Mezinárodní komunistická strana je ustavena na základě následujících principů, které byly formulovány v roce 1921 v Livornu při založení Komunistické strany Itálie (sekce Komunistické internacionály):
1. V současném kapitalistickém společenském režimu se rozvíjí stále rostoucí konflikt mezi výrobními silami a výrobními vztahy, což vyvolává protiklad zájmů a třídní boj mezi proletariátem a vládnoucí buržoazií.
2. Dnešní výrobní vztahy jsou chráněny mocí buržoazního státu, který je, bez ohledu na formu zastupitelského systému a uplatňování volební demokracie, orgánem obrany zájmů kapitalistické třídy.
3. Proletariát nemůže zničit ani změnit systém kapitalistických výrobních vztahů, z něhož pramení jeho vykořisťování, bez násilného svržení buržoazní moci.
4. Nepostradatelným orgánem revolučního boje proletariátu je třídní strana. Komunistická strana sdružující nejpokročilejší a nejrozhodnější část proletariátu sjednocuje úsilí pracujících mas tím, že je obrací od bojů za zájmy různých skupin a za případné dílčí výsledky k všeobecnému boji za revoluční osvobození proletariátu. Úkolem strany je šířit revoluční teorii uvnitř mas, organizovat materiální prostředky akce, řídit dělnickou třídu v průběhu boje a zároveň zajišťovat historickou kontinuitu a mezinárodní jednotu hnutí.
5. Po svržení kapitalistické moci se proletariát nemůže zorganizovat ve vládnoucí třídu jinak než zničením starého státního aparátu a nastolením vlastní diktatury, tj. vyloučením buržoazní třídy a jejích příslušníků ze všech politických práv a funkcí, dokud společensky přežívají, a opřením orgánů nového režimu pouze o produktivní třídu. Komunistická strana, jejíž programová charakteristika spočívá v uskutečnění tohoto základního cíle, současně reprezentuje, organizuje a řídí diktaturu proletariátu. Nutnou obranu proletářského státu proti všem kontrarevolučním pokusům lze zajistit pouze tím, že buržoazii a stranám, které se staví proti diktatuře proletariátu, budou odňaty všechny prostředky politické agitace a propagandy a ozbrojenou organizací proletariátu k odražení vnitřních i vnějších útoků.
6. Pouze síla proletářského státu bude schopna systematicky realizovat všechna následná intervenční opatření do vztahů společenské ekonomiky, jimiž bude uskutečňováno nahrazení kapitalistického systému kolektivním řízením výroby a distribuce.
7. Výsledkem této ekonomické transformace a následných proměn všech činností společenského života bude, že odezní potřeba politického státu a jeho mechanismus se postupně transformuje na racionální správu lidských činností.
Postoj strany k situaci v kapitalistickém světě a dělnickém hnutí po druhé světové válce vychází z následujících bodů:
8. V průběhu první poloviny 20. století se kapitalistický společenský systém rozvíjel v ekonomické sféře mezi zaměstnavateli zaváděním monopolistických trustů a snahami kontrolovat a řídit výrobu a obchod dle centrálního plánování, a to až po státní řízení celých výrobních odvětví; v politické sféře růstem policejního a vojenského potenciálu státu a totalitním způsobem vlády. To vše nejsou nové typy společenské organizace s rysy přechodu mezi kapitalismem a socialismem, ani návraty k předkapitalistickým politickým režimům: jedná se o specifické formy ještě bezprostřednějšího a výlučnějšího výkonu moci a řízení státu ze strany nejrozvinutějších sil kapitálu.
Tento proces vylučuje progresivní a pacifistické evolucionistické interpretace vývoje buržoazního režimu a potvrzuje predikci koncentrace a formování proti sobě stojících třídních sil. Aby mohly revoluční síly proletariátu zesílit a čelit s odpovídajícím potenciálem svému nepříteli, musí proletariát odmítnout jako svůj požadavek a agitační prostředek návrat k demokratickému liberalismu a požadování zákonných záruk; musí být také definitivně vyloučena metoda přechodného spojenectví revoluční třídní strany jak s buržoazními a maloburžoazními stranami, tak i s pseudodělnickými stranami s reformistickým programem.
9. Světové imperialistické války ukazují, že kritické stadium rozkladu kapitalismu je nevyhnutelné, protože definitivně započalo období, v němž expanze kapitalismu již nevede k růstu výrobních sil, ale podmiňuje jejich akumulaci střídavým a rozsáhlejším ničením. Tyto války způsobily hluboké a opakující se krize v celosvětových organizacích pracujících, protože jim vládnoucí třídy dokázaly vnutit národní a vojenskou soudržnost s tou či onou válčící stranou. Jedinou historickou alternativou, jak čelit této situaci, je znovuzažehnutí třídního boje uvnitř těchto národů vedoucího k občanské válce pracujících mas za účelem svržení moci všech buržoazních států a světových koalic a s tím i obnovení mezinárodní komunistické strany jako síly nezávislé na veškerých organizovaných politických a vojenských silách.
10. Proletářský stát, jelikož jeho aparát je prostředkem a zbraní boje v historickém přechodném období, nečerpá svou organizační sílu z ústavních kodexů a vzorců zastupitelského systému. Největším historickým projevem jeho organizace byly doposud rady dělníků, které se objevily během ruské Říjnové revoluce v roce 1917, v období ozbrojené organizace dělnické třídy pod vedením bolševické strany a totalitního dobytí moci, rozpuštění ústavodárného shromáždění, boje za odražení vnějších útoků buržoazních vlád a potlačení domácí rebelie svržených tříd, středních a maloburžoazních vrstev a oportunistických stran, jakožto neodmyslitelných spojenců kontrarevoluce v rozhodujících momentech.
11. Obrana proletářského režimu před nebezpečím degenerace, které je spojeno s možnými neúspěchy a ústupy v práci na ekonomické a společenské transformaci, jejíž kompletní realizace je nemyslitelná v rámci jedné země, může být zajištěna pouze neustálou koordinací politiky dělnického státu s jednotným mezinárodním bojem proletariátu každé země proti její vlastní buržoazii a jejímu státnímu a vojenskému aparátu, neustálým bojem v jakékoli mírové či válečné situaci a prostřednictvím politické a programové kontroly světové komunistické strany nad aparáty státu, v němž se dělnická třída dostala k moci.