řeci , 25. září 1871, Londýn, Marx Engels Spisy, sv. 17, SNPL, Praha, 1965) ↩︎

20. Charakteristické teze strany, Punti base di adesione per l’organizzatione 1952, Riunione generale del Partito, Firenze 8-9 dicembre 1951, v Il Programma Comunista, č.16, 1962 ↩︎

21. Dopis Bordigy a Salvemini, v L’Unità, č. 46, 16. říjen 1912, překlad vlastní ↩︎

22. Dopis zástupců levice uvnitř Federace mladých socialistů (Federazione giovanile socialista) z 14. října 1912 reagující na články ve florentském periodiku Avanguardia, který vedl notorický pravicový socialista Gaetano Salvemini, pozn. překl.; překlad vlastní ↩︎

23. Voluntaristická chyba představuje doplněk k demokratické úchylce postupného vzdělávacího rozvoje mas. Připisuje revoluční vůli jednotlivcům, ať už těm tvořícím masy (workeristická úchylka) nebo těm tvořícím stranu (blanquismus nebo deviace Komunistické internacionály započatá bolševizací). Voluntarismus nechápe, že revoluční vůle třídy se projevuje ve vůli historického a společenského orgánu, třídní strany a jejíž kolektivní vůli nelze redukovat na součet vůlí jejích militantů, stejně jako vůle jednotlivce a jejích členů netvoří její svalstvo, ale je tvořena organickou jednotou.

    Marx nám poskytuje pozoruhodnou pasáž, která vyvrací přisuzování jakékoli role v dějinách součtu individuálních vůlí:

    „O Internacionále Marx řekl, že velký úspěch, jenž dosud korunoval její úsilí, vyplývá z okolností, které sami členové Internacionály nemohou ovlivnit. Samo založení Internacionály je důsledkem těchto okolností, a naprosto ne zásluhou lidí, kteří se na ní podílejí. Není to dílo nějaké skupiny chytrých politiků; ani všichni politikové světa by nemohli vytvořit situaci a podmínky, kterých bylo k úspěchu Internacionály zapotřebí.“ (Marx K., K sedmému výročí založení Internacionály – záznam Marxovy řeči, 25. září 1871, Londýn, v Marx Engels Spisy, sv. 17, SNPL, Praha, 1965) ↩︎

24. Lenin V. I., Úkoly ruských sociálních demokratů, 1897, v V. I. Lenin Sebrané spisy, sv. 2, Svoboda, Praha, 1980 ↩︎

25. Tato materialistická představa třídního boje je formulována Engelsem, když oznamuje Heinzenovi:

    „Komunismus není doktrína, nýbrž hnutí; nevychází z principů, nýbrž z faktů.“ (Engels B.: Komunisté a Karl Heizen - Druhý článek, v Marx Engels Spisy, sv. 4, str. 291, NPL, Praha, 1958)

    Doktrína – marxismus – „je teoretickým výrazem postavení proletariátu v tomto boji a teoretickým shrnutím podmínek osvobození proletariátu“ (Tamtéž); jedná se o kritické vědomí strany, které umožňuje vyhlásit s Marxem a Leninem, že „[marxismus] není dogma, [které se má odhalit masám,] nýbrž návod k jednání.“ (Lenin V. I., Dopisy o taktice, 1917, v V. I. Lenin Sebrané spisy, sv. 31, Svoboda, Praha, 1987; reference na Marxe je vlastně odkaz na Engelsův dopis F. A. Sorgovi, 29. listopad, 1886, viz Marx Engels Spisy, sv. 36., Svoboda, Praha, 1973, pozn. překl.) ↩︎

26. Pannekokek A., Weltrevolution und kommunistische Taktik, Wien, 1920, překlad vlastní ↩︎

27. Pannekoek A., Lettre à Socialisme ou Barbarie, 1953, překlad vlastní

    Pokud jde o teoretickou činnost tohoto učení, vidělo v marxismu pouze „metodu zkoumání“ (Pannekoek A., Lenin als Philosoph: Kritische Betrachtung der philosophischen Grundlagen des Leninismus, 1938, překlad vlastní z anglické verze Pannekoek A., Lenin As Philosopher, MU Press, 2003), jejíž výsledky se neustále vyvíjejí. Nejedná se o první proud, který chtěl do jisté míry napodobit marxistickou „metodu“, i když ignoruje materiální a materialistickou jednotu, která v marxismu spojuje metodu, doktrínu a jednání. Již Bakunin uvedl, že

    „Marx jako myslitel je na správné cestě. (…) Na druhou stranu, Proudhon pochopil a cítil svobodu mnohem lépe než on (…) [Proudhon] měl opravdový instinkt revolucionáře…“ (Doldoff Sam, Bakunin on Anarchy – Selected Works by the Activist-Founder of World Anarchism, Vintage Books, 1971; Dolgoff zde cituje Bakuninův francouzský rukopis z roku 1870, pozn. překl.)

    Jinými slovy, Marx představoval „zbraň kritiky“, zatímco anarchismus reprezentoval „kritiku zbraní“… ↩︎

28. Formulace polemik mezi marxismem a „revolučním“ idealismem zůstaly po více než sto let nezměněny. Nejprve si poslechněme Bakunina:

    „[komunisté a anarchisté] jsou stejně příznivci vědy, která má zničit pověry a nahradit náboženskou víru. Ti první chtějí vědu vnutit (sic!); druzí se pokoušejí šířit vědu tak, aby různé skupiny lidské společnosti, poté, co byly přesvědčeny, byly schopné se zorganizovat a nenuceně utvářet federace, odspodu nahoru, sami od sebe a v souladu se svými vlastními zájmy, nikdy podle předem vypracovaného plánu a podstrčeného ‚nevzdělaným‘ masám ze strany několika ‚nadřazených‘ hlav.“ (Bakunin Michael, The Paris Commune and the Idea of the State, 1871, v Doldoff Sam, Bakunin on Anarchy – Selected Works by the Activist-Founder of World Anarchism, Vintage Books, 1971, překlad vlastní).

    A zde je, jak se Marx vysmál tomuto vzdělávacímu plánu anarchistů:

    „‚Aby se dělnická třída stala skutečnou představitelkou nových zájmů lidstva‘, je třeba, aby se její organizace ‚řídily ideou, která musí zvítězit. Vyvodit tuto ideu z potřeb naší epochy, z nejvnitřnějšího snažení lidstva důsledným studiem jevů sociálního života a pak jí dát proniknout do nitra našich dělnických organizací, to musí být naším cílem‘ atd. Konečně je třeba vytvořit ‚mezi naším dělnickým obyvatelstvem skutečnou socialistickou revoluční školu‘. Tak se autonomní dělnické sekce najednou proměňují ve školy, v nichž budou učitelovat páni z Aliance. ‚Důsledným studiem‘ (…) vyvodí ideu. Pak‚ jí dají proniknout do nitra našich dělnických organizací‘. Pro ně je dělnická třída surová hmota, chaos, kterému je třeba vnuknutí jejich Svatého Ducha, aby nabyl tvaru.“ (Domnělé rozkoly v Internacionále – důvěrný oběžník Generální rady Mezinárodního dělnického sdružení, Marx Engels Spisy, sv. 18, NPL, Praha, 1966) ↩︎

29. Pannekoek A., Massenaktion und Revolution, 1912, překlad vlastní ↩︎

30. Pannekoek A., General Remarks on the Question of Organization, v Living Marxism, sv. 4, č. 5, 1938; překlad vlastní; vydáno pod pseudonymem J. Harper, Living Marxism, dříve International Council Correspondence, později New Essays, byla radovecká publikace vydávána v USA v letech 1934-1943, jejíž šéfredaktor byl Paul Mattick, pozn. překl.

    Dejme slovo jinému mistrovi „revolučního“ idealismu, Bakuninovi:

    „Jelikož všechny politické instituce a autority byly konec konců vytvořeny jen proto, aby chránily a zaručovaly ekonomické výsady vlastnických a vykořisťujících tříd proti vzpourám proletariátu, je jasné, že sociální revoluce bude muset tyto instituce a orgány zničit, a to nikoli předtím nebo potom, ale ve stejném okamžiku kdy směle vztáhne ruku na hospodářské základy zotročení lidu.“ (Michel Bakounine, Œuvres – Tome IV, Manuscrit de 114 pages rédigé à Marseille, 1870, P.-V. Stock, Bibliothèque sociologique, N° 42, Paris, 1910; citace pochází z nedokončeného a nepublikovaného 114stránkového rukopisu, který Bakunin napsal v první polovině října 1870 v Marseille, pozn. překl.) ↩︎

31. Marx K., Kritika gothajského programu, 1875, v Marx Engels Spisy, sv. 19, NPL, Praha, 1966; Marx samotný nadepsal tuto kritiku nadpisem Poznámky k programu německé dělnické strany a přiložil ji k dopisu Wilhelmu Brackovi; text byl uveřejněn poprvé Engelsem s jistými vynechávkami roku 1891 spolu se zmíněným dopisem. Pozn. překl. ↩︎

32. Pannekoek A., Workers‘ Councils, 1946, překlad vlastní; původně vydaný v holandštině pod pseudonymem P. Aartsz s názvem „De arbeidersraaden“, pozn. překl. ↩︎

33. Pannekoek A., Über Arbeiterräte, v Funken, Vol. III, no. 1, 1952, překlad vlastní ↩︎

34. Pannekoek A., General Remarks on the Question of Organization, v Living Marxism, sv. 4, č. 5, 1938 ↩︎

35. Pannekoek A., Not Suitable: A Necessary Corrective Criticism of our Attitude Towards Anarchism, v Southern Advocate for Workers' Councils, č. 42, 1948, překlad vlastní; jedná se o Pannekoekův dopis Jamesu Dawsonovi, editoru australského časopisu Sothern Advocate for Workers Councils a vydavateli anglického překladu Pannekoekova díla Workers‘ Councils, pozn. překl. ↩︎

36. Bordiga Amadeo, Strana a třída, 1921 ↩︎

37. Bez toho, abychom si nárokovali nějaké autorství, mohli bychom dokonce předvídat nevyhnutelný vývoj tohoto učení a prohlásit, že nic je nemůže přinutit se přít o to, jestli by masová organizace měla být organizací založenou na příslušnosti k továrně. Naopak, pokud bychom měli aktualizovat tvrzení této školy, muselo by toto učení prohlásit, že s vývojem kapitalismu – který stále více zespolečenšťuje veškerou lidskou činnost – organizace, které mají uskutečnit zásadu radovectví, se budou muset nacházet mimo továrny. ↩︎

38. Pannekoek A., Social Democracy and Communism, 1919, překlad vlastní ↩︎

39. „Jak je [revoluční strana] schopna porazit kapitalistickou třídu? Pouze tím, že za ní stojí masy. Jen tím, že dojde k povstání mas a svrhnou starou nadvládu vlivem útoků mas, masového boje, masové stávky. Tudíž bez vystoupení mas není žádné cesty vpřed. A proto mohou nastat dvě věci. Bud masy nepoleví v akci. (…) Poté vyvstane konflikt mezi masami a stranou, která si přeje být jediným tělesem uplatňujícím moc. (…) Může pak nastat, že třídní hnutí nabude takovou moc, která mu umožní nedbat této strany. Nebo, naopak, může nastat, že strana ve spojení s buržoazními elementy rozdrtí dělníky. V každém případě se však strana ukazuje jako překážka revoluce. Protože zamýšlí být více než orgán veřejného šíření myšlenek a osvěty. Protože věří tomu, že má vést a řídit masy. (…) Anebo se pracující masy přizpůsobí doktríně strany a vzdají se vedení akcí ve prospěch strany. (…) Tato strana, zbavena síly mas náležející revoluční třídě, se stává nástrojem zachování buržoazní moci.“ (Pannekoek A., Partei und Arbeiterklasse, v Rätekorrespondenz, sešit 15, 1936, překlad vlastní; tento článek byl otištěn anonymně, pozn. překl.)

    Tudíž tento proud představuje za „nejnovější model marxismu“ staré hlouposti Bakunina:

    „Prohlašovat, že skupina jednotlivců (…) se bude moci stát myslí, duší, vůdčí a sjednocující vůlí revolučního hnutí a ekonomické organizace proletariátu všech zemí, je takové kacířství proti zdravému rozumu a proti dějinným zkušenostem, že se jeden s úžasem ptá, jak tak inteligentní člověk jako je p. Marx si to mohl myslet? (…) ale co přítel proletariátu, revolucionář, (…) [jak] si troufá snít o podmanění proletariátu všech zemí jediné myšlence! (…); a divím se tomu, že [Marx] nechápe, že ustavení (…) diktatury (…), která by jaksi sama udělala práci hlavního inženýra světové revoluce (…), samotné stačí k tomu, aby zabilo revoluci, aby paralyzovalo a deformovalo všechny lidové hnutí?“ (Bakounine Michel, Lettre au journal la LIBERTÉ, 1872, v Michel Bakounine, Œuvres – Tome IV, P.-V. Stock, Bibliothèque sociologique, N° 42, překlad vlastní ↩︎

40. Pannekoek A., Partei und Arbeiterklasse, v Rätekorrespondenz, sešit 15, 1936, překlad vlastní ↩︎

41. Pannekoek A., Prinzip und Taktik, Proletarier, č. 8, 1927, překlad vlastní; jako autor je podepsán K. Horner, pozn. překl. ↩︎

42. Tamtéž ↩︎

43. Tamtéž ↩︎

44. „Považovat demokratické myšlenky a socialismus za obdobné pojmy, jako by šlo o dvě větve vycházející ze stejného kmene a mající tendenci se znovu spojit, které rostou vedle sebe, je (…) nejvíce odsouzeníhodná sabotáž socialistického šíření myšlenek. (…) Existuje-li totální negace demokratické teorie a jednání, nachází se v socialismu.“ (Democrazia e socialismo, v Il Socialista, č. 7 a 8, 1914, v Storia della Sinistra comunista, sv. 1, Partito Comunista Internazionale – Programma comunista, 1964, překlad vlastní; článek napsal Amadeo Bordiga, pozn. překl.) ↩︎

45. Italská marxistická levice přistoupila k této analýze:

    „Oportunismus je společenský fakt, do hloubky odehrávající se kompromis mezi třídami, a bylo by pošetilé jej nevidět.“ (I fondamenti del comunismo rivoluzionario marxista nella dottrina e nella storia della lottla proletaria internazione, v Il Programma Comunista, č. 13-15, 1957, překlad vlastní) ↩︎

46. Pannekoek Anton, Weltrevolution und kommunistische Taktik, 1920, překlad vlastní ↩︎

47. Pannekoek Anton, Weltrevolution und kommunistische Taktik, 1920, překlad vlastní

    Marxovy kruté sarkasmy vůči „revolučním“ cílům neztratili nic (želbohu!) na své aktuálnosti:

    „Lidé si dosud vždy vytvářeli o sobě, o tom, co jsou nebo čím mají být, nesprávné představy. (…) Výplody jejich hlavy jim přerostly přes hlavu. (…) Osvoboďme je od výmyslů, idejí, dogmat, smyšlených bytostí, pod jejichž jhem živoří. Povstaňme proti této nadvládě myšlenek. Naučme lidi nahradit tyto výmysly myšlenkami, které odpovídají podstatě člověka, říká jeden, naučme je stavět se k nim kriticky, říká druhý, naučme je, jak si je mají vyhnat z hlavy, říká třetí, a – existující skutečnost se zhroutí. Tyto nevinné a dětinské fantasie jsou jádrem novější mladohegelovské filosofie [a dnes bychom mohli říci, že všech stoupenců německé ‚levice‘ – čti dnešního kontrarevolučního stavu!, pozn. redakce], kterou nejen veřejnost v Německu přijímá s hrůzou a bojácnou úctou, ale kterou mimoto i sami bohatýři filosofie předkládají se slavnostním vědomím její světoborné nebezpečnosti a zločinné bezohlednosti. Učelem prvního svazku této publikace je odhalit tyto beránky, pokládající se a pokládané za vlky, ukázat, (…) jak chvástání těchto filosofických vykladačů odráží jen ubohost skutečných německých poměrů.“ (Marx K., Engels B., Německá ideologie, v Marx Engels, Spisy, sv. III, SNPL, Praha, 1962) ↩︎

48. Pannekoek Anton, Weltrevolution und kommunistische Taktik, Wien, 1920, překlad vlastní ↩︎

49. Tudíž problém je v idealistickém pohledu zcela převrácen. Ve skutečnosti je nesporná síla buržoasie, jejích států a stran nad společností a politická nadvláda stalinismu nebo buržoazních hnutí nad pracujícími masami pouze důsledkem kontrarevoluce, tj. materiální porážky revolučního hnutí (která vedla – mimo jiné – k degeneraci revolučního orgánu, Komunistické internacionály, jež na sebe vzala podobu stalinismu). Pokud jsme se ještě nevymanili z tohoto temného období, není to způsobeno „ideologickou nadvládou“, ale kvůli materiálním určujícím faktorům. ↩︎

50. Pozici tohoto proudu ve vztahu k národní a koloniální otázce ponecháme stranou. Jeho stoupenci jsou všichni součástí fronty indeferentismu, tedy stanoviska, které prohlašuje, že tento druh boje se netýká revolučního proletariátu, což je v dokonalé spojitosti s idealismem jejich doktríny a z toho jejich vyplývající sektářské představy „strany“. To platilo vždy pro jakýkoli idealistický „revoluční“ proud – viz proudhonismus a anarchismus v První internacionále. ↩︎

51. „Progetto di Tesi presentate dal PCd’I al IV Congresso dell’Internazionale Comunista“, 1922, překlad vlastní; jde o návrh tezí prezentovaných PCd‘I na IV. kongresu Komunistické internacionály v listopadu 1922, pozn. překl. ↩︎

52. Pannekokek A., Weltrevolution und kommunistische Taktik, Wien, 1920, překlad vlastní ↩︎

53. Le questione del parlamentarismo, body 4 a 5, v Il Soviet, 3. října 1920, překlad vlastní; v Il Soviet byl text publikován jako část reportu Intorno al Congresso Internazione Comunista o II. kongresu Třetí internacionály, častěji je ale pro tento text používán název Tesi della Frazione Comunista Astensionista sul parlamentarismo; přednes těchto tezí provedl Amadeo Bordiga na VIII. sezení kongresu v Moskvě 2. srpna 1920, pozn. překl. ↩︎

54. Tamtéž, bod 7 ↩︎

55. Tamtéž, bod 8 ↩︎

56. Tamtéž, bod 9 ↩︎

57. Tamtéž, bod 10 ↩︎

58. Tamtéž, bod 11 ↩︎

59. Tamtéž, bod 12 ↩︎

60. Pannekokek A., Weltrevolution und kommunistische Taktik, Wien, 1920, překlad vlastní ↩︎

61. Tamtéž ↩︎

62. Pannekoek A., General Remarks on the Question of Organization, v Living Marxism, sv. 4, č. 5, 1938; překlad vlastní; vydáno pod pseudonymem J. Harper, pozn. překl. ↩︎

63. Tamtéž ↩︎

64. Tamtéž ↩︎

65. Pannekokek A., Weltrevolution und kommunistische Taktik, Wien, 1920, překlad vlastní ↩︎

66. Následující pasáž je dalším skutečným „výběrovým“ skvostem ze sbírek německé „levice“:

    „Záměr AAU je, aby v revolučním období všichni členové nejrůznějších odborů postupovali ve stejném duchu, aby se tak zajistila konzistentní jednota všech továren; a jasná propaganda pro tuto myšlenku by mohla ztroskotat jedině tehdy, pokud by AAU působil vůči ostatním odborům jako rival, namísto toho, aby si počínal jako nositel taktiky, která zcela překračuje hranice jejich cílů. (…) Někdy se říká, že AAU je oproti profesním odborovým organizacím propagátorem lepší organizační zásady, – organizace na základě továren.“ (Pannekoek A., Prinzip und Taktik, Proletarier, č. 8, 1927, překlad vlastní; jako autor je podepsán K. Horner, pozn. překl.)

    V žádném případě se však nejedná o nástroj k znovuoživení bojovnosti v odborářské podobě (zde se jedná o větu Serge Bricianera v jeho knize Pannekoek et les conseils ouvriers, ze které autoři textu čerpali, pozn. překl.):

    „Pokud by si však AAU stanovilo tento cíl, znamenalo by to stát se pouze užitečnějším odborovým svazem, který by nevyhnutelně sklouzl (…) na cestu reformistické taktiky. (…) Vstupují-li dělníci proti vůli odborů do bojů proti podnikatelům, AAU je musí podporovat svými nejlepšími doporučeními a vzděláním a pomoci jim s prostředky pro agitaci; ale opět bez toho, aby přijal hledisko vyčkávajícího rivala snažícího se získat členy odborů pro sebe. A tudíž nikoli jako nová organizace, která by byla dosazena do čela dělníků, ale jako nový princip, který obhajují jeho členové mezi zaměstnanci.“ (Pannekoek A., Prinzip und Taktik, Proletarier, č. 8, 1927, překlad vlastní; jako autor je podepsán K. Horner, pozn. překl.) ↩︎

67. Progetto di Tesi presentate dal PCd’I al IV Congresso dell’Internazionale Comunista, 1922, překlad vlastní; jde o návrh tezí prezentovaných PCd‘I na IV. kongresu Komunistické internacionály v listopadu 1922, pozn. překl. ↩︎

68. „V první řadě se marxismus odlišuje od všech primitivních forem socialismu tím, že nepřipoutává hnutí k nějaké jedné, určené formě boje. Uznává nejrůznější podoby boje a ‚nevymýšlí si‘ je, ale pouze zobecňuje, organizuje, dává vědomé vyjádření těmto formám boje revolučních tříd, které se objevují spontánně v samém průběhu hnutí. Marxismus (…) vyžaduje, abychom se pozorně věnovali probíhajícímu boji mas, který (…) neustále vede k novým a rozmanitějším metodám obrany a útoku. (…) Marxismus se za žádných okolností neomezuje na možné a existující formy boje pouze v daném okamžiku, protože uznává, že se změnou společenské situace nevyhnutelně vznikají nové formy boje. V tomto ohledu se marxismus, pokud to tak můžeme vyjádřit, učí z jednání mas a naprosto netvrdí, že bude učit masy formám boje, které ‚architekti soustav‘ vymysleli v ústraní svých pracoven…

    V druhé řadě marxismus zcela bezvýhradně vyžaduje, aby se o otázce forem boje uvažovalo z daného historického hlediska. (…) V různých fázích hospodářského vývoje se v závislosti na rozdílech politických, národních, kulturních, životních a jiných podmínek dostávají do popředí různé formy boje a stávají se hlavními formami boje; a v důsledku toho podléhají změnám sekundární přidružené formy boje. Snažit se odpovědět ano, nebo ne na otázku, zda by měly být použity nějaké konkrétní prostředky boje, aniž by byla podrobně prozkoumána konkrétní situace daného hnutí v dané fázi jeho vývoje, znamená zcela opustit marxistickou pozici. (Lenin V. I., Guerilla Warfare, v Lenin Collected Works, vol. 11, 1965, překlad vlastní). ↩︎

69. Tamtéž ↩︎

70. Kulturalismem se zde rozumí graduální rozvíjení uvědomění, pozn. překl. ↩︎

71. Pannekoek A., Partei und Arbeiterklasse, v Rätekorrespondenz, sešit 15, 1936, překlad vlastní; tento článek byl otištěn anonymně, pozn. překl. ↩︎

72. Marx K. Engels B., Manifest Komunistické Strany, 1848, v Marx Engels Spisy, sv. 4, Praha, 1958; autoři textu zde namísto „kriticko-utopického socialismu“ použili formulaci „socialismus sekt“, pozn. překl.

    V tomto již tak dlouhém článku se nemůžeme zabývat další otázkou, jejímž tématem je, že mezi pozicemi italské levice a německé „levice“ existuje „podobnost“. Marxistická levice trvá na dvojím charakteru ruské revoluce (proletariátem vedená protifeudální revoluce) a kapitalistické povaze dnešní ruské společnosti a ruského státu. Německá „levice“ se k tomu hlásí „taktéž“. Bude předmětem budoucí práce strany poukázat na hlubokou propast mezi učeními obou proudů, která odděluje jejich samotné analýzy v ruské otázce. ↩︎