Při naší kritice individuálního terorismu vycházíme z marxismu, který uznává třídní násilí jako „porodní bábu dějin“ a představuje jedinou cestu a jedinou sílu, která je schopna tuto cestu spojit s občasnými epizodami proletářského násilí proti buržoaznímu útlaku. Tato kritika musí nejprve ukázat materiální společenské příčiny jevu, který se pravidelně objevuje v dějinách boje mezi třídami; poté musí analyzovat jeho charakteristickou ideologii, jeho základní rysy a různé historické formy. Tato analýza musí vycházet z jediné možné perspektivy, tedy z perspektivy proletářského třídního boje – boje, který v budoucí objektivní situaci nevyhnutelně musí vyústit v otevřenou válku. V této válce strana zajišťuje nezbytnou organizaci, směřování a disciplínu proletářských sil. Ačkoli je tato vrcholná konfrontace mezi třídami jistě ještě nějakou dobu vzdálená, právě nyní se na ni musíme začít připravovat, a to jak politicky, tak materiálně.
Abychom doplnili četné články již publikované v našem tisku (1), začneme zde odkazem na klasické práce marxistického hnutí.
* * *
„Marxista stojí na půdě třídního boje, a ne sociálního smíru. V určitých obdobích ostrých hospodářských a politických krizí třídní boj přerůstá v přímou občanskou válku […]. Z hlediska marxismu je zcela nepřípustné ji jakkoli morálně odsuzovat“ (2).
V těchto řádcích Lenin shrnuje základní principy, jimiž se marxisté musí řídit při analýze různých bezprostředních projevů terorismu, při hodnocení úlohy a významu „ozbrojeného boje vedeného jednotlivci a malými skupinami“. Tyto projevy se vyskytují v mnoha různých situacích, ale všechny jsou součástí neodvratitelného a nezadržitelného procesu, který, i když není vždy občanskou válkou, není nikdy sociálním smírem.
Při analýze konkrétního projevu „terorismu“ tyto principiální úvahy předem zakazují jakýkoli pokus vycházet ve svém úsudku z čehokoli jiného než z neochvějného a trvalého odporu vůči státu vládnoucí třídy – toť základní charakteristika komunistů. Zakazují nejen jakékoli otevřené vyjádření sociálního pacifismu (jak je to charakteristické pro oficiální „komunistické“ strany), ale i ty mnohem rafinovanější a nebezpečnější postoje, které se snaží uhýbat před daným problémem a odmítají otevřeně a důsledně zaujmout perspektivu třídního boje se vším, co z toho nevyhnutelně vyplývá – což je pro marxisty nutností i tehdy, když boj ještě nevypukl v otevřenou válku.
Z hlediska těchto kritérií nemohou marxisté „odsuzovat“ fenomén individuálního terorismu o nic víc než jakýkoli jiný projev dlouhodobě se projevujících krizí buržoazní společnosti. Nejprve musí ukázat jeho materiální příčiny a historické kořeny a poté si položit následující otázku: jaký význam má tento jev z hlediska třídního boje, a to nikoliv obecně nebo abstraktně, ale tady a teď? Jak je třeba o něm uvažovat s ohledem na vývoj třídního boje, který dříve či později (a dnes musíme připustit, že to nebude případ blízké budoucnosti) „v určitých obdobích ostrých hospodářských a politických krizí“ musí přerůst v občanskou válku? Jaký úkol to ukládá straně, která nesmí „vytvářet“, nýbrž vést revoluci, která musí, jak říkal Lenin, vtisknout revoluci její charakter? Jaký úkol to ukládá straně, která předem ví, že ke dni revoluce se dospěje jen nerovnoměrným průběhem vzestupů a pádů s prvotními a spontánními malými střety, které budou předcházet velké bitvě, straně, která nemůže tuto bitvu řídit, pokud se na ni aktivně nepřipravila tím, že pracovala na ujmutí se vedení těchto předběžných bojů? Zejména, jak musí strana reagovat na ty, kteří redukují celý třídní boj na terorismus a činí z něj jediný prostředek činnosti třídní strany, a to za předpokladu, že by při takové perspektivě bylo stále možné hovořit o straně. Ti, kdo odmítají násilí obecně, ozbrojený boj obecně a terorismus obecně, jsou z povahy věci mimo marxismus, ale k tomu, aby měl někdo právo nazývat se marxistou, nestačí dožadovat se tohoto všeho obecně (tj. dožadovat se obecně revoluce).
Nedostatečné odpovědi „levice“
Mnoho takzvaných „levicových“ skupin předstírá, že odpovídají marxistickým způsobem na „terorismus jako absolutní metodu“ (či terorismus „jakožto princip“). Ve skutečnosti jsou však jejich odpovědi zcela nedostatečné a odhalují snahu zakrýt skutečnost, že vůči otázce násilí a terorismu obecně vystupují vyhýbavě a nerozhodně. Lenin nám ohledně této otázky podává základní vodítka, jimiž se máme řídit, v první kapitole Partyzánské války, z níž jsme citovali výše. Píše v ní:
„Začněme od začátku. Které základní požadavky musí uplatňovat každý marxista, hodlá-li zkoumat formy boje? Za prvé, marxismus se liší od všech ostatních primitivních forem socialismu tím, že nespojuje hnutí s nějakou jednou určitou formou boje. Uznává nejrůznější formy boje a přitom si je ‚nevymýšlí‘, ale jen je zobecňuje a třídí, vnáší uvědomělost do těch forem boje revolučních tříd, jež vznikají samy o sobě v průběhu hnutí. Jako nesmiřitelný nepřítel všech abstraktních formulí i všech doktrinářských receptů marxismus považuje za nutné pozorně sledovat současný masový boj, jenž s rozvojem hnutí, s růstem uvědomělosti mas a zostřováním hospodářských i politických krizí přináší stále nové a stále rozmanitější způsoby obrany i útoku. Proto se marxismus rozhodně nezříká žádných forem boje. V žádném případě se neomezuje jen na takové formy boje, které jsou použitelné a uplatňují se právě v dané situaci, nýbrž uznává, že změna dané sociální situace nutně přinese nové formy boje, které v současné době nejsou ani známy. V tomto ohledu se marxismus učí, lze-li se tak vyjádřit, z praxe mas, a ani zdaleka si nedělá nároky učit masy formám boje, které si vymýšlejí kabinentní „systematikové“. Víme, řekl například Kautsky, když studoval formy sociální revoluce, že nám nadcházející krize přinese nové formy boje, které dnes nemůžeme předvídat.
Za druhé, marxismus požaduje, aby se formy boje posuzovaly přísně historicky. Klást tuto otázku mimo konkrétní historickou situaci znamená nechápat základy dialektického materialismu. V různých momentech ekonomického vývoje a v závislosti na různých politických, národně kulturních, životních a jiných podmínkách se dostávají do popředí různé formy boje, stávají se hlavními, čímž se mění také druhořadé a vedlejší formy boje. Pokoušet se bez podrobného rozboru konkrétní situace daného hnutí na daném stupni jeho vývoje odpovědět ano či ne na otázku, jaký prostředek boje zvolit, znamená úplně opouštět marxistické pozice.“
Nestačí tedy odpovědět na teroristickou ideologii takto: vy jste pro individuální násilí a my jsme pro třídní násilí, kolektivní násilí; to je to, co odlišuje marxismus od „revolučního avanturismu“. Taková formulace je polemicky nedostatečná a má negativní dopady na práci revoluční přípravy pracující třídy. Ono zrníčko pravdy, které obsahuje, je, že pouze násilí uplatňované proletariátem je porodní bábou dějin – tedy pouze násilí jediné revoluční třídy v kapitalistické společnosti, třídy, která je ve svém obtížném boji vyzbrojena svým nepostradatelným stranickým orgánem, aby centralizovala veškeré své úsilí o své osvobození a aby všechny základní popudy, i ty „iracionální“, směřovala k cíli, jímž je uchopení moci.
Je také pravda – a to je něco, co teoretici anarchistického-spontaneistického terorismu nechápou – že tento cíl není v kterémkoli okamžiku uskutečnitelný. Lze ho dosáhnout pouze tak, že projdeme po sobě jdoucími fázemi, kdy uvidíme, že do boje vstupují nikoli malé skupinky spiklenců nebo odvážných jednotlivců, ale stále větší masy, které jsou uváděny do pohybu vůbec ne svou „uvědomělostí“ nebo vnitřním osvojením si určitého racionálního akčního plánu, nýbrž tlakem vlastních materiálních životních podmínek. Je nepopiratelné, že vrcholný projev třídního násilí, tj. povstání, které uvozuje dobytí a diktaturní uplatňování moci, může být pouze oním „uměním“, jímž musí být, aby bylo zajištěno vítězství, pouze nebude-li se opírat „ani o spiknutí, ani o stranu, ale o pokrokovou třídu“ (3). To je možné pouze tehdy, pokud se opírá o „revoluční elán lidu“ a umí využít tento „převratný okamžik v dějinách narůstající revoluce, kdy aktivita vyspělých vrstev lidu je největší, kdy řady nepřátel i řady slabých, polovičatých a nerozhodných přátel revoluce nejvíce kolísají“. Je jisté, že terorismus, ať už starý nebo nový, ať už anarchistického ražení z konce 19. století nebo Baadera a Rudých brigád dnes, tyto podmínky zcela ignoruje, neboť, jak uvidíme, nemůže je než ignorovat.
Hranice mezi individuálním a kolektivním násilím však vůbec není absolutní. Během povstání a v postupu, který k němu vede, vstupuje do boje a bojuje s nepřítelem nejen pokroková třída, ale spolu s ní i okrajové vrstvy a dílčí části „lidu“. V takové situaci je čirá sofistika stavět proti sobě individuální terorismus a kolektivní terorismus, nebo se dokonce snažit najít mezi nimi jasnou hranici. Je sofistikou předstírat, že v takovém masovém (a tudíž kolektivním) hnutí lze vyloučit nebo eliminovat násilné a teroristické iniciativy „jednotlivců a nevelkých skupin“ proletariátu. Je čistou sofistikou předstírat, že strana musí těmto akcím oponovat, namísto aby je podřídila své přímé kontrole. Je to sofistika vhodná pro akademiky a salónní revolucionáře a neslouží k ničemu jinému než k odložení revolučního násilí, revoluce a třídní diktatury na neurčito.
V roce 1906 Lenin poukázal na rostoucí počet ozbrojených akcí „jednotlivců a nevelkých skupin“, které se „zaměřují (…) na likvidaci jednotlivých osob, velitelů i nižších příslušníků armády a policie [nebo na] konfiskování vládních i soukromých peněžních prostředků“ (4). Těm, kteří byli těmito akcemi šokováni a kteří zděšeně volali proti anarchismu, blanquismu a terorismu, se dostalo této ostré Leninovy odezvy: v současné situaci jsou tyto formy boje nevyhnutelné a úkolem revoluční strany není vyhýbat se jim ze strachu, že by jimi byla dezorganizována, ale naopak dát jim organizaci, která jim fatálně chybí, a snažit dokázat je „zvládnout“ – tj. mít pod svou kontrolou (5).
Podobně v roce 1921, kdy italský proletariát vedl těžký defenzivní boj proti fašismu, aniž by však opomíjel příznivé příležitosti k protiútoku, a kdy maximalisté (6) podepsali s fašisty „mírovou dohodu“, Komunistická strana Itálie reagovala následujícím prohlášením, v němž odsoudila pokrytecké argumenty maximalistů:
„Revoluční socialismus uznává, že v určitém historickém okamžiku […] nabývá střet mezi společenskými třídami podoby občanské války. Tato válka, která je vedena všemi možnými prostředky, se projevuje zpočátku epizodicky střety jednotlivých skupinek, jejichž počet narůstá a které rozšiřují svou aktivitu a útočnou sílu. Jsou tací, kteří by v této válce chtěli nastolit pravidla rytířské cti. Nakolik jsou tyto snahy dětinské a na hony vzdálené realitě, jíž člověk útrpně čelí během boje, ukazují zkušenosti z válek a z minulých i nedávných revolucí.
Rozlišovat v této válce mezi kolektivním násilím a individuálním násilím by bylo hnidopišstvím a malicherným hašteřením se o možnosti boje, v němž by bylo možné eliminovat individuální násilí. A častěji se to rovná odmítnutí vést tuto válku. Každý, kdo se otevřeně staví proti občanské válce, popírá samotný třídní boj, neboť třídní boj podle socialistického mínění a vzhledem k příčinám, které jej vyvolávají, nemůže než nakonec vést k občanské válce. Pokud je někdo proti této válce, pak je povinen to jasně říci proletariátu, jak to dosud až příliš často činili pánové ze socialistické pravice. Pokud však někdo uznává dějinnou nutnost občanské války, pak je třeba ji přijmout se všemi výstřelky, které ji provázejí, a zároveň se pokusit ujmout se jejího vedení dodržováním politické disciplíny a předvídáním jejích vyústění“ (7).
Pokud jde o „excesy“, které oportunistická propaganda tak vehementně odsuzuje, je třeba připomenout slova, která Marx a Engels adresovali dělníkům na barikádách revoluce, kteří byli odhodláni nenechat se limitovat ve svém společném boji proti starému feudálnímu režimu cíli stanovenými buržoazií:
„Nesmějí vystupovat proti takzvaným výstřelkům, exemplárním projevům pomsty lidu na nenáviděných jednotlivcích nebo veřejných budovách, jež jsou spojeny s nenávistnými vzpomínkami, musí tyto projevy nejen trpět, nýbrž sami se ujmout jejich vedení.“ (8)
Jistě se najdou tací, kteří namítnou, že dnešní situace je jiná než v době, kdy Marx a Engels napsali tato slova. To je jistě pravda. Ve skutečnosti je jednou z našich kritik klasického i současného terorismu právě to, že není schopen pochopit, které momenty si žádají individuálního teroru, a v důsledku toho je nastolen coby metafyzický princip platný pro jakoukoli situaci a oproštěn od veškerého materiálního základu. Přesto však strana nemůže brát ohled pouze na současnost, neboť jejím úkolem je právě dnes budovat subjektivní podmínky pro revoluční boj budoucnosti. Je tedy její povinností začít již nyní připravovat své militanty a proletářský předvoj na okamžik (a není důležité, zda je tento okamžik blízký, nebo vzdálený), kdy činy „jednotlivců nebo nevelkých skupin“, ať už spontánní, nebo organizované stranou, budou sehrávat skutečnou úlohu a kdy jejich uskutečňování nesmí být brzděno odporem vůči tomuto typu akcí, který je údajně odůvodňován „principy“. Strana má povinnost připravit proletářský předvoj na „ideální“ řešení a tím je, aby strana tyto akce dokázala zvládnout (tj. mít nad nimi kontrolu) a využít je v souladu se svým posouzením aktuální situace a svou celkovou strategií. Má také povinnost připravit je na možnost – která je do jisté míry nevyhnutelná –, že k těmto činům dojde mimo její kontrolu, jakožto projevům zdravého proletářského hněvu.
Stejně jako nestačí postavit kolektivní násilí proti násilí individuálnímu, není rovněž dostačující odmítnout teorii „exemplárních činů“, která je charakteristická jak pro starý terorismus, tak dle všeho i pro jeho současnou podobu. Její prosté odmítnutí znamená dopustit se stejné chyby, jaké se dopouštějí ideologové „propagandy činu“: to, co je pouze prostředkem a někdy i účelným prostředkem, se mění v samotnou podstatu (tj. jedni ji absolutně odmítají, druzí ji absolutně prosazují). Je jisté, že revoluční situaci ani svržení nepřátelské mašinérie nadvlády nemůže přivodit ani izolovaný čin „bombového atentátníka“, ani dopad, který takový odvážný čin údajně má pokud jde o „pozvednutí uvědomělosti mas“ (nebo „lidu“, abychom použili jazyk, který je pro toto téma příhodnější).
Marxisté však tuto zcela oprávněnou kritiku nesměřují vůči aktu samotnému, nýbrž proti jeho idealizaci, proti teoretickému zdůvodnění. Avšak i marxisté, a to právě proto, že disponují teoretickými prostředky, které jim brání upadnout do takovýchto idealizací, musí uznat význam, který tyto činy mohou mít v určitých fázích třídního boje. I sporadické akce tohoto druhu mohou mít význam pro zastrašení nepřítele a co je ještě důležitější, mohou sloužit k utužení vůle proletářských bojovníků, dát jim pocítit vlastní síly a zranitelnosti nepřítele a ukázat vykořisťovaným, že režim, proti němuž se bouří, je jistě mocný, ale nikoli všemocný, byť těžko zničitelný, nikoli však nezničitelný. V určitých aspektech a v určitých mantinelech se třídní boj řídí stejnými zákony jako všechny jiné války. Nebylo nutné čekat až do naší „civilizované“ epochy, aby se zjistilo, jak zastrašování působí na útočníka i napadeného; a není od věci, že Marx a Engels označili tyto pověstné „excesy“ za „příklady“ a apelovali na komunisty, aby je nezatracovali, ale aby je podporovali a je-li to možné, aby je vedli.
Tímto aspektem se zabývá Návrh akčního programu Komunistické strany Itálie, který byl prezentován na IV. kongresu Komunistické internacionály na konci roku 1922. Návrh programu vycházel z praktických zkušeností strany v občanské válce a byl zcela v souladu s akcemi, které strana uskutečňovala v průběhu předchozích dvou let. Návrh objasňuje:
„[Fašismus] má za cíl demoralizovat a porazit proletariát prostřednictvím teroristických metod, tj. vzbuzením u proletariátu dojmu, že fašistické síly jsou neporazitelné a že je nemožné jim vzdorovat. Abychom mohli bojovat proti tomuto postupu demoralizace mas, je nutné, aby si proletariát uvědomil, že oponovat síle silou, organizaci organizací, vyzbrojování vyzbrojováním není nějaké vágní heslo, které se bude uskutečňovat až v daleké budoucnosti, nýbrž praktická a uskutečnitelná aktivita, díky níž jedině bude možné připravit se na návrat proletariátu k ozbrojeným akciím. V této oblasti činnosti si strana nestanovuje žádné principiální mantinely vyjma toho, že jakákoli akce, která není naplánována příslušnými orgány strany, musí být odmítána (a to se následně týká i jakékoli individuální iniciativy). To neznamená, že se zříkáme individuálních akcí zaměřených na konkrétní jednotlivce z tábora nepřítele nebo akcí prováděných osamocenými komunistickými soudruhy na příkaz strany. Právě naopak, neboť akcí se mohou účastnit vojenské skupiny nebo formace pouze tehdy, začnou-li do boje vstupovat velké masy. V běžném průběhu třídní partyzánské války musí strana organizovat akce jednotlivců nebo nevelkých selektovaných skupin a musí tyto akce pečlivě připravovat, aby se vyhnula nepříznivým důsledkům. Akce tohoto typu budou namířeny nejen proti ozbrojeným silám nebo fašistům, ale obecně proti vlastnictví, institucím a osobám buržoazní třídy a všem buržoazním stranám. Obecně platí, že je třeba se vyvarovat nadměrných přímých či nepřímých škod na materiálních zájmech pracujících. Cílem takových akcí by měl být odvetný úder na každý útok nepřítele proti proletářským institucím. V této oblasti musí komunistická strana vůči buržoazním institucím postupovat stejně jako fašisté vůči proletářským masám. Průvodním rysem této taktiky je, že v antifašistické kampani je důležité nepadnout do pasti fašistů tím, že budeme přehnaně zdůrazňovat zvěrstva a bezohlednost jejich jednání. Jakkoli je nutno činit fašismus odpovědným za všechny jeho akce, je třeba se vyvarovat toho, abychom zaujali plačtivý postoj, a naopak maximálně vyzdvihovat násilné akce provedené silami pod vedením strany nebo samotným proletariátem jakožto spontánní reakce na útok nepřítele“ (9).
Zopakujme ještě jednou, že kritéria, jimiž se třídní strana řídí při volbě metod jednání, nejsou moralistická kritéria. Strana rovněž nemá neomylný recept na poražení nepřítele a zajištění vítězství. Nicméně jak při útoku, tak při zoufalé obraně a dokonce i při nejbolestnější porážce se musí snažit co nejúčinněji využít „psychologických“ faktorů ve společenském boji. Přestože úloha a význam těchto faktorů během agitace ohledně ekonomických otázek a při stávkách je zcela jiná než v období otevřené nebo doutnající občanské války, hrají přesto svou roli v každé situaci a je vždy nutné brát tyto faktory v úvahu, a to nikoli proto, abychom z nich vytvořili mýtus jako idealisté, kteří vztyčili terorismus jako systém, ale naopak proto, abychom je lépe využili jako taktické prostředky.
Rok 1921 ukázal nejen to, jak nedostatečný, ale i jak nebezpečný je postoj, který šíří falešnou a malichernou kritiku terorismu, o níž jsme se dříve zmínili. Tehdy část Komunistické strany Německa (KPD) v reakci na idiotskou teorii „ofenzívy za každou cenu“ s její perspektivou finální a „nezvratné“ krize kapitalismu upadla do těch nejporaženějších defenzívních postojů – a to též „za každou cenu“. Jak se dalo očekávat, jako blanquismus, anarchismus a gangsterismus (10) stigmatizovala akty teroru a odplaty, k nimž se skupinky proletářů, pronásledovaných policií, armádou a soudy, uchylovaly, byť jen z důvodu své obrany a svého přežití – a běda jim, kdyby tak nečinily.
Na III. sjezdu Komunistické internacionály (1921) Lenin a Trockij prohlásili, že hlásat permanentní útok je sice idiotské, avšak odmítat útok celkově a „z principu“ je přímo zrada; a Internacionála, i když odsoudila útok vyhlášený coby absolutno, vzdala hold „teroristickým“ akcím Maxe Hölze. Strana, která má vést třídu, jež má dějinné poslání útoku na nepřítele a zničení jeho ústředních bašt, zcela jistě nemůže zavrhnout přímý a ozbrojený útok, aniž by jako revoluční strana spáchala vlastní sebevraždu, jakkoli chápe, že tento útok nemůže zahájit v kterémkoli okamžiku. Pointa, kterou chtěli Lenin a Trockij sdělit, však jde za toto obecné shrnutí a lze ji formulovat ve stručnosti takto: je základním pravidlem války – a nevěděl to nikdo lépe než Trockij –, že se nelze účinně bránit, zříkáme-li se a priori veškerého útoku. Ani v obranném boji nelze principiálně odmítat ofenzivní akce a o možnosti jejich zahájení se nesmí rozhodovat na základě nějakého abstraktního principu, ale na základě praktického vyhodnocení situace. Tento argument je dále rozveden v jednom z našich základních stranických textů, který byl v naprostém souladu s postojem Internacionály:
„Žádný komunista nemůže mít předsudky vůči používání ozbrojených akcí, odvetných úderů a dokonce teroru nebo popírat, že tyto akce, které vyžadují disciplínu a organizaci, musí být řízeny komunistickou stranou. Stejně tak dětinská je představa, že používání násilí a ozbrojených akcí je vyhrazeno teprve pro onen ‚významný okamžik‘, kdy bude zahájen vrcholný boj o dobytí moci. V realitě revolučního vývoje jsou krvavé srážky mezi proletariátem a buržoazií před finálním bojem nevyhnutelné; mohou mít počátek nejen v neúspěšných pokusech o povstání samotného proletariátu, ale také i v nevyhnutelných, dílčích a jen krátkodobých střetech mezi buržoazními obrannými silami a skupinami proletářů, kteří byli dohnáni k tomu povstat se zbraní v ruce, nebo mezi oddíly buržoazních ‚bílých gard‘ a dělníky, kteří jimi byli napadeni a vyprovokováni. Není rovněž správné tvrdit, že se komunistické strany musí distancovat od všech takovýchto akcí a šetřit veškerou svou sílu na finální okamžik, neboť všechny boje vyžadují přípravu a určitou dobu učení a právě v těchto prvotních akcích se musí začít formovat a prověřovat revoluční schopnost strany vést a organizovat masy.
Bylo by však chybou ze všech těchto předchozích úvah vyvozovat, že činnost politické třídní strany si lze představovat pouze jako akce jakéhosi generálního štábu, který by mohl pouhou svou vůlí rozhodovat o pohybu ozbrojených sil a jejich použití. A bylo by zcela fantaskní taktickou perspektivou domnívat se, že strana potom, co vybuduje vojenskou organizaci, by mohla v určeném okamžiku, jakmile by usoudila, že její síla je dostatečná k porážce buržoazních obranných sil, zahájit útok.
Ofenzivní akce strany je myslitelná pouze tehdy, když realita ekonomické a společenské situace vrhne masy do hnutí s cílem vyřešit problémy, které v nejširší rovině přímo souvisejí s jejich životními podmínkami; toto hnutí vytváří vlnu nespokojenosti, která se může rozvinout skutečně revolučním směrem pouze za podmínky, že strana do toho zasáhne s jasným stanovením svých všeobecných cílů a zároveň racionální a účinnou organizací své činnosti, a to včetně jejího vojenského umu. Není pochyb o tom, že i v dílčích pohybech mas se může revoluční příprava strany začít promítat do předem připravených akcí: takto jsou odvetné údery proti bílému teroru – jejichž cílem je vzbudit v proletariátu pocit, že je definitivně slabší než jeho protivník, a přimět jej zanechat revoluční přípravy – nepostradatelným taktickým prostředkem.
Bylo by nicméně dalším voluntaristickým omylem – pro který nemůže a nesmí být žádný prostor v metodách marxistické Internacionály – domnívat se, že využitím takovýchto vojenských sil, byť by byly široce velmi dobře organizované, je možno změnit poměry a uprostřed stagnující situace vyvolat zahájení celkového revolučního boje“ (11).
Tato pasáž velmi jasně poukazuje na materialistická hlediska, jimiž se marxisté musí řídit v této i ve všech ostatních otázkách třídního boje. Ukazuje, že nelze provést marxistickou kritiku ideologie terorismu, je-li předmětem kritiky „kodex akce“ teroristů (který jsou v určitých situacích nenapadnutelný a pouze je třeba jej včlenit do celkového rámce revoluční akce) anebo jejich neustále se opakující omyly v hodnocení poměrů sil. Místo toho je třeba cílit na samotné základy teroristické ideologie. V opačném případě kritika upadne do nesprávně zjednodušujícího a poraženeckého pacifismu, který tak oprávněně podnítil revoluční rozhořčení Lenina.
Když Friedrich Adler 21. října 1916 zavraždil rakouského ministerského předsedu Stürgha, Leninova reakce byla pravým opakem jakéhokoli pacifismu. Když si bral slovo na sjezdu Švýcarské sociálně demokratické strany, nechal otevřenou odpověď na otázku, zda v tomto konkrétním případě byla tato akce
„aktem teroru jako taktiky (12), jež spočívá v soustavném organizování politických vražd bez spojení s revolučním bojem mas, nebo zda je tato vražda jen jedním krokem na přechodu od oportunistické, nesocialistické taktiky oficiálních rakouských sociálních demokratů, spjaté s jejich obranou vlasti, k taktice revoluční masové akce“.
Ale bez ohledu na to, co to mohlo představovat, pokračoval:
„V každém případě jsme přesvědčeni, že zkušenosti z revoluce a kontrarevoluce v Rusku potvrdily správnost více než dvacetiletého boje naší strany proti teroru jako taktice. Nesmí se však zapomínat, že tento boj byl veden v těsném sepětí s nelítostným bojem proti oportunismu, který měl tendenci odmítat každé násilí utlačovaných tříd vůči utlačovatelům. Byli jsme vždy pro používání násilí jak v masovém boji, tak i v souvislosti s tímto bojem. Za druhé, boj proti terorismu jsme spojili s dlouholetým propagováním ozbrojeného povstání, s nímž jsme začali již mnoho let před prosincem 1905. V ozbrojeném povstání jsme spatřovali nejen nejlepší odpověď proletariátu na politiku vlády, ale i nevyhnutelný důsledek rozvoje třídního boje za socialismus a demokracii. Za třetí, neomezovali jsme se jen na to, že jsme zásadně uznali používání násilí a propagovali ozbrojené povstání. Tak například již čtyři roky před revolucí jsme byli pro to, aby masy používaly vůči svým utlačovatelů násilí, zejména při pouličních demonstracích. Snažili jsme se, aby se z každé takové demonstrace poučila celá země. Začali jsme se stále více zamýšlet nad tím, jak organizovat důsledný a soustavný odpor mas proti policii a armádě, jak jeho prostřednictvím zapojit co největší část armády do boje mezi proletariátem a vládou, jak přimět rolnictvo a vojsko, aby se na tomto boji uvědoměle podílely. To je tedy taktika, kterou jsme uplatňovali v boji proti terorismu a která podle našeho pevného přesvědčení byla korunována úspěchem“ (13).
Tato krátká rekapitulace procesu formování bolševické strany obsahuje deklaraci několika základních principů. Ty navazují na aspekty, kterými jsme se již zabývali, a vedou nás k těm, které ještě zbývá rozvést. Proto se zde na chvíli zastavme a proberme principy, které Lenin vytyčil.
Za prvé, kritika terorismu (který je lépe označovat jako „individualistický“ než „individuální“ terorismus) a za určitých okolností i otevřený boj proti němu jsou legitimní a dokonce i povinné za jediné podmínky, že jsou vždy spojeny s kritikou oportunismu a neúprosným bojem proti němu. Je příznačné, kterak tu Lenin objasnil, že rozlišujícím charakteristickým rysem oportunismu je „odmítat každé násilí utlačovaných tříd vůči utlačovatelům“. Ti, kdo zastávají takový postoj, nemají právo kritizovat terorismus; totéž platí pro ty, kdo se ohání Leninovou kritikou terorismu, avšak sami neútočí na oportunismus.
Za druhé, obě „deviace“, proti nimž muselo hnutí historicky bojovat, aby si dokázalo vytvořit třídní orientaci a pevnou třídní organizaci – tj. proti oportunistické a „teroristické“ deviaci – nelze klást na stejnou úroveň. Stejně tak, jak ukázal Lenin v roce 1920, „levičáctví“, ona „dětská nemoc komunismu“, rovněž nemůže být postavena na stejnou úroveň jako ta forma věkem sešlé degenerace, kterou je pacifistický, legalistický a reformistický oportunismus. V případě posledně zmíněné (tj. oportunismu) není co zachraňovat a vše musí být zavrženo. V případě té první („levičáctví“) můžeme zachránit přinejmenším – a to vůbec není bez významu – požadavek násilí proti utlačovatelům. Ten lze ovšem zachránit pouze tím, že ho zasadíme do všeobecného a mnohostranného hnutí proletariátu, a dokonce i lidových mas, a přizpůsobíme ho vývoji a potřebám hnutí a budeme se snažit, aby se dostalo pod „kontrolu“, a dokonce i pod vědomou iniciativu třídní strany. Jedině tak můžeme rozptýlit zmatené představy, do nichž ho jeho teoretici obalují a kteří mu, protože jsou vyjádřením mentality maloburžoazie, nevyhnutelně dodávají individualistický a spontánní charakter.
Za třetí, komunisté nezůstávají u principiálního požadavku násilí „utlačovaných proti utlačovatelům“ jakožto obecné teze, která se má dodržovat pouze v teoretické rovině. Naopak musí tento požadavek v různé míře a v různých formách rozšířit na celou škálu projevů třídního boje, od těch nejelementárnějších až po ty nejvyspělejší (14), které vrcholí ozbrojeným povstáním a uchopením a výkonem moci. Musí ideově připravit proletáře na nutnost užití násilí, aby později byli sto připravit je – a to je to podstatné – na jeho fyzické uplatnění. Proto, jak řekl Lenin, komunisté nesmí váhat uznat jako něco, co si zasluhuje naše „všechny sympatie“, i izolovaný, individualistický čin anarchistického ražení, jako byl například čin Friedricha Adlera, vyjadřuje-li takový čin jako instinktivní reakce militanta nebo skupinky militantů snahu politické organizovanosti proletariátu začít se rozhodně vymaňovat z bažiny oportunismu.
Za čtvrté, ruská zkušenost, která je opravdovým cenným historickým příkladem, přesně ukazuje, za jakých podmínek může dosáhnout „boj proti terorismu“ úspěchu a odsunout tento fenomén do ústraní. K tomu je nutné, aby organizované dělnické hnutí rostlo a sílilo, aby se jeho předvojové složky postavily na stranu boje proti vládnoucí třídě a jejímu státu a aby třídní strana získala mezi dělnickou třídou vliv, který jí umožní třídu směřovat a vést ji kupředu a agitovat ve všech jejích sektorech za celkové cíle komunismu, za jeho zásady, program a taktiku. Pak bude mít individuální terorismus jakožto specifický fenomén tendenci ustoupit do ústraní, ale jen natolik, nakolik třídní hnutí a strana převezmou od něj na sebe požadavek násilí a přetvoří jej; a jen natolik, nakolik z něj učiní jeden z taktických prostředků, které si v různé míře a různých formách vynucují různé situace, a nikoliv již jedinou metodu s rádoby zázračnými vlastnostmi. Jinými slovy, jedině překročením úzkého rámce individualistického terorismu je možné dostat se ven ze slepé uličky, do níž vede.
Nesmíme zapomínat, že tento druh terorismu se historicky ve skutečnosti objevoval v jedné ze dvou dějinných situací. Za prvé se s ním setkáváme v obdobích hluboké vnitřní společenské krize, která nabourává a znepokojuje více či méně široké vrstvy vládnoucí třídy a její podvrstvy, především intelektuály. Tyto vrstvy, neschopné zorientovat se ve stávajícím režimu a neschopné si v něm vydobýt své místo, jsou vháněny do politického a společenského dění a nakolik organizované hnutí pracující třídy, jediné revoluční, absentuje, je v útlumu nebo je příliš slabé, jsou tlačeny do pozice, kdy hrají pomíjivou roli předvoje. Při absenci polarizující síly novodobého proletariátu jsou tyto vrstvy vydány napospas svému bezprostřednímu spontaneismu a ubírají se směrem odpovídajícím společenským faktorům, kterými jsou poháněny, a jejich ideologii, která je idealistická, voluntaristická a moralistická.
Tak tomu bylo v případě v jádru „narodnického“ a blanquistického terorismu, který se objevil v 70. letech 19. století v Rusku, stejně jako v podstatě anarchistických variant, které se objevily ve Francii a Španělsku na konci 19. století po krvavé porážce Pařížské komuny a španělského republikánského hnutí (1873–1874).
Tento druh terorismu se objevil rovněž – například v letech bezprostředně předcházejících a následujících po revoluci v Rusku v roce 1905 a částečně i dnes – jako „zoufalá“ politická a moralistická reakce na převahu oportunistických proudů v dělnickém hnutí. Jak napsal Lenin v roce 1920, „anarchismus [a Lenin do tohoto pojmu zahrnul všechny odrůdy nejen anarchistického, ale i ‚lidově-osvobozeneckého‘ a blanquistického terorismu] býval často jakýmsi trestem za oportunistické hříchy dělnického hnutí. Oba nešvary se navzájem doplňovaly“ (15). Úpadek „starého“ terorismu na počátku 90. let 19. století se časově kryl s rozšířením a radikalizací stávek a zrodem prvních marxistických skupin a kroužků. Ústup „nového“ terorismu objevujícího se v letech předcházejících revoluci z roku 1905 se kryl se vzestupem dělnického hnutí, které mělo vliv na rolnictvo, a s vznikem dělnické třídní strany. Dějiny mají své neúprosné zákony, přestože to teoretikům individualistického terorismu uniká.
Dlouhý boj na dvou frontách
Je velmi důležité pochopit, jak v rámci ruské strany šla kritika individualistického terorismu ruku v ruce s neúprosným bojem proti oportunistickým tendencím, které terorismu poskytovaly objektivní opodstatnění. V letech 1898–1901 byl jednoznačný rozchod s teroristickou a konspirační anarchistickou a blanquistickou tradicí jednou z nezbytných předpokladů vzniku třídní strany. Když se však ujasnila celá složitost úkolů revolučních marxistů, co se týče celkové perspektivy i taktiky a organizace, téma revolučního teroru a jeho použití se vymanilo z temna minulosti, aby zaujalo své místo v perspektivě hnutí pokrývajícího celou společnost a v němž se pracující třída ujímá role protagonisty a vedení.
Nejprve zlom
V brožuře, kterou Lenin napsal a která vyšla v roce 1898 – právě v té brožuře, kde rozpracoval úlohu proletariátu v dvojí revoluci s takovou jasností, že o významu účasti proletariátu v demokratické revoluci nemohlo být pochyb – se můžeme dočíst následující:
„Blanquistické tradice spiklenectví jsou u narodovoljovců nesmírně silné, tak silné, že si politický boj nedovedou představit jinak než ve formě politického spiknutí. Sociální demokraté však nemají tak omezené názory; ve spiknutí nevěří a myslí si, že doby spiknutí už dávno minuly, že redukovat politický boj na spiknutí znamená jednak jej nesmírně zužovat, jednak volit nejnevhodnější metody boje.“
Jádrem kritiky je tedy „omezenost“ obzoru „spiklenců z principu“, nikoliv jeho „nelegitimnost“; nikoli „neadekvátnost“ prostředků, které přijímají a jejich „nedůslednost“ v absolutním smyslu. Bylo nutno překročit slepou uličku jejich jednání a jejich teoretických postulátů, aby se mohla rozvinout mnohostranná činnost ruských sociálních demokratů, činnost, která
„tkví v tom, že propagují učení vědeckého socialismu, že šíří mezi dělnictvem správné chápání současného společenskoekonomického zřízení, jeho základů a vývoje, různých tříd v ruské společnosti, jejich vzájemného vztahu, vzájemného boje těchto tříd, úlohy dělnické třídy v tomto boji a jejího poměru k zanikajícím a rozvíjejícím se třídám, k minulosti a budoucnosti kapitalismu, dějinného úkolu mezinárodní sociální demokracie a ruské dělnické třídy. S propagací je nerozlučně spjata agitace mezi dělníky (…). Agitace mezi dělnictvem spočívá v tom, že se sociální demokraté účastní všech živelných akcí v rámci boje dělnické třídy, všech srážek dělníků s kapitalisty kvůli pracovní době, mzdě, pracovním podmínkám atd.“ (16)
Již v roce 1900, kdy Lenin vytyčil rámcovou linii, po níž se bude v příštích letech ubírat obrovská práce teoretické výzbroje ruské strany, se v brožuře Naléhavé úkoly našeho hnutí zabýval choulostivými problémy „období rozkolísanosti, období pochybností, které vedou až k negaci vlastní existence“, které zachvátilo ruskou sociální demokracii, a přičítal je chybné orientaci v každodenní praktické činnosti strany. Tato rozkolísanost a pochybnosti měly jeden ze dvou důsledků: buď je „dělnické hnutí odtrhováno od socialismu“ tím, že se dělníkům pomáhá vést ekonomický boj, aniž by jim vysvětlily „socialistické cíle a politické úkoly hnutí jako celku“; nebo je „socialismus odtrhován od dělnického hnutí“ tím, že se tvrdí, že jelikož se dělníci údajně omezují jen na ekonomický boj, musí boj proti vládě vést „inteligence jen svými vlastními silami“. Omyl ekonomismu plodí jako protiváhu omyl, který redukuje politiku na konspirační aktivity, a obráceně. Chceme-li se dát revoluční cestou, musíme překonat tyto dvě deviace a odbourat jednostranný charakter činností tím, že je budeme organizovat na základě celkového taktického plánu, v němž má vše svou vlastní roli. Lenin píše:
„Náš hlavní a základní úkol je napomáhat politickému rozvoji a politické organizaci dělnické třídy. Každý, kdo tento úkol odsunuje do pozadí, kdo mu nepodřizuje všechny dílčí úkoly a jednotlivé metody boje, se ocitá na nesprávné cestě a hnutí vážně poškozuje. A odsunují jej za prvé ti, kdo vyzývají revolucionáře k boji proti vládě v jednotlivých spikleneckých kroužcích odtržených od dělnického hnutí. Za druhé ti, kdo zužují obsah a rozmach politické propagandy, agitace a organizace, kdo považují za možné a vhodné předkládat dělníkům ‚politiku‘ jen ve výjimečných chvílích jejich života, jen při výjimečných příležitostech (…).
…sociální demokracie si nesvazuje ruce a neomezuje svou činnost na nějaký předem vymyšlený plán nebo způsob politického boje – uznává všechny prostředky boje, hlavně když odpovídají reálným silám strany a umožňují dosahovat za daných podmínek nejlepších možných výsledků. Budeme-li mít pevně organizovanou stranu, může jednotlivá stávka přerůst v politickou demonstraci, v politické vítězství nad vládou. Budeme-li mít pevně organizovanou stranu, může se povstání v jednotlivém místě rozrůst ve vítěznou revoluci“ (17).
V roce 1901, kdy byly položeny programové základy strany a stanoveny obecné linie její taktiky („taktika-jako-plán“ – Co dělat?), bylo třeba naléhavě řešit problém organizačních úkolů. Jakou roli v tomto kontextu hraje terorismus? Lenin opět nepřistupuje k otázce abstraktně, ale uvažuje o ní ve vztahu k perspektivám, úkolům a celkovým cílům hnutí a ve vztahu ke stupni rozvoje vůdčího orgánu hnutí, tedy strany. Právě v tomto světle nahlíží na danou otázku v článku Čím začít?. Může určitý taktický prostředek, například terorismus, přispět k posílení hnutí, nebo přináší rizika jeho oslabení či dokonce zničení? Lenin píše:
„Teroru jsme se nikdy zásadně nezříkali a nemůžeme se ho zříkat. Je to jedna z bojových akcí, která může být v určité fázi boje, za určitého stav vojska a za určitých podmínek zcela vhodná, a dokonce nezbytná. Ale podstatné je právě to, že terorem se dnes vůbec nemyslí jedna z operací bojující armády, operace úzce spojená a zkoordinovaná s celým systémem boje, nýbrž samostatný a na jakékoli armádě nezávislý prostředek individuálního útoku. Vždyť neexistuje-li ústřední organizace a jsou-li místní revoluční organizace slabé, teror ani ničím jiným být nemůže. Proto tedy jednoznačně prohlašujeme, že tento prostředek boje je za daných okolností nevhodný a neúčelný, protože odvádí nejaktivnější bojovníky od jejich skutečného a pro celé hnutí nejdůležitějšího úkolu, že je to prostředek, který dezorganizuje nikoli vládní, ale revoluční síly. (…) Rozhodně nechceme říci, že jednotlivé odvážné údery nemají žádný význam, ale naší povinností je co nejenergičtěji varovat před nadšením pro teror, před tím, aby byl uznáván za hlavní a základní prostředek boje, k čemuž dnes tak silně inklinuje až příliš mnoho lidí.
(…) Jinými slovy: naše strana nemůže nyní vyzývat všechny síly k útoky, nýbrž k vytvoření revoluční organizace schopné sjednotit všechny síly a vést hnutí nejen fiktivně, ale i skutečně, tj. takové organizace, která by byla vždy připravena podpořit každý protest a každý výbuch a využít jich k znásobení a posílení bojových sil schopných vést rozhodný boj.“ (18)
Dále, překonání úzkého rámce individualistického terorismu
Dělnické hnutí může překonat onen úzký rámec, k němuž jej omezují síly, jejichž pojetí se upíná k bezprostředním okolnostem a jejich proměnám, jen pokud překoná svůj vlastní spontánní immediatismus. Dva póly této spontánnosti, z nichž oba vedou k podřízení hnutí buržoazní politice, jsou právě ekonomismus a terorismus. Dělnické hnutí může tuto spontánnost přemoci a překonat pouze osvojením si revolučního marxistického programu, jenž je obhajován se zarputilou pevností a neustálou neoblomností stranou a houževnatou prací vnášen do řad hnutí. O tom napsal Lenin v knize Co dělat? následující:
„V předchozí poznámce jsme srovnávali ‚ekonomistu‘ a nesociálně demokratického teroristu, kteří se náhodou shodli. Avšak, všeobecně řečeno, vnitřní spjatost mezi nimi není jen nahodilá, nýbrž nutná. (…) ‚Ekonomisté‘ a dnešní teroristé mají společné to základní: je to právě ono poddávání se živelnosti, (…). Na první pohled se naše tvrzení může zdát paradoxní: tak velký je zřejmě rozdíl mezi lidmi, kteří zdůrazňují ‚všední každodenní boj‘, a mezi lidmi, kteří vyzývají k nejobětavějšímu individuálnímu boji. Ale není to paradox. ‚Ekonomisté‘ a teroristé se poddávají různým pólům živelného hnutí: ‚ekonomisté‘ živelnosti ‚čistě dělnického hnutí‘ a teroristé živelnosti vášnivého rozhořčení inteligence, která nedovede anebo nemá možnost spojit revoluční práce v jeden celek s dělnickým hnutím.
(…) Politická činnost má svou logiku, nezávislou na vědomí těch, kdo s nejlepšími úmysly vyzývají buď k teroru, nebo k tomu, aby se vlastnímu hospodářskému boji vtiskl politický ráz. Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími, a v tomto případě nejsou dobrá předsevzetí ještě nic platná proti živelné snaze jít ‚cestou nejmenšího odporu‘…
(…) teroristé i ‚ekonomisté‘ podceňují revoluční aktivitu mas…, přičemž jedni horlivě pátrají po vykonstruovaných ‚podněcujících prostředcích‘, kdežto druzí mluví o ‚konkrétních požadavcích‘. Ani jedni, ani druzí nevěnují dostatečnou pozornost zvyšování své vlastní aktivity při politické agitaci a organizaci odhalování politických poměrů.“ (19)
V následujících kapitolách („Jaký typ organizace potřebujeme?“ a „‚Spiklenecká‘ organizace a ‚demokratismus‘“) Lenin ukazuje, v jakém kontextu přestává být individuální teroristická akce tím, čím je spontánně, tj. projevem „revolučního avanturismu“. To je možné pouze v rámci komplexní a organizované činnosti strany; strany, která si je vědoma celého rozsahu svých vlastních úkolů a je připravena použít všech schůdných prostředků ve své propagandě a agitaci zaměřené na všechny vrstvy společnosti a dotýkající se všech vztahů mezi třídami a všech vztahů mezi těmito třídami a státem; strany, která pracuje na tom, „co sbližuje a stmeluje v jeden celek živelně ničivou sílu davu a vědomě ničivou sílu organizace revolucionářů“. Lenin píše:
„silná revoluční organizace je bezpodmínečně nutná právě proto, aby upevnila hnutí a uchránila je před možností nepromyšlených útoků. Právě nyní, kdy takovou organizaci nemáme a kdy se rychle a živelně šíří revoluční hnutí, objevují se již dvě naprosté krajnosti (které se, což se dalo očekávat, ‚setkávají‘): hned naprosto neudržitelný ‚ekonomismus‘ a hlásání umírněnosti, hned právě tak neudržitelný ‚excitační teror’,… (…) už [se] vyskytují sociální demokraté, kteří před oběma krajnostmi kapitulují. Není na tom nic překvapujícího, mimo jiné také proto, že ‚hospodářský boj proti zaměstnavatelům a vládě‘ revolucionáře nikdy neuspokojí a protikladné krajnosti se budou vždycky objevovat hned tu, hned tam. Jen centralizovaná bojová organizace, která důsledně provádí sociálně demokratickou politiku a uspokojuje takříkajíc všechny revoluční instinkty a snahy, může ochránit hnutí před nepromyšleným útokem a připravit útok slibující úspěch“ (20).
Aby nebylo pochyb a aby nikdo nemohl využít jeho slov k odkládání zahájení boje, doplnil Lenin v září 1902 následující jednoznačné řádky:
„Sociální demokracie bude vždy varovat před avanturismem a nelítostně odhalovat iluze, které nutně končí úplným rozčarováním. Musíme mít na paměti, že revoluční strana je hodna svého jména pouze tehdy, když skutečně vede hnutí revoluční třídy. Musíme mít na paměti, že každé lidové hnutí má nekonečně rozmanité formy, že neustále vytváří nové formy a odhazuje staré, že pozměňuje nebo nově kombinuje staré i nové formy. A naší povinností je aktivně se podílet na tomto vypracovávání metod a prostředků boje. (…) V zásadě jsme vůbec neodmítali násilí a teror, ale žádali jsme, aby se připravovaly takové formy násilí, které by počítaly s bezprostřední účastí mas a které by tuto účast zajišťovaly. Nezavíráme oči před obtížností tohoto úkolu, ale budeme jej vytrvale a houževnatě plnit a nenecháme se odradit námitkami, že to je ‚neurčitá vzdálená budoucnost‘. Ano, pánové, my hájíme i budoucí, a ne pouze minulé formy hnutí. Dáváme přednost dlouhé a namáhavé práci, má-li budoucnost, před ,snadným’ opakováním toho, co už minulost odsoudila.“ (21)
Dlouhá a namáhavá práce, má-li budoucnost… O tři roky později, 26. září 1905, věnoval Lenin krátký entuziasmem nabitý článek „Od obrany k útoku“ zprávě o akci, dnes by se řeklo „speciálního komanda“, v Rize, přímořském městě u Baltského moře. Sedmdesát lidí zaútočilo na ústřední věznici, zabilo a zranilo několik dozorců; osvobodili dva politické vězně a podařilo se jim stáhnout bez velkých ztrát. Lenin píše:
„V tomto okamžiku průkopníci ozbrojeného boje nejen slovy, nýbrž i skutky splývají vjedno s masami, stavějí se do čela proletářských družin a oddílů, ohněm a mečem občanské války vychovávají desítky lidových vůdců, kteří zítra, v den dělnického povstání, budou moci svými zkušenostmi a svou hrdinskou odvahou být nápomocni tisícům a desetitisícům dělníků. (…)
Naše kořist: dva revoluční vůdcové vysvobození ze zajetí. Ale vždyť to je přece skvělé vítězství!!! Opravdové vítězství v boji s nepřítelem ozbrojeným od hlavy až k patě. To už není spiknutí proti nějaké nenáviděné osobě, to není akt pomsty, výbuch zoufalství nebo pouhá ‚zastrašovací akce‘, nikoli, to je promyšlený, připravený, z hlediska poměru sil uvážený začátek operací oddílů revoluční armády. Naštěstí už minuly doby, kdy neexistoval revoluční lid a revoluci ‚dělali‘ pouze jednotliví revolucionáři, teroristé. Puma už přestala být zbraní jednotlivce ‚atentátníka’. Stává se nezbytnou součástí výzbroje ozbrojeného lidu.“ (22)
Aby bylo možné dosáhnout tohoto bodu a opakovat tuto dílčí akci ve větším měřítku, aby bylo možné přejít od individuálního terorismu k masovému terorismu, který ten první přejímá a zúročuje, bylo zapotřebí dosáhnout vyššího stadia, než jakého dosáhlo hnutí, které v roce 1905 zachvátilo velké masy. Bylo zapotřebí strany, která se již popasovala s problematikou ozbrojeného povstání a partyzánské války (přičemž ta je právě bojem jednotlivců či skupin za použití revolučního teroru). Bylo zapotřebí, aby strana tuto problematiku měla již vyřešenou a aby na základě přijatých závěrů postavila přípravu na budoucnost. Přestože tato budoucnost byla třeba vzdálena na několik let, přestože jí třeba měly předcházet odrazující faktory a porážky, dokázala ji strana díky své marxistické metodě předjímat a připravovat se na ni – a po „generální zkoušce“ z roku 1905 se nakonec naplnila v říjnu 1917.
„Generální zkouška“ z roku 1905
Není proto divu, že Lenin označil ruskou revoluci v roce 1905 za „generální zkoušku“ revoluce v roce 1917. Ve skutečnosti to byla generální zkouška pro proletariát, který si během onoho roku plného dramatických otřesů odzkoušel všechny možné formy boje: od demonstrací po pouliční boje, od izolovaných a lokálních stávek po generální stávky, od městských a venkovských vzpour po pokusy o povstání, od opovážlivých útoků na věznice a zbrojnice po vzpoury v armádě a zejména v námořnictvu, od bezprostředních organizací po vytvoření prvních sovětů dělnických zástupců. Pro stranu to byla rovněž generální zkouška: jak boj dramaticky gradoval, strana zdokonalovala své teoretické, programové a taktické zbraně stavějíc problematiku ozbrojeného povstání (a „umění povstání“) na pořad dne se vším, co to obnášelo nejen v průběhu samotného povstání, ale i při přípravě na něj. A nebyla-li strana sto prověřit tyto zbraně v samotném víru událostí, dokázala je předat coby nehmotný odkaz Rudému říjnu roku 1917.
Ve sledu revolučních událostí ztratilo násilí a teror, včetně toho, které uplatňovali „jednotlivci a nevelké skupiny“, svůj voluntaristický, idealistický a „blanquistický“ charakter. Bylo na bolševicích, aby obhajovali násilí a teror právě v takovémto kontextu a postavili se nejen proti zapřisáhlým oportunistům, ale i proti verbálním revolucionářům, tj. proti menševikům a samotnému Plechanovovi.
Revoluce sotva vzplanula, když Lenin na III. sjezdu Ruské sociálně demokratické dělnické strany, který se konal v Londýně od 17. dubna do 10. května 1905 (podle juliánského kalendáře od 12. do 25. dubna), předložil rezoluci „Návrh resoluce o postoji SDDSR k ozbrojenému povstání“. Třebaže později souhlasil se zmírněním některých formulací a zpřesněním jiných, přetiskujeme ji zde:
„1. proletariát je již svým postavením nejpokrokovější a nejdůslednější revoluční třídou a je tedy povolán sehrát úlohu vůdce a vedoucí síly ve všeobecně demokratickém revolučním hnutí v Rusku;
2. pouze splnění této úlohy v revoluci zajistí proletariátu nejvýhodnější pozici pro další boj za socialismus proti majetným třídám rodícího se buržoazně demokratického Ruska;
3. tuto úlohu může proletariát splnit jen tehdy, zorganizuje-li se pod praporem sociální demokracie v samostatnou politickou sílu a bude-li vystupovat ve stávkách a demonstracích co nejjednotněji,
usnáší se III. sjezd SDDSR, že jedním z hlavních úkolů strany v této revoluční situaci je organizovat síly proletariátu k přímému boji proti samoděržaví prostřednictvím masových politických stávek a ozbrojených povstání a vytvořit s tímto cílem informující a řídící aparát. Proto ukládá jak ústřednímu výboru, tak i místním výborům a svazům, aby začaly připravovat masovou politickou stávku a zároveň také organizovat zvláštní skupiny, které budou obstarávat a rozdělovat zbraně, vypracují plán ozbrojeného povstání a budou je bezprostředně řídit. Tento úkol může a musí být plněn tak, aby nejen neutrpěla sebemenší újmu veškerá práce spjatá s probouzením třídního uvědomění proletariátu, ale aby byla naopak prohloubena a úspěšně rozvinuta“ (23).
Je to právě revoluce, která „poučí lidové masy“. Problémem pro stranu je zjistit, bude-li ze své strany schopna „něčemu naučit revoluci“ (24). Dokud existuje dělnické hnutí, má strana dvojí úkol: jednak vyzbrojit proletariát „palčivou potřebou ozbrojit se“ pro svůj cíl, kterým je uchopení moci, jednak „přivést ty, kteří si to uvědomují, k nutnosti organizace a plánovitého jednání, k nutnosti zvážit celou politickou situaci“. V „normální“ situaci strana vždy staví vůči šlechetné, ale bezmocné vůli „okamžitě se vypořádat s buržoy a jejich lokaji“ sílu „organizace a kázně, sílu uvědomění a vědomí toho, že individuální vraždy jsou nesmyslné, že ještě nenastal čas opravdového lidového revolučního boje, že pro to není vhodná politická situace“. Za takových poměrů strana „nikdy neřekne: Ozbrojujte se!, ale vždy a závazně (…) [lid] vyzbrojuje palčivou potřebou ozbrojit se a zaútočit na nepřítele“. Ovšem v revoluční situaci, jakou byl rok 1905, tatáž strana „následující revolučně iniciativní dělníky, vytyčuje heslo Do zbraně!“ (25).
Tato pasáž jasně ukazuje postoj revolučních marxistů. Je opakem postoje „šarlatánů“, kteří se vyhýbají (nebo se jednou provždy zřekli) za každé situace propagovat nutnost přípravy na toto ozbrojené povstání, bez něhož je dobytí moci a následný přechod k socialismu pouhou fantasmagorií. Je rovněž opakem postoje voluntaristů, kteří v kterémkoli okamžiku pozvedají zbraně nebo vyzývají proletáře k ozbrojenému vystoupení, aniž by se seriózně zabývali skutečným poměrem sil. Jestliže ti první si zasluhují zavržení, protože reálně opustili revoluční perspektivu, ti druzí představují neefektivní a dezorganizující faktor, protože si osobují ambice nahrazovat jimi samotnými věcnou povahu situace, jež rovněž sestává ze síly třídy a revoluční strany. Navíc v průběhu povstaleckých vystoupení je marxistický postoj opakem jak těch, kteří si pletou povstání s bojem určitých jednotlivců proti jiným jednotlivcům, tak těch, kteří třebaže v podstatě obhajují nutnost povstání, nechtějí jej organizovat v živoucím nitru všeobecného třídního boje, neboť, byť si to nechtějí přiznat, „se strachem myslí na to, aby [jej] nemuseli provést‘“.
S tímto neoblomně zastávaným postojem Lenin sleduje s nadšením a vášnivou jasností nekonečně rozmanitý a složitý vývoj revolučního boje, zaznamenává z něj ponaučení a ukazuje marxistickým militantům, jak převzít „úlohu vůdce a vedoucí síly“ ve všech oblastech, včetně (ale nejen) vojenské přípravy. Citujme několik pasáží jeho postřehů a instrukcí. V srpnu 1905 napsal:
„Můžete si, pánové, sebevíc ohrnovat nos nad nočními útoky a podobnými ryze taktickými vojenskými otázkami, můžete se sebevíc pošklebovat ‚plánu‘ vyhlásit stálou pohotovost tajemníků nebo i řadových členů organizace pro případ mimořádných vojenských akcí, život si žádá své, revoluce učí, přitahuje a burcuje i nejzkostnatělejší pedanty. Vojenské otázky, až po ty nejdetailnější, se za občanské války musí studovat a zájem dělníků o tyto otázky je jev naprosto přirozený a zdravý. Hlavní štáby (nebo členové organizace mající stálou pohotovost) se musí organizovat. Rozestavování stráží a rozmisťování oddílů – to všechno jsou ryze vojenské funkce, to všechno jsou počáteční operace revoluční armády, to všechno je organizování ozbrojeného povstání, organizování revoluční moci, která se v těchto drobných přípravných akcích, v těchto malých potyčkách zoceluje a zakaluje své síly, zkouší je, učí se bojovat a připravuje se k vítězství“ (26).
I těmto mimořádně složitým problémům je třeba neodkladně čelit. Avšak ani v té nejútočnější Leninově pasáži není ani stopy po „avanturismu“ či přehnané ukvapenosti:
„Povstání – to je velké slovo. Výzva k povstání je nesmírně vážná věc. A čím složitější je společenský systém, čím organizovanější je státní moc, čím dokonalejší je vojenská technika, tím je nepřípustnější, aby se takové heslo razilo lehkomyslně. Řekli jsme již nejednou, že revoluční sociální demokraté se chystali vydat toto heslo už dávno, ale jako přímou výzvu je vydali až teprve tehdy, když už nemohlo být ani nejmenší pochyby o závažnosti, šířce a hloubce revolučního hnutí, když už nemohlo být ani nejmenší pochyby o tom, že věci spějí k rozuzlení v doslovném smyslu slova. (…) Heslo povstání je heslo vyzývající k řešení materiální silou, a takovouto silou je za současného stavu evropské kultury jedině vojenská síla. Toto heslo nelze razit dříve, než dozrají celkové podmínky převratu, dříve než se jasně projeví pobouření mas a jejich odhodlání k činům, dříve než vnější okolnosti dospějí k zjevné krizi. Ale když už bylo jednou toto heslo vydáno, pak už by bylo přímo hanebné od něho couvat zpátky, zase jen k morální síle, zase jen k jedné z podmínek vzrůstající připravenosti k povstání, zase k jednomu z ‚možných přechodů‘ atd. atd. Nikoli! Jakmile byly jednou kostky vrženy, musí se skoncovat se všemi vytáčkami a musí se co nejširším masám přímo a otevřeně vysvětlit, jaké jsou teď praktické podmínky úspěšného převratu“ (27).
Opět je třeba umět se z revoluce poučit a něco ji naučit. Je třeba umět se poté, co se s chladnou hlavou zhodnotí situace a určí se okamžik, energicky rozhodovat. Je třeba začít jednat před hnutím mas, ale až poté, co je myšlenkově a materiálně připravíme na nutnost nevratného rozhodnutí. Nelze si představovat, že si masy vystačí samy se sebou, ani že si strana vystačí sama se sebou, natož pak její „vojenské křídlo“, jež podle některých teorií nahrazuje samotnou stranu. Revoluční proces je poznamenán bouřlivou erupcí společenských sil, které si razí cestu tisíci směry, které vytvářejí a znovu tvoří, opouští a následně znovu obnovují organizační formy, v nichž jejich energie postupně hledají směřování a disciplínu. Každá z nich má vliv na ostatní: všechny na sebe vzájemně působí. Všechny stojí nebo padají v tomto procesu společně.
V červenci 1906 první revoluční vlna opadla, ale vše nasvědčovalo tomu, že se znovu silně vzedme. To se zdálo být tak bezprostřední, že bolševici byli nuceni otevřeně bojkotovat volby do dumy, jež byly zamýšleny jako pojistka proti hněvu dělníků a rolníků. V té chvíli Lenin upozornil na skutečnost, že „posledním slovem“ masového hnutí v průběhu posledního čtvrtletí roku 1905 byla politická generální stávka. Ukázal, že tato stávka byla jistě nezbytnou podmínkou pro vývoj stavu vysokého společenského pnutí, ale navzdory tomu by zůstala nedostačujícím faktorem, pokud by nezavdala příčinu k povstání. To bylo vyvoláno právě tím, že politická generální stávka se střetla s protivníkem, který si byl vědom, že vytahuje svou poslední kartu: „nezávisle na naší vůli, navzdory jakýmkoli ‚direktivám‘ přemění zostřená revoluční situace demonstraci ve stávku, protest v boj a stávku v povstání“. A teprve vývoj tohoto vzestupného řetězce událostí, jehož články se vzájemně prolínají, bude sto postavit nutnost dobytí moci před široké masy s naprostou jasností.
Na konci roku 1905 jsme byli svědky toho, jak ze stávky vzešly sověty dělnických delegátů jakožto orgány masového boje. Ale „pod tlakem nutnosti se z nich velmi rychle staly orgány všeobecného revolučního boje proti vládě“: ty se „nezadržitelně přeměnily v orgány povstání“. Jsou-li však sověty „nezbytné k stmelení mas, k jejich sjednocení pro boj, k šíření stranických (nebo po dohodě stran vytyčovaných) hesel politického vedení, k zainteresování, probuzení a získání mas“, „nestačí však k organizování sil pro přímý boj, k organizování povstání v nejužším smyslu slova“. Ba co víc, samotné přežití sovětů předpokládá existenci „vojenské organizace k jejich obraně, k uskutečnění povstání, bez něhož by byli všechny sověty i všichni volení zástupci mas bezmocní“. Vytváření těchto vojenských orgánů samozřejmě nemůže být dílem pouze sil strany: organizace mas „do lehkých, mobilních, malých bojových jednotek prokáže, až se věci dají do pohybu, velmi velkou službu, pokud jde o obstarávání zbraní“ (28).
To však stále nestačí. Moskevské povstání v prosinci 1905 ukázalo, že se Plechanov mýlil, když naříkal nad tím, že „se nemělo sahat ke zbraním“; události jasně ukázaly, že naopak ke zbraním „se mělo sáhnout s mnohem větší rozhodností, energií a útočností“ a že je třeba řídit se Marxovými instrukcemi, že „povstání je umění a že hlavním pravidlem tohoto umění je co nejodvážněji, co nejodhodlaněji a co nejrozhodněji útočit“. Povstání také prokázalo, že o vážném boji nemůže být řeč, „nestane-li se revoluce záležitostí širokých mas a nezachvátí-li také armádu“. Navíc prokázalo, že tento „boj o armádu“ nebude vybojován jako „jednorázový akt“, ale že vítězství bude výsledkem dlouhého, houževnatého, „odvážného, obratného a ofenzívního“ boje, který v okamžiku povstání bude „také fyzický boj“ (29).
A konečně obráceně, ozbrojené povstání, vrcholný bod všeobecného masového revolučního boje, je nemyslitelné bez činnosti „malých, pohyblivých oddílů – desítičlenných, trojčlenných nebo dokonce dvojčlenných“. Tato činnost je ve vlastním smyslu „taktikou partyzánské války“ a je právě dána a nezbytná vzhledem k vývoji moderní vojenské techniky, a to jak jako předzvěst, tak jako součást povstání jako takového:
„A partyzánská válka, masový teror, který se od prosince takřka nepřetržitě šíří po celém Rusku, nesporně masám pomohou naučit se v budoucím povstání správné taktice. Sociální demokracie musí tento masový teror uznat a včlenit jej do své taktiky, musí jej ovšem organizovat a kontrolovat, podřizovat jej zájmům a podmínkám dělnického hnutí a všeobecného revolučního boje a zároveň musí potlačovat a nelítostně vymycovat ‚lumpenproletářské‘ výstřelky této partyzánské války, s nimiž se tak skvěle a nemilosrdně vypořádali Moskvané ve dnech povstání a Lotyši ve dnech proslulých lotyšských republik.“ (30)
Je třeba mít na paměti, že k povstání lze dospět až ve vrcholném stadiu dlouhé řady demonstrací a stávek, a to jak na poli ekonomickém, tak politickém; že armádu je možné dostat na svou stranu až na vrcholu úsilí proletariátu o ozbrojení a přezbrojení; že oddíly na obranu sovětů mohou být skutečně organizovány až na vrcholu formování a zevšeobecnění sovětů atd. Vše se vzájemně propojuje, vše se sbíhá v závěrečném aktu povstání. To je ona ohromná perspektiva, kterou Lenin zaujímá v návrhu Taktické platformy k sjednocovacímu sjezdu SDDSR a která nemá nic společného s krátkozrakým a úzkoprsým viděním individualistického a voluntaristického terorismu. Po nové rezoluci o Ozbrojeném povstání, která shrnuje body, jež jsme právě připomněli, navrhl slavnou rezoluci o Partyzánských bojových akcích, zcela překrucovanou těmi, kdo dnes tvrdí, že se na ni odvolávají. Zní takto:
„Vzhledem k tomu, že
1. od prosincového povstání téměř nikde v Rusku nedošlo k úplnému zastavení vojenských akcí, jež se nyní projevují jednotlivými partyzánskými útoky revolučního lidu proti nepříteli;
2. tyto partyzánské akce jsou za existence dvou nepřátelských ozbrojených sil a za dočasné převahy běsnících vojenských pochopů nejen nevyhnutelné, ale zároveň dezorganizují nepřítele a přispívají k přípravě dalších otevřených a masových ozbrojených akcí;
3. tyto akce jsou nezbytné také pro bojovou výchovu a vojenský výcvik našich bojových družin, které za prosincového povstání nebyly, jak se na mnoha místech ukázalo, na tuto pro ně novou činnost prakticky připraveny,
konstatujeme a navrhujeme sjezdu, aby schválil tyto závěry:
1. Strana musí uznat partyzánské bojové akce družin, jež jsou jejími složkami nebo jsou na ni napojeny, v nynějším období za zásadně přípustné a účelné.
2. Partyzánské bojové akce musí být co do svého charakteru přizpůsobeny úkolu vychovávat v povstání kádry vůdců dělnických mas a osvojovat si zkušenosti v útočných a nenadálých vojenských akcích.
3. Za nejpřednější a nejbližší úkol při takových akcích je třeba považovat rozbití vládního, policejního a vojenského aparátu a nemilosrdný boj proti aktivním černosotňovským organizacím, jež se uchylují k násilnostem a zastrašování obyvatelstva.
4. Přípustné jsou rovněž bojové akce s cílem zmocnit se peněžních prostředků nepřítele, tj. absolutistické vlády, a použít je pro potřeby povstání, přičemž je nutno bedlivě dbát, aby byly co nejméně poškozovány zájmy obyvatelstva.
5. Partyzánské bojové akce se musí provádět pod kontrolou strany, a to tak, aby se zbytečně neplýtvalo silami proletariátu a aby se zároveň přihlíželo k podmínkám dělnického hnutí v daném místě a ke smýšlení širokých mas“ (31).
Právě všechny tyto aspekty (které anarchistický či blanquistický voluntarismus a romantismus se vším svým individualismem systematicky ignorují) přisuzují „partyzánské akci“ a „masovému terorismu“ roli, kterou nelze oddělit od povstaleckého boje za uchopení moci. Tato tvrzení nás přivádějí zpět k našemu výchozímu bodu, k citátům z Leninovy Partyzánské války a našeho textu Strana a třídní akce, které jsme vzpomněli v první části tohoto článku. Poté, co jsme zrekapitulovali na rovině teoretického boje i praktických instrukcí dějiny bolševismu od jeho zrodu až po předvečer boje o moc v revoluci roku 1905 – předchůdkyně revoluce roku 1917 –, můžeme kriticky zhodnotit nejen individualistický terorismus obecně, ale i jeho současné verze.
Marxistická metoda a otázka terorismu
Zvolili jsme-li tuto nepřímou cestu, bylo to proto, abychom objasnili postoj marxismu k terorismu, postoj, který, jak poznamenal Trockij ohledně role spiknutí v revolučním procesu, je rozporuplný pouze navenek: principiální kritika individuálního a romantického terorismu jde ruku v ruce s obhajobou násilí a teroru v rámci celkové strategie pracující třídy na dobytí moci. Proti lavině samoúčelných falzifikací nejrůznějších politických skupin reagujících na činy Frakce Rudé armády (Německo) nebo Rudých brigád (Itálie) lze bojovat pouze na tomto základě.
Marxismus odmítá všechna vysvětlení společenského fenoménu terorismu, která se neopírají o materialistickou analýzu a jejichž materiální základ musí marxisté naopak vysvětlit. Připustíme-li, že individualistický terorismus je čistě a jednoduše produktem určité ideologie, bylo by nutné hledat objektivní kořeny této ideologie: všechny ideologie jsou odrazem materiální reality. Připustíme-li, že individualistický terorismus je systematickým výsledkem „tajných intrik“ „protistrany“, bylo by třeba vysvětlit, proč taková „provokace“ nachází tak úrodnou půdu. Připustíme-li, že terorismus je (obecně, a nikoli jen v několika sporadických patologických případech) „politickou variací“ běžné kriminality, bylo by stále nutné vysvětlit jak tento výsostně společenský fenomén kriminality, jakož i neméně společenský fenomén její politické „přeměny“.
Marxismus ze své strany spojuje fenomén individuálního terorismu se zcela přesným historickým a společenským kontextem – v opačném případě by neměl právo nazývat se vědou. Při vší úctě k těm, kteří se vydávají za marxisty, ačkoli prosazují nebo navrhují jako marxistická například i ona výše uvedená „vysvětlení“, musíme konstatovat, že právě tímto přístupem se marxismus při studiu teroristických akcí i teroristických „teorií“ vždy řídil.
Nejčastěji marxismus nacházel kořeny terorismu v bouřlivé vnitřní krizi samotné vládnoucí třídy, v krizi, která nutí ke vzpouře i samotné syny a dcery etablovaného řádu, včetně těch z nejvyšších vrstev, ale především těch nižších, bezprostředněji zasažených nebo ohrožených rozvíjejícím se nebo blížícím se společenským zemětřesením: intelektuály, studenty a obecněji, jakmile kapitalismus dospěl do určitého stádia nebo je v procesu svého rozvoje, městskou maloburžoazii. Vzácněji a až druhotně nacházel tyto kořeny v živelné a spontánní reakci (například první tajné spolky) rodící se dělnické třídy proti dramatickým převratům všech tradičních životních a pracovních podmínek, které způsobovala primitivní akumulace kapitálu a rozvoj velkého průmyslu. V konkrétním případě Rudých brigád v Itálii je pupeční šňůra spojující je se studentským hnutím, zvláště pak s rokem 1968, tedy s maloburžoazně smýšlejícím společenským prostředím, očividná.
Nakolik marxismus poznává a chápe kořeny tohoto jevu, je jediný schopen jej historicky vysvětlit, byť zároveň přistupuje k jeho drtivé porážce na teoretické úrovni. Jedině marxismus je schopen rozpoznat symptomatických význam událostí, které nutně probíhají nejen nezávisle na vůli, rozhodnutích a vědomých cílech aktérů zaujímajících přední místo na společenské scéně, ale i proti jejich vůli, rozhodnutím a vědomým cílům. A pozitivní či negativní význam, který je třeba těmto událostem přisoudit, závisí pro marxismus na materiálních danostech konkrétní historické situace, nikdy ne na abstraktních úvahách a už vůbec ne na moralistických soudech! Je zjevné, že idealisté takovému pohledu nemohou rozumět.
Podívejme se na několik historických příkladů marxistické kritiky. V roce 1847 Engels spolu s Marxem rozcupoval Heinzenovu „tyranovraždu“ a odsoudil marnou snahu svrhnout existující politické a společenské vztahy odstraněním velké či malé „osobnosti“, která ve skutečnosti není původcem, ale produktem těchto vztahů. A v letech 1878–1879 tentýž Engels vítal známky blížící se revoluce v Rusku, která pro jistotu „začne (…) nahoře, v paláci, mezi zchudlou a frondérskou šlechtou“, ale která, jakmile se dá do pohybu, „strhne rolníky a pak uvidíte scény, před nimiž budou blednout ty, které se odehrály v roce 1793“; tentýž Engels vítal „silnou konspirativní činnost v armádě a dokonce i na carském dvoře“; a tentýž Engels mluvil o „politické vraždě“ jakožto „jediném prostředku, který mají inteligentní, čestní a charakterní lidé na obranu proti agentům neslýchaného despotismu“ (32).
Navíc, zatímco Engels v letech 1875–1894 vedl nemilosrdnou kritiku narodnické ideologie v Rusku a jejích blanquistických kořenů, aby tím položil teoreticko-programové základy orgánu rodícího se proletariátu, komunistické strany, byl to opět on sám, kdo v roce 1885 psal o sudu střelného prachu, kterým se carská říše stala:
„Je to jeden z výjimečných případů, kdy hrstka lidí může provést revoluci; to znamená malým nárazem zvrátit celý systém, jehož rovnováha je víc než labilní (abych použil Plechanovovy metafory) a uvolnit tak jinak bezvýznamným činem výbušné síly, které se pak už nedají spoutat. Jestliže tedy blanquismus – fantazie, že celou společnost převrátí akce malé spiklenecké skupiny – měl kdy určité oprávnění, pak je to rozhodně v Petrohradě. Jakmile se jednou prach zapálí, jakmile se uvolní síly a potencionální energie národa se přemění v kinetickou (opět oblíbený a výtečný obraz Plechanovův) – budou lidé, kteří minu zapálili, výbuchem strženi a ten bude tisíckrát silnější než oni a bude si hledat ventil, kde to bude možné, jak rozhodne ekonomická potence a rezistence“ (33).
V pesimistických podmínkách po roce 1850 Marx opačně odsuzoval voluntaristické sny Schappera a Willicha („musíme se dostat k moci hned – nebo si můžeme rovnou lehnout za pec!“), sny, ve kterých neviděl ani nejmenší náznak příznivého stavu. Obdobně Engels odsuzoval sny, jimž se oddávali blanquističtí komunardi v Londýně, kde nalezli útočiště, v době vrcholného ústupu, jenž následoval po potlačení Pařížské komuny.
Marx a Engels však současně vysvětlovali tyto sny z materialistického hlediska, ze zoufalé situace dělnické třídy, která byla po strašlivých porážkách v letech 1848–1849 v Německu a 1871 ve Francii uvržena do stavu bezmoci a zbavena dokonce i „práva na svobodu slova, tisku a sdružování“. A jako důsledek oné šlechetné, leč bezmocné vůle (blanquisté totiž nechápali, že dělnická třída se z této situace dostane až „za 15, 20 nebo 50 let“, a to ještě jen pod podmínkou, že bude pracovat na budování proletářské strany budoucnosti), usilovali o okamžité vybřednutí z této situace pomocí voluntaristického aktu.
Ve všech případech je pochopení fenoménu terorismu – jako činu nebo jako teorie – nezbytnou podmínkou pro jeho překonání prostřednictví třídně orientované a materialistické vize revolučního procesu a role, kterou v tomto procesu hraje strana. Toto pochopení je o to nutnější, neboť romantický terorismus nachází nejen volné pole působnosti, ale takřka své opodstatnění vzhledem k absenci či momentálnímu útlumu jediné dějinné síly, která je schopna polarizovat „výbušné energie“ dřímající ve společnosti (ať už jde o dovedení buržoazně demokratické revoluce v rámci dvojí revoluce do nejzazších důsledků, nebo o uskutečnění proletářské a komunistické revoluce), tedy proletariátu jednajícího jako třída.
Dále je třeba zdůraznit, že přísný ortel vynesený marxisty se nevztahuje na terorismus obecně, nýbrž na jeho specifickou podobu, kterou mu dávají ti, kdo podle Marxovy výstižné definice s odkazem na Schappera a Willicha nahrazují „materialistický názor idealistickým“, pro něž „místo skutečných poměrů stává se jí hybnou pákou revoluce pouhá vůle“ (34). To, co nás od nich odlišuje, není otázka, zda je třeba použít násilí a teror, ale skutečnost, že máme odlišné, ba dokonce zcela opačné pojetí revolučního procesu, třídního boje a třídní války. V našem pojetí teroristický či exemplární čin, odvážný útok, realizovaný dokonce „jednotlivci nebo skupinami“, když ne přímo vzmáhajícími se masami, vedenými a pokud možno organizovanými stranou, nachází své přirozené místo a svou přínosnou funkci – stejně tak i „konspirace“, která je nezbytným aspektem povstání –, protože vše je zasazeno do dějinného cyklu, který není možné redukovat na úroveň… jakéhosi puče.
Základním předpokladem marxistického pojetí je, že střet tříd se nerozhoduje na rovině práva, ale na rovině síly, síly, jejímž nejvyšším vyjádřením je revoluční, autoritářské a centralizované násilí, které útočí na kapitalistický stát a které se po dobytí moci přeměňuje v jinou formu systematického a plánovaného násilí, v proletářskou třídní diktaturu. To je význam proslulých slov z Kapitálu: „násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná novou společností“ – a ti pacifističtí akademici, kteří by rádi tvrdili, že Marx a Engels si nepředstavovali, že tato slova budou mít své zjevné konsekvence, a kteří tvrdí, že obhajoba násilí byla naopak výmyslem Lenina (který je házen do jednoho pytle se Stalinem), šíří pouhopouhou směšnou a opovrženíhodnou lež.
Pro pořádek je třeba říci, že v Londýně po roce 1850 se Marx a Engels odvrátili od voluntaristických revolucionářů, kteří byli zaměstnáni obrazným sestavováním „budoucí prozatímní vlády“, zatímco „nastalo nové dosud nevídané období průmyslové prosperity“ a základna společenských poměrů byla „tak pevná a… tak buržoazní“ (35). Ovšem v žáru revolučních bojů předchozích let, inspirován potřebami boje, a nikoli abstraktním přemítáním či „svobodným rozhodnutím“, to byl Marx, jehož buržoazie označila za doktora rudého teroru, kdo napsal: „existuje jen jeden prostředek, jak zkrátit, zjednodušit a zkoncentrovat vražedné smrtelné křeče staré společnosti a krvavé porodní bolesti nové společnosti, jen jeden prostředek – revoluční terorismus“! A jestliže proletariátu není vlastní „kanibalismus“ buržoazní kontrarevoluce, stejně tak pohrdá pokrytectvím, s nímž tato kontrarevoluce zastírá krutost svých represálií. „Jsme bezohlední, a nežádáme žádné ohledy od vás,“ řekl Marx pruským policistům, kteří zakázali vydávat Neue Rheinische Zeitung, „až přijde řada na nás, nebudeme terorismus nijak přikrášlovat“ (36).
V roce 1850 Marx a Engels přerušili ve Svazu komunistů organizační svazky se Schapperem a Willichem, muži – které přesto osobně obdivovali –, kteří „podstrkují revoluční frázi na místo revolučního vývoje“; věnovali se přípravě „opoziční strany budoucnosti“, proletářské třídní strany, pro budoucnost, o níž věděli, že je dosti vzdálená, a obhajobě důsledně nezávislých postojů. Ale v březnu téhož roku ve slavném Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů dali této straně závazný pokyn, že „ozbrojení veškerého proletariátu puškami, karabinami, děly a střelivem musí být provedeno okamžitě“, protože dobře věděli, že „včerejší spojenci“ jsou současnými, a tím spíše budoucími nepřáteli. Prohlásili, že „zbraně a střelivo [se] nesmějí za žádnou cenu dávat z rukou, každý pokus o odzbrojení musí být v krajním případě zmařen násilím“. Stručně řečeno konstatovali, že „dělníci (…) musí být ozbrojeni a organizováni“ (37). V témže roce Engels v Revoluci a kontrarevoluci v Německu stanovil závaznou taktickou zásadu, že „povstání je umění“, což je v protikladu k představě povstání vydaného napospas vlastní živelnosti, připraveného o centralizaci, a tím i o účinnost, zásadu, která si vynucuje jednat „co nejrozhodněji a přejít do ofenzívy“ (38).
V roce 1874 marxisté vskutku nemilosrdně odsoudili voluntarismus, který panoval mezi blanquisty v exilu. V Třídních bojích ve Francii (1850) však Marx poukazuje na Blanquiho jako na muže, který v očích buržoazie po právu zosobňoval – a to je ta nejlepší pocta, jíž se mu mohlo dostat – děsivý přízrak „vyhlášení permanentnosti revoluce, (…) třídní diktatury proletariátu“ v bouřlivých dnech roku 1848. V roce 1861 ho Marx opět vyzdvihuje jako „hlavu a srdce proletářské strany ve Francii“ (39), a to proto, že se neváhal postavit nepříteli na jeho vlastním poli, na poli síly, a tedy i násilí.
V roce 1871, s očima upřenýma na šlechetný příklad komunardů, napsal Marx Kugelmannovi, že „podlehnou-li, bude to jen proto, že jsou tak ‚velkodušní‘“, a to především proto, že nechtěli „začínat občanskou válku“ okamžitým pochodem na Versailles (40). Dnes se oportunisté třesou při představě, že by Rudé brigády mohly případně – jen si to představte – rozpoutat občanskou válku! Po porážce Komuny Marx znovu volal po tom, aby se ve „válce ujařmených proti jejich utlačovatelům, jediné oprávněné válce v dějinách“, užívalo právě takových metod, jakými jsou otevřená odplata, zastrašování a teror, které ohavná vládnoucí třída uplatnila proti poraženým, aniž by váhala jedinou vteřinu dát svým jednotkám rozkaz „zabíjet, pálit a ničit“ (41). Co se týče Engelse, který v roce 1874 kritizoval „revoluční frazérství“ blanquistů, ten samý rok připomněl odpůrcům autority, že:
„Vždyť revoluce je jistě nejautoritativnější věc, jaká jen existuje; je to akt, jímž jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části puškami, bodáky a děly, to jest prostředky neobyčejně autoritativními; a jestliže vítězná strana nechce přijít o plody svého boje, musí udržovat své panství strachem, který nahánějí reakcionářům její zbraně. Byla by se Pařížská komuna udržela třeba jen jediný den, kdyby se nebyla opírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoazii? Co naopak Komuně právem nevytýkáme, že této autority neužívala v dostatečné míře?“ (42).
Můžeme to říci jasněji než takto? Nepředjímá snad těchto několik úryvků vybraných z nepřeberného množství jiných impozantní události Rudého října a občanské války, dovedené k vítězství pod vedením „barbarů“, „asiatů“, či dokonce „jakobínů“, jimiž měli být Lenin a Trockij?
Neslučitelnost marxismu a individualistického terorismu
Protože je si vědom společenských kořenů individualistického terorismu, může marxismus bez potíží definovat a kritizovat jemu vlastní ideologii, která řídí jeho jednání.
Na této rovině a s přihlédnutím nikoli ke konkrétnostem jeho projevů za určitých daných okolností, nýbrž k jeho historickým stálostem, nabývá „odlišnost“ mezi teroristickým romantismem a marxismem neslučitelnosti a rozdíly se stávají antitezemi. Ve svém boji či své instinktivní reakci proti zavedenému řádu za sebou příslušníci společenských vrstev, kde individualistický terorismus nachází svou živnou půdu – střední vrstvy včetně inteligence – osudově vlečou břemeno ideologických pohnutek vlastních jejich společenskému původu jakož i tomu odpovídajících forem jednání. Jako jednotlivci se bouří proti tíze výrobních, společenských a politických struktur, které „lidskou bytost“ stále více dusí (a které ji dusí tím více, čím více se společnost dušuje, že ji osvobozuje, má k ní úctu a umožňuje její rozvinutí). Třebaže používají střípky z marxistické terminologie, třebaže se dovolávají „proletariátu“ a mluví o „boji za komunismus“, zasazují svou vzpouru osudně pod prapor „buržoazního individualismu naruby“, onoho „individualismu jako základu celého světového názoru anarchismu“ (43), v němž Lenin rozpoznal samu podstatu jedné z ideologických větví narodnického terorismu. Nezbytným doplňkem tohoto individualismu (zde se připojuje k druhé větvi, terorismu povýšenému na systém, blanquismu) je idealismus ve výkladu dějin a voluntarismus v teoretickém pojímání prostředků akce, jež mají modifikovat jejich chod, což ostatně Marx kritizoval u Schappera a Willicha.
V centru tohoto vidění světa nejsou žádné třídy, ani žádné výrobní způsoby a výrobní vztahy, nýbrž naopak nijak spojená individua. Na rozdíl od tříd, které jsou nutně nuceny jednat na základě materiálních potřeb, tito jedinci údajně jednají v důsledku „svobodné volby“ a rozhodnutí své vůle. Proti „zlu“, moci a privilegiím, jimž se těší jednotliví utlačovatelé a vykořisťovatelé, staví své morální rozhořčení, vášnivou vůli, sílu myšlenky a model „spravedlivější“ společnosti, který si usmysleli utlačovaní a vykořisťovaní jedinci.
Zde nalézáme trojí „nepochopení“, které Lenin odhalil v anarchistickém pojetí a které se podepsalo již na předmarxistické a antimarxistické stránce blanquismu, jak to podtrhl Engels ve své kritice blanquistických emigrantů v Anglii: „socialista pouze citem, který sympatizuje s utrpením lidu, [Blanqui] nemá však ani socialistickou teorii, ani určité praktické návrhy na sociální nápravu“. Tento trojí nedostatek pochopení – nedostatečné „pochopení příčin vykořisťování; (…) pochopení vývoje společnosti vedoucího k socialismu; (…) třídního boje jako tvořivé síly k uskutečnění socialismu“ – zrcadlí idealistickou vizi revolučního procesu. Tato vize vychází z hrubých a bezprostředních faktů o vztahu utlačovaný–utlačovatel, vykořisťovaný–vykořisťovatel, ovládaný–vládce, který je společný všem společnostem rozděleným v třídy, a tedy nezávislý, na konkrétní společnosti, v níž člověk žije a jedná, a není sto jej překročit. Není schopna vysledovat materiální příčiny, které tento vztah určují, nikoliv abstraktně a odtrženě od jeho historické látky, ale v současném způsobu výroby a společenského života. Není schopna vysledovat třídní síly, které ze svého nitra plodí moderní způsob výroby a které nezadržitelně směřují k jeho svržení. Není tudíž schopna dospět k cestám a prostředkům, které jediné umožní těmto silám probít se z jejich skořápky, a dospět k cílům, které samotný vývoj tohoto výrobního způsobu činí současně možnými a nutnými. Následkem toho je odsouzena motat se v bludném kruhu iluzí a deziluzí, z něhož má za to, že bude schopna uniknout „aktem vůle“, který bude zároveň destruktivní i tvůrčí.
Proto Lenin dělá paralelu mezi ekonomismem a terorismem: jsou to dva projevy, jen zdánlivě protikladné, stejného zásadního podřízení se živelnosti, bezprostřední situaci. Zatímco „ryze ekonomický“ (odborový) boj redukuje historický střet mezi proletářskou třídou a buržoazní třídou se všemi jeho nezbytnými konsekvencemi na prostý spor mezi námezdními pracujícími a šéfy, čímž je omezen jeho obzor, „ryze teroristický“ boj vidí pouze spor mezi porobeným a vládcem (s korunou či bez ní) a redukuje tento historický střet, z nějž očekává „lidštější“ společnost, všeobecně na spor mezi otrokem a pánem.
Staví-li se teroristické akce (které dnes, zejména v Evropě, pramení z rozplynutí snu roku 1968 o „anti-moci“ či „alternativní moci“, obdobně jako ruský nihilismus pramenil ze zklamání těch, kteří chtěli v 70. letech 19. století „chodit mezi lid“) svou okázalostí proti tupé aktivitě ekonomismu, mají nicméně stejný ideologický horizont, který zůstává sevřen uvnitř rámce společenského uspořádání, proti němuž oba věří – uznáváme, že upřímně – bojují. A je-li terorista „hoden větší úcty“ než ekonomista vzhledem k tomu, že je vzbouřencem, je rovněž mnohem abstraktnější: uvažuje v termínech, které platí bez rozdílu pro otrokářskou, feudální nebo kapitalistickou společnost, a podle toho i jedná.
Mylné představy teroristů na této úrovni nevyhnutelně bují, a to nikoli náhodou. Je nevyhnutelné, že se domnívá, že „zasahuje stát přímo v jeho nitru“, zasahuje-li určitou osobu jeho aparátu, nebo naopak mechanismus výroby, zasahuje-li určitého jejího představitele. Je nevyhnutelné, že si plete síť zájmů, vztahů a institucí, na nichž spočívá buržoazní společnost, s hierarchií či přímo nějakou „klikou“, s pouhým a prostým souborem jedinců, který právě proto může být ohrožen odvážnými počiny nějakého jiného seskupení jedinců.
Je nevyhnutelné, že si plete revoluci se spiknutím vyvolených, jejichž cílem je svrhnout celosvětové spiknutí zlovolných jedinců. Nevidí, že v pevně spjaté struktuře ekonomické základny a společensko-politické nadstavby je onen lidský aparát označovaný jako výkonná moc pouze souborem zaměnitelných, obměnitelných a vlastně neustále nahrazovaných postav sloužících neosobní, historicky podmíněné mašinérii.
Je nevyhnutelné, že terorista odlišuje od celku určitou část – „centrum moci“, tu a tamtu vládu či stranu – a představuje si, že „rozloží“ celek tím, že rozloží jednu jeho část (ani na to klasická bomba či modernější únos zcela jistě nestačí…). Je nevyhnutelné, že určité skupiny (obzvláště v Evropě) spatřují zlo v nadnárodních korporacích, jejichž odstranění by učinilo stále ještě kapitalistický svět akceptovatelným.
Je nevyhnutelné, aby revoluční či kontrarevoluční úroveň poměrů poměřoval dle ukazatelů úrovně vlastního zanícení; co záleží na spletité souhře poměrů sil, je-li to pouhá vůle, která je vyvolává a řídí? Přemrštěné zhodnocení dějinných událostí ze strany nemarxistického a antimarxistického teroristy v žádném případě není důsledkem „omylu v analýze“. Naopak, je mu vrozené, je součástí jeho naturelu a jeho smyslu existence („raison d’être“).
Nejenže se toto podřízení živelnosti promítá do bezmocné snahy zanechat škrábanec na obrněném krunýři „systému“; nejenže individualistický terorismus není sto dezorganizovat protivníka, i když mu může způsobit nesporné potíže, stejně tak však není sto organizovat společenské síly, za jejichž představitele a obhájce se vydává. Ba co hůř, přispívá celkově k jejich dezorganizaci.
Takto ruští narodnici šířili mýtus o lidu a především o ruském rolníkovi, který měl být „instinktivním revolucionářem“; který si stále zachovával nedotčené občinové instituce, jež byly údajně předstupněm budoucí socialistické společnosti, a který byl údajně připraven vydat se na svou slavnou pouť, pokud bude rozbit obrněný krunýř ryze politické a policejní nadstavby, tj. ruské samoděržaví. Tkačov, čelný představitel tohoto proudu, měl kupříkladu za to,
„‚že je jen třeba současně na několika místech probudit nahromaděný pocit rozhořčení a nespokojenosti, který… stále vře v hrudi našeho lidu‘. Pak ‚dojde už samo sebou k sjednocení revolučních sil a boj… musí skončit příznivě pro věc lidu. Praktická nutnost, instinkt sebezáchovy‘ vytvoří už samy sebou ‚pevný a nerozborný svazek mezi protestujícími občinami‘“
Engels mu na to odvětil:
„Snazší a příjemnější revoluci si vůbec nelze představit. Stačí udeřit na třech, čtyřech místech současně a ‚instinktivní revolucionář‘, ‚praktická nutnost‘, ‚instinkt sebezáchovy‘ udělají všechno ostatní ‚už samy sebou‘. Proč při této hravé lehkosti nebyla revoluce už dávno provedena, lid osvobozen a Rusko proměněno ve vzornou socialistickou zemi, to je prostě nepochopitelné.“ (44)
S několika drobnými úpravami výraziva nalezneme tentýž mýtus vyjadřovaný v ideologii současných teroristů, kteří i když mluví o „proletariátu“, systematicky jej směšují s lidem: vše, co je třeba udělat, je zahájit náš útok, proletariát je na svém místě, připraven, povstane samovolně; vše, co je třeba udělat, je vzepřít se, socialismus je své pozici, připraven, vzedme se samovolně.
Uvažovat tímto způsobem znamená ignorovat veškeré dějiny dělnické třídy, které na historické škále sestávají z řady postupů vpřed a porážek. Znamená to ignorovat závažnost těchto zvratů, stále přetrvávající brzdný efekt coby dědictví minulosti a zběhnutí celých zástupů vůdčích osobností k nepříteli. Znamená to ignorovat vliv buržoazní ideologie, nepřetržitě šířené ze všech vysoce postavených stolic, a rozkladné účinky „konkurence mezi námezdními dělníky“. Znamená to ignorovat obtíže uskutečnění „skoku“ – neboť je třeba učinit skutečný skok – z ryze ekonomického boje do boje politického, boje o moc a ignorovat nemožnost (navzdory jakékoli impozantní vůli) budovat uvnitř buržoazní společnosti ostrůvky alternativní moci. Znamená to zapomenout, že tato strana nevzniká přímo během boje a nerodí se spontánně a že nečeká na to, až její program – program osvobození proletariátu – vyplyne z přemítání nějaké „ozbrojené frakce“; že svou roli vůdčího orgánu revoluce může sehrát jen potud, pokud bude existovat před samotnou revolucí, a to jak na rovině programu (který není možné vymýšlet dnes, jelikož byl zformulován před půldruhým stoletím), tak na rovině praktické organizace. A znamená to zapomenout, že strana musí sehrát tuto roli, aby revoluce, vypukne-li, opět nebyla poražena.
Co je třeba udělat tady a teď uvnitř pracující třídy, která se konečně v některých oblastech světa teprve začíná zbavovat břemene oportunismu, který ji podřizuje buržoazii, pracující třídy, která se sotva začíná bránit na bezprostřední ekonomické úrovni a která si ještě neklade otázku své fyzické sebeobrany? Co je třeba udělat uvnitř pracující třídy, která se pracně snaží znovu objevit nejelementárnější metody a nástroje třídního boje a znovu zbudovat ty orgány odborového odporu, které dlouhé období kontrarevoluce zlikvidovalo nebo hluboce zdeformovalo? Co je třeba udělat, aby se krok za krokem potíral a odstraňoval nejen vliv otevřené třídní spolupráce, ale i reformismu a jeho tisíců „levicových“ variant? Jaký může být vztah mezi bezprostředním bojem, který je dnes pracující třída nucena vést na stále obtížném a nepříliš příznivém terénu, a „ozbrojenou organizací“ strany, která může existovat pouze ve fázi velmi vysoce napjaté společenské situace (45), a to pouze jako „vojenské křídlo“ této politické strany? Je možné skrze tyto nejzákladnější boje, skrze tyto prvotní pracné krůčky, vybudovat skutečnou solidaritu mezi dělníky, nezaměstnanými a zcela nemajetnými, ponechanými nuzně přežívat ať už jakýmikoliv krajními prostředky, budeme-li je ohlupovat nereálnou perspektivou bezprostředně blížící se revoluce? Jaký má být náš soud nad ruským, kubánským, jugoslávským, vietnamským nebo albánským „socialismem“ a nad „socialistickými“ hávy revolučních národně-demokratických hnutí, jejichž ideologie se mísí s anarchistickým a blanquistickým dědictvím současného teroristického romantismu? Cožpak není třídní strana nepostradatelná nejen pro uchvácení moci, ale i pro vedení a výkon proletářské diktatury? Není snad nutné tuto stranu znovu budovat v linii kontinuální tradice, již je zpětně strana povinna znovu předat pracující třídě v její celistvosti a neměnnosti, zbavené všech deformací a pokřivení nabalených jak zprava, tak „zleva“? A konečně, co je to komunismus, který tolik lidí degraduje na špatnou kopii kapitalismu?
Všechny tyto a mnohé další problémy zůstávají i nadále nevyřešenými otázkami mezi tím, co se vydává za „revoluční předvoj“. Chceme-li nyní směřovat k revoluci, je nezbytné dát na tyto otázky jasnou a pevnou odpověď. Naši současní teroristé nevědí o revoluci o nic víc než jejich předchůdci. Jediné, co dokážou říci, je, že je třeba zasáhnout stát v jeho nitru (nebo v tom, o čem se domnívají, že je jeho nitrem), přičemž prostě a jednoduše ignorují obrovské, někdy i prosté a ne vždy spektakulární, leč zásadní úkoly revoluční přípravy.
Ignorovat tyto problémy a tyto úkoly nebo spoléhat na otřesy bezuzdného teroru při jejich řešení znamená nejen vyhýbat se obtížné a zcela nezbytné práci na přípravě subjektivních podmínek revoluce, ale i fakticky si idealizovat stav programové a taktické dezorganizace a dezorientace, v němž se dnes pracující třída nachází. Nejenže to znamená, jak řekl Plechanov v roce 1884 (ve svém revolučním období), odvrácení „naší pozornosti od nejdůležitějšího cíle – organizace dělnické třídy pro její boj proti jejím současným i budoucím nepřátelům“ (46), ale znamená to popírání samotné nezbytnosti této organizace. To znamená, že dezorganizaci, které bylo docíleno reformistickým oportunismem, zvyšuje teroristický romantismus svou vlastní dezorganizací a svou vlastní beztvárností, kterou nemůže zakrýt ani hřmot revolučních frází a dávek ze samopalů.
Jak Trockij velmi správně napsal:
„V podstatě je v každé třídní společnosti rozporů dost, aby bylo lze v jejich skulinách sestrojit spiknutí… Samotné spiknutí, i když se mu podaří zvítězit, může přinésti jenom to, že se vystřídají u vlády jednotlivé kliky téže vládnoucí třídy, anebo ještě méně: že se vystřídají vládní figury. Vítězství jednoho sociálního řádu nad druhým bylo v dějinách způsobeno vždy jen hromadným povstáním… Masy několikráte nastupují a ustupují, než se rozhodnou k poslednímu útoku. (47)“
Uvědomíme-li si, že to Trockij řekl o období, které bylo již předrevoluční, můžeme pochopit, jak těžkou a dlouhou přípravnou práci máme dnes před sebou. Právě tohoto těžkého úkolu se musíme ujmout a právě jemu musíme věnovat maximum svých sil. Revoluční vyústění bude výsledek dlouhého a namáhavého tažení, a nikoliv důsledek prostého šťouchnutí zasazeného do struktury kapitalismu, která je navzdory svým narušeným základům stále pevná.
Individualistický terorismus odmítá nastoupit na tuto cestu. Právě v tomto odmítnutí spočívá jeho „pomatenost“ – a nikoli v obhajování dějinné nutnosti násilí, což pobuřuje naše udatné demokraty, kteří jsou sami vždy připraveni jej bez zábran použít k obraně buržoazních institucí. Je to právě toto odmítnutí, které je odsouzením terorismu.
Co potřebují masy?
V žádném případě nepředstavuje rozpor to, že individualistický idealismus, který charakterizuje doktrínu a praxi romantického terorismu jak v minulosti, tak dnes, se v určitém bodě své dráhy pokouší vymanit z bludného kruhu své reálné izolace a věří, že se může „promítnout do hnutí mas“, jak se například píše v rezoluci Rudých brigád z února 1978. Tento pokus naopak potvrzuje jeho náturu, kdy buď fantazíruje, že aktivizuje hnutí mas, aby se do něj pak sám zasadil, nebo se vydává za „špičku ledovce“ již probíhajícího hnutí. V obou případech pouze pozvedá svůj vrozený voluntarismus na vyšší úroveň, aby jej mohl lépe spojit se spontaneismem. Teroristé sní o tom, že začnou organizovat „dělnickou moc v továrnách, obytných čtvrtích a věznicích“ právě teď a že budou působit prostřednictvím své vojenské organizace jako ocelová pěst daná k dispozici této nové moci.
Historie se opakuje. V létě 1902 musel Lenin svádět boj se socialisty-revolucionáři:
„Socialisté-revolucionaři se div nepotrhají, když hájí teror, jehož nevhodnost tak jasně dokázaly zkušenosti ruského revolučního hnutí, a když prohlašují, že uznávají pouze teror spojený s prací mezi masami a že se jich proto netýkají argumenty, kterými ruští sociální demokraté vyvraceli (a na dlouhou dobu vyvrátili) účelnost tohoto způsobu boje“ (48).
S velebením případů ozbrojených „soubojů“ s představiteli moci socialisté-revolucionáři prohlašovali:
„…vyzýváme k teroru nikoli místo práce mezi masami, nýbrž právě v zájmu této práce a současně s ní“.
Leninova odpověď je o to poučnější, že vychází ze situace, která se radikálně liší od té dnešní. Tehdy byly masy prakticky na pokraji vzpoury. Závažný problém, kterému revoluce čelila, spočíval v tom, jak vyplnit mezeru oddělující vzmáhající se masové hnutí a křehkost organizace, která nebyla schopna v této chvíli, nikoli přímo vést, nýbrž reagovat na jeho nejelementárnější potřeby směřování, organizace a politické připravenosti v širokém slova smyslu. Nuže, „nepochopení úlohy organizace a výchovy“ bylo pro Lenina a marxismus vždy jedním z charakteristických rysů anarchismu. Ekonomisté, v zajetí immediatistické vize hnutí, redukují revoluční úkoly na každodenní intervenování do ekonomických bojů. Teroristé, „na rub převrácení ekonomisté“, stižení nemocí analogické neschopnosti, zužují tyto úkoly na spektakulární hrdinské činy. Oba ignorují naléhavé potřeby, současně jak nenápadné, tak i působivé, tohoto hnutí, pro něž, jak sami tvrdí, se obětují. Oba maří subjektivní podmínky pro posílení orgánu, bez něhož je hnutí odsouzeno k motání se v kruhu, to znamená třídní strany.
Dnes zažíváme dlouhodobé dopady sociálnědemokratické a stalinistické kontrarevoluce, které tak znesnadňují znovuzrození autentického „hnutí mas“ a které především s hrozivou tíhou působí na obnovu programových, taktických a organizačních základů revoluční třídní strany. Proto mají Leninova slova, napsaná v době obrovského společenského napětí, kdy se pokládaly základy budoucí říjnové strany, dnes ještě větší aktuálnost.
„Jak jsme už mnohokrát dokazovali, vyvěrá tato chyba z nepochopení [socialistů-revolucionářů] základního nedostatku našeho hnutí. (…) Vyzývat v době, kdy revolucionáři nemají dostatek sil a prostředků k vedení povstávajících mas, k takovému teroru, podle něhož mají jednotlivci a kroužky, které se navzájem neznají, organizovat atentáty na ministry, znamená, že se tím nejen maří práce mezi masami, ale že se tato práce dokonce přímo dezorganizuje.“
A svým obvyklým způsobem posuzování nejobtížnějších teoretických otázek z hlediska činnosti strany Lenin vysvětlil:
„Kdo skutečně vyvíjí svou revoluční činnost v sepětí s třídním bojem proletariátu, ten velmi dobře ví, vidí a cítí, jaká spousta bezprostředních a přímých požadavků proletariátu (a lidových vrstev, jež jsou schopny ho podporovat) zůstává neuspokojena. Ten také ví, že se na mnoha místech, v celých obrovských oblastech pracující lid doslova hrne do boje a že jeho elán přichází nazmar, protože revoluční organizace nemají dost literatury a vůdců, nemají síly a prostředky. A my se ocitáme – vidíme to, že se ocitáme – ve stejném proklatém bludném kruhu, který jako zlý osud tak dlouho svíral ruskou revoluci. Na jedné straně přichází nazmar revoluční elán nedostatečně uvědomělého a neorganizovaného davu. Na druhé straně vyznívají naprázdno výstřely ‚nepolapitelných jedinců‘, kteří ztrácejí víru v možnost kráčet v jedné řadě a v jednom šiku s masami a pracovat s nimi ruku v ruce“ (49).
Proto Lenin (jak jsme uvedli výše) postavil proti „‚snadnému‘ opakováním toho, co už minulost odsoudila“, tj. proti „pouze minulým formám hnutí“, to, co „má budoucnost“, „budoucí (…) formy hnutí“. Proto, vyhlásiv „rozhodný a nelítostný boj socialistům-revolucionářům“, mimo jiné napsal:
„Žádné slovní ujišťování a zapřísahání nemůže vyvrátit nesporný fakt, že nynější teror, jak ho uplatňují a propagují socialisté-revolucionáři, nikterak nesouvisí s činností mezi masami, s činností ve prospěch mas a společně s masami, že organizuje-li strana teroristické akce, odvádí to naše velice skrovné organizátorské síly od jejich obtížného a zdaleka ještě ne splněného úkolu organizovat revoluční dělnickou stranu, že teror socialistů-revolucionářů není ve skutečnosti ničím jiným než bojem muže proti muži, který dějinné zkušenosti naprosto zavrhly. Toto halasné propagování teroru, kterým se teď zabývají naši socialisté‑revolucionáři, začíná znepokojovat dokonce i zahraniční socialisty. A masám ruského dělnictva jsou tak přímo vštěpovány škodlivé iluze, že prý teror ‚nutí lidi, aby politicky uvažovali, třeba i proti své vůli‘ (Revoljucionnaja‑Rossija, č. 7, s. 4), že prý teror ‚dokáže lépe než měsíce ústní propagandy změnit názory… tisíců lidí na revolucionáře a na smysl (!!) jejich činnosti‘, že prý je schopen ‚vdechnout nové síly kolísajícím a zastrašeným, kteří jsou udiveni žalostným výsledkem četných demonstrací‘ (tamtéž) apod. Tyto škodlivé iluze mohou vést pouze k rychlému rozčarování a k oslabení příprav náporu mas proti samoděržaví“ (50)
…nebo dnes proti buržoaznímu demokratickému státu.
„Bojující strana“
Soudobí teroristé možná věří tomu, že se postavili na Leninovu stranu, protože se řídí jednou z jeho zásad, a to zásadou „bojující strany“. Je to z jejich strany skutečně projevem uznání zásadní nezbytnosti strany a měli bychom zde spatřovat náznak kvalitativní změny v teorii a programu individualistického terorismu? Očividně tomu tak vůbec není a tito lidé využívají Leninovo vyjádření zcela vytrženě z kontextu.
V marxistickém pojetí (a to nikoli v tom, které „revidoval a zkorigoval“ Lenin, jak by leckdo rád uvedl, ale prostě rozvinutém ve všech jeho výslovných i nevyslovených konsekvencích) má třídní strana, politická strana, od svého zrodu ve svém programu, jehož jádro je neměnné, vepsáno, že její jedinou funkcí jakožto politické „organizování proletářů v třídu“ je připravit kvalitativní skok k jeho „zorganizovaní v panující třídu“, jinými slovy připravit revoluční uchopení moci. To předpokládá ozbrojené povstání a diktaturu vykonávanou nad poraženými třídami vítěznou mocí vedenou stranou, a to jak ke zlomení vnitřního a vnějšího odporu buržoazie, tak k pokračování, dovolí-li to objektivní podmínky, ze své podstaty mezinárodního boje proti kapitalismu ve formě revoluční války. Strana nadto si je vědoma toho, že tohoto vytčeného cíle nelze dosáhnout a tuto přípravu nelze realizovat jinak než za předpokladu, že v celém období předcházejícím revoluční situaci nejen uskutečňovala celý soubor aktivit propagandy, získávání nových stoupenců, agitace, organizace, zasahování do dělnických bojů atd., jež jsou pro stranu charakteristické, ale také že je všechny (v různé míře) nepřestává vykonávat i v průběhu revoluční situace. Jedině tak totiž bude schopna reagovat na potřeby organizace a politické přípravy proletariátu, kvůli nimž se zrodila a které ji určují jakožto třídní stranu.
„Za občanské války,“ píše Lenin ve výše citovaném článku o partyzánské válce, „je ideálem proletářské strany bojující strana“. Přesně tak, v době občanské války! Ne v jakékoli době, ne v jakékoli situaci, kterou blouznění nebo vůle určitých lidí označí za situaci občanské války. Strana se stává „bojující stranou“ teprve tehdy, když „už masové hnutí dospělo fakticky k povstání a když v občanské válce nastávají delší či kratší přestávky mezi ‚velkými bitvami‘“; tehdy, kdy strana, aby zabránila rozkladu a demoralizaci hnutí, které vyplývají z jeho hojné živelnosti, jíž tolik chybí směřování, musí prokázat, že je schopna jej vést. Stane-li se pak strana „bojující stranou“, je to proto, že se dlouhou dobu připravovala na nutnost vybavit se „vojenským křídlem“, což je úkol, který nelze aplikovat na jakoukoli situaci a který není realizovatelný v libovolné době. V žádném případě však nelze stranu směšovat s jejím vojenským křídlem, ani ji na něj zužovat. Je-li „bojující stranou“, je to proto, že se již dávno naučila boji a proto, že „za občanské války“ je připravena užívat náležitých prostředků, tj. vojenských, a vést proletariát na této úrovni boje. Nikdy však tyto prostředky nepovažuje za „za jediný nebo dokonce za hlavní prostředek boje“; naopak, „tento prostředek musí být podřízen ostatním a musí být nejen v patřičném souladu s hlavními prostředky boje, ale také zušlechtěn výchovným a organizujícím vlivem socialismu“ (51).
Využívá tedy těchto prostředků tak, že je zasazuje do strategického a taktického plánu, který nikdy nepřipouští, aby se politická strana přetvořila ve více či méně semknutou síť „brigád“ anebo v jakýsi typ „vojska“. Právě naopak, tento plán vyžaduje, aby si politická strana v období občanské války vybudovala vlastní vojenský aparát, který bude přísně podřízen cílům, programu, organizační síti a taktickým rozhodnutím strany. Vyžaduje, aby strana dopředu připravila subjektivní podmínky pro vytvoření tohoto aparátu a nedovolila, aby ji v okamžiku, který nadejde, brzdily nevyhnutelné projevy „dezorganizace“, které přináší přechod k jakémukoli aktu války a „každá nová forma boje, spjatá s novým nebezpečím a s novými oběťmi“. Tyto nevyhnutelné obtíže budou nicméně méně závažné nakolik budou militanti strany připraveni jim co nejlépe čelit a nakolik si strana jako celek vybojuje přízeň a podporu stále širších vrstev třídy v průběhu své činnosti vykonávané s neústupností a soustavností na poli a způsoby, které doposud nejsou a ani nemohou být vojenského rázu.
Tato strana, jejíž „vojenské křídlo“ je pouze nástrojem – a to nástrojem pomocným, technickým a přísně podřízeným – si nedopřává trochu zábavy tím, že si zvolí „život v ilegalitě“ (jak se říká v typicky voluntaristické frazeologii romantického terorismu), byť počítá s tím, že v určitém okamžiku svého života bude nucena v ilegalitě fungovat. Navíc nepodléhá idealistickému omylu, který prezentuje podzemí aktivitu jako jakési samovolné synonymum ozbrojeného boje nebo vojenských operací, byť počítá s tím, že v rozhodující fázi povstání se podzemní činnost stane jedním – ale pouze jedním – z nejdůležitějších způsobů jejího působení. Ba naopak, tehdy nepřestává ilegálními prostředky rozvíjet všechny ty aktivity, které byly charakteristické pro její předešlou „legální“ existenci, obdobně jako se v běžných časech musí věnovat vytváření více či méně pevné skryté sítě, nikoli jako alternativy k viditelné a veřejně propagované síti strany, ale jako jejího nezbytného doplňku, jako jejího systému nepostradatelné obrany.
Strana se zkrátka nedomnívá, že její trvalý úkol, který spočívá v organizování a nasměrování mas, aby je mohla vést, a který bude muset vykonávat i po skončení občanské války a po dobytí moci, lze redukovat na to, co je pouze jednou z jejích fází, fází, která je jistě mimořádně ošemetná, ale proto také tou, kterou je třeba mít nejvíce politicky pod kontrolou a která je z hlediska času nejméně rozsáhlá.
Co může mít organizace, která jedná podle těchto kritérií, společného s „bojující stranou“, kterou propagují teroristé blanquistického typu? Tito povyšují na úroveň strany to, co je pro marxismus pouze jedním z nástrojů strany, nástrojem, od nějž se vyžaduje především politická i organizační kázeň a dodržování instrukcí, protože jen za tohoto předpokladu mu strana bude moci v rozhodující hodině svěřit funkci dočasného velení na určitém území (52).
Pro marxismus není orgán strany mechanickým produktem živelného třídního hnutí (jak si namlouvají všichni spontaneisté), tím méně se může zrodit z hnutí zúženého na projev vojenských komand velmi omezeného rozsahu, jak by si to přáli dnešní brigadisté. Netvoří si svůj program den co den sbíráním všemožných rádoby nových teorií. Nečiní svou organizaci závislou na reálných či imaginárních vyhlídkách dané chvíle. Nepodřizuje svůj taktický plán bezprostřední přitažlivosti daného okamžiku. Její schopnost vést reálné hnutí – které sama nevytváří a o jehož chvíli vzniku nemůže nijak rozhodovat, podobně jako nemůže stanovovat stále rozmanitější formy, skrze něž se budou projevovat jeho rozmanité požadavky – závisí na její schopnosti mu předcházet svou existencí. Závisí na její schopnosti předjímat konečné vyústění i cestu, která k němu vede, fáze, kterými bude muset na této dlouhé trase projít, prostředky, které bude třeba v každé z těchto fází použít, přičemž žádný z nich nevylučuje ostatní, třebaže jeden z nich může zaujímat přední místo.
Strana má tuto schopnost, protože disponuje teorií a programem, které ukazují cestu vpřed na revoluční cestě potud, pokud zosobňují zájmy a cíle, které nikterak odpovídají jedné izolované fázi hnutí, nýbrž které přesahují snahy, jež se mohou zdát důležité jednotlivým příslušníkům třídy, ba dokonce třídě jako celku v určitých okamžicích jejích dějin. Stručně řečeno, strana musí být odrazovým můstkem, aby mohla být rozhodující pákou v procesu osvobození pracující třídy. Na druhé straně vojenský aparát, který je životně důležitým orgánem povstání, ale sám o sobě není ani dostačující, ani nezávislý, může být pouze jedním z vyšších stupňů na vzestupné trajektorii revoluce, nikdy jejím odrazovým můstkem.
Proto Lenin v knize Co je dělat? ukazuje, že zdánlivě protichůdné jevy – ekonomismus a terorismus – jsou dvě strany téže mince, která nese název: poddávání se živelnosti. Proto píše:
„Bylo by obrovskou chybou, kdybychom při budování stranické organizace počítali jenom s výbuchem a pouličním bojem nebo jenom s ‚postupným rozvíjením všedního každodenního boje‘. Musíme vždy konat svou každodenní práci a vždy být připraveni na všechno, protože velmi často bývá téměř nemožné předvídat, kdy budou období výbuchu vystřídána obdobími klidu, a ani tehdy, kdy by to možné bylo, nemohli bychom na základě předvídání přebudovat organizaci, poněvadž v absolutistické zemi se období výbuchů a období klidu střídají úžasně rychle, a mnohdy záleží na jediném nočním nájezdu carských janičářů. Ani samu revoluci si nesmíme představovat jako ojedinělý akt (jak se patrně zdá Naděždinům), nýbrž jako několikeré rychlé střídání slabšího či silnějšího výbuchu a menšího či většího klidu. Hlavní náplní činnosti naší stranické organizace, ohniskem této činnosti musí proto být taková práce, jež je možná a nutná jak v období nejsilnějšího výbuchu, tak v období úplného klidu, totiž politická agitace, jednotná v celém Rusku, osvětlující všechny stránky života a zaměřená na nejširší masy“ (53).
Lenin tedy nepoukazuje na zbraň nebo bombu jako na hlavní nástroj strany, ale na nástroj vzdělávání a politické organizace, který představují stranické noviny, prostředek šíření zásad, programu a taktického plánu, tedy těch naléhavých požadavků, kterým je a musí zůstat podřízen každý jednotlivý prostředek boje. Okolo tohoto prostředku se bude formovat organizační síť, která přesně,
„bude připravena na všechno, od ochrany cti, prestiže a kontinuity strany v okamžiku největšího ‚potlačení‘ revoluce až po přípravu, stanovení data a uskutečnění všelidového ozbrojeného povstání“ (54).
Tedy „úkol vytvořit [v obdobích vysokého společenského napětí] takové organizace, které by byly schopny co nejlépe vést masy jak v těchto velkých bitvách, tak i pokud možno v těchto drobných srážkách“, a když se „třídní boj vyhrocuje až v občanskou válku (…), této občanské války se nejen účastnit, nýbrž mít v ní i vedoucí úlohu“ – tento úkol není svěřen jen tak nějaké organizaci vzešlé jako bezprostřední projev boje nebo vůle k boji, ať už ozbrojené či nikoliv. Lenin ji ukládá revoluční třídní straně (55), fyzickému, nikoli metafyzickému ztělesnění teorie, programu a tradic boje staletého dělnického hnutí.
Jedině v této perspektivě máme právo a povinnost bojovat za „bojující stranu“. Ti, kdo tento pohled nesdílejí, bojují pouze za fantazie vzešlé z jejich vlastního voluntarismu, a tím dezorganizují a dezorientují právě to „masové hnutí“, o kterém tvrdí, že toliko oslavují.
Ve světle Října
Bolševici byli důsledně věrni této celkové vizi, nikoliv omezené či zkratkovité, o úloze strany v proletářské revoluci a při její přípravě. Právě to jim umožnilo nejen dát pokyn k povstání v říjnu 1917, což by bylo samo o sobě nedostačující, ale také ho vést a dovést ho k vítězství.
Od února do října prošla strana všemi fázemi svého vývoje, plnila všechny své úkoly, napnula své síly o svou propagandu, agitaci a úsilí o organizaci proletariátu ve všech směrech. Zdaleka se nespokojila se svým postavení coby menšiny a snažila se je překonat prací uvnitř řad samotné třídy, a to jak „v utajení“, tak „na denním světle“, při pouličních demonstracích i v ekonomických bojích, při odvážných útocích ve chvílích ofenzivy i při obezřetných operacích v době ústupu či bránění se. Pracovala neustále dál, soustředíc svou pozornost nikoli na svá vlastní přání nebo na svou netrpělivost, ale na skutečné tužby a hluboké potřeby mas, a vždy se snažila hnutí pobízet kupředu, i kdyby to znamenalo odvrhnout z vlastních řad všechny „chvostisty“, kteří měli sklon zůstat ve vleku hnutí. To je činnost, která charakterizuje „bojující stranu“, a nikoli její parodie podlévaná omáčkou městského partyzánství. Právě tato činnost strany přinesla ono „vrcholné dílo vojenského umění“, říjnové povstání. Právě díky ní byl Říjen zároveň pohřbením individualistického terorismu a současně vrcholnou oslavou třídního násilí a teroru.
V celé této práci jsme se snažili znovu uvést ony dialektické souvislosti, které jediné nám umožňují opětovně stvrdit revoluční podstatu marxismu tváří v tvář nářkům demokracie a jejích uctívačů uvnitř dělnického hnutí, aniž bychom však polevili ve staleté kritice romantického terorismu. Neznáme lepší způsob, jak ji zakončit, než citací ze stránek, kde Trockij v plném souznění s Leninem ve svých dopisech ústřednímu výboru těsně před samotným Říjnem a také ještě dříve znovu dává konspiraci její náležité místo, a kde ji předkládá proletariátu jako jednu z jeho nepostradatelných zbraní.
Poté, co zdůraznil obrovský rozdíl mezi „záměrným podnikem menšiny“ a „povstáním, vypínající se nad revolucí jako nejvyšší vrchol v horském pásmu jejich událostí“, které „může býti způsobeno právě tak málo z libovůle jako revoluce vůbec“, Trockij píše:
„To, co jsme řekli, však nikterak neznamená, že by se lidové povstání se spiknutím vzájemně vylučovaly vždy. Prvek spiknutí, ať v rozměru tom nebo onom, je skoro vždy složkou povstání. Hromadné povstání, jsouc dějinně podmíněnou etapou revoluce, nikdy nebývá jenom živelné. Třebas propuklo neočekávaně pro většinu vlastních účastníků, je přece oplodňováno těmi idejemi, v nichž povstalci spatřují východisku z tíhy života. Avšak hromadné povstání se může také předvídat a připravit. Může býti organisováno předem. Tehdy je spiknutí podřízeno povstání, slouží mu, usnadňuje jeho postup a urychluje jeho vítězství. Čím vyšší je politická úroveň revolučního hnutí, čím vážnější jeho vedení, tím více místa zaujímá spiknutí v lidovém povstání…
Svrhnout starou moc je jedna věc. Chopiti se moci je věc jiná. Měšťáctvo v revoluci může se chopit moci nikoli proto, že by bylo revoluční, nýbrž proto, že je měsťácké: v jeho rukou jsou majetky, výchova, tisk, síť opěrných míst a soustava institucí. Jinak proletariát: nemajíc sociálních výhod, které by mu vně síly vlastní byly po ruce, může povstání proletářské spoléhat jen na svou početnost, na svou semknutost, na svá jádra a na své vedení.
Tak jako kovář nemůže holou rukou brát rozpálené železo, tak ani proletariát nemůže holýma rukama chápat se moci: třeba mu organisace, přizpůsobené tomuto úkolu. Spojovat hromadné povstání se spiknutím, podřídit spiknutí povstání, organisovat povstání skrze spiknutí, toť onen složitý a odpovědný úsek revoluční politiky, jejž Marx a Engels nazývali ‚uměním povstati‘. Předpokládá obecné správné vedení mas, pružnou orientaci v měnících se okolnostech, promyšlený záměr útoku, opatrnost v technické přípravě a smělost při první ráně…
(…) sociální demokracie (…) nepopírá revoluce vůbec, nepopírá jí jako sociální katastrofy, tak jako nepopírá zemětřesení, sopečných výbuchů, zatmění slunce a morové nákazy. To, co popírá jakožto ‚blanquismus‘, anebo ještě hůře bolševictví, je vědomá příprava k převratu, záměr, spiknutí…
August Blanqui vytkl z pozorování a úvah o neúspěších mnohých povstání, jejichž byl účastníkem anebo svědkem, několik taktických pravidel, jichž třeba dbát, nemá-li povstání vítězit neobyčejně svízelně, ne-li vzít za své. Blanqui žádal, aby se včas ustavily řádné revoluční oddíly, velení nad nimi se soustředilo, aby byly správně zásobovány, barikády postaveny na nejdůležitější místa, vybudovány podle určitého vzoru a hájeny soustavně a ne náhodně. Všechna tato pravidla, plynoucí z vojenských úkolů povstání, musí se ovšem ihned změnit, jakmile se mění sociální okolnosti a vojenská technika; avšak sama o sobě tato pravidla naprosto nejsou ‚blanquismem‘ v tom smysle, v němž se tento pojem blíží německému ‚pučismu‘ anebo revolučnímu dobrodružství.
Povstání je umění a jako každé umění má i ono své zákony. Pravidla Blanquiho byla požadavkem vojensko-revolučního realismu. Omyl Blanquiho nebyl v jeho přímé poučce, nýbrž v jejím zvratu. Z toho, že bezradnost v taktice odsuzovala povstání k porážce, činil Blanqui závěr, že bude-li se dbát pravidel povstalecké taktiky, může již to samo o sobě zajistiti vítězství. Teprve tu se začíná přirozená protiva mezi blanquismem a marxismem. Spiknutí nenahradí povstání. Činná menšina proletariátu, ať je jakkoliv dobře organisována, nemůže uchvátiti moc nezávisle na obecné situaci země: tu je blanquismus odsouzen dějinami. Ale jenom tu. Přímá poučka si uchovává veškerou svou platnost. Aby se proletariát chopil moci, na to nestačí živelné povstání. Třeba náležité organisace, třeba záměru a třeba spiknutí“ (56).
Právě z těchto všech důvodů, které tvoří nedělitelný celek, je zapotřebí revoluční třídní strany, pevně zakořeněné v sovětech, odborech, továrních radách atd., disponující svým vojenským aparátem, avšak nikoli podřízené kterémukoli z těchto orgánů. A Trockij pokračuje těmito slovy, která se shodují se základními postoji našeho proudu:
„V čele ruského proletariátu se příznivou shodou dějinných okolností, a to jak vnitřních, tak i mezinárodních, octla strana politicky neobyčejně ujasněná a revolučně nesmírně zocelená: a jenom takto právě mohla mladá a málo početná třída vykonat dějinný úkol, jehož rozmach byl nesmírný. Dějiny – a to jak dějiny pařížské komuny, tak dějiny německé a rakouské revoluce 1918, tak sovětského Maďarska a Bavorska, revoluce italské roku 1919, německé krise roku 1923, čínské revoluce z let 1925 až 1927 i španělské revoluce roku 1931 – svědčí o tom, že až dosud byl vždy článek stranický nejslabším článkem v řetěze podmínek revolučního vítězství: úkol pro dělnickou třídu ze všech nejnesnadnější jest vytvořit revoluční organisaci, jež by byla na rovni jejích dějinných úkolů. V nejstarších a nejcivilisovanějších zemích jsou v činnosti ohromné síly, které zeslabují a rozkládají revoluční předvoj. Důležitou součástkou takovéto práce je i boj sociální demokracie proti ‚blanquismu‘, jímž se rozumí revoluční podstata marxismu.“
Před komunisty stojí obrovský úkol: bojovat proti silám sociálnědemokratického a dnes především stalinistického ražení a zároveň nedovolit, aby se na nohy znovu postavila ona pomýlená reakce, tj. ideologie popírající centralizující funkci strany.
Z těchto důvodů – zatímco odhalujeme rozporuplnosti „negativní stránky“ teroristického blanquismu a veškerých jeho variant – vyzýváme mladé proletáře, aby s maximální energií bojovali proti falešným iluzím reformistického gradualismu, proti moru oportunismu, a nepropadali přitom neplodnému a bezmocnému snění individualistického terorismu. Vyzýváme je k boji, aby se revoluční obsah marxismu mohl ukázat na denním světle; aby úsek pásma nezbytných podmínek pro revoluci, tj. marxistická politická strana, která se ve vyspělých zemích dosud ukázala být nejslabším článkem, mohla zesílit a projevit se se vší vervou; aby se proletářská revoluce znovu rodila díky sbližování a vzájemné interakci strany s živelným povstáním sil zrozených ze sopečného prostředí ekonomického a společenského života a aby se namísto toho, že bude opět zadušena v zárodku, mohla chopit svého vítězství.
Poznámky:
(1) Viz zejména anglicky „Terrorism and Communism: On the Events in Germany“, v Communist Program, č. 4, 1978. Dostupné z: https://pcint.org/40_pdf/270_Communist_Program/CP_04-w.pdf. Ve francouzštině viz naši brožuru Violence, terrorisme et lutte de classe, která je souborem článků z našeho tisku a letáků distribuovaných stranou; viz také články „L’idéologie des Brigades Rouges“ a „Critique du romantisme terroriste“ v č. 264 a 265 Le Prolétaire, našeho francouzsky psaného listu.
(2) LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 29. Dlouhý citát, který použijeme o něco dále, se nachází na str. 23–24.
(3) Je třeba porozumět přesnému smyslu těchto slov: ani na spiknutí, ani na straně, neboť revoluční situace nevznikají dle vlastní vůle. Autor těchto slov (LENIN, Vladimír Iljič. Marxismus a povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 34, Praha: Svoboda, 1987, str. 273) je také tím, kdo váhajícím soudruhům neúprosně vysvětloval, že jakmile se tyto objektivní podmínky dostaví, je zásah strany nezbytný, aby hnutí nasměrovala a zajistila jeho soudržnou organizaci. Byl to také on, kdo poukázal na nezbytnost speciálního tajného, konspiračního, vojenského orgánu strany pověřeného praktickými úkoly při uplatňování onoho „umění povstání“. Nestačí tedy říci, že marxisté odmítají blanquismus. Odmítají konspirátorské spiklenectví povýšené na absolutní a nad dějinami stojící schéma, avšak sami musí využívat konspirátorských metod. K tomuto bodu se dostaneme později, až se podíváme na Leninovy a Trockého spisy a na dějiny bolševické strany v předvečer rudého Října.
(4) Nemluvě o braní rukojmích, popravách špionů či provokatérů, akcích na osvobození politických vězňů atd. K tomuto bodu se vrátíme později.
(5) LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 29. Touto otázkou se velmi podrobně zabývá práce „Úkoly oddílů revoluční armády“ (1905), v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 361–365.
(6) Křídlo Italské socialistické strany vedené Serratim.
(7) „Mentre si prepara la ‚spedizione pacificatrice‘“, článek zveřejněný v Il Comunista, 31. 7. 1921.
(8) MARX Karel; ENGELS Bedřich. Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů, březen 1850, v Marx Engels Spisy, sv. 7, Praha: SNPL, 1959, str. 278.
(9) Tento „Návrh akčního programu“ byl v plném znění zveřejněn v čísle 67 časopisu Programme Communiste, naší teoretické revue ve francouzštině, pod názvem Projet de programme d’action du P.C. d’Italie, 1922. Výše citovaná pasáž se nachází na str. 57–58. Dostupné z https://pcint.org/40_pdf/04_PC-pdf/PC_067-w.pdf.
(10) Jako obvykle byl celý tento povyk (zejména ze strany Paula Leviho) doprovázen varováním před nebezpečím, že se strana zkompromituje s podproletářskými vrstvami (lumpenproletariátem), a špatně užitými citacemi z Marxe a Engelse. Lenin na podobné protesty reagoval již v roce 1906:
„Partyzánská válka prý snižuje uvědomělý proletariát na úroveň zpustlých pijanů a tuláků. To je pravda. Vyplývá však z toho jedině to, že proletářská strana nemůže nikdy považovat partyzánskou válku za jediný nebo dokonce za hlavní prostředek boje, že tento prostředek musí být podřízen ostatním a musí být nejen v patřičném souladu s hlavními prostředky boje, ale také zušlechtěn výchovným a organizujícím vlivem socialismu. Bez této poslední podmínky totiž všechny, naprosto všechny prostředky boje v buržoazní společnosti přiřazují proletariát k různým neproletářským vrstvám stojícím nad ním či pod ním, a jakmile jsou ponechány napospas živelnému běhu událostí, degenerují, zvrhají se, prostituují.“ (LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 31).
(11) „Partito e azione di classe“, publikováno v Rassegna Comunista, 31. 5. 1921. V anglickém jazyce coby „Party and Class Action“ v naší brožuře Party and Class. Dostupné z: https://pcint.org/40_pdf/18_publication-pdf/EN/Party-and-Class-w.pdf.
(12) Lze namítnout, že v případě individualistického typu terorismu se jedná spíše o strategii než o taktiku. Je však důležité nezapomínat, že Lenin tato slova napsal v období totální imperialistické války a při představě nejen revoluční situace, ale i revoluční strategie založené na přeměně imperialistické války ve válku občanskou. Právě z tohoto hlediska bylo třeba správně definovat taktické úkoly proletářského a komunistického předvoje. Co se týče individuálního či kolektivního teroru, bylo třeba na ně nahlížet z hlediska jejich propojení s akcemi mas proletářů a vykořisťovaných obecně, a nikoli z hlediska „exemplárních činů“.
(13) LENIN, Vladimír Iljič. Projev na sjezdu švýcarské sociálně demokratické strany 4. listopadu 1916, Lenin Sebrané spisy, sv. 30, Praha: Svoboda, 1987, str. 204.
(14) V krátkém Leninově projevu, z něhož jsme citovali výše, mluvil o „pouličních demonstracích“, což je něco, co je již na vyšší úrovni než bezprostřední boje pracující třídy. Již jsme však viděli a dále znovu uvidíme, že zde má na mysli i skromnější a sporadické akce, počínaje stávkovými pikety, které jsou rovněž základní obrannou formou násilí.
V článku „Úkoly levicových zimmerwaldistů ve Švýcarské sociálnědemokratické straně“, napsaném o několik měsíců později, Lenin názorně ukázal, jakou propagandu a agitaci je třeba rozvíjet ve všech oblastech, aby bylo možné přivést masy na pozice revolučního defétismu. Zdůraznil, že je třeba „ve všech vojenských jednotkách [armády] ustavit sociálně demokratické skupiny“; a „vysvětlovat, že z hlediska socialismu je historicky nutné a logické použít zbraně v jediné spravedlivé válce, tj. ve válce proletariátu proti buržoazii za osvobození lidstva od námezdního otroctví“. Když mluvil o nutnosti vést „propagandu proti izolovaným atentátům“, bylo to proto, „aby bylo možné spojit boj revoluční části armády s širokým hnutím proletariátu a vykořisťované části veškerého obyvatelstva“. Nakonec vyzýval intenzivněji propagovat postoje, „v niž se vojákům radí, aby odepřeli poslušnost, bude-li vojsko použito proti stávkujícím, a zároveň vysvětlovat, že se nesmějí omezovat na pasívní odpírání poslušnosti“ (Lenin Sebrané spisy, sv. 30, Praha: Svoboda, 1987, str. 226).
(15) LENIN, Vladimír Iljič. Levičáctví – dětská nemoc komunismu, Lenin Sebrané spisy, sv. 41, Praha: Svoboda, 1988, str. 46–47.
(16) Úkoly ruských sociálních demokratů, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 2, Praha: Svoboda, 1980, str. 441. Pojem „sociální demokrat“ byl v té době samozřejmě synonymem pro „socialista“ nebo „komunista“.
(17) LENIN, pozn. 16, str. 377–378 (zvýrazněno námi).
(18) LENIN, Vladimír Iljič. Čím začít?, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 5, Praha: Svoboda, 1980, str. 24.
(19) LENIN, Vladimír Iljič. Co dělat?, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 91–92, 94.
(20) LENIN, pozn. 19, str. 151 (poslední věta námi zdůrazněna).
(21) LENIN, Vladimír Iljič. Revoluční avanturismus, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 393–394 (střední část námi zvýrazněna).
(22) LENIN, Vladimír Iljič. Od obrany k útoku, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 290–291 (poslední třetina je námi zdůrazněna).
(23) Návrh rezoluce o postoji SDDSR k ozbrojenému povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 10., Praha: Svoboda, 1982, str. 134. Zatímco dnes jsou sociálnědemokratické strany pouze zdegenerovaní reformisté, musíme připomenout, že v Leninově době se pojem sociální demokracie používal k označení marxistické strany.
(24) LENIN, Vladimír Iljič. Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 30.
(25) LENIN, Vladimír Iljič. Máme organizovat revoluci?, v Lenin Sebrané spisy, sv. 9, Praha: Svoboda, 1982, str. 263–272.
(26) LENIN, Vladimír Iljič. Černé sotně a organizace povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 212–216. Aby Lenin nepřikládal pojmu „revoluční“ armáda banální „technický“ význam, upřesňuje v jiné pasáži, že jde:
„o vojenskou sílu, o vojenskou sílu revolučního lidu (a ne lidu vůbec), sestávající 1. z ozbrojeného proletariátu a rolnictva, 2. z organizovaného předvoje zástupců těchto tříd, 3. z vojenských jednotek odhodlaných přejít na stranu lidu. To všechno dohromady právě tvoří revoluční armádu“ (Poslední slovo „Jiskrovské“ taktiky čili volební fraška jako nový podnět k povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 386–387).
(27) LENIN, Vladimír Iljič. Poslední slovo „Jiskrovské“ taktiky čili volební fraška jako nový podnět k povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 11, Praha: Svoboda, 1982, str. 387–389.
(28) LENIN, Vladimír Iljič. Rozpuštění dumy a úkoly proletariátu, v Lenin Sebrané spisy, sv. 13, Praha: Svoboda, 1983, str. 338–343.
(29) LENIN, Vladimír Iljič. Poučení z moskevského povstání, v Lenin Sebrané spisy, sv. 13, Praha: Svoboda, 1983, str. 391–392.
(30) LENIN, Vladimír Iljič. pozn. 29, str. 395. Zdůraznili jsme ty věty, v nichž Lenin vyjadřuje stěžejní aspekt marxistického pohledu na použití násilí a teroru v revolučním boji.
(31) LENIN, Vladimír Iljič. Taktická platforma k sjednocovacímu sjezdu SDDSR, v Lenin Sebrané spisy, sv. 12, Praha: Svoboda, 1983, str. 241–242; text byl původně zveřejněn 20. března 1906; naše zvýraznění.
(32) ENGELS, Bedřich. Dělnické hnutí v Německu, Francii, USA a Rusku, v Marx Engels Spisy, sv. 19, Praha: NPL, 1966, str. 148; Engels B., Výjimečný zákon proti socialistům v Německu. – Situace v Rusku, v Marx Engels Spisy, sv. 19, Praha: NPL, 1966, str. 180.
(33) ENGELS, Bedřich. Engels Věře Ivanovně Zasuličové do Ženevy, 23. dubna 1885, v Marx Engels Spisy, sv. 36, Praha: Svoboda, 1973, str. 363.
(34) MARX, Karel. Odhalení o kolínském procesu proti komunistům, v Marx Engels Spisy, sv. 8, Praha: SNPL, 1960, str. 450.
(35) ENGELS, Bedřich. K dějinám Svazu komunistů, v Marx Engels Spisy, sv. 21, Praha: Svoboda, 1967, str. 253.
(36) MARX, Karel. Vítězství kontrarevoluce ve Vídni, v Marx Engels Spisy, sv. 5, Praha: SNPL, 1959, str. 497; a Marx K., Policejní potlačení „Neue Rheinische Zeitung“, v Marx Engels Spisy, sv. 6, Praha: SNPL, 1959, str. 516.
(37) MARX, Karel; ENGELS, Bedřich. Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů, v Marx Engels Spisy, sv. 7, Praha: SNPL, 1959, str. 276.
(38) ENGELS, Bedřich. Revoluce a kontrarevoluce v Německu, v Marx Engels Spisy, sv. 8, Praha: SNPL, 1960, str. 121; v předvečer říjnové revoluce Lenin tuto stránku z Engelse obšírně citoval.
(39) MARX, Karel. Marx Louisu Watteauouvi do Bruselu (10. listopadu 1861), v Marx Engels Spisy, sv. 30, Praha: Svoboda, 1969, str. 688.
(40) MARX, Karel. Marx Ludwigu Kugelmannovi do Hannoveru (12. dubna 1871), v Marx Engels Spisy, sv. 33, Praha: Svoboda, 1971, str. 246.
(41) MARX, Karel. Občanská válka ve Francii. Adresa Generální rady Mezinárodního dělnického sdružení, v Marx Engels Spisy, sv. 17, Praha: NPL, 1965, str. 392–393.
(42) ENGELS, Bedřich. O autoritě, v Marx Engels Spisy, sv. 18, Praha: NPL, 1966, str. 338.
(43) LENIN, Vladimír Iljič. Anarchismus a socialismus, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 5, Praha: Svoboda, 1981, str. 383.
(44) ENGELS, Bedřich. O sociálních poměrech v Rusku, v Marx Engels Spisy, sv. 18, Praha: NPL, 1966, str. 582.
(45) To samozřejmě nijak neubírá na úkolu sebeobrany, který lze nastolit v jakémkoli období.
(46) PLEKHANOV, Georgi. V., Our Differences, v Selected Philosophical Works, Vol 1, 3rd ed., Moscow: Progress Publishers, 1977, str. 182; překlad vlastní.
(47) TROCKIJ, Lev. Dějiny ruské revoluce 1905–1917, Díl 3. Říjnová revoluce, Praha: Fr. Borový, 1936, str. 615–616. Dodejme, že zde citujeme Trockého jakožto člena bolševické strany, zakladatele Rudé armády a odpůrce Stalinovy kontrarevoluční teorie „socialismu v jedné zemi“. To v žádném případě neznamená, že můžeme obhajovat všechny Trockého postoje nebo že náš proud má něco společného s dnešním trockismem.
(48) LENIN, Vladimír Iljič. Revoluční avanturismus, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 388.
(49) LENIN, pozn. 48, str. 394–395.
(50) LENIN, Vladimír Iljič. Proč musí sociální demokracie vyhlásit rozhodný a nelítostný boj socialistům‑revolucionářům?, v Lenin Sebrané Spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 384.
(51) LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 29.
(52) Říjnový „revoluční vojenský výbor“ byl tedy velkolepým technicko-politickým nástrojem bolševické strany, který dostával příkazy od strany a byl jí odpovědný. Nikoho, a nejméně Trockého, by nikdy nenapadlo povýšit jej na úroveň náhražky strany.
(53) LENIN, Vladimír Iljič. Co dělat?, v Lenin Sebrané spisy, sv. 6, Praha: Svoboda, 1981, str. 189–190.
(54) LENIN, pozn. 53, str. 189–190.
(55) LENIN, Vladimír Iljič. Partyzánská válka, v Lenin Sebrané spisy, sv. 14, Praha: Svoboda, 1983, str. 33.
(56) Tento a následující citát (naše zvýraznění) jsou převzaty z TROCKIJ, Lev. Dějiny ruské revoluce 1905–1917, Díl 3. Říjnová revoluce, Praha: Fr. Borový, 1936, str. 616–619, 624. Je nepochybné, že s převzetím moci se otevírá nová kapitola, kapitola rudého teroru v průběhu občanské války a diktatury. Připomínáme čtenáři, že touto otázkou se Trockij vyčerpávajícím způsobem a s ohromnou dialektickou razancí zabýval ve své knize Terorismus a komunismus (česky viz TROCKÝ, Lev. Terorismus a komunismus, v Základní otázky revoluce, Praha: Komunistické nakladatelství a knihkupectví, 1925).