Co odlišuje naši stranu Mezinárodní komunistická strana (PCInt/Il Comunista)

Tento text se stále překládá, přeložené kapitoly budeme průběžně doplňovat. Pozn. překl.

1926–1952: nejprve odlišení se od stalinismu

Text „Distingue il nostro partito“ (Co odlišuje naši stranu) byl poprvé napsaný po krizi Internacionalistické komunistické strany (Partito comunista internazionalista, PCInt) v letech 1951–1952, která vyústila v rozkol mezi frakcí, která pokračovala ve své činnosti se starým periodikem Battaglia comunista, a další, která dala vzniknout nové organizaci (dále pojmenované Internacionalistická komunistická strana) s novým periodikem Il programma comunista; tento text byl trvale umísťován hned vedle názvu periodika strany, aby lépe vystihl jeho politické pozice nejen ve vztahu k dalšímu periodiku, ale i obecně. Od té doby bylo tedy „Co nás odlišuje“ nedílnou součástí oficiální prezentace strany, která prostřednictvím svých tiskových orgánů – nejprve novin a poté dalších periodik a časopisů – otevřeně deklarovala své historické pozice, svůj původ a charakteristické stanoviska.

Tento text, původně zhuštěnější, uváděl, že se naše strana odlišuje „linií od Marxe k Leninovi, k založení Třetí internacionály, k Livornu 1921, k boji Komunistické levice proti degeneraci Moskvy, k odmítání lidových front a partyzánských bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, ve spojení s dělnickou třídou, vně osobnostního a voličského politikaření“. Poprvé byl vydán v Battaglia comunista, č. 5, 6.–20. března 1952, poté, co se zasedání tehdejšího ústředního orgánu strany (který se ještě nazýval ústřední výbor), rozhodlo zveřejnit v těchto novinách komuniké a text „Base per l’organizzazione 1952“1.

V té době ti, kdo se podíleli na politické činnosti, všeobecně věděli, že přihlašovat se k „Livornu 1921“ znamená, hlásit se k založení Komunistické strany Itálie (sekce Komunistické internacionály; PCd’I), které se uskutečnilo právě v tomto městě, a její neústupné linii vedené komunistickou levicí (Amadeo Bordiga, Umberto Terracini, Bruno Fortichiari, Ruggero Grieco, abychom jmenovali jen několik známých soudruhů), a nikoli Gramscim, který nijak zásadně nepřispěl k zakládajícím tezím PCd’I. Naopak, pokud někdo mluvil o Gramscim, měl nepochybně v úmyslu odkázat na Italskou komunistickou stranu (Partito comunista italiano; PCI), k níž Gramsci naopak přispěl rozhodným způsobem, zejména v tezích přednesených na sjezdu PCd’I v roce 1926 v Lyonu (teze, které byly zcela v souladu se stalinismem a v protikladu k tezím předloženým Levicí2), stranu později vedenou Togliattim, zcela závislou na Moskvě, tj. tou dobou stalinizovanou bolševickou stranu; odkazoval na stranu, která přijala teze demokracie (jako by buržoazie v té době navždy neopustila metodu demokratické vlády ve prospěch fašistické metody, a úkolem proletariátu by bylo především „zvednout z bahna“ prapor demokracie, který buržoazie odhodila); odkazoval na stranu, která prosazovala lidové fronty, národní bloky v partyzánském odboji proti nacismu-fašismu, aby mohla být znovu nastolena demokracie (která pro skutečné marxisty nikdy nebyla „neutrální“, ale pouze „buržoazní“). Když se oficiální historiografie zabývala počátky Komunistické strany Itálie, tak v ojedinělých případech, když hovořila o Komunistické levici (Bordiga atd.), to bylo s cílem odsoudit ji jako „extremistický“ a „sektářský“ proud, který byl „naštěstí“ poražen proudem Gramsciho a stalinismem, falešně prezentovaným jako „pokračovatelé leninismu“.

Tehdy, když někdo mluvil o „degeneraci Moskvy“, bylo jasné, že má na mysli Třetí internacionálu, která měla ústředí v Moskvě, a to, co Komunistická levice považovala za politickou degeneraci, začínalo sérií taktických a politických ústupků, které se prosadily prostřednictvím formulací považovaných ze strany velkých mas mezinárodního a především evropského proletariátu za „vnímavější“, jako je „dělnická vláda“ (místo „diktatura proletariátu“, motto považované za příliš rázné a řízné pro dělníky zvyklé na demokracii); „politická“ jednotná fronta v iluzi, že dokáže přetáhnout na frontu revoluce reformní proudy a strany, které svými postoji a činy dostatečně prokázaly, že jsou vrozeně protirevoluční; s přechodnými taktickými postoji, aby se uspokojily údajně rozdílné „situace“ v různých zemích atd. až po antimarxistickou teorii „socialismu v jedné zemi“.

Třídní boje Komunistické levice, zejména v Itálii a evropských zemích, kam se uchýlili italští militanti Komunistické levice, aby unikli fašistickému útlaku, navzdory nelítostné a více než dvacetileté stalinské propagandě proti nim, byly stále živé v paměti a v uskupeních proletariátu v 50. a 60. letech. Bylo dobře známo, že leví komunisté, „bordigisté“, jak byli již tehdy nazýváni tací, kteří hájili a řídili se ustavujícími tezemi Komunistické internacionály a PCd’I, neustále vedli teoretický a politický nekompromisní boj proti jakémukoliv podvolení se principům a praktikám demokracie, proti jakémukoliv podvolení se dělnickému či intelektuálnímu sektářství, tudíž proti jakékoliv degeneraci strany a ještě více Internacionály, a to jak na taktické rovině (politické fronty, parlamentarismus atd.), tak i na politické rovině (dělnická vláda, demokratický antifašismus atd.), jakož i na organizační úrovni („sympatizující“ strany atd.) a na teoretické rovině (socialismus v jedné zemi, teorie útoku atd.).

V letech 1925–1926 byla Italská komunistická levice prakticky jediná, kdo tvrdil, že v Rusku nebyl vybudován socialismus, ale kapitalismus; a že teorie „socialismu v jedné zemi“ nebyla ničím jiným než plodem buržoazní kontrarevoluční ofenzívy, která ve stalinismu spatřila smrtící třetí oportunistickou vlnu, která zničí bolševickou stranu Lenina, Komunistickou internacionálu a na dlouhou dobu jakékoliv možné revoluční obrození mezinárodního dělnického hnutí. Což se stalo. Byli jsme známí jako ti, kteří tvrdili, že „Rusko není socialistické“; a jako ti, kteří tvrdili, že Stalin, se spoluúčastí největších představitelů staré bolševické gardy na teoretických ústupcích, ale především na základě porážky třídního a revolučního hnutí v západní Evropě, jehož symbolem jsou dějiny německé strany, obrátil marxistickou teorii naruby překroucením jejích pojmů a terminologie k potřebám kapitalistického vývoje v Rusku a pochopitelným zájmům jeho státu tím, že zfalšoval diktaturu kapitálu v Rusku jako diktaturu „proletariátu“. Celá ta stalinistická propaganda vydávaná za „marxismus-leninismus“ byla jen překroucením marxistické teorie ve snaze vydávat Stalina za jediného skutečného pokračovatele Lenina. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, a čas ukázal, že stalinistická kontrarevoluce nebyla ničím jiným než tou nejdalekosáhlejší a nejhlubší buržoazní kontrarevolucí na mezinárodní úrovni a svým nelítostným potlačením celé bolševické staré gardy v Rusku i mimo něj (dokonce až tak, že se zbavila nezdolného Trockého ze strachu, že by mohl nějakým způsobem hodit vidle do válečných aliancí, které Stalin plánoval s ohledem na druhou světovou imperialistickou válku) kanibalističtější než Thiersovo potlačení poražených pařížských komunardů roku 1871.

Komunistická levice, zejména ta italská, po mnoha varováních na mezinárodní úrovni před nebezpečím degenerace samotné Internacionály a zejména Bolševické strany, a to jak na taktické úrovni – prostřednictvím nejednoznačných a zásadně mylných receptur, jako je jednotná politická fronta, přijetí tendenčně „národních“ cest k revoluci – tak na organizační úrovni – prostřednictvím akceptování členství jako „sympatizujících stran“ v Komunistické internacionále, a především prostřednictvím organizačního a ideologického terorismu vnuceného stalinismem na obranu ruských „státních pohnutek“ – vedla svou hlavní bitvu proti teorii „socialismu v jedné zemi“, která v roce 1926 historicky znamenala naprostý rozchod stalinismu s marxismem, s teorií proletářské a komunistické revoluce; a rozchod mezi Komunistickou levicí a gramscistickým vedením Komunistické strany Itálie.

Od té doby se komunisté náležící k proudu Levice a ukrytí v zahraničí, aby unikli fašistickým represím, reorganizují v takzvané „Frazione all’estero“ (Frazione del Partito comunista italiano; Zahraniční frakce, Frakce Italské komunistické strany), jejímž prostřednictvím vyvinuli veškeré úsilí, aby zůstali v úzkém sepětí s programem Livorna z roku 1921 a s texty Levice konzistentně názorově totožnými až do sjezdu v Lyonu roku 1926 a s ustavujícími tezemi Komunistické internacionály z let 1919 a 1920. Druhá imperialistická jatka rozvrátila každou potenciální mezi-imperialistickou rovnováhu a znovu postavila před těch několik zbývajících revolučních sil, které ještě zůstaly spojené s boji revolučního cyklu ruského Října a se vznikem Komunistické internacionály, vážné události a současně politickou nutnost znovu dobýt teoretické dědictví marxismu, pokřivené a rozervané silami kontrarevoluce.

V práci na teoretické obnově marxismu a v úsilí o znovuobnovení třídní strany, po skončení nejhlubšího kontrarevolučního cyklu s účastí v národních a partyzánských blocích bývalých komunistických stran na druhém světovém imperialistickém masakru a spoluúčastí na poválečné hospodářské obnově, již v roce 1943 a pak zejména v prvním období po druhé světové válce se Italská komunistická levice, jediný proud, který zůstal ukotven v revolučním marxismu a který byl ve skutečnosti schopen obecně zhodnotit revoluce a kontrarevoluce; obnovil svou činnost, zorganizoval se do strany (v té době „Internacionalistické komunistické strany“) a v roce 1952 se znovu objevil na historické scéně na jasných, definitivních teoretických a programových základech, v dokonalé návaznosti na linii, která sahá od Marxe-Engelse k Leninovi, až k založení Komunistické internacionály a Komunistické strany Itálie.

Stalinismus byl a ještě dlouho bude hlavním nepřítelem, se kterým se proletářské a komunistické hnutí kdy setkalo na své historické cestě, a to kvůli své dvojí roli: jako hlavní oportunistické síly vzešlé z degenerace revolučních komunistických stran a v kontinuitě se sociální demokracií a jako buržoazní státní síly založené na urychleném kapitalistickém vývoji Ruska. Odlišovat se od stalinismu, tj. od národně-komunistické interpretace marxismu, a od z toho vyplývajícího napomáhání jiným třídám, a bojovat proti němu bylo pro každého marxistického konzistentního komunistu nejen nepostradatelné, ale i životně důležité.

Bezprostředně po skončení války je mezi různými snahami o politickou reorganizaci také výzva „Appello per la riorganizzazione internazionale del movimento rivoluzionario marxista“ (Výzva k mezinárodní reorganizaci marxistického revolučního hnutí)3 napsaná ve francouzštině v roce 1949 jako návrh programového manifestu k mezinárodnímu rozšíření a určená všem silám, které se prohlašovaly za revolučně marxistické a byly ochotny „přijmout a vzít si za své tvrdé lekce nejprve z dlouhých desetiletí degenerace světového komunistického hnutí, a pak z pádu do propasti ‚stalinistické‘ kontrarevoluce“.

Kritika stalinismu, přicházející v té době od různých skupin a často umně podporovaná a řízená demokratickými buržoazními silami napojenými na západní imperialistické mocnosti, nebyla vskutku pro Komunistickou levici dostatečná. Bylo nutné vzít si z kontrarevolucí poučení v plném rozsahu a znovu nabýt správných teoretických a programových základů nefalšovaného revolučního marxismu. Za tímto účelem výzva poté, co objasnila obrovskou krizi mezinárodního proletářského hnutí, a s přihlédnutím k prvním příznakům reakce na stalinismus, trvala na tom, aby byly pevně stanoveny některé stěžejní body: přihlášení se ke zbraním revoluce – násilí, diktatuře, teroru; úplný rozchod s tradicí válečných spojenectví, partyzánskými a národně osvobozeneckými frontami; historické popření obranářství4 a federalismu mezi státy; odsouzení společných společenských programů a politických front s nenámezdními třídami; veřejné oznámení kapitalistického charakteru ruské společenské struktury; odmítnutí veškeré podpory ruskému imperiálnímu militarismu, otevřený defétismus vůči tomu americkému.

Nacházíme se v roce 1949, čtyři roky po skončení druhého imperialistického vraždění, na vrcholu stalinismu a antifašistického odbojářství, v době, kdy všechny „komunistické“ strany napojené na Moskvu a dotované jí přísahaly věčnou věrnost ideologickému, politickému a sociálnímu rámci stalinské kontrarevoluce a kdy si každá pro sebe vytyčila vlastní „národní cestu k socialismu“ v souladu s degenerovanou teoretickou tezí socialismu v jedné zemi. Poučení z kontrarevolucí čerpaly pouze skutečné síly Komunistické levice, zejména v její italské části; ani trockismus, jistě antistalinistický, ani tisíce druhů spontaneistických a imediatistických skupin nebyly schopné vyvodit rozhodující ponaučení: a ani nemohly vzhledem k teoretické a ideologické zátěži, kterou si s sebou nesly. Všechny byly, ať tak či onak spojeny s ideologií demokratického a antifašistického odboje, přestože používaly terminologii a pojmy, které připomínaly marxismus, a byly vězni mýtu demokracie: někteří ji chtěli „přímou“, a ne „parlamentní“, někteří ji chtěli „proletářskou“, a ne „buržoazní“, někteří ji chtěli „progresivní“, a ne „konzervativní“, někteří ji chtěli „lidovou“, a ne „třídní“, někteří ji chtěli „novou“, a ne „starou“, někteří ji chtěli „ekonomickou“ navrch k „politické“, jiní ji chtěli „národní“, a ne „imperialistickou“; ale vždy nenávratně chtěli demokracii.

Demokracie: základ principu a praxe oportunismu

Dalším důležitým bodem k odlišení linie strany od linie všech ostatních „levicových“ a „krajně levicových“ stran byl pro Komunistickou levici vždy ten, který souvisel s demokracií obecně, volbami, parlamentarismem.

V roce 1919 položil otázku parlamentarismu na mezinárodní scéně Zinovjev a poté Lenin (který s Bucharinem vypracoval teze k této otázce, které byly předložené, zdůvodněné a obhajované na II. sjezdu Komunistické internacionály v roce 1920) ve formě taktiky revolučního parlamentarismu. Cíl této taktiky byl společný všem tehdejším komunistům: zničit buržoazní parlament, a tím parlamentarismus se všemi důsledky vyplývajícími ze stran zastupujících různé zájmové skupiny v zemi, od buržoazních přes monarchistické až po sociální demokraty. Parlamentní demokracie není metodou vlády, která usnadňuje prosazování zájmů většiny obyvatelstva (proletářského, rolnického a deklasovaných vrstev), ale je metodou buržoazní vlády, která klame většinu obyvatelstva v oblasti práv a zájmů, zatímco ve skutečnosti jen zakrývá usilovnou obranu zájmů buržoazních průmyslových, obchodních a finančních skupin, které si čas od času – ve svém nezastavitelném soupeření – zajišťují vedení vlád a státu. Jak to bez obalu prohlásil Lenin v knize „Stát a revoluce“, buržoazní demokracie dává čas od času většině obyvatel země příležitost zvolit ty, kteří je budou utlačovat až do příštích voleb.

Protiklad mezi abstencionismem Italské komunistické levice a revolučním parlamentarismem Lenina a Bucharina nebyl nikdy protikladem principiálním, nýbrž taktickým. Bordiga a Lenin byli zcela v souladu v základní myšlence zničení buržoazního státu a všech jeho institucí (tedy včetně parlamentu) a jeho nahrazení proletářským státem; tudíž stavěli diktaturu proletariátu uplatňovanou samotnou komunistickou stranou do protikladu k diktatuře buržoazie, kterou vykonávají její různé strany (takové spektrum stran sloužící obraně kapitalismu a vládnoucí buržoazní třídy bylo vždy široké, od liberálních stran až po monarchisticko-konstituční strany, oportunistické strany – zburžoaznělé dělnické, jak je označoval Lenin – a fašistické strany).

Odlišné taktické vyhodnocení využívání voleb a parlamentarismu, zejména v západní Evropě, spočívalo v tomto. Podle Italské komunistické levice prokázala buržoazní demokracie v západní Evropě již dostatečně vysoký stupeň intoxikace dělnických stran a svou sílu svádět je z jistého revolučního směřování. Abstencionismus Italské komunistické levice nebyl pasivní taktikou, která by čekala, až proletářské hnutí ve svém pomyslném progresivním vývoji vnutí společnosti nové formy reprezentace a vládnutí, a nebyl ani určován fobií z „moci“, z použití státu jako donucovací síly, fobií charakteristickou pro anarchismus. Byla to aktivní taktika, jinými slovy: namísto toho, aby se v řadách proletářů nadále živila iluze, že pomocí voleb a parlamentarismu lze skutečně dosáhnout nejen zlepšení v sociální oblasti, ale dokonce úplné změny společnosti, a namísto toho, aby se většina sil revoluční strany věnovala a byla takto promrhána na poli parlamentarismu, bylo třeba bojovat nejen ideologicky, ale i prakticky proti iluzím buržoazní demokracie, tudíž mimo demokratické instituce, jejichž nejvyšším vyjádřením je parlament. V řadách proletářů bylo nutné přiživovat myšlenku, že prostředky a metody revoluce, aby byly v souladu s cíli revoluce (násilné svržení buržoazního státu, dobytí ústřední politické moci, nastolení diktatury proletariátu, zákaz organizace buržoazních sil, které byly poraženy jak v politické, tak v ekonomické sféře atd.), byly zcela v rozporu s prostředky a metodami buržoazní demokracie; že prostředky a metody proletářské revoluce jsou založeny na organizaci proletářských sil zcela nezávislých na jakékoliv jiné společenské síle, zejména té buržoazní; a aby místo plýtvání drahocennou energií a silami určenými na revoluční přípravu v buržoazním parlamentu byly všechny síly komunistické strany zasvěceny právě revoluční přípravě jak strany tak i proletariátu a aby by při všech příležitostech proletářského boje zasahovaly ve výlučné obraně nejen životních a pracovních podmínek, ale také samotných organizací proletářského boje (odbory, komory práce, rolnické spolky, družstva atd.), jejich novin a místních ústředí strany. Strana měla také věnovat svou energii a síly vojenskému výcviku (jak to dělala bolševická strana a jak to udělala Komunistická strana Itálie), aby se mohla se zbraní v ruce bránit útokům různých legálních i nelegálních sil buržoazie a aby byla v budoucnu schopna adekvátním způsobem organizovat povstání a dobytí politické moci5.

Samotná zkušenost levicového proudu nejprve Italské socialistické strany (PSI) a poté Komunistické strany Itálie v jejích prvních letech, během protiproletářské ofenzívy, nejprve demokratické a poté fašistické, dokazuje, že právě to bylo rozhodující pole boje mezi proletariátem a buržoazií, a rozhodně ne parlament. Dějiny také ukázaly, že Bordigovo varování na sjezdu Komunistické internacionály ohledně otázky „revolučního parlamentarismu“ bylo více než opodstatněné: taktika parlamentarismu neusnadňovala postup revolučního boje proletariátu v západní Evropě, ale byla čím dál větší překážkou přispívající k politické degeneraci samotného mezinárodního hnutí.

Oportunismus, poražený Leninem i na půdě buržoazní demokracie v Rusku – kde vzhledem k úkolům dvojí revoluce bylo použití demokratických prostředků a metod historicky ospravedlnitelnější, alespoň v první fázi revoluce – neměl na buržoazním a demokratickém Západě tak těžký život jako v Rusku v letech Říjnové revoluce; mohl se i nadále spoléhat na buržoazní propagandu a její demokratickou ideologii a nadále klamat proletářské masy, že „dobytí“ obecních úřadů a křesel v národním parlamentu usnadní revoluční úkol dobytí moci. Buržoazní demokracie mohla být podle oportunistů ve stylu Turatiho a Kautského využívána k postupnému dosažení socialismu, kousek po kousku, krůček po krůčku, bez ozbrojené konfrontace; živili myšlenku, že je to nejlepší společenské a politické prostředí, ve kterém může proletariát naplňovat své cíle; živili myšlenku, že je to metoda vlády a všeobecná praxe natolik užitečná pro každou společenskou třídu, a tudíž i pro proletariát, že ji musí bránit proti každému násilnému útoku uvnitř i vně své země.

Oportunismus tradičních reformních proudů (jako byl Turatiho, aby bylo jasno) již zapustil kořeny v nové stalinistické oportunistické vlně: pro každou zemi „její“ národní socialismus, pro každý proletariát jeho boj „proti diktatuře“ – jako by diktatura byla synonymem pro krok zpět v dějinách –, pro každý lid jeho „lidová demokracie“.

Odkaz v „co nás odlišuje“ na odmítání partyzánských a národních bloků, odmítání lidových front a na práci strany vně osobnostního a volebního politikaření je zásadní a nepostradatelný. Dějiny degenerace mezinárodního komunistického hnutí procházejí prokletou sérií sklouznutí na pole buržoazní demokracie, spolupráce mezi třídami; čím více se stírají hranice mezi jasným a nekompromisním revolučním směrem a buržoazní demokracií, tím více buržoazní demokracie pohlcuje do své bažiny taktiku, metody, prostředky, praktiky, organizace proletariátu, přetváří vše ve zbraně společenské konzervace, ve zbraně ochrany buržoazního řádu. Nejzřetelnějším příkladem je demokratický antifašismus. Vítězstvím demokracie nad fašismem nebyl učiněn žádný krok vpřed směrem k socialismu, naopak: politická a společenská moc buržoazních vládnoucích tříd byla nýbrž posílena, čímž jim byla otevřena cesta – bez překážek – ke skutečné fašizaci společnosti.

Kontinuita Komunistické levice v čase

Pro generace šedesátých a sedmdesátých let minulého století, při pokračující snaze o mystifikaci marxismu a dějin mezinárodního komunistického hnutí pod nadvládou demokratické (a přirozeně „antifašistické“) buržoazie, a tedy při plné ideologické a politické nadvládě oportunismu stalinského typu (a jeho variant, jako je maoismus) a tisíců různých forem spontaneismu nad proletariátem, již nemohly být odkazy nastíněné v našem doplňujícím komentáři vedle názvu stranického tisku tak jasné a zřetelné. Bylo nutné je vyjasnit, aby v nekontrolovatelných tanečcích mimoparlamentních a „levicových“ uskupení, která se zrodila a zanikla v rozmezí několika let, ne-li několika měsíců, mohli ti mladší mít méně neproniknutelný vhled do historické a politické pozice našeho proudu. Došlo tedy k prvnímu zásahu do textu „co nás odlišuje“ ohlášeném na vrcholném setkání strany, který nahradil, ale ještě ne definitivně, předchozí verzi počínaje číslem 16 ze dne 28. srpna 1975 „Il programma comunista“. Od vydání čísla 1 dne 9. ledna 1976 jsme začali publikovat text, který dodnes používáme v našem tisku. V následujícím čísle 8 z 23. dubna 1976 byl zveřejněn článek, který objasnil důvod nového znění (avšak se stejnou podstatou) našeho doplňujícího textu v záhlaví našeho tisku a zdůraznil neustálé potvrzování tezí a politických postojů, které byly základem těchto formulací6.

Komunistická levice, zejména v Itálii, analyzovala a podala jediné přesné a důsledně marxistické historické a politické hodnocení stalinistické kontrarevoluce: a to bylo možné jen díky kombinaci několika nepostradatelných faktorů:

- žádný teoretický odklod on marxismu a žádná jeho domnělá „aktualizace“;

- důslednost a neústupnost v programových a politických tezích základů Komunistické internacionály a základů Komunistické strany Itálie;

- kontinuita v čase7 s třídními boji mezinárodní komunistické levice, a tedy nejen těmi „italskými“;

- usilovná a neústupná obhajoba marxistické teorie po celé historické období, v němž probíhala stalinistická kontrarevoluce (a to až do účasti z imperialistického stanovista ve druhé imperialistické válce a na následném novém imperialistickém rozdělení světa);

- obnovení politické práce stranické povahy na základě zakládacího programu Komunistické strany Itálie (jediná komunistická strana v západní Evropě založená „po bolševicku“) a v úzkém spojení s třídními boji Komunistické levice na nejrozmanitějších frontách, od teoretických otázek o státu a diktatuře proletariátu, hospodářství, straně a jejím vztahu k třídě až po nejpalčivější politické otázky, jako je demokracie, antifašismus, vícečetné revoluce, dělnické ekonomické a odborové sdružování atd.

To vše umožnilo „usilovnou práci na obnově doktríny a revolučního orgánu“, kterou právě síly, jež se od roku 1943 reorganizovaly v Internacionalistické komunistické straně, považovaly za prioritní úkol a který od roku 1952, po velkém rozkolu s „Battaglia comunista“8, přijali za životně důležitý ti, kdo se organizovali kolem „Il programma comunista“. To je přimělo učinit rozhodující kroky, bez nichž bychom neměli dnes a neměli bychom ani v budoucnu, nezbytné podklady k dovedení tohoto cíle do konce. Jestliže Lenin byl v letech 1895 až 1924 velkým obnovitelem marxismu a bojoval zejména proti druhé vlně oportunismu, kterou představovala Druhá internacionála a zejména kautskysmus, pak Amadeo Bordiga od roku 1926 do roku 1970, kdy zemřel, byl stejným obnovitelem a bojoval zejména proti třetí historické vlně oportunismu, kterou představoval stalinismus a jeho varianty.

Spousta prací, kterou strana v tomto ohledu udělala, tyto „polotovary“ – jak je nazýval Amadeo Bordiga – pak našly své místo v textech a svazcích, které je daly dohromady podle témat a argumentů. Mezi nimi text, který lze považovat za bilanci stalinské kontrarevoluce – „Struttura economica e sociale della Russia d’oggi“ – a další, které považujeme za základní texty, například: „Tracciato d’impostazione – Charakteristické teze strany - I fondamenti del comunismo rivoluzionario“, „Strana a třída“, „La sinistra comunista in Italia sulla linea marxista di Lenin (Lenin nel cammino della rivoluzione)“, „L’Estremismo, condanna dei futuri rinnegati“, „Forza, violenza, dittatura nella lotta di classe“, „Dialogato con Stalin (sul preteso socialismo in Russia)“, „Dialogato coi Morti (sul XX congresso del Pcus)“, „In difesa della continuità del programma comunista (le tesi della Sinistra comunista, dalle Tesi della frazione comunista astensionista del 1920 alle tesi del 1965-66 del Partito comunista internazionale-programma comunista)“.

Velké množství dalších prací – například velmi dlouhá série článků „Sul filo del tempo“ pravidelně publikovaná ve stranických novinách, od roku 1949 až do rozkolu v roce 1952 v „Battaglia comunista“ a poté do roku 1954 v „Il programma comunista“, materiály publikované v časopise „Prometeo“ v letech 1946 až 1950, písemné zprávy o referátech přednesených na četných vrcholných sjezdech strany – jejichž prostřednictvím strana postavila zpět na nohy všechny různé teoretické otázky (marxistickou ekonomii, agrární otázku, otázku imperialismu, národní a koloniální otázku, otázku odborů, vojenskou otázku, otázku strany, otázku revoluce a diktatury, otázku státu atd.) metodou opětovného propojení dějinných otázek, doktríny a programu s dynamikou historických cyklů proletářského třídního hnutí a oportunismu. Tato obrovská práce nebyla vždy publikována v podobě užitečných a snadno dostupných publikací a sborníků (což stále zůstává úkolem strany), zůstává však stále přístupná, ať už jako stranické texty nebo jako texty, které svého času vydávaly Edizioni Iskra či Edizioni Sociali, nebo jako články ve stranických novinách a časopisech.

Co se týče struktury Ruska, tak z ekonomického hlediska poté, co bylo stanoveno, že v Rusku není socialismus, ale kapitalismus – přesněji řečeno, vzhledem k diktátorské politické centralizaci a nutnosti překonat stoleté zpoždění buržoazní revoluce, státní industrialismus9, – bylo prohlášeno, že došlo k obrovskému pokroku ve srovnání s asijským despotismem, feudalismem, a dokonce naturálním hospodářství, které charakterizovalo velkou část ruské ekonomiky ještě ve 20. letech 20. století. Ze společenského hlediska nešlo neuvítat nutnou přeměnu velké části ruského rolnictva v tovární proletariát, budoucí společenskou sílu obnovení třídního a revolučního boje ve světovém měřítku. Z teoretického hlediska, jak již bylo řečeno, byl boj proti mystifikaci socialismu v jedné zemi a buržoazní degeneraci mezinárodního komunistického hnutí vždy nepokrytý, otevřený, neústupný, totální. Z politického hlediska proto boj proti degeneraci Komunistické internacionály a jejích členských stran nikdy nezakolísal, a to ani tehdy, když údery vražedných stalinistických represí šly ruku v ruce s údery buržoazních represí jak v jejich fašistické a poté nacistické podobě v Evropě, tak v jejich demokratické podobě ve Spojených státech amerických a po skončení války v Evropě.

I když byl proud Komunistické levice omezen na minimum, politicky i fyzicky pronásledován, pomlouván a obviňován z nejhorší zrady (stejně jako Trockij a mnozí další komunističtí militanti věrní Internacionále Lenina), například ze zaprodání se fašismu, tak pokračoval v politickém a teoretickém boji i v emigraci, třebaže šlo o mimořádně obtížné úsilí o marxistickou reorientaci. „Frazione di sinistra del PCI all’estero“, ustavená v Paříži v roce 1928,10 se pokoušela o mimořádnou obranu marxismu a teoretických a programových předpokladů nezbytných pro znovuobnovení třídní strany, bojovala v odboji, dokonce fyzickém, aby organizované jádro militantů, které se přísně drželo revoluční tradice Října 1917 a prvních let existence Internacionály a Komunistické strany Itálie, mohlo žít dál a čekat na obnovení třídního boje a historické možnosti znovuobnovení třídní strany na těch teoretických, programových, politických, taktických a organizačních základech, které dříve umožnily vznik Leninovy Bolševické strany a Komunistické strany Itálie.

Strana, která v roce 1952 nabyla homogenní a koherentní podoby, byla silně spjatá s bilancí kontrarevoluce, a ačkoli uznávala houževnatý odpor ke stalinismu soudruhů po roce 1921 prchavše do zahraničí a organizujíce svou práci a svůj odboj proti stalinistické degeneraci Internacionály a jejích stran ve „Frazione del PCI“, nikdy se neuznala za „pokračovatele“ Frazione all’estero, která měla navíc mnoho teoretických nejasností; stejně jako se nikdy nepovažovala za „pokračovatele“ výhradně „italského“ proudu levice v mezinárodním komunistickém hnutí. Tak jako je marxistická teorie univerzálním celkem, který nelze uvěznit v národním rámci, tak i Komunistická levice, ke které se odkazujeme, a na kterou se strana minulosti vždy odkazovala, je v principu a ve skutečnosti internacionální. Teoretická, programová a politická kontinuita Komunistické levice jde ve skutečnosti od Marxe-Engelse přes Lenina až k Bordigovi – abychom použili jména velkých revolucionářů, které mezinárodní třídní hnutí proletariátu v dějinách vyprodukovalo a kteří lépe než jiní shrnuli historický výsledek boje mezi třídami – a na této linii kontinuity nacházíme příspěvky, které boji za komunismus dali všichni ti, kteří byli, byť jen na část svého individuálního života, pohlceni marxiánským „démonem revoluce“, od ne-„kautskystického“ Kautského v díle „Agrární otázka“ po ne-„trockistického“ Trockého v díle „Základní otázky revoluce: terorismus a komunismus“.

Stalinistická kontrarevoluce je buržoazní kontrarevoluce

Stejně jako v předchozích historických událostech, které se vyznačovaly velkými porážkami proletářského třídního hnutí, nemohlo být obnovení třídního hnutí, a zejména obnovení sil schopných ustavit třídní stranu na důsledně marxistickém základě, tak rychlé a přímočaré. Kontrarevoluční cyklus, který jsme nazvali stalinistickým, protože Stalin – vítězný vůdce bolševické strany a Internacionály v boji o moc v Rusku a v Internacionále – buržoazní kontrarevoluční hnutí v Rusku a ve světě vedl, musel historicky nabrat svůj směr; jinými slovy, musel dospět ke konečným nezbytným materiálním důsledkům v důsledku překroucení revoluční politiky, a tedy i revoluční teorie, která umožnila v říjnu 1917 vítězství v Rusku, nastolení první úplné diktatury proletariátu na světě, ustavení Komunistické internacionály a revoluční vítězství v dlouhé občanské válce v Rusku proti ruskému bělogvardějskému vojsku organizovanému, sponzorovanému a podporovanému všemi imperialistickými zeměmi světa. Materiálním důsledkům, které se kvůli síle proletářské revoluce nerýsovaly jako porážka revoluce na válečném poli, ale jako pomalá, avšak neúprosná, degenerace revolučních sil počínaje stranami, které je vedly a které uváděly teoreticky a politicky nejsilnější třídní stranu (Bolševickou stranu) ke stále většímu odklonu od správného směru až k popření vlastních původních postojů a revolučních marxistických tradic. Stejný osud postihl i Komunistickou stranu Itálie a všechny strany patřící ke Komunistické internacionále.

Chybějící revoluční vítězství v západní Evropě, a zejména v zemích, kde byl proletariát z hlediska třídního hnutí nejpokročilejší (Německo, Itálie; stačí si vzpomenout na pověstnou Leninovu představu „dv[ou] oddělen[ých] polovin socialismu“: Rusko s ustavenou diktaturou proletariátu, ale s velmi zaostalou ekonomikou, Německo s velmi vyspělou ekonomikou a s proletariátem, který během první světové války a po ní prokázal nezkrotnou bojovnost; a na třídní hnutí v Itálii, které vyprodukovalo jedinou „bolševickou“ komunistickou stranu v západní Evropě, tj. založenou na teoretické a politické neústupnosti a marxistické důslednosti, a které se jako první změřilo s fašismem, jenž se následně stal buržoazní metodou vlády par excellence), postavilo mladou proletářskou bolševickou diktaturu do nejkritičtější situace, pokud jde o udržení moci v Rusku a pevné a silné vedení Komunistické internacionály.

Materiální podmínky ruské hospodářské a společenské zaostalosti a souběžné potíže – z politického a teoretického hlediska – třídního proletářského hnutí v zemích západní Evropy nutily Bolševickou stranu nést celou tíhu moci v Rusku a revolučních úkolů Internacionály. A bohužel zároveň usnadnily zaujímání nerozhodných, nejistých, kličkujících a v konečném důsledku oportunistických postojů západních komunistických stran, zejména německé strany, které rozhodujícím způsobem ovlivnily politiku Internacionály a jejím prostřednictvím i politiku Bolševické strany, až zcela zničily její marxistické kořeny. Taktická a organizační selhání Komunistické internacionály, zejména v letech 1922 až 1926, neúprosně vytvářela katastrofální omyly v programové a teoretické oblasti až po vytvoření teorie socialismu v jedné zemi, skutečného a definitivního zřeknutí se marxistické teorie11.

Politický boj proti jakémukoli odklonu od revolučního programu, který stál u zrodu Internacionály, který zahájily proudy levice různých členských stran (včetně bolševiků) v rozhodujících letech 1923-1926, nakonec nezvítězil; proudy levice byly přemoženy pravicovými proudy a především takzvanými centristy, kterým se se Stalinem podařilo rozbít politickou, taktickou, teoretickou, a tudíž i organizační kontinuitu původních vůdčích skupin. „Degenerace Moskvy“ postihla současně sovětské Rusko a všechny země světa a charakterizalo ji všeobecné stažení se do státních hranic Ruska (velký tlak na rozvoj národního kapitalismu vydávaný za „budování socialismu v jedné zemi“) a všeobecné upuštění od revolučních a internacionalistických úkolů Komunistické internacionály. Příznačným příkladem je případ velkého revolučního hnutí v Číně v roce 1927, které, ve stejné době, kdy probíhala největší stávka britských dokařů, znovu přineslo světovému třídnímu a revolučnímu hnutí další dějinnou příležitost k revolučnímu oživení a které namísto toho bylo stalinistickým vedením Internacionály nasměrováno do spárů čínského nacionalismu Čankajškova Kuomintangu, což umožnilo posledně jmenovanému zmasakrovat proletáře v Šanghaji a Kantonu poté, co včlenilo Komunistickou stranu Číny do Kuomintangu, čímž ji přimělo zaniknout, zatímco v Anglii bylo v nejohavnější izolaci stávkové hnutí poraženo a potlačeno, čímž mladá a křehká anglická komunistická strana prakticky zanikla.

V politickém boji, který se rozpoutal mezi různými proudy, do nichž se ruský bolševismus rozdělil, se již poněkolikáté pravicové a středové proudy vzájemně podporovaly, až zadusily proud levice, v němž se na krátkou dobu ocitli Trockij, Zinovjev, Kameněv a mnoho dalších, kteří se společně postavili proti tomu, co již v letech 1923–24 (viz např. „Gruzínská otázka“) bylo možno označit za „stalinismus“, tedy za politický proud, který více než ostatní ztělesňoval historické, stejně jako bezprostřední, zájmy vzmáhajícího se velkého ruského kapitalismu, tudíž politického proudu, který byl s ohledem na předkapitalistické Rusko sice revoluční, ale buržoazní, a tudíž protiproletářský a antikomunistický.

Po porážce třídního hnutí v Německu a Itálii (1918–1924) nabyly kontrarevoluční proudy v Rusku ještě více na síle, nicméně jejich mystifikovaný „proletářský a revoluční“ obal našel větší přitažlivost díky tomu, že se na historické scéně objevil fašismus, tj. onen nový způsob vlády, který buržoazie vyvinula, aby zničila proletářské třídní hnutí, které se nevzdávalo a které následně mohlo – navzdory porážkám, jež utrpělo během první imperialistické války a po ní – znovu nabýt sílu zpochybněním buržoazní nadvlády nad společností. Fašismus je otevřenou diktaturou kapitálu vyhlášenou kontrarevolucí ze strany vládnoucí buržoazie; aby však měl maximální účinnost jak v bezprostřední budoucnosti, tak i v průběhu času, tak musel čelit proletariátu, který již byl pokořený, napůl poražený, dezorganizovaný a politicky dezorientovaný. Tento specifický úkol pokořit, dezorientovat a dezorganizovat proletariát uskutečňovaly síly demokracie, a to jak v podobě reformistických dělnických strany (v té době známých jako sociální demokraté), tak lidových buržoazních stran.

Stalinistická kontrarevoluce v západoevropských zemích se historicky zhostila dvojího úkolu: svést mezinárodní komunistické hnutí z revoluční a marxistické cesty, a tím ho postavit do podmínek, v nichž bude jistě poraženo, a nasměrovat proletářské hnutí, nejen ruské, ale i mezinárodní, do mantinelů obrany národního buržoazního řádu, v Rusku šlo o historický revoluční úkol vzhledem k asijské a feudální zaostalosti této obrovské země (ale kontrarevoluční vzhledem k revolučnímu hnutí z Října 1917), ale v ostatních evropských zemích, kde proletářská revoluce již neměla žádné buržoazní úkoly, které by musela historicky řešit, to byl její prvořadý kontrarevoluční úkol. Tímto způsobem stalinismus zdědil sociální a politickou funkci sociální demokracie, která již v předchozí oportunistické vlně způsobila obrovskou ideologickou a politickou devastaci v proletářských řadách v souvislosti s první velkou imperialistickou válkou a podřídila proletariát příslušných zemí válečným a imperialistickým požadavkům jednotlivých národních buržoazií.

Stalinismus ve skutečnosti nejen zdědil sociální a politickou úlohu staré sociální demokracie, ale zesílil její účinky deviace a paralýzy na proletariát po celém světě, což způsobilo útlum proletářského třídního boje na mnoho desetiletí.

(Bude pokračovat…, pozn. překl.)


  1. Po zasedání ve Florencii v prosinci 1951 byl předložen a rozeslán text s názvem „Base per l’Organizzazione 1952“. V Battaglia comunista, č. 5, 6.–20. března 1952, poté, co ve straně došlo k mnoha projevům nekázně a frakcionismu, byly publikovány současně tři texty:

    • Distingue il nostro partito

    • Communicato del Comitato Centrale

    • Base per l’organizzazione 1952

    Texty jsou následující:

    • „CO ODLIŠUJE NAŠI STRANU: Linie od Marxe k Leninovi, k Livornu 1921, k boji Levice proti degeneraci Moskvy, k odmítání partyzánských bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, ve spojení s dělnickou třídou, vně osobnostního a voličského politikaření.“

    • „KOMUNIKÉ Ústředního výboru. Toto rozhodnutí, přijaté jednomyslně ÚV dne 24.2. 1952, vykonává potřebu dát organizaci a činnost strany do pořádku po skončení období opakovaných a závažných projevů nekázně a otevřeného rozvratu, které musí být bezpodmínečně považováno za skončené.

      Rozhodnutí bylo přijato ÚV také v důsledku řady kontaktů, setkání a konzultací s mnoha soudruhy a skupinami v organizaci, kteří s ním souhlasili bez nejmenší výjimky či výhrady.

      Má se za to, že připojení všech členů bylo dosaženo jejich členstvím pro rok 1952, které již probíhá v souladu se základy a elaboracemi zde uvedenými.

      Strana se všemi svými orgány a stoupenci se zavazuje pracovat na základě výsledků studijních setkání, která se uskutečnila v roce 1951 v Římě, Neapoli a Florencii, jakož i na základě stanov-programu a politických platforem, které byly předtím vypracovány a zveřejněny.

      Se zvláštním odkazem na praktické úkoly a činy v současném tvrdém a těžkém období proletářského hnutí se činnost strany odvíjí od textu představeného ve Florencii v prosinci 1951 a již šířeného ve svých řadách jako ‚Base per l’Organizzazione 1952‘, který má charakter (po připomenutí základních zásad hnutí) vymezení působnosti a rozšíření strany v souppčasné situaci.

      Body této elaborace uvádějí, že aniž by se mlčky přešlo a zapomínalo na jakýkoliv aspekt celkového úkolu třídní strany, tak úkoly opětovného nastolení řádu v teorii, obnovení organizace s co největším možným rozvojem, získávání nových přívrženců a propagandy jsou dnes prvořadé v přesvědčení, že nikdy neopuštěná agitace uvnitř mas a s masami dosáhne v nepříliš vzdálené budoucnosti své mohutnosti a síly.

      Strana nikdy neztrácí kontakt s konkrétními a hmatatelnými projevy třídního boje; brání se tomu, aby byla zaměňována s hnutími chladně intelektuálního a sektářského charakteru; pokračuje ve své činnosti a ve své práci podle bodů části IV citovaného textu, který bude uveřejněn ve stranickém tisku (Battaglia Comunista, č. 5, 1952).

      Ústřední orgány strany zůstávají v Miláně a jejich fungování je postoupeno ÚV exekutivě svěřené soudruhu Bruno Maffimu, který pro rozdělení práce různých odvětví (organizace, tisk – Battaglia comunista a Prometeo, administrativa) využije práci jiných soudruhů ÚV nebo pro specifické úkoly jiných lidí v organizaci.

      Všechny projevy, aktivity a publikace mimo tyto přesné pokyny a organizační rámec musí být považovány za straně cizí.

      ÚV 24. února 1952“

    • Pokud jde o „Base per l’Organizzazione 1952“, v č. 5 Battaglia comunista byly v plném znění zveřejněny pouze body „III. Tattica ed azione del Partito“ a „IV. Azione del Partito in Italia e altri Paesi al 1952”, zatímco body „I. Dottrina“ a „II. Compito generale del Partito di classe“ byly pouze sumarizací. Úplné zveřejnění těchto „Základních bodů pro vstup do strany“ bylo provedeno v „Il programma comunista“ o deset let později, v roce 1962.

     ↩︎
  2. Návrh tezí pro III. Sjezd Komunistické strany Itálie předložený levicí (Progetto di tesi per il III Congresso del Partito Comunista d’Italia presentato dalla Sinistra – Tesi di Lione 1926), první část, Questioni generali byla vydaná v L’Unità, č. 12, 14, dne 23. a 26. ledna 1926; kompletně vydáno pod názvem Tesi per il III Congresso, v Římě, 1926; tyto teze bývají též označovány zkráceně jako Lyonské teze (Tesi di Lione), pozn. překl. ↩︎

  3. „L’Appello per la riorganizzazione internazionale del movimento rivoluzionario marxista“, napsaná v roce 1949 ve francouzštině, byla znovu zveřejněna v italštině v „Il programma comunista“ č. 18 z roku 1957. Předmluva k této opětovné publikaci uváděla, že tato výzva „sloužila jako základ práce na obnovení vazeb mezi skupinami marxistické komunistické levice v různých zemích. Ale především byla užitečná uvnitř naší malé strany v Itálii ke stanovení jasnější programové orientace a pro lepší organizační selekci elementů, které byly v základních bodech na scestí nebo nerozhodné. (…) Je zřejmé, že to, co je v ‚Appello‘ řečeno o stalinismu, platí tím spíše pro onen podřadný vedlejší produkt, kterým je takzvaný poststalinismus; naopak kritika skupinek falešné levice a jejich nevyhnutelné nerozhodné váhavosti má v tomto sedmiletém období, v Itálii i v zahraničí, a v bolestných událostech maďarského hnutí roku 1956 řadu evidentních potvrzení“. Tento text byl později zařazen do čísla 7 série nazvané „I testi del partito comunista internazionale“ s titulkem „Lezioni delle controrivoluzioni“, což byl malý svazek vydaný stranou v květnu 1981, který je k dispozici i v současnosti (pouze v italštině). ↩︎

  4. „Obranářství spočívá v tvrzení, že proletariát sice zůstává v současném společenském systému podřízenou třídou, ale přesto hrozí zhoršení jeho podmínek, pokud budou ohroženy některé instituce současného společenského uspořádání (např. zastupitelský systém, parlamentarismus atd.).“, Dizionarietto, v Il Comunista, č. 135, červenec 2014. Pozn. překl. ↩︎

  5. K specifické otázce parlamentarismu viz zejména stranický pamflet s názvem „O preparazione rivoluzionaria, o preparazione elettorale“, který obsahuje články a projevy Lenina, Bordigy, Trockého, Repossiho atd. Viz také stranický pamflet z roku 1976 s názvem „Le ragioni del nostro astensionismo“, který je již po dlouhou dobu nedostupný tiskem a který znovu publikujeme v nynějších číslech „Il comunista“. ↩︎

  6. Od č. 16 do č. 24 z roku 1975 „Il programma comunista“ je obsah tohoto doplňujícího textu následující: „Co odlišuje naši stranu: politická kontinuita od Marxe k Leninovi, k programu Livorna 1921, k založení Komunistické internacionály a její obraně proti degeneraci, k boji proti teorii socialismu v jedné zemi a stalinské kontrarevoluci; k odmítání lidových front a partyzánských a národních bloků; usilovná práce na obnově doktríny a revolučního orgánu, ve spojení s dělnickou třídou, vně osobnostního a voličského politikaření“. V č. 8 z roku 1976 je publikován text později samostatně zpracovaný v brožuře, která objasňuje naše „co nás odlišuje“, a to pod názvem: „Distingue il nostro partito“. ↩︎

  7. časová kontinuita, časově kontinuální (ital. filotempismo, filotempista), termíny vytvořené od nuly naší stranou k označení kontinuity autentických marxistických postojů v čase a prostoru, mimo jakékoliv domnělé aktualizace, revize, přizpůsobení programových a teoretických tezí údajně novým a nepředvídaným situacím. „Sul Filo del Tempo“ byl název série článků, které Amadeo Bordiga napsal v letech 1949 až 1953, publikoval je až do rozkolu v roku 1952 v „Battaglia comunista“ a poté v „Il programma comunista“ a jimiž chtěl propojit historická fakta a programové a politické teze marxistického hnutí mezi „minulostí“ a „dneškem“ a prokázat platnost teoretické a politické kontinuity komunistické levice; články, jejichž cílem byl především boj proti oportunismu minulosti, dneška a zítřka. ↩︎

  8. Rozkolu, k němuž došlo v Internacionalistické komunistické straně v roce 1952, jsme se věnovali několikrát, zejména v bilancující práci o krizi strany. Například v „Interním bulletinu č. 3“ z února 1975, který jsme převzali do naší bilancující práce, kterou jsme prováděli od roku 1982 a dále, a který byl uveřejněn v „Il comunista“ č. 25-26, 27 a 28 z roku 1991; a v článku „La portée de la scissione de 1952 dans le Partito Comunista Internazionalista“ publikovaném v č. 93 (květen 1993) našeho časopisu „Programme Communiste“. ↩︎

  9. K státnímu industrialismu viz polemika mezi Bordigou a Damenem o „státním kapitalismu“ v Rusku z let ke konci druhé světové války a po ní. V této polemice se Bordiga staví proti Damenově jednoduché a povrchní formulaci ruské ekonomiky jako již „státního kapitalismu“ se složitější a dialektičtější formulací: v Rusku ekonomika směřuje ke kapitalismu a stát funguje jako urychlovač vzhledem k moci, kterou soustřeďuje ve svých rukou, zatímco to, co se v Rusku šíří, je industrialismus, tedy právě onen proces, který urychluje šíření kapitalistické ekonomiky díky existujícímu kapitalistickému potenciálu, který ještě není historicky plně rozvinutý. Směřuje ke kapitalismu ze dvou důvodů: první – historicky progresivní – od naturální a předkapitalistické ekonomiky, zejména v zemědělství, ke kapitalismu, druhý – historicky reakční – od oblastí nižší fáze socialismu zavedeného na základě revolučního vítězství (bezplatná městská doprava, vlakové průkazky, atd.) k čistému systému založenému na zboží a penězích (za vše se platí penězi). „Státním kapitalismem“ je třeba rozumět to, že všechny ekonomické aktivity (v průmyslu, zemědělství, službách, tedy jak ve výrobě, tak v distribuci) jsou natolik rozvinuté, že mohou být centralizovány v rukou státu a být jím řízeny (jako ve fašismu); což neznamená, že soukromé podnikání již neexistuje, ale že stát (nejvyšší vyjádření obrany obecných zájmů kapitalismu, a nikoli součtu zájmů jednotlivých kapitalistů) je schopen přímo řídit ekonomiku země také v roli podnikatele. ↩︎

  10. O „Frazione all’estero“ viz report přednesený na vrcholném setkání strany v listopadu 1980 a publikovaném v první sérii „Il comunista“ v č. 7, 8, 9 a 10 v roce 1984 jako „Storia della Frazione comunista all’estero“. ↩︎

  11. Roku 1926 byla věnována specializovaná studie strany, jejímž výsledkem bylo čtvrté číslo Quaderni del Programma Comunista z dubna 1980 nazvané „La crisi del 1926 nel partito e nell’Internazionale“ (Krize roku 1926 ve straně a v Internacionále), které je stále k dispozici. ↩︎