Socialismus a „národní obrana“ Amadeo Bordiga

Mezi těmi pěkně předkládanými dogmatickými formulacemi…, které by nám jako jařmo chtěli připevnit na krk ti, kdo naštěstí pro ně i pro společnost žijí už dlouho nebo krátce mimo naše řady, patří i formulace o „národní obraně“.

Toto jařmo přijalo bez pochybností mnoho našich lidí: je tak pevné a svatosvaté, že dobře činí ti socialisté, kteří coby lidé a coby strana, jsou zcela solidární s národní buržoazií při obraně své vlasti, je-li ohrožena agresorem.

K útěše mnohých tu máme výjimku, která je momentálně pevně zakotvena v naší… nudící neutralitě za každou cenu. Nuže, dovolte nám, abychom se touto otázkou zabývali trochu hlouběji, abychom překročili schematické a vnější hledisko, abychom ji prověřili analýzou pochybností a kritiky, kterou pro tentokrát použijeme my, proti pravdě, která již dostala oficiální posvěcení… od protisocialistické koalice.

Podobně jako věřícímu člověku, který slyší rouhání, se buržoazii, nacionalistům a válkychtivým demokratům ježí vlasy na hlavě, když vidí, že i posvátnost „obranné války“ je zpochybněna. A to proto, že tento rozšířený názor se po starém kněžském způsobu opírá o citaci jistého latinského přísloví nebo o jakýsi zjednodušeně absurdní rčení – vim vi repellere licet – jsem-li napaden násilníkem, přistoupím na svou obranu k násilí. Tento způsob celkového řešení otázky – nedůstojný pro ony mozky, které odhalily a identifikovaly naši kolektivní chybu a hloupost – zcela opomíjí posouzení všech možných faktorů, které je třeba vzít v úvahu, chceme-li se skutečně vyhnout myšlenkovým stereotypům toho nejhrubšího dogmatismu.

Faktem je, že před několika měsíci bývalý redaktor časopisu „L’Avanti!“ poté, co otázku, kterou se zabýváme, učinil kritérium pro rozlišení socialistů od anarchistů (?!), ji z proletářského hlediska prezentoval víceméně takto: ačkoli jsou dělníci těmi, kdo nic nevlastní, a tudíž nemají co ztratit, právě oni jsou ve skutečnosti největšími oběťmi cizí invaze, protože nemohou před nepřátelskou armádou utéct, jako to mohou učinit ti, kdo mají finanční prostředky. Dělníci jsou proto více vystaveni represáliím, krutostem a útlaku ze strany nepřítele a socialistická strana nemůže tuto skutečnost ignorovat. V takovém případě má povinnost se všemi svými silami zapojit do války proti vetřelci a zříci se své principiální politické opozice vůči buržoaznímu státu.

Z obecnějšího hlediska by se dalo říci, že proletariát má zájem na zachování územní celistvosti národa, aby se vyhnul tomu, že se na jeho třídní porobu navrství i útlak cizí moci. Tváří v tvář takovému nebezpečí, které představuje ohrožení již dosaženého stupně politické svobody a hospodářského blahobytu, se mají dělníci spojit s buržoazií a nastolit pauzu v třídním boji, až do doby, kdy bude garantována bezpečnost hranic…

Je pravda, že hrozba invaze vede ke splývání zájmů všech společenských tříd určitého státu a že vítězství nepřítele představuje v takovém případě pro proletariát materiální a politickou újmu; ale taková hrozba, kvůli ve všech zemích rozšířenému militarismu a jeho neustálému a všeobecnému rozšiřování, sužuje trvale v době míru všechny proletáře a bezprostředně po přerušení diplomatických vztahů mezi dvěma nebo více buržoazními vládami se naplňuje k újmě dělnických tříd všech zemí, které vstupují do války.

V takovéto kritické a vyhrocené chvíli by socialistická strana měla prozkoumat, zda jsou či nejsou naplněny nutné náležitosti k obraně národa, aby se mohla rozhodnout, zda její stanovisko má být naprostý souhlas s ostatními stranami a vládou nebo jednoznačný odpor - který může být vyjádřen velmi různými způsoby: od banální hlasovací akce až po vyhlášení povstání dělnictva. Takovéto prozkoumání je především znemožněno tím, že v moderních státech je zahraniční politika přísným monopolem vládnoucích sfér a veškerá diplomatická aktivita je držena v tajnosti, dokonce je oproštěna od kontroly parlamentu. Jak tedy zjistit, která z válčících buržoazií je za válku zodpovědná, když všechny vlády prohlašují, že do ní byly vtaženy silou, zatímco pracovaly na zajištění míru; a to navíc v době, kdy je třeba naléhavě rozhodnout o vlastním postupu?

To však není hlavní podstatou této záležitosti. I v případě, že je jasně zjištěn stát, který válku vyvolal, nedochází k podstatnému rozdílu mezi situacemi v jednotlivých zemích, pokud jde o rizika a nebezpečí invaze, kterým jsou vystaveny příhraniční regiony. Zatímco mobilizace proti sobě stojících armád probíhají s rozdílem pouhých několika hodin, zatímco není známo, které státy se spojí s agresorem či napadeným, ocitají se všechny tyto zainteresované národy v nebezpečí invaze, čelí riziku budoucího politického útlaku, všechny tyto země jsou v ohrožení a pro všechny jsou nakonec naplněny podmínky pro národní obranu. Když Francie a Piemont vyhlásily v roce 1859 Rakousku válku, rakouská armáda okamžitě obsadila provincii Novara. V roce 1870 se francouzský stát, jehož cílem bylo rozdrtit Prusko, brzy ocitl v podmínkách té nejvíce katastrofální obrany. Je zřejmé, že ve všech válkách mezi sousedícími státy menší či větší nebezpečí, které hrozí různým zemím, není dáno původem války, ale větší či menší výkonností vojska nebo množstvím zbraní; a to zejména proto, že všechny armády mají vždy připraveny své plány mobilizace a strategické obranné a útočné plány, kterými se hodlají řídit proti případným nepřátelům.

Pouze v koloniálních válkách mohou ti, kteří se chtějí řídit určitými právními normami ohledně užití násilí, s jistotou fakticky i právně určit výskyt a původ nadvlády. Je však zvláštní, že jsou to právě koloniální války, které nacházejí podporu u demokratických obhájců práva na národní identitu; neboť jsou to pak právě oni, kdo vytahují z jiné přihrádky svého vysoce vyvinutého mozečku jiný argument: totiž šíření demokratické civilizace!

Vrátíme-li se k našemu tématu, konstatujeme, že na samém počátku války, po zjištění odpovědnosti jednoho ze států, tváří v tvář „dějinám“ nebo „právu“ – které pro nás marxisty vždy zůstává prázdnou a zbytečnou abstrakcí –, při aplikaci této rozdílnosti odpovědností buržoazií vůči různým povinnostem socialistických proletářů podle toho, zda patří k státu napadenému nebo k útočícímu, bylo pouze dosaženo toho, že na proletariát a socialistickou stranu státu, který chtěl válku, dopadly důsledky hanebné politiky jejich vlastních vládnoucích tříd, že jsou nuceny k protiválečným akcím, zatímco proletáři druhého státu smí pod vedením socialistického ministra války napochodovat do řad státní armády, aby bránili vlast a v případě potřeby překročili v hrdinném zápalu její ohrožené hranice…

To jsou důsledky, k nimž nás logicky dovedla absurdní koncepce socialistické legitimity obranné války. Když přejdeme od teorie k praxi, toto omezení antimilitaristické činnosti proletariátu vedlo k selhání Internacionály proletariátu tváří v tvář evropské válce. Doplňme na okraj, že mluvíme-li o akci socialistické strany proti válce, omezíme se na odkaz na minimální snahu zachovávat třídní politickou opozici proti státu i v době války, přičemž další akce závisí na momentálních možnostech.

Ideální metodou je souběžně probíhající antimilitaristická činnost; ale právě tato souběžnost byla narušena zhoubnou a účelovou výhradou o „národní obraně“, na kterou se, ať už právem či neprávem, vždy hravě odvolávají a padají v omyl ty socialistické strany, které jsou momentálně pro válku. Na druhou stranu je absurdní předpokládat, že politická nebo revoluční opozice, kterou různé socialistické strany uskutečňují na základě své vlastní síly nebo průpravy, nezpůsobí změnu pravděpodobnosti vojenského úspěchu bojujících stran. A jelikož pravděpodobnost vítězství určitého státu, ať už napadeného nebo útočícího, bude záviset na jeho vojenské síle a na větším či menším rozvoji socialistických tendencí v řadách proletariátu, je jisté, že socialistická strana rázně zakročující proti buržoazii vlastního národa, bez ohledu na svou politicko-diplomatickou odpovědnost, zvyšuje možnosti vojenské porážky, nepřátelské invaze a budoucího politického útlaku.

Socialistická strana se proto v každém případě ocitá na rozcestí: buď obětovat na oltář vlasti svou vlastní specifičnost a do značné míry i svou budoucnost, nebo oslabit sledujíc bez skrupulí svou specifickou činností národ, k němuž patří.

Tváří v tvář této odpovědnosti, jejíž vážnost vůbec nezávisí na pověstném chápání obrany nebo útoku, by socialismus nikdy neměl váhat, aby sám sebe zcela nezapřel.

Ale podle výše zmíněné mussolinské teorie, formulované v dosud nepodezřelém okamžiku1, a podle dalších velmi modních úvah, má taková zrada socialistické strany tváří v tvář nepříteli vyústit v krvavou proletářskou oběť. To je onen nechvalně známý způsob formulování otázky, který klame mnoho socialistů.

Především nechápeme, jak by válečná situace vytvořená buržoazií mohla nevyústit v krvavou oběť z řad proletariátu, a nevěříme, že by slzy matek zabitých vojáků byly méně bolestné při pomyšlení, že padli při invazi do cizí země. Každá socialistická činnost má za následek útrapy proletariátu. Náš program je programem negace, jehož cílem není učinit současné instituce spravedlivými a užitečnými, ale rozbít jejich neustálé mučivé rozpory pod náporem revolučního příboje. Proletariát vykoupí krev svých dětí cenou své vlastní krve; a socialismus nemůže najít jiný způsob, jak překonat špínu a hanebnost kapitalistického světa. Nebude se lidem budoucnosti zdát celá současná doba odborových požadavků, které se uskutečňují metodou stávky, v níž se dělníci odsuzují k hladu a bídě, aby si vymohli relativní zvýšení blahobytu, absurdní? Tyto rozpory leží v jádru režimu, proti němuž bojujeme, a nutně se odrážejí v celém našem boji, který vejde do dějin jako hrdinské, ale bolestné mučednictví, v němž konflikty namířené proti zájmům vládnoucí třídy vždy končí masakrem utlačovaných, stávkujících, fízlů, proletářů, kteří se stali vojáky pod tou či onou buržoazní vlajkou.

Dilema a rozcestí, před kterým stojí socialistická strana, je podobné Shakespearovu „být či nebýt“.

V žádném případě, aniž by popřel sám sebe, nesmí socialismus rezignovat na soudržnost národa. To je společné a opěvované všemi ostatními stranami, kdykoli je vlast v ohrožení, byť i chybou nebo z vlastní vůle vlády státu. Ovšem taková soudržnost nám nemůže a nesmí být vlastní, i kdyby důvodem hrůzného válečného jevu byla zvůle nepřátelských vlád, možná za klamavé spoluúčasti jejich obyvatel.

Oběť, kterou přináší jiné strany, je zcela odlišná od té, která se vyžaduje od nás. Ostatní mají za cíl soudržnost a sociální smír ve svých pokryteckých ideologiích, které maskují skryté tendence vládnoucích menšin udržet si výsady útlaku. My jsme naopak stranou otevřeného společenského střetu, deklarovaného boje mezi třídami, a odvádět socialismus z tohoto bojiště pod floskulemi přejatými od protistrany znamená pohřbívat jej.

Máme za to, že ti, kdo se předhánějí v nalézání styčné plochy mezi socialismem a problémy národností, budou nuceni naznat, že jediným myslitelným historický poslaní, které mají národnosti ustavené ve státních útvarech, je nacionalismus, pro nějž je určitý národ, a vždy ten stejný, tím, kdo má vždy pravdu; a má ji tím větší, čím větší je jeho ozbrojená síla a čím menší jsou jeho vnitřní třídní rozpory.

V každém případě lze jistě konstatovat, že nejméně šťastné, nejméně marxistické, nejméně socialistické řešení problému vztahu socialismu a národnosti je to, které je vulgárně vyjádřeno heslem „národní obrana“.


  1. Jde o odkaz na Mussolinoho lavírování před dobou než sám odstoupil z vedení Avanti! a založil Il Popolo d’Italia↩︎