Socialismus a feminismus Amadeo Bordiga

Feministické hnutí, které se všude prosazuje, si zaslouží pozornost a studium socialistů. I v Itálii jsme svědky probuzení ženského hnutí a v proletářských kruzích jej vede skupina statečných soudružek, které vydávají La Difesa delle Lavoratrici (Obrana dělnic), časopis, jemuž každý opravdový socialista musí přát co největší rozvoj a k jehož šíření musíme všichni přispět.

Řekněme si hned, že soubor tendencí, který je chápán pod pojmem feminismus a který vrcholí snahou o všeobecné volební právo, není totéž co hnutí socialistických žen, které právě nastupuje. Zejména princip vyhledávání příznivců volebního práva žen v každé politické straně, který prosazují buržoazní feministky, nemůže být socialisty přijat, protože představuje nebezpečí třídní kolaborace, a proto jej nelze skloubit se základními charakteristikami socialistického hnutí. A naše soudružky z La Difesa delle Lavoratrici si dávají velký pozor, aby se nevydávaly za „feministky“, a mají k tomu dobrý důvod.

To však neznamená, že bychom měli feminismus přehlížet, to zdaleka ne. Naopak je třeba trvat na tom, že rovnost pohlaví je nezbytnou součástí socialistického programu a že jí nelze dosáhnout dříve než se zrušením individuálního vlastnictví a že buržoazní feminismus je na falešné cestě, která ho nemůže dovést k úspěchům přesahujícím okruh nějakého pomíjivého triumfu pozemské marnosti.

Tím, že tímto způsobem odhalíme skutečně revoluční duši feminismu, přimějeme nejlepší části tohoto hnutí, aby se k nám přidaly a opustily tu neseriózní část, tvořenou buržoazními dámami a mladými slečnami, více či méně intelektuálními, které by rády dosáhly volebního práva pro ženy tím, že si svými sladkými úsměvy získají nadpoloviční většinu od 508 ctihodných poslanců, kteří mohou tomuto propůjčit svůj hlas. Proto je třeba v ženských kruzích propagovat tezi, že ve společnosti založené na soukromém vlastnictví, jako je ta současná, nelze dostát požadavkům žen. Tak bude možné získat pro revoluční propagandu značný počet vzdělaných a inteligentních žen, které patří k těm středním vrstvám, jež jsou ve své mužské části stále více protisocialistické, a ty by mohly být cennou pomocí pro organizaci ženského proletariátu.

Je zároveň nutné zviditelnit otázku žen mezi socialisty, přimět soudruhy a organizované lidi k aktivní propagandě v jejich rodinách, aby byly zničeny buržoazní a konzervativní předsudky o podřadnosti žen v socialistickém proletariátu.

Dokázat, že kapitalistická buržoazie bude vždy proti feminismu, není těžký úkol. Třída, která má monopol na výrobní prostředky, si jej uchovává a předává prostřednictvím následovnictví a dědictví v mužské linii, a zaručuje si tak pokračování svého monopolu pomocí řady právních ustanovení, která představují skutečnou tyranii na základě pohlaví. Ve majetných třídách má dnes rodina jedinou hodnotu jakožto prostředku převodu individuálního vlastnictví; to, co dusí rodinný krb ve své romantizované vzpomínce, je obchodní podnik, a kapitalistická třída (která umí včas pozastavit vnitřní konkurenční boje, když jde o boj proti společnému nebezpečí) pohlíží na velmi ojedinělé podniky svěřené ženám přezíravě a bojuje proti nim zákonnými prostředky.

Buržoazie tedy nikdy nepřijme součinnost žen při tvorbě zákonů. Je pravda, že některé státy již volební právo ženám přiznaly, ale jedná se o omezené výjimky. Na druhou stranu ženy si přejí volební právo nikoli jako konečný cíl své agitace, ale jako prostředek k tomu, aby veškerá sociální legislativa byla na ochranu žen.

I ta nejvyspělejší demokracie váhá, zda se do této oblasti pustit. Změna právního řádu rodiny je nebezpečná pro celou stavbu kapitalistické společnosti a demokracie není nic jiného než historická póza zpátečníků označujících se za evolucionisty, aby tak odvrátili revoluci; demokracie otálí a neslibuje mnoho, aby nemusela nic dělat. Bude se jednat o rozvodu nebo o další drobnosti. Přičemž rozvod jen nepatrně zeslabuje právní a morální podřízenost žen.

Emancipace ženského pohlaví není reformou, které lze dosáhnout v rámci současných institucí, nýbrž je v podstatě revolučním výdobytkem. Jen strana se skutečně podvratným charakterem, jako je ta socialistická, si ji může vepsat na svůj prapor.

Mužská despocie je založena na tom, že muž není zodpovědný za následky pohlavního styku, není povinen vyživovat potomky. Proto žena, která se styku oddává, požaduje zákonnou záruku mateřství (manželství), anebo dokonce určitou spoluúčast (řekl bych takřka celou) na krytí rizika mateřství, čímž se dostáváme k prostituci. Základní rys obou skutečností je stejný, mimo jakékoli morální předsudky, a vyúsťuje ve velmi jednoduchý závěr: v současné společnosti je láska v podstatě redukována na ekonomický vztah koupě a prodeje.

Marx ukázal, že práce podléhá stejně jako každé jiné zboží zákonům nabídky a poptávky. Podobná teorie by mohla být uplatněna na zboží–lásku.

I v této oblasti lze prokázat přítomnost jakési nadhodnoty, která odráží vykořisťování žen muži, obdobně jako je tomu u vykořisťování námezdních dělníků kapitálem.

Podrobný rozbor by ukázal, že těmto zákonům nemůže uniknout žádná konvence pohlavního styku. Mohou nás označit za vulgární, ale to nic nemění na naší věcnosti.

Socialismus už dříve rozvrátil „fantazii“ těch, kteří si chtěli užívat života, aniž by jejich fajnové nosánky okusily puch linoucí se z kobek vykořisťovaných. A těm mladým citlivkách a intelektuálům, kteří nás obviňují z „cynismu“, můžeme říci, že nejlepší část své činnosti upírají právě k tomuto ušlechtilému cíli: milovat bez placení.

Příčinu podřadného postavení žen je tedy třeba hledat v ekonomickém uspořádání společnosti.

Pokud by skutečně mohl existovat zákon o určení otcovství, musel by v obecné rovině stanovit tuto právní normu: majetek každého muže musí být rozdělen rovným dílem mezi všechny ženy, s nimiž měl styk, k zaopatření jeho potomků. Takový zákon by znamenal konec kapitalismu. Bylo by absurdní, kdyby pro něj buržoazie hlasovala. Je však možné, že nějaká prozíravá demokracie by jej do svých programů – spolu s dalšími, které nám prostor nedovoluje analyzovat – zařadila, aby odklonila hnutí žen od revolučního proudu.

Všem ženám, které trpí, jsou podváděny a klamány mužskou arogancí, vzkazujeme, aby se nenechaly svést na scestí. Stejně jako proletářům, kteří očekávají svou spásu prostřednictvím demokratických reforem, vzkazujeme našim soudružkám: pozvedněte svůj zrak, světlo spásy se nalézá tam, ve velkém revolučním vítězství, a nikoli jinde.

Mějme se na pozoru před ženskou demokracií, která nebude o nic méně škodlivá než ženský klerikalismus.

Na tomto poli již působí svobodní zednáři, a to s netušenou intenzitou, a z jejich gramofonů se sladkým, emotivním hlasem line: civilizace, pokrok, svobodné myšlení… Jde o poplach, který musí prostoupit socialistickými řadami, aby se onen nešťastný manévr nepodařil.

A aby se nepodařil, musíme pracovat mnohem usilovněji než oni, na opravdové, kvalitní a pořádné propagandě mezi ženami.