V předchozím článku, v němž jsme rozvedli některé základní teoretické pojmy, jsme ukázali nejen to, že není žádný rozpor v tom, že politická strana dělnické třídy, nepostradatelný nástroj v boji za osvobození této třídy, čítá ve svých řadách jen část, menšinu, třídy, ale ukázali jsme také, že nelze mluvit o třídě jednající jako dějinné hnutí bez existence strany, která má přesné vědomí tohoto hnutí a jeho cílů a která se staví do pozice jeho předvoje v akci.
Podrobnější zkoumání historických úkolů dělnické třídy na její revoluční cestě, a to jak před svržením moci vykořisťovatelů, tak po něm, jen potvrzuje nezbytnou potřebu politické strany, která musí řídit celý boj dělnické třídy. Abychom měli přesnou a hmatatelnou představu o „technické“ nezbytnosti strany, měli bychom nejprve zvážit – ač se to může zdát nelogické – úkoly, které musí proletariát vykonat poté, co se dostane k moci a poté, co vyrve buržoazii kontrolu nad společenským ústrojím.
Poté, co proletariát vybojoval řízení státu, musí se chopit složitých funkcí. Kromě toho, že musí nahradit buržoazii v řízení a správě veřejných záležitostí, musí vybudovat zcela nový a odlišný správní a vládní aparát, jehož cíle jsou nesrovnatelně složitější než ty, které představuje dnešní „umění vlády“. Tyto funkce vyžadují přísný výběr a nasazení jednotlivců schopných vykonávat rozmanité funkce, studovat různé problémy a uplatňovat jistá kritéria na rozličné oblasti kolektivního života: tato kritéria jsou odvozena z celkových revolučních principů a odpovídají nutnosti, která žene proletářskou třídu k rozbití okovů starého režimu za účelem nastolení nových společenských vztahů.
Bylo by zásadním chybou domnívat se, že by bylo možné dosáhnout takové míry přípravy a způsobilosti pouze tím, že by se dělníci organizovali na odborovém základě podle svého tradičního fungování ve starém režimu. Naším úkolem nebude továrnu po továrně odbourat přínos technické odbornosti, kterou dříve poskytoval kapitalista nebo s ním úzce spojené živly, aby byli nahrazeni dělníky s nejlepší odbornou průpravou a zkušenostmi. Budeme naopak muset čelit úkolům mnohem složitější povahy, které vyžadují spojení příprav politického, administrativního a vojenského charakteru. Takové přípravy, která musí plně odpovídat přesně stanoveným historickým úkolům proletářské revoluce, může být zárukou pouze politická strana; politická strana je fakticky jediným organismem, který disponuje na jedné straně celkovou historickou vizí revolučního procesu a jeho nezbytností a na druhé straně přísnou organizační disciplínou zajišťující naprosté podřízení všech jejích specifických funkcí konečnému celkovému cíli třídy.
Strana je takovým souborem lidí, kteří mají stejný celkový náhled na vývoj dějin, kteří mají přesné pojetí konečného cíle třídy, kterou reprezentují, a kteří předem připravili systém řešení rozličných problémů, s nimiž se bude muset proletariát vypořádat, až se stane vládnoucí třídou. Právě z tohoto důvodu může být vládnutí třídy pouze vládnutím strany. Po těchto stručných úvahách, které lze zcela očividně vyčíst i z povrchního studia ruské revoluce, se nyní budeme zaobírat fází předcházející nástupu proletariátu k moci, abychom ukázali, že revoluční akce třídy proti buržoazní moci může být pouze akcí strany.
Především je evidentní, že proletariát by nebyl dostatečně zralý k tomu, aby čelil nesmírně obtížným problémům období své diktatury, kdyby orgán, který je nepostradatelný pro řešení těchto problémů, strana, nezačal již mnohem dříve tvořit soubor své doktríny a svých zkušeností.
Strana je nepostradatelným orgánem veškeré třídní akce, a to dokonce i vezmeme-li v úvahu přímé potřeby bojů, které musí vyvrcholit v revolučním svržení buržoazie. Vlastně nemůžeme mluvit o skutečné třídní akci (tj. akci, která přesahuje rámec oborových zájmů a bezprostředních záležitostí), aniž by existovala akce strany.
Úkol proletářské strany v historickém procesu je dán v podstatě následovně.
V každém okamžiku jsou ekonomické a společenské vztahy v kapitalistické společnosti pro proletáře neúnosné, a ti jsou proto hnáni k tomu se je snažit překonat. Díky složité řadě zkušeností si oběti těchto vztahů začínají uvědomovat, že individuální zdroje jsou v jejich instinktivním boji proti utrpení a strádání, které je společné pro velké množství lidí, nedostačující. Proto jsou vedeny k experimentování s kolektivními formami akce, aby prostřednictvím svého sdružování zvětšily míru svého vlivu na společenské podmínky, které jsou jim vnuceny. Jejich sled v průběhu vývoje současné kapitalistické společenské formy však vede k neodvratnému závěru, že pracující nedosáhnou reálného vlivu na své vlastní osudy, dokud nesjednotí své snahy za meze lokálních, národních a oborových zájmů a dokud nezaměří tyto snahy na široce pojatý a celkový cíl, který se uskutečňuje ve svržení buržoazní politické moci. Je tomu tak proto, že dokud zůstane v platnosti současný politický aparát, bude jeho úkolem ničit veškeré snahy proletářské třídy vymanit se z kapitalistického vykořisťování.
První skupiny proletářů, které dosáhnou tohoto vědomí, jsou ty, které intervenují do hnutí svých třídních bratří a které kritickou analýzou jejich snah, následných výsledků, jejich chyb a rozčarování přivádějí stále větší počet z nich na terén všeobecného a konečného boje, kterým je boj o moc, politický boj, revoluční boj.
Takto nejprve stále větší počet dělníků nabývá přesvědčení, že jedině konečný revoluční boj může vyřešit problém jejich životních podmínek. Zároveň roste počet těch, kteří jsou ochotni přijmout nevyhnutelné útrapy a oběti boje a kteří jsou připraveni postavit se do čela mas podnícených svým utrpením ke vzpouře, a to vše s cílem účelně naložit s jejich snahami a zajistit jejich naprostou účinnost.
Nezbytný úkol strany je tedy vyjádřen dvojím způsobem, totiž nejprve jako faktor vědomí a poté jako faktor vůle. První vyúsťuje v teoretickou koncepci revolučního procesu, kterou musí být sdílena všemi jejími stoupenci; druhý s sebou nese jasnou disciplínu, která zajišťuje koordinaci, a tím i úspěch činnosti.
Pochopitelně toto posilování třídní síly nikdy nebylo a nikdy nemůže být zcela jistě progresivním a kontinuálním procesem. Dochází k pozastavení, krokům zpět a k rozložení. Proletářské strany mnohdy ztrácejí ty podstatné charakteristiky, byly součástí procesu jejich formování, a způsobilost plnit své historické úkoly. Obecně lze říci, že právě pod vlivem specifických jevů kapitalistického světa strany často upouští od své primární funkce, kterou je soustředit a svádět v jedno impulsy vycházející z hnutí nejrůznějších skupin a nasměrovat je k jedinému konečnému cíli, kterým je revoluce; stačí jim bezprostřednější a pomíjivá řešení a satisfakce. Důsledkem toho ve své teorii a praxi degenerují až k tomu, že připouštějí, že proletariát může najít podmínky prospěšné rovnováhy uvnitř kapitalistického režimu, a přijímají za svůj politický cíl cíle, které jsou pouze dílčí a bezprostřední a tímto se vydávají na svou cestu ke třídní spolupráci.
Tyto jevy degenerace dosáhly svého vrcholu s velkou světovou válkou. Po ní nastalo období zdravé reakce: třídní strany podnícené revolučními direktivami – jediné, které jsou skutečně třídními stranami – začaly znovu vznikat po celém světě a organizují se do Třetí internacionály, jejíž doktrína a činnost jsou jednoznačně revoluční a „maximalistické“.
V tomto období, které, jak vše nasvědčuje, bude rozhodující, můžeme tedy znovu vidět pohyb revolučního sjednocování mas, organizování jejich sil pro konečnou revoluční akci kolem komunistických stran. Tato situace, která zdaleka nemá přímou jednoduchost pravidla, však opět vyvolává obtížné problémy taktického rázu; nevylučuje dílčí či dokonce závažné neúspěchy a nastoluje otázky, které tak velice rozohňují militanty revolučního hnutí celého světa.
Nyní, když nová Internacionála utříbila rámec své doktríny, musí ještě vypracovat obecný plán svých taktických metod. V různých zemích vyvstala z komunistického hnutí řada otázek a taktické otázky jsou na pořadu dne. Jakmile bylo stanoveno, že politická strana je nepostradatelným orgánem revoluce; jakmile už nemůže být předmětem diskuse, že strana může být pouze nepatrnou částí třídy (a tato záležitost byla vyřízena v teoretických rezolucích II. světového kongresu, které se staly výchozí bází předchozího článku), zbývá pak dořešit následující záležitost: musíme přesněji vědět, jak velká musí být organizace strany a jaký vztah má mít s masami, které organizuje a vede.
Existuje – nebo se říká, že existuje – tendence, která by chtěla mít naprosto čisté „malé strany“ a která by se téměř s potěšením stranila kontaktu s širokými masami, obviňujíc je z malého revolučního uvědomění a schopnosti. Tato tendence je ostře kritizována a je definována jako „levicový oportunismus“. Takové označení se nám však zdá být spíše užíváno demagogicky než opodstatněně; mělo by spíše být určeno těm tendencím, které popírají funkci politické strany a namítají, že masy mohou být k revoluci organizovány v širokém měřítku prostřednictvím čistě ekonomických a odborových forem organizace.
Je tedy třeba důkladněji prozkoumat vztah mezi masami a stranou. Už víme, že strana je pouze nepatrnou částí pracující třídy, ale jak máme určit početní velikost této části? Existuje-li pro nás důkaz voluntaristického pomýlení, a tedy příznačného antimarxistického „oportunismu“ (a oportunismus dnes může znamenat jedině herezi), pak je jím ambice na takové stanovení početní souvztažnosti jakožto předem daného organizačního pravidla; to jest stanovení, že komunistická strana musí mít ve svých řadách či jako své sympatizanty určitý počet pracujících, jenž je buď větší anebo menší než konkrétně určený procentuální podíl proletářské masy.
Bylo by směšnou chybou posuzovat proces formování komunistických stran, který probíhá skrze štěpení a slučování, podle početního kritéria, tj. redukovat velikost příliš velkých stran a nuceně navyšovat stavy příliš malých stran. To by ve skutečnosti znamenalo nechápat, že toto formování se musí naopak řídit kvalitativními a politickými měřítky a že se odvíjí z velké části skrze dialektické dopady dějin. Není možné jej vymezit organizačními pravidly, podle nichž by bylo možné si hrát na to, že strany lze formovat podle toho, co se považuje za žádoucí a náležitou velikost.
Jako nezpochybnitelný základ takové diskuse o taktice lze konstatovat, že je nanejvýš záhodno, aby strany byly co nejpočetnější a aby se jim dařilo strhávat okolo sebe co nejširší vrstvy mas. Nikdo mezi komunisty nikdy nevytyčil jako princip, že by komunistická strana měla být tvořena malým počtem lidí uzavřených ve věži ze slonoviny politického purismu. Je nesporné, že početní síla strany a zápal proletariátu k semknutí se kolem strany jsou příznivé revoluční okolnosti; jsou to neklamné známky vyspělosti rozvoje proletářských sil a není nikdo, kdo by si kdy přál, aby se komunistické strany nevyvíjely tímto směrem.
Neexistuje tedy žádný určitý nebo definovatelný numerický vztah mezi členstvem strany a širokou masou pracujících. Poté, co je jednou stanoveno, že strana zastává svou funkci jakožto menšina třídy, je pídění se po tom, zda se má jednat o velkou nebo malou menšinu, krajní malicherností. Je nesporné, že dokud jsou rozpory a vnitřní konflikty kapitalistické společnosti, z nichž revoluční tendence vyvěrají, teprve v prvotním stadiu svého vývoje, dokud se revoluce jeví jako vzdálená, pak musíme počítat s tímto stavem: třídní strana, komunistická strana, se bude nutně skládat z malých předvojových skupin, které mají zvláštní schopnost porozumět dějinnému výhledu, a ta část mas, která ji bude rozumět a bude ji následovat, nebude moci být příliš velká. Když se však revoluční krize stane bezprostřední, když se buržoazní výrobní vztahy stanou více a více nesnesitelnými, strana zaznamená rozšíření svých řad a rozšíření svých následovníků uvnitř proletariátu.
Je-li současné období revolučním obdobím, o čemž jsou všichni komunisté pevně přesvědčeni, pak to znamená, že musíme mít velké strany, které mají silný vliv na široké vrstvy proletariátu v každé zemi. Nicméně všude tam, kde se tento cíl navzdory nepopiratelným důkazům o akutnosti krize a bezprostřednosti jejího výbuchu dosud nepodařilo uskutečnit, jsou příčiny tohoto nedostatku velmi spletité; bylo by tudíž krajně povrchní vyvozovat, že stranu, je-li příliš malá a s malým vlivem, je třeba uměle rozšiřovat slučováním s jinými stranami nebo frakcemi stran, jejichž členstvo je údajně napojeno na masy. Rozhodnutí o tom, zda mají být do řad strany přijati členové jiných organizací, nebo naopak zda má příliš velká strana se zbavit části svého členstva, nemůže pramenit z aritmetických úvah nebo z dětinské statistické zklamanosti.
Formování komunistických stran, s výjimkou ruské bolševické strany, probíhalo v Evropě i mimo Evropu velmi překotně, protože válka otevřela ve velmi rychlém tempu cestu krizi systému. Proletářské masy nemohou získávat pevné politické vědomí graduálně; naopak, jsou hnány tu a tam nutnostmi revolučního boje, jako by byly zmítány vlnami rozbouřeného moře. Na druhé straně nadále přetrvává tradiční vliv sociálnědemokratických metod a samotné sociálnědemokratické strany jsou stále přítomny na scéně, aby sabotovaly proces tříbení k co největšímu prospěchu buržoazie.
Ve chvíli, kdy problém jak krizi vyřešit dosáhne zlomového momentu a kdy je před masy postavena otázka moci, se role sociálních demokratů stává mimořádně zřejmou, neboť když je nastoleno dilema zda proletářská diktatura nebo buržoazní diktatura a když se nelze dále vyhýbat volbě, volí spolčení s buržoazií. Avšak když situace dozrává, ale ještě není plně rozvinutá, zůstává značná část mas pod vlivem těchto sociálzrádců. A v těch případech, kdy se pravděpodobnost revoluce zdánlivě, ale jen zdánlivě, snižuje nebo kdy buržoazie nečekaně začne rozvinovat své síly odporu, je nevyhnutelné, že komunistické strany dočasně ztratí své postavení na poli organizace a ve svém vedení mas.
Vzhledem k současné nestabilní situaci je možné, že se v obecně jistém procesu vývoje revoluční Internacionály dočkáme takovýchto kolísání. Je nesporné, že komunistická taktika se musí snažit čelit těmto nepříznivým okolnostem, ovšem neméně jisté je, že by bylo absurdní doufat, že se je podaří eliminovat pouhými taktickými postupy, zrovna tak by bylo přehnané vyvozovat z těchto okolností pesimistické závěry.
Při abstraktním předpokladu kontinuálního rozvoje revoluční energie mas strana zaznamenává kontinuální vzrůst svých početních a politických sil – rostou kvantitativně, přičemž zůstávají stejné kvalitativně –, neboť se zvyšuje počet komunistů v poměru k celkovému počtu proletářů. Ve skutečné realitě však na rozpoložení mas působí složitým způsobem rozmanité a neustále se měnící faktory společenského prostředí; komunistická strana, která je tvořena těmi, kdo jasněji vnímají a chápou rysy dějinného vývoje, nicméně nepřestává být projevem tohoto vývoje, a tudíž se nemůže vyhnout kolísáním společenské atmosféry. Proto, i když neustále působí jako faktor revoluční akcelerace, neexistuje pro ni žádná, byť sebedokonalejší metoda, která by byla s to silou změnit nebo zvrátit základní povahu situací.
Nejhorším prostředkem proti nepříznivým dozvukům poměrů by však bylo periodické přezkoumávání teoretických a organizačních principů, které jsou základem strany, a to s cílem rozšířit pole jejího kontaktu s masami. V situacích, kdy revoluční inklinace mas ochabují, se tento pohyb s cílem „přiblížit stranu masám“, jak to někteří nazývají, velmi často rovná proměně samotné podstaty strany; ta je takto připravována právě o ty vlastnosti, které by jí umožnily být hybnou silou schopnou ovlivňovat masy k obnovení jejich postupu vpřed.
Závěry, pokud jde o přesný charakter revolučního procesu, které vyplývají z doktríny a historických zkušeností, mohou být pouze mezinárodní, a vedou proto k normám mezinárodní povahy. Poté, co se komunistické strany jednou pevně opírají o tyto závěry, je třeba považovat jejich organizační podobu za jasně danou a musí být chápáno, že jejich schopnost přitahovat masy a dodávat jim plnou třídní sílu spočívá na jejich dodržování přísné disciplíny, jde-li o program a vnitřní organizaci.
Komunistická strana je vybavena teoretickým vědomím podloženým mezinárodními zkušenostmi hnutí, které jí umožňuje být připravena čelit náročným potřebám revolučního boje. A proto, přestože se od ní masy v určitých fázích jejího působení částečně odvracejí, má jistotu, že se jejich podpora obnoví, když budou stát tváří v tvář revolučním problémům, jež nelze řešit jinak, než jak je uvedeno v programu strany. Až nezbytnosti revoluční činnosti vyjeví nutnost centralizovaného a disciplinovaného vůdčího orgánu, poté se komunistická strana, jejíž ustavení bude podřízeno těmto principům, postaví do čela mas v pohybu.
Závěr, který chceme vyvodit, je, že kritéria, na jejichž základě musíme posuzovat účinnost komunistických stran, musí být zcela odlišná od dodatečného posouzení jejich početních sil v porovnání se silami ostatních stran, které si nárokují zastupovat proletariát. Jediným kritériem, podle něhož lze tuto účinnost posuzovat, jsou přesně vymezené teoretické východiska programu strany a přísná vnitřní disciplína všech jejích organizačních sekcí a všech jejích členů; jen taková disciplína může zaručit zúročení práce všech pro co největší úspěch věci revoluce. Jakýkoli jiný druh zasahování do struktury strany, který logicky nevyplývá z přesného uplatňování těchto principů, může vést jen k iluzorním výsledkům a zbavuje třídní stranu její největší revoluční síly: tato síla tkví právě v kontinuitě doktríny a organizace veškeré její propagandy a veškeré její činnosti, v její schopnosti „předem stanovit“, jak se bude vyvíjet proces finálního boje mezi třídami, a v její schopnosti vybavit se takovým typem organizace, který odpovídá nutnostem této rozhodující fáze.
Během války byla tato kontinuita nenávratně v celém světě zpřetrhána a nezbývalo než začít znovu od začátku. Zrod Komunistické internacionály jako dějinné síly materializoval, na základě naprosto jasné a přesvědčivé revoluční zkušenosti, postoje, na nichž se mohlo proletářské hnutí všude reorganizovat. První podmínkou revolučního vítězství světového proletariátu je tedy dosažení organizační stabilizace Internacionály, která by dala masám na celém světě pocit rozhodnosti a jistoty a která by dokázala získat podporu mas a zároveň by byla schopna na ně počkat, kdykoli je nezbytné, aby krizový vývoj na ně ještě působil, tedy když se nelze vyhnout tomu, že ještě stále experimentují se úskočnými radami sociálních demokratů. Lepší recepty, jak uniknout této nutnosti, neexistují.
Druhý sjezd Třetí internacionály tyto nutnosti pochopil. Na počátku nové epochy, která musí vést k revoluci, musel stanovit východiska mezinárodní organizační práce a revoluční přípravy. Možná by bylo vhodnější, kdyby sjezd místo toho, aby se zabýval rozličnými tématy v pořadí, v jakém byla pojednávána v tezích – všechny se zabývaly teorií a taktikou zároveň –, stanovil nejprve základní východiska teoretického a programového pojetí komunismu, neboť právě na přijetí těchto tezí musí být v první řadě založena organizace všech přistupujících stran. Sjezd by tak formuloval základní zásady činnosti, které musí všichni členové přísně dodržovat ve věci odborové, zemědělské, koloniální atd. otázky. Nicméně toto vše je pojednáno v souboru rezolucí přijatých II. sjezdem a je výborně shrnuto v tezích o podmínkách pro přijetí stran.
Je zásadní považovat uplatnění těchto podmínek pro přijetí za počáteční ustavující a organizační akt Internacionály, tedy za operaci, kterou je třeba provést jednou a provždy, aby bylo možné vytáhnout všechny organizované či organizovatelné síly z chaosu, do něhož se politické proletářské hnutí dostalo, a zorganizovat tyto síly do nové Internacionály.
Je třeba bezodkladně podniknout všechny kroky k organizaci mezinárodního hnutí na základě těchto závazných mezinárodních norem. Neboť, jak jsme již řekli, velkou silou, která musí Internacionálu vést v jejím úkolu pobízet kupředu revoluční síly, je prokázání kontinuity jejího myšlení a jednání směrem k přesně stanovenému cíli, který se jednoho dne jasně ukáže před zraky mas a polarizuje je kolem strany-předvoje a tím zajistí nejlepší šance pro vítězství revoluce.
Jestliže v důsledku této počáteční – byť organizačně rozhodující – systematizace hnutí mají strany v některých zemích zdánlivě malý počet členů, pak může být velmi užitečné studovat příčiny takového jevu. Bylo by však absurdní měnit stanovené organizační normy a redefinovat jejich uplatňování s cílem dosáhnout lepšího početního vztahu komunistické strany k masám nebo k jiným stranám. To by jen zničilo veškerou práci vykonanou v období organizace a učinilo by ji zbytečnou; vyžadovalo by to začít přípravnou práci nanovo, s dalším rizikem řady dalších začátků. Tento způsob by tedy vedl pouze ke ztrátě času namísto jeho úspory.
To platí tím spíše, uvážíme-li mezinárodní důsledky této metody. Výsledkem toho, že by se mezinárodní organizační pravidla učinila odvolatelnými a vytvořily by se precedenty umožňující akceptovat „přetváření“ stran – jako by strana byla něco jako bronzová plastika, kterou lze znovu odlít poté, co se napoprvé nepovedla –, by znamenalo zničení veškeré prestiže a autority „podmínek“, které Internacionála stanovila pro strany a jednotlivce, kteří se k ní chtějí připojit. Tím by se také na neurčito oddálila stabilizace kádru revoluční armády, protože by neustále mohli aspirovat na vstup noví důstojníci s tím, že by si „zachovali výsady své hodnosti“.
Tudíž nemusíme být nakloněni velkým – nebo malým – stranám; nemusíme se zasazovat o to, aby se orientace některých stran přehodila pod záminkou, že nejsou „masovými stranami“. Naopak musíme požadovat, aby všechny komunistické strany byly založeny na pevných organizačních, programových a taktických směrnicích, které jsou krystalizací plodů nejlepších zkušeností z revolučního boje v mezinárodním měřítku.
Tyto závěry, přestože je obtížné je názorně vyložit bez velmi dlouhého zvažování a uvádění faktů čerpaných ze života proletářského hnutí, nepramení z abstraktní a neplodné touhy mít čisté, dokonalé a pravověrné strany. Naopak, vycházejí z chtění plnit revoluční úkoly třídní strany co nejúčinnějším a nejbezpečnějším způsobem.
Strana nikdy nenalezne takovouto jistou podporu mas, masy nikdy nenajdou jistějšího obránce svého třídního vědomí a své moci, než když předešlé jednání strany prokázaly kontinuitu jejího směřování k revolučním cílům, a to dokonce i bez podpory mas či v určitých nepříznivých chvílích proti nim. Podporu mas lze získat jistě pouze bojem proti jejich oportunistickým vůdcům. To znamená, že tam, kde mají nekomunistické strany stále vliv na masy, je třeba získat si masy rozložením organizační sítě těchto stran a integrací jejich proletářských složek do pevné a jednoznačně vymezené organizace komunistické strany. To je jediná metoda, která může přinést užitečné řešení a zajistit praktický úspěch. Přesně odpovídá Marxovým a Engelsovým postojům k disidentskému hnutí lassallovců.
Proto by Komunistická internacionála měla pohlížet s krajní nedůvěrou na všechny skupiny a jednotlivce, kteří k ní přistupují s teoretickými a taktickými výhradami. Můžeme připustit, že tuto nedůvěru nelze na mezinárodní úrovni projevovat absolutně jednolitě a že je třeba brát v úvahu určité zvláštní podmínky v zemích, kde se pouze omezené síly fakticky staví na skutečný terén komunismu. Zůstává však pravdou, že by se početní velikosti strany neměl přikládat žádný význam, když jde o otázku, zda by podmínky přijetí měly být mírnější nebo přísnější pro jednotlivce, a tím spíše pro skupiny, které jsou více či méně neúplně získány pro teze a metody Internacionály. Získání těchto elementů by nebylo přírůstkem pozitivních sil; místo aby to k nám přitáhlo nové masy, vedlo by to k ohrožení jasného procesu získávání jich pro věc strany. Samozřejmě si musíme přát, aby tento proces proběhl co nejrychleji, ale toto přání nás nesmí tlačit k neuváženým činům, které by naopak mohly oddálit konečný stabilní a definitivní úspěch.
Je třeba ustavit určité normy, které se konstantně osvědčily jako velmi účinné, do taktiky Internacionály, do základních kritérií, která diktují uplatňování této taktiky, a pro složité problémy, které se objevují v praxi. Jsou to: naprosto nekompromisní postoj k ostatním stranám, dokonce i k těm nejbližším, maje na paměti budoucí dopady přesahující bezprostřední přání urychlit vývoj určitých situací; disciplína, která je vyžadována od členů, s přihlédnutím nejen k jejímu současnému respektování, ale i k jejich minulým skutkům, s maximální nedůvěrou vůči politickým „přeběhlíkům“; zohlednění předchozí odpovědnosti jednotlivců a skupin, namísto přiznání jim práva připojit se ke komunistické armádě nebo z ní odejít, kdykoli se jim zachce. To vše, byť se může zdát, že to stranu dočasně uzavírá do příliš úzkého kruhu, není nějaký teoretický luxus, nýbrž je to taktická metoda zajišťující velmi spolehlivě budoucnost.
Nesčetné příklady by dosvědčily, kterak jsou novopečení revolucionáři v našich řadách zcela mimo a nepoužitelní. Ještě včera zastávali reformistické postoje, které jim diktovaly specifické dobové podmínky, a dnes jsou přiměni řídit se základními komunistickými direktivami, neboť jsou pod vlivem svého často až příliš optimistického uvažování o bezprostřední blízkosti revoluce. Jakékoli nové rozkolísání poměrů – a kdo může během války říci, kolik postupů vpřed a ústupů může nastat před konečným vítězstvím – by postačovalo k tomu, aby se znovu vrátili ke svému starému oportunismu, čímž by zároveň ohrozili náplň naší organizace.
Mezinárodní komunistické hnutí musí sestávat nejen z těch, kteří jsou pevně přesvědčeni o nutnosti revoluce a jsou připraveni za ni bojovat za cenu jakýchkoli obětí, ale také z těch, kteří jsou odhodláni konat na revolučním terénu i tehdy, kdy obtíže boje ukazují, že jejich cíl je obtížněji dosažitelný a vzdálenější, než se domnívali.
V okamžiku intenzivní revoluční krize tak budeme jednat na pevné základně naší mezinárodní organizace a polarizovat kolem sebe ty elementy, které dnes ještě váhají, a vítězit nad sociálnědemokratickými stranami různých odstínů.
Budou-li revoluční možnosti méně bezprostřední, nebudeme ani na okamžik riskovat, že se necháme odvést od naší trpělivé přípravné práce a couvneme k pouhému řešení bezprostředních problémů, z čehož by měla prospěch jedině buržoazie.
Dalším aspektem taktického problému, který musí komunistické strany vyřešit, je volba okamžiku, kdy je třeba zahájit volání do akce, ať už se jedná o akci druhotnou, či finální.
Proto se dnes vášnivě diskutuje o „taktice ofenzívy“ komunistických stran; ta spočívá v organizování a vyzbrojování stranických militantů a blízkých přívrženců a v příhodný okamžik v jejich nasazení do ofenzivních akcí s cílem vyburcovat masy k celoplošnému hnutí, nebo dokonce i v provádění demonstrativních akcí coby odpovědi na reakční ofenzívu buržoazie.
I v této věci existují obecně dvě protichůdná stanoviska, z nichž ani jedno by komunista pravděpodobně nepodpořil.
Žádný komunista nemůže mít předsudky vůči používání ozbrojených akcí, odvetných úderů a dokonce teroru nebo popírat, že tyto akce, které vyžadují disciplínu a organizaci, musí být řízeny komunistickou stranou. Stejně tak dětinská je představa, že používání násilí a ozbrojených akcí je vyhrazeno teprve pro onen „významný okamžik“, kdy bude zahájen vrcholný boj o dobytí moci. V realitě revolučního vývoje jsou krvavé srážky mezi proletariátem a buržoazií před finálním bojem nevyhnutelné; mohou mít počátek nejen v neúspěšných pokusech o povstání samotného proletariátu, ale také i v nevyhnutelných, dílčích a jen krátkodobých střetech mezi buržoazními obrannými silami a skupinami proletářů, kteří byli dohnáni k tomu povstat se zbraní v ruce, nebo mezi oddíly buržoazních „bílých gard“ a dělníky, kteří jimi byli napadeni a vyprovokováni. Není rovněž správné tvrdit, že se komunistické strany musí distancovat od všech takovýchto akcí a šetřit veškerou svou sílu na finální okamžik, neboť všechny boje vyžadují přípravu a určitou dobu učení a právě v těchto prvotních akcích se musí začít formovat a prověřovat revoluční schopnost strany vést a organizovat masy.
Bylo by však chybou ze všech těchto předchozích úvah vyvozovat, že činnost politické třídní strany si lze představovat pouze jako akce jakéhosi generálního štábu, který by mohl pouhou svou vůlí rozhodovat o pohybu ozbrojených sil a jejich použití. A bylo by zcela fantaskní taktickou perspektivou domnívat se, že strana potom, co vybuduje vojenskou organizaci, by mohla v určeném okamžiku, jakmile by usoudila, že její síla je dostatečná k porážce buržoazních obranných sil, zahájit útok.
Ofenzivní akce strany je myslitelná pouze tehdy, když realita ekonomické a společenské situace vrhne masy do hnutí s cílem vyřešit problémy, které v nejširší rovině přímo souvisejí s jejich životními podmínkami; toto hnutí vytváří vlnu nespokojenosti, která se může rozvinout skutečně revolučním směrem pouze za podmínky, že strana do toho zasáhne s jasným stanovením svých všeobecných cílů a zároveň racionální a účinnou organizací své činnosti, a to včetně jejího vojenského umu. Není pochyb o tom, že i v dílčích pohybech mas se může revoluční příprava strany začít promítat do předem připravených akcí: takto jsou odvetné údery proti bílému teroru – jejichž cílem je vzbudit v proletariátu pocit, že je definitivně slabší než jeho protivník, a přimět jej zanechat revoluční přípravy – nepostradatelným taktickým prostředkem.
Bylo by nicméně dalším voluntaristickým omylem – pro který nemůže a nesmí být žádný prostor v metodách marxistické Internacionály – domnívat se, že využitím takovýchto vojenských sil, byť by byly široce velmi dobře organizované, je možno změnit poměry a uprostřed stagnující situace vyvolat zahájení celkového revolučního boje.
Strany ani revoluce nelze vytvářet; strany a revoluce jsou vedeny spojením v jeden celek všech užitečných mezinárodních revolučních zkušeností, aby se zajistila co největší šance na vítězství proletariátu v boji, který je nevyhnutelným vyústěním dějinné epochy, v níž žijeme. To se nám jeví jako potřebný závěr.
Základní kritéria, která řídí činnost mas, jsou vyjádřena v organizačních a taktických normách, které musí Internacionála vytyčit pro všechny členské strany. Tato kritéria nicméně nemohou jít tak daleko, aby přímo formovala strany s iluzí, že jsou vybaveny všemi aspekty a vlastnostmi, které by byly zárukou úspěchu revoluce. Musí být naopak vycházet z marxistické dialektiky a zakládat se především na programové jasnosti a homogenitě na jedné straně a na centralizující taktické disciplíně na straně druhé.
Podle našeho názoru jsou tu dvě „oportunistické“ odchylky od správné cesty. První z nich spočívá v odvozování povahy a charakteristiky strany na základě toho, zda je či není možné v dané situaci provést přeskupení počtu sil: to znamená nechat si diktovat organizační pravidla strany situací a dát jí zvenčí jinou strukturu, než jakou nabyla v daných poměrech. Druhá odchylka spočívá v domněnce, že strana, pokud je početně velká a dosáhla vojenské průpravy, může vyvolávat revoluční situace dáváním rozkazu k útoku: to znamená tvrdit, že historické situace mohou být vytvářeny z vůle strany.
Bez ohledu na to, která odchylka by měla být označena za „pravicovou“ nebo „levicovou“, je jisté, že obě jsou na hony vzdáleny správnému marxistickému učení. S první odchylkou se upouští od toho, co může a musí být zákonitou intervencí mezinárodního hnutí se systematickým souborem organizačních a taktických regulí; upouští od toho stupně vlivu, který může a musí uplatňovat naše vůle – vyplývajícího z přesného vědomí a historické zkušenosti – na vývoj revolučního procesu. S druhou odchylkou se vůli menšin přisuzuje nadměrný a nereálný význam, což vede k riziku, že povede ke katastrofálním porážkám.
Komunističtí revolucionáři musí být ti, kdo jsou naopak kolektivně zoceleni zkušenostmi z boje proti degeneracím proletářského hnutí, kdo pevně věří v revoluci a kdo po ní silně prahnou, ale ne jako někdo, kdo čeká na zaplacení a propadá zoufalství a zklamání, pokud by se datum splatnosti mělo posunout jen o jediný den.