Tento článek Amadea Bordigy vyšel v teoretickém orgánu Komunistické strany Itálie. Byl namířen proti dvěma dialekticky propojeným a sobě rovným chybám existujícím v mezinárodním komunistickém hnutí: pololegalistické pasivitě a horečnému aktivismu. V prvním případě bylo nekompromisní programové a organizační vymezení strany obětováno snaze – která je sama o sobě samozřejmě zcela legitimní – o prohloubení a rozšíření vlivu strany v masách. Početní růst politického orgánu počal být sám o sobě považován za kritérium při posuzování účinnosti a správnosti jeho politické orientace. Ve druhém případě posun činnosti strany v Německu směrem k ofenzivě za každou cenu – doprovázený machinacemi či sbližováním s prohnilými křídly dělnického hnutí na parlamentní a odborové úrovni – vedl k nepřipravené a v důsledku toho dezorganizující ofenzivě, která nebyla adekvátní skutečnému poměru sil (tzv. Märzaktion, březen 1921).
Tento text vyvrací povídačky o údajné sektářské uzavřenosti a indiferentnosti „italské komunistické levice“ vůči životně důležitému problému získávání stále většího vlivu na tu třídu, v jejímž čele je strana povolána stát během revoluce a během revoluční přípravy.
Communist Program, č. 2, 1976
„Teze o úloze komunistické strany v proletářské revoluci“ schválené II. kongresem Komunistické internacionály jsou skutečně a hluboce zakotveny v marxistické doktríně. Tyto teze berou za výchozí bod definici vztahů mezi stranou a třídou a konstatují, že třídní strana může do svých řad zahrnout jen část třídy samotné, nikdy však třídu celou, či dokonce snad její většinu. Tato zřejmá pravda by byla ještě lépe zdůrazněna, pokud by bylo poukázáno na to, že nelze ani hovořit o třídě, pokud nevznikla menšina této třídy, která má tendenci se organizovat v politickou stranu. Co je vlastně podle naší kritické metody společenská třída? Můžeme ji vůbec poznat na základě čistě objektivního vnějšího uznání společných ekonomických a společenských podmínek velkého počtu jednotlivců a jejich analogického postavení ve vztahu k výrobnímu procesu? To by nestačilo. Naše metoda se nerovná pouhému popisu společenské struktury, tak jak existuje v daném okamžiku, ani se neomezuje na pouhé načrtnutí abstraktní hranice rozdělující všechny jedince tvořící společnost do dvou skupin, jak to dělají přírodovědci ve svých zkostnatělých klasifikacích. Marxistická kritika vidí lidskou společnost v jejím pohybu, v jejím vývoji v čase; využívá zásadně historického a dialektického kritéria, to znamená, že studuje souvislost událostí v jejich vzájemné interakci. Namísto toho, aby se pořídil jakýsi fotografický snímek společnosti v daném okamžiku (jako u staré metafyzické metody) a následně ji studovala s cílem rozlišit různé kategorie, do nichž je třeba roztřídit jednotlivce, kteří ji tvoří, dialektická metoda nahlíží na dějiny jako na film odvíjející se v jeho postupných scénách; třídu je třeba hledat a rozeznávat ve výrazných rysech tohoto pohybu. Při uplatnění první metody bychom se stali terčem tisíců námitek ze strany ryzích statistiků a demografů, krátkozrakých lidí (pokud takoví vůbec existují), kteří by naše dělení přezkoumali a poznamenali, že neexistují dvě třídy, dokonce ani tři nebo čtyři, ale že může existovat deset, sto nebo dokonce tisíc tříd oddělených postupným odstupňováním a nedefinovatelnými přechodovými zónami. Při druhé metodě však uplatňujeme zcela jiná kritéria, abychom rozlišili onu protagonistku historické tragédie, třídu, a abychom definovali její charakteristiky, její jednání a cíle, které se mezi množstvím proměnlivých faktů konkretizují do očividně uniformních rysů; ty naopak nebohý statistický fotograf zaznamenává jen jako chladnou řadu neživých dat. Proto, abychom mohli konstatovat, že nějaká třída v daném historickém okamžiku existuje a jedná, nestačí vědět například, kolik bylo v Paříži za Ludvíka XIV. kupců, kolik bylo v osmnáctém století anglických statkářů nebo kolik bylo na počátku devatenáctého století dělníků v belgickém zpracovatelském průmyslu. Místo toho budeme muset podrobit našemu logickému zkoumání celé dějinné období; budeme muset rozpoznat společenský, a tedy i politický pohyb, který si hledá cestu skrze vzestupy a pády, chyby a úspěchy, přičemž po celou dobu očividně lpí na souboru zájmů určité vrstvy lidí, které výrobní způsob a jeho vývoj postavil do určité situace. Právě tuto analytickou metodu použil Bedřich Engels v jednom ze svých prvních klasických esejů, v němž vyvozoval vysvětlení řady politických hnutí z dějin anglické dělnické třídy a dokazoval tak existenci třídního boje. Toto dialektické pojetí třídy nám umožňuje překonat nepodstatné námitky statistiků. Ti pak ztratí právo nadále považovat protikladné třídy na scéně dějin za jasně rozdělené, tak jako jsou na scéně divadla rozděleny různé pěvecké sbory. Nebude moci vyvracet naše závěry argumentací, že ve styčné zóně existují nedefinovatelné vrstvy, skrze něž dochází k určitému prolínání jedinců, a to proto, že tato skutečnost nijak nemění dějinné fyziognomie proti sobě stojících tříd.
* * *
Koncept třídy nám proto nesmí evokovat statický obraz, ale naopak dynamický. Když rozeznáme společenskou tendenci nebo hnutí orientované na určitý cíl, pak můžeme rozpoznat existenci třídy v pravém smyslu slova. Pak ale již v podstatě třídní strana existuje, i když zatím ne formálně. Strana žije, když existuje doktrína a způsob jednání. Strana je školou politického myšlení, a tudíž i organizací boje. První charakteristika je faktem uvědomění, druhá je faktem vůle, přesněji řečeno snahy směřovat k určitému konečnému cíli. Bez těchto dvou charakteristik ještě nemáme definici třídy. Jak jsme již řekli, ten, kdo chladně zaznamenává fakta, může najít spřízněnost v životních podmínkách více či méně velkých vrstev, ale do vývoje dějin tím není vtisknuta žádná stopa. Teprve v rámci třídní strany lze tyto dvě charakteristiky nalézt zhuštěné a konkretizované. Třída se formuje s tím, jak se rozvíjejí určité podmínky a vztahy, které s sebou nese konsolidace nových výrobních systémů – například zakládání velkých továren najímajících a zaučujících velké množství pracovních sil; obdobně se zájmy takového lidského společenství postupně začínají zhmotňovat do přesnějšího vědomí, které se začíná utvářet v malých skupinách tohoto uskupení. Když je masa hnána do akce, pouze tyto prvotní skupiny jsou schopny předvídat konečný cíl a jsou to ony, kdo podněcuje a vede zbytek. Mluvíme-li o moderní proletářské třídě, musíme si tento proces představit nikoli ve vztahu k určité profesní kategorii, ale k třídě jako celku. Pak lze pochopit, jak se postupně objevuje přesnější vědomí totožnosti zájmů; toto vědomí je však výsledkem takové spletitosti zkušeností a ponětí, že je lze nalézt pouze v omezených skupinách sestávajících z elementů náležejících ke všem kategoriím. Jen vyspělá menšina skutečně může mít jasnou vizi kolektivní akce, která směřuje k obecným cílům, jež se týkají celé třídy, a jejímž ústředním bodem je záměr změnit celý společenský režim. Tyto skupiny, tyto menšiny, nejsou ničím jiným než stranou. Když její formování (které samozřejmě nikdy neprobíhá bez zádrhelů, krizí a vnitřních konfliktů) dosáhne určitého stadia, pak můžeme říci, že máme třídu v akci. Strana sice zahrnuje jen část třídy, ale jedině ona může dodat třídě jednotu akce a hnutí, neboť spojuje ty elementy, mimo meze kategorií a lokalit, které jsou vnímavé k třídě a reprezentují ji. Tím se osvětluje význam této základní skutečnosti: strana je jen částí třídy. Ten, kdo uvažuje o statickém a abstraktním obrazu společnosti a chápe třídu jako jakousi zónu s malým jádrem, stranou, uvnitř ní, by mohl snadno dojít k následujícímu závěru: jelikož celá ta část třídy, která zůstává mimo stranu, je téměř vždy většinou, mohla by mít větší váhu a větší práva. Avšak stačí si uvědomit, že jedinci v této velké zbývající mase ještě nemají ani třídní vědomí, ani třídní odhodlání a žijí pro své sobecké cíle nebo pro svou profesi, svou vesnici, svůj národ, pak pochopíme, že pro zajištění jednání třídy jako celku v dějinném hnutí je zapotřebí mít orgán, který ji podněcuje, sjednocuje a stojí v jejím čele – zkrátka který ji řídí; pak pochopíme, že strana je vlastně oním jádrem, bez něhož by se nedalo uvažovat o celé zbývající mase jakožto síle schopné mobilizace. Třída implikuje stranu, protože aby mohla existovat a vystupovat v dějinách, musí mít kritickou doktrínu dějin a cíl, kterého v nich chce dosáhnout.
* * *
V jediné opravdové revoluční koncepci je řízením třídních akcí pověřena strana. Analýza doktrín spolu s řadou historických zkušeností nám umožňuje bez okolků redukovat všechny tendence popírající nezbytnost a přednost funkce strany na maloburžoazní a antirevoluční ideologie.
Opírá-li se toto odmítnutí o demokratické hledisko, musí být podrobeno stejné kritice, jakou marxismus používá k vyvrácení oblíbených tezí buržoazního liberalismu. Stačí připomenout, že je-li vědomí lidí následkem, nikoli příčinou charakteristik okolního prostředí, v němž jsou nuceni žít a jednat, pak nikdy nebude pravidlem, že se vykořisťovaní, hladoví a podvyživení sami dokáží přesvědčit o nutnosti svrhnout dobře živeného sytého a všemi prostředky a možnostmi oplývajícího vykořisťovatele. To může být pouze výjimkou. Buržoazní volební demokracie se domáhá konzultace s masami, neboť ví, že odpověď většiny bude vždy ve prospěch privilegované třídy a ochotně jí bude přenechávat právo vládnout a nadále pokračovat ve vykořisťování. Na tomto vztahu nic nezmění přírůstek nebo úbytek malé menšiny buržoazních voličů. Buržoazie vládne s většinou nejen všech občanů, ale i samotných dělníků. Proto kdyby strana vyzvala celou proletářskou masu, ať posoudí akce a iniciativy, které jsou v kompetenci pouze strany, zavázala by se k verdiktu, který by byl téměř jistě ve prospěch buržoazie. Takový verdikt by byl vždy méně osvícený, méně vyspělý, méně revoluční a především by byl méně veden vědomím skutečně kolektivního zájmu pracujících a konečného cíle revolučního boje než posudek vycházející pouze z řad organizované strany. Představa o právu proletariátu řídit si svou vlastní třídní akci je pouze abstrakcí postrádající jakýkoli marxistický význam. Skrývá se za ní snaha vést revoluční stranu k tomu, aby se rozšiřovala o méně vyspělé vrstvy, a zároveň s tím, jak k tomu postupně dochází, se následná rozhodnutí stále více přibližují buržoazním a konzervativním představám. Kdybychom hledali potvrzení této skutečnosti nejen prostřednictvím teoretického zkoumání, ale také ve zkušenostech, které nám dějiny skýtají, našli bychom jich bohatě. Nezapomínejme, že je typickým buržoazním klišé stavět do protikladu správný „zdravý rozum“ mas a „zlo“ „menšiny buřičů“ a předstírat co nejpříznivější postoj vůči pracujícím a přitom chovat co nejzuřivější nenávist vůči straně, která je jediným prostředkem, jímž mohou pracující zasáhnout zájmy vykořisťovatelů. Pravicové proudy dělnického hnutí, sociálnědemokratické školy, jejichž reakční postoje dějiny jasně ukázaly, neustále staví masy proti straně a předstírají, že jsou schopny nalézat vůli třídy konzultacemi v širším měřítku, než jsou omezené mantinely strany. Když nemohou rozšířit stranu nad všechna omezení vyplývající z doktríny a akční disciplíny, snaží se prosadit, aby její hlavní orgány nebyly orgány ustanovené ohraničeným počtem jejích militantů, nýbrž aby jimi byly ty, které byly pro výkon parlamentních funkcí zvoleny nějakým širším sborem – ostatně parlamentní skupiny vždy patří ke krajně pravicovému křídlu stran, z nichž vzešly.
Degenerace sociálnědemokratických stran Druhé internacionály a skutečnost, že se očividně staly méně revolučními než neorganizované masy, jsou důsledkem toho, že postupně ztratily svůj specifický stranický ráz a to právě prostřednictvím dělnických a „labouristických“ praktik. To jest, nepůsobily již jako předvoj jdoucí před třídou, ale jako její mechanické vyjádření ve volebním a korporativním systému, kde se stejná důležitost a vliv přikládá i vrstvám, které jsou nejméně uvědomělé a nejvíce podléhající egoistickým nárokům proletářské třidy samotné. Jako reakce na tuto epidemii ještě před válkou zejména v Itálii vyvstala tendence, která prosazovala vnitrostranickou disciplínu, odmítala za nové členy ty, kteří ještě nebyli zcela srostlí s naší revoluční doktrínou, vystupovala proti autonomii parlamentních skupin a místních orgánů a navrhovala, aby se strana očistila od jejích falešných elementů. Tato metoda se ukázala být skutečným prostředkem proti reformismu a tvoří základ doktríny a praxe Třetí internacionály, která klade prvořadý důraz na roli strany – to jest centralizované, disciplinované strany s jasným vymezením problematiky principů a taktiky. Táž Třetí internacionála usuzovala, že „selhání starých ‚sociálně demokratických‘ stran Druhé internacionály by v žádném případě nemělo být představováno jako krach proletářských stran obecně“, ale, lze-li to tak říci, krachem organismů, které zapomněly býti stranami, protože stranami být přestaly.
* * *
Vůči komunistickému pojetí role strany existuje i jiná kategorie výhrad. Tyto výhrady jsou spojeny s jiným druhem kritické a taktické reakce na reformistickou degeneraci: týkají se syndikalistického učení, které spatřuje třídu v hospodářských odborových svazech a tvrdí, že právě ony jsou orgány schopné vést třídu v revoluci. Tyto námitky očividně vycházející zleva našly po klasickém období francouzského, italského a amerického syndikalismu nové vyjádření v tendencích, které se nacházejí na okraji Třetí internacionály. I ty lze snadno redukovat kritikou jejich principů i uznáním dějinných vyústění, k nimž vedly, na poloburžoazní ideologie.
Tyto tendence by chtěly rozpoznat třídu v rámci jí vlastní organizace – což je jistě charakteristický a nanejvýš důležitý rys –, tedy v profesních či odborových svazech, které vznikají dříve než politická strana, sdružují mnohem početnější masy, a proto odpovídají více celé dělnické třídě. Obecně vzato však zvolení takového kritéria odhaluje nevědomou úctu k té samé demokratické lži, na kterou se buržoazie spoléhá ve snaze zajistit si svou moc vyzváním většiny lidu, aby si zvolila svou vládu. Z jiných teoretických stanovisek takový přístup splývá s buržoazními představami, svěřuje-li odborovým svazům organizaci nové společnosti a domáhá-li se autonomie a decentralizace výrobních činností, tak jak to dělají reakční ekonomisté. Naším cílem však není zde nyní provést úplnou kritickou analýzu syndikalistických doktrín. Postačí, když s ohledem na vyplývající historické zkušenosti podotkneme, že příslušníci proletářského hnutí představující jeho nejpravicovější křídlo vždy obhajovali totéž stanovisko, tj. zastupování dělnické třídy prostřednictvím odborových svazů; přitom dobře vědí, že tím činí charakter hnutí mírnější a oslabují ho, a to z těch prostých důvodů, o nichž jsme se již zmínili. Sama buržoazie dnes projevuje sympatie a náklonnost vůči organizování pracující třídy v odborech, což není nikterak nelogické; inteligentnější části buržoazie by totiž ochotně souhlasily s reformou státního a zastupitelského aparátu, která by dala větší prostor „apolitickým“ odborům, a dokonce i jejich požadavkům na výkon kontroly nad výrobním systémem. Buržoazie cítí, že dokud je možno akce proletariátu obmezit na bezprostřední ekonomické požadavky, které jsou nastolovány jednotlivými odvětvími zvlášť, pomáhá tak zabezpečit status quo a vyhnout se formování nebezpečného „politického“ uvědomění – to jest jediného uvědomění, které je revoluční, neboť míří na zranitelné místo nepřítele, na držení moci.
Minulí i současní syndikalisté si ovšem vždy uvědomovali, že většinu odborových svazů ovládají pravicové elementy a že autoritativní nadvláda maloburžoazních vůdců nad masami se více než na volebním mechanismu sociálnědemokratických pseudostran zakládá na odborové byrokracii. Proto se syndikalisté a s nimi i velký počet subjektů, které jednaly pouze jako reakce na reformistickou praxi, zabývaly studiem nových forem odborové organizace a vytvářely nové odbory nezávislé na těch tradičních. Takový postup byl teoreticky mylný, neboť nepřekračoval základní kritérium ekonomické organizace: tj. automatické začlenění všech, kteří se na základě svého podílu na výrobě nacházejí v daných podmínkách, a to bez vyžadování nějakého konkrétního politického přesvědčení nebo mimořádného zavázání se k činnosti, která by mohla vyžadovat i nasazení vlastního života. Navíc při honěním se za „výrobcem“ nemohl překročit meze „profesní branže“, zatímco pouze třídní strana tím, že bere v úvahu „proletáře“ v celé šíři jeho podmínek a aktivit, je schopna probudit ve třídě revolučního ducha. Proto se takové řešení, které bylo teoreticky špatné, ukázalo jako neúčinné i ve skutečnosti. Přesto všechno se takové recepty neustále hledají i pro dnešek. Zcela mylná interpretace marxistického determinismu a omezené pojetí role, kterou při formování revolučních sil hrají pod původním vlivem ekonomických faktorů skutečnosti vědomí a vůle, vede velké množství lidí k hledání „mechanického“ systému organizace, který by takřka automaticky zorganizoval masy podle toho, jak se každý jednotlivec spolupodílí na výrobě; dle těchto iluzí by takový organizační mechanismus sám postačoval k tomu, aby byla masa připravena přejít k revoluci s maximální revoluční efektivitou.
Takto znovu ožívá iluzorní řešení, které se zakládá na úsudku, že každodenní uspokojování ekonomických potřeb lze uvést v soulad s konečným cílem – svržením společenského systému – právě opřením se o organizační formu, čímž se vyřeší dávný protiklad mezi omezenými a postupnými výdobytky a maximální realizací revolučního programu. Ale – jak bylo správně řečeno v jedné z rezolucí většiny Komunistické strany Německa (KPD) v době, kdy tyto otázky (které později vedly k odštěpení KAPD) byly v Německu obzvláště naléhavé – revoluce není otázkou formy organizace.
Revoluce vyžaduje organizaci aktivních a na skutečnosti založených sil spojených doktrínou a konečným cílem. Významné vrstvy a nespočet jednotlivců zůstane mimo tuto organizaci, přestože materiálně náleží k třídě, v jejímž zájmu revoluce zvítězí. Třída však žije, bojuje, postupuje a vítězí díky působení sil, které v dějinných strastech zplodila ze svého lůna. Třída má původ v bezprostřední homogenitě ekonomických podmínek, které se nám jeví jako prvotní hnací síla tendence zničit a překročit současný způsob výroby. Aby se však třída mohla tohoto velkého úkolu ujmout, musí mít své vlastní smýšlení, svou vlastní kritickou metodu, svou vlastní vůli směřující k přesně vymezeným cílům určeným výzkumem a kritikou a svou vlastní organizaci boje, která s maximální efektivitou svádí dohromady a využívá její kolektivní snahy a oběti. To vše tvoří stranu.