I.
1. Komunismus je učení o společenských a historických předpokladech pro osvobození proletariátu.
Rozvedení tohoto učení započalo v období prvních proletářských hnutí, které se stavěly proti dopadům buržoazního systému výroby. Jasnějších kontur nabralo v marxistické kritice kapitalistické ekonomiky, v metodě historického materialismu, v teorii třídního boje a v nástinu vývoje, který se odehraje v historickém procesu pádu kapitalistického režimu a proletářské revoluce.
2. Na základech tohoto učení – které nalezlo své první a základní systematické vyjádření roku 1848 v tzv. Komunistickém manifestu – se utváří komunistická strana.
3. Situace, která vznikla buržoazními výrobními vztahy založenými na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a směně, na soukromém přivlastňování produktů kolektivní práce a na volné soutěži všech produktů v rámci soukromého obchodování, se v tomto historickém období stává pro proletariát stále neúnosnější.
4. Těmto ekonomickým vztahům odpovídají politické instituce charakteristické pro kapitalismus: stát založený na demokratickém a parlamentním zastoupení. Ve společnosti rozdělené do tříd je stát organizací moci té třídy, která je ekonomicky nadřazená. Ačkoli je buržoazie ve společnosti menšinou, představuje demokratický stát systém ozbrojené síly organizované za účelem zachování kapitalistických výrobních vztahů.
5. Boj proletariátu proti kapitalistickému vykořisťování nabývá sledu forem, které začínají od násilného ničení strojů, k organizování se podle profese za zlepšení pracovních podmínek, k vytváření továrních rad a k pokusům o převzetí podniků.
Ve všech těchto jednotlivých akcích se proletariát pohybuje ve směru rozhodného revolučního boje proti moci buržoazního státu, který brání v narušení stávajících výrobních vztahů.
6. Tento revoluční boj je konfliktem mezi celou proletářskou třídou a celou buržoazní třídou. Nástrojem tohoto konfliktu je politická třídní strana, komunistická strana, která dosahuje vědomé organizovanosti proletářského předvoje, který si uvědomuje nutnost sjednotit svou činnost v prostoru – tím, že přesahuje zájmy jednotlivých skupin, oborů a národností – a v čase – tím, že konečnému výsledku boje podřizuje dílčí zisky a vítězství, které nezasahují základ struktury buržoazní společnosti.
Proto proletariát sám sebe utváří v třídu bojující za své osvobození jen tehdy, pokud se organizuje v politickou stranu.
7. Cílem činnosti komunistické strany je násilné svržení buržoazního panství, získání politického moci do rukou proletariátu a organizace proletariátu jako vládnoucí třídy.
8. Parlamentní demokracie, v níž jsou zastoupeni občané každé třídy, je formou, kterou nabývá organizace buržoazie jako vládnoucí třídy. Organizace proletariátu ve vládnoucí třídu bude naopak dosaženo prostřednictvím diktatury proletariátu, která je lépe řečeno typem státu, ve kterém o orgánech reprezentace (systému rad pracujících) budou rozhodovat pouze příslušníci pracující třídy (průmyslový proletariát a chudé rolnictvo) a v nichž bude buržoům odepřeno hlasovací právo.
9. Poté co bude zničen starý byrokratický, policejní a vojenský aparát, sjednotí proletářský stát ozbrojené síly pracující třídy do organizace, která bude mít za úkol potlačovat veškeré kontrarevoluční pokusy ze strany vyvlastněné třídy uskutečňovat opatření, která zasahují do buržoazních výrobních vztahů a vlastnictví.
10. Proces přechodu od kapitalistické ekonomiky ke komunistické bude velmi složitý a jeho fáze se budou lišit v závislosti na různých stupních hospodářského rozvoje. Konečným cílem tohoto procesu bude naprosté uskutečnění ovládnutí a řízení výrobních prostředků veškerým sjednoceným lidským společenstvím, spolu s centrálním a racionálním rozložením výrobních sil mezi jednotlivými odvětvími výroby a nakonec centrální správa rozdělování produktů výroby prováděná samotným lidským společenstvím.
11. Jakmile kapitalistické ekonomické vztahy budou zcela odstraněny, bude zrušení tříd dokonanou skutečností a stát jakožto politický aparát moci bude postupně nahrazován racionální, kolektivní správou hospodářské a společenské činnosti.
12. Proces transformace produktivních vztahů bude doprovázen širokou škálou společenských opatření vyplývajících ze zásady, že je to samotné lidské společenství, které se ujímá fyzické a duševní existence všech svých členů. Tímto způsobem budou postupně eliminovány všechny vrozené charakteristiky, které proletariát zdědil z kapitalistického světa. Slovy samotného Manifestu nastoupí na místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady sdružení, ve kterém je svobodný rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech.
13. Předpoklady pro vítězství proletářské moci bojující za uskutečňování komunismu nenacházíme ani tak v racionálním použití znalostí v technických úkolech, jako spíše v tom, že politická odpovědnost a kontrola státního aparátu je svěřena do rukou těm lidem, kteří postaví obecný zájem a konečné vítězství komunismu před dílčí a omezené zájmy skupin.
Právě proto, že komunistická strana je organizací těch proletářů, kteří dosáhli tohoto třídního vědomí, bude cílem strany, skrze svou propagandu, vyhrát místa volených zástupců pro své členy v rámci společenské organizace. Diktatura proletariátu bude proto diktaturou komunistické strany a ta bude stranou vládnutí a to ve smyslu zcela protichůdném k tomu starých oligarchií. Tak dalece protichůdné v tom, že komunisté vezmou na sebe úkoly, jež budou vyžadovat maximum obětování se a odříkání, a vezmou na své bedra nejtěžší břemeno revoluční práce čekající na proletariát právě, když v porodních bolestech bude přicházet nový svět ke svému zrodu.
II.
1. Kritika, kterou komunisté soustavně rozvíjejí na základě základních metod marxismu, a propagace závěrů, ke kterým tím dochází, mají za cíl vymýtit vlivy ideologických systémů jiných tříd a jiných stran, které působí na proletariát.
2. V prvé řadě komunismus zcela odmítá idealistické představy, které považují skutečnosti myšlení za základ, a ne za důsledek skutečných vztahů lidského života a jejich vývoje. Všechny náboženské a filosofické formulace v tomto duchu musí být považovány za ideologický balast tříd, jejichž nadvláda – která předcházela buržoazní epoše – spočívala na církevní, aristokratické nebo dynastické organizaci, která svou autoritu přijímala pouze z předstírané nadlidské výsady na své privilegované postavení.
Jedním z příznaků úpadku moderní buržoazie je skutečnost, že tyto staré ideologie, které buržoazie sama zničila, se v průběhu jejího panství znovu objevují v nových formách.
Komunismus založený na idealistických základech by byl nepřijatelnou absurditou.
3. A ve své charakterističtější podobě je komunismus kritickou porážkou konceptů liberalismu a buržoazní demokracie ze strany marxistické kritiky. Právní prosazování svobody myšlení a politické rovnosti občanů a myšlenka, že instituce založené na právech většiny a na mechanismu všeobecného volebního zastoupení jsou dostatečným základem pro postupný a neomezený pokrok lidské společnosti, jsou ideologiemi, které odpovídají režimu soukromé ekonomiky a volné soutěže a zájmům kapitalistické třídy.
4. Jedna z iluzí buržoazní demokracie je přesvědčení, že životní podmínky mas mohou být zlepšovány zvýšením jejich vzdělanosti a odborné přípravy, které poskytují vládnoucí třídy a jejich instituce. Ve skutečnosti je to naopak: zvýšení intelektuální úrovně obrovských mas vyžaduje jako předpoklad vyšší úroveň materiálního života, tedy něco, co je neslučitelné s buržoazním režimem. Kromě toho se buržoazie prostřednictvím svých škol snaží šířit právě ty ideologie, které masám znemožňují pochopit, že současné instituce jako takové jsou samotnou překážkou jejich osvobození.
5. Další základní princip buržoazní demokracie spočívá na podstatě státní příslušnosti. Utváření států na národnostním základě odpovídá třídním potřebám buržoazie v době, kdy sama ustanovuje svou vlastní nadvládu. V tom smyslu, že tak může využívat národních a vlasteneckých ideologií (které odpovídají určitým zájmům společným v počátečních obdobích kapitalismu lidem stejné rasy, jazyka a zvyků) a využívat je k oddalování a zmírňování konfliktu mezi kapitalistickým státem a proletářskými masami.
Myšlenka nacionalistických hnutí národnostních menšin usilujících o připojení ke státu, k němuž se hlásí, tak v zásadě pochází z buržoazních zájmů.
Samotná buržoazie neváhá pošlapat principy národnostní příslušnosti, jakmile ji vývoj kapitalismu dožene k často násilnému dobývání zahraničních trhů, a tudíž k plynoucímu konfliktu ohledně těchto trhů mezi významnými státy. Komunismus překračuje podstatu národnostní příslušnosti v tom, že jasně ukazuje, že masy vykořeněných dělníků se ocitají ve vztahu k zaměstnavatelům ve stejně složité situaci bez ohledu na národnost jak dělníků, tak buržoazie. Jednak v tom, že proklamuje, že typem politické organizace, kterou proletariát vytvoří tím, že se ujme moci, bude mezinárodní sdružení.
Proto je z pohledu komunistické kritiky první světová válka produktem kapitalistického imperialismu. Tato kritika vyvrací nejrůznější interpretace, které zastávají stanoviska z pozice jednoho či druhého buržoazního státu, a které se snaží vylíčit tuto válku jako obranu národnostních práv některých národů nebo jako boj demokraticky vyspělejších států proti těm, které byly organizovány na základě před-buržoazní formy nebo konečně jako údajné nutnosti vlastní obrany proti nepřátelské agresi.
6. Komunismus je také v opozici vůči koncepcím buržoazního pacifismu a iluzím amerického prezidenta Wilsona o možnosti světového sdružení států, které by bylo založené na odzbrojení a řízení sporů na podkladě otevřené mezinárodní diplomacie a které by mělo jako svůj nezbytný předpoklad vysněný plán rozparcelování území do státních celků podle národnostního určení. Válka a národnostní otázky pro komunisty budou rozřešeny pouze v případě, že kapitalistický režim bude nahrazen mezinárodní komunistickou republikou.
7. V třetí oblasti se komunismus prezentuje jako překročení myšlenkových soustav utopického socialismu. Ty usilovaly o vymýcení špatností společenského uspořádání tím, že hodlaly nového uspořádání dosáhnout zavedením již hotových projektů, jejichž možnosti realizace nebyly uvedeny v soulad se skutečným vývojem dějin.
8. To, že proletariát rozvíjí svůj vlastní výklad fungování společnosti a historie, aby tak nasměroval svou akci proti společenským vztahům kapitalistického světa, vede neustále ke vzniku mnoha škol a proudů ovlivněných větší či menší měrou samotnou nezralostí podmínek boje a nejrůznějšími buržoazními předsudky. Z toho všeho pramení omyly a komplikace v jednání proletariátu. Avšak je to s ohledem na tento materiál zkušeností, díky kterému se komunistickému hnutí daří definovat se stále větší jasností ústřední rysy své doktríny a své taktiky, kterými se jasně odlišuje od všech ostatních proudů působících v rámci samotného proletariátu a se kterými otevřeně bojuje.
9. Zakládání výrobních družstev, kde kapitál náleží pracujícím, kteří v nich pracují, nemůže být cestou k poražení kapitalistického systému. Je tomu tak proto, že získávání surovin a distribuce výrobků se uskutečňuje v souladu se zákonitostmi soukromého hospodářství, a v důsledku toho se zákonitostmi plusových cílů účetnictví podniků, a proto konec konců soukromý kapitál vykonává kontrolu nad kolektivním kapitálem samotného družstva.
10. Komunisté nemohou jinak než považovat profesní organizace nebo cechovní organizace za nedostatečné pro boj za proletářskou revoluci nebo jako za základ budoucích orgánů komunistické ekonomiky.
Organizace třídy prostřednictvím dělnických sdružení slouží k neutralizaci konkurence mezi pracujícími stejného sektoru a brání, aby mzdy nepadaly na nejnižší úroveň. To nicméně nemůže vést k odstranění kapitalistického zisku a ještě méně ke sjednocení pracujících ze všech odvětví proti nadvládě buržoazní moci. Dále, prostý převod vlastnictví podniků z rukou soukromého zaměstnavatele do rukou dělnického sdružení nemůže dosáhnout základních hospodářských rysů komunismu. Ten vyžaduje přenést vlastnictví na veškerý proletariát jako celek, jelikož je to jediný způsob, jak eliminovat typické rysy soukromého hospodářství na rovině přivlastňování a distribuce produktů.
Komunisté považují dělnická sdružení za dějiště počátečních proletářských zkušeností, skrze které je umožněno pracujícím posunout se dále směrem ke koncepci a praxi politického boje, který má jako svůj orgán třídní stranu.
11. Obecně platí, že je mylné domnívat se, že revoluce je otázka forem organizací, ve kterých se proletáři seskupují s ohledem na své postavení a zájmy v rámci kapitalistického systému výroby.
Nejedná se tedy o změnu struktury ekonomických organizací, které by poté mohly dát proletariátu účinný nástroj pro své osvobození.
Tovární svazy pracujících a závodní rady se objevují jako orgány k obraně zájmů proletářů různých podniků v okamžiku, kdy se začíná objevovat možnost, že by neomezená vláda kapitalistů v řízení podniků mohla být omezena.
Avšak dosažení práva na větší či menší míru správy (kontroly) výroby těmito organizacemi není v rozporu s kapitalistickým systémem, a dokonce by mohla být kapitalistickým systémem použita jako prostředek k zachování své nadvlády.
Ani převod řízení tovární výroby na závodní rady by neznamenal (o nic více než v případě odborů) předzvěst komunistického systému. Podle skutečného komunistického pojetí bude dělnické správy nad výrobou dosaženo až po svržení buržoazní moci a bude se jednat o správu nad provozem každého podniku, který bude vykonávat celý proletariát sjednocený skrze stát dělnických rad. Komunistické řízení výroby bude znamenat, vést každou pobočku a každou výrobní jednotku racionálními výrobními orgány, které budou představovat zájmy všech pracujících, jejichž společné dílo je budování komunismu.
12. Kapitalistické výrobní vztahy nelze měnit zásahem orgánů buržoazní moci.
Proto převod soukromých podniků na stát nebo na místní samosprávu neodpovídá ani v nejmenším komunistické koncepci. Takový převod je vždy doprovázen vyplacením kapitálové hodnoty podniku bývalým majitelům, kteří tak vůbec neztrácejí své právo vykořisťovat. Samotné podniky i nadále fungují jako soukromé podniky uvnitř rámce kapitalistické ekonomiky a často se stávají praktickými nástroji v akci za zachování existence a obrany třídy, která ujařmila buržoazní stát.
13. Představa, že kapitalistické vykořisťování proletariátu může být postupně snižováno a poté odstraněno legislativní a reformní akcí současných politických institucí, ať už tím, že ji vyvolají zástupci proletářské strany uvnitř těchto institucí, nebo dokonce masovou agitací, vede pouze ke spoluúčasti na obraně privilegií buržoazie. Buržoazie bude příležitostně předstírat, že přenechá minimální část svých výsad, aby se tak pokusila utišit hněv mas a odvrátit jejich revoluční pokusy vůči základům kapitalistického režimu.
14. Dobytí politické moci proletariátem, i když je takový cíl považován za konečný a naprostý záměr jeho činnosti, nemůže být dosaženo tím, že dosáhne většiny v buržoazních volitelných orgánech.
Buržoazie si skrze výkonné orgány státu, které jsou jejími přímými hybnými silami, velmi snadno zajišťuje uvnitř volitelných orgánů většinu pro své delegáty nebo pro ty elementy, které jsou pod jejím vlivem nebo které jsou vtaženy do její hry tím, že chtějí jednotlivě nebo kolektivně vyhrát volitelné posty. Navíc účast v těchto institucích vyžaduje souhlas s dodržováním právních a politických základů buržoazní ústavy. Tento souhlas je pouze formální, přesto však dostačuje k tomu, aby se buržoazie vymanila ze sebemenších nepříjemností při obvinění z formální protiprávnosti právě v okamžicích, kdy se bude logicky uchylovat ke svým reálným prostředkům ozbrojené obrany, spíše než aby se vzdala moci a umožnila proletariátu rozbít svou byrokratickou a vojenskou mašinérii nadvlády.
15. Hlásit se k nutnosti povstaleckého boje o převzetí moci, a současně navrhovat, aby proletariát uplatňoval svou moc tak, že připustí zastoupení buržoazie v nových politických organizacích (volitelných shromážděních nebo jejich propojení se systémem dělnických rad), je nepřijatelný program a odporuje ústřednímu komunistickému požadavku – diktatuře proletariátu. Proces vyvlastnění buržoazie by byl okamžitě ohrožen, pokud by si tato třída udržela prostředky, kterými by mohla nějakým způsobem ovlivňovat formování zastupujících orgánů proletářského státu, který ji v témže momentě vyvlastňuje. Umožnilo by to buržoazii využívat vliv, který si nevyhnutelně udrží díky svým zkušenostem a své intelektuální a technické přípravě, aby mohla v rámci kontrarevoluce rozehrát svou politickou činnost směřující k znovunastolení své moci. Stejnými následky by skončilo, pokud by bylo dovoleno přežít sebemenším demokratickým apriori zásadám o rovnosti zacházení, které by údajně měly být poskytnuty buržoazii ze strany proletářské moci v takových otázkách, jako je svoboda sdružování, propagandy a tisku.
16. Program, ve kterém je návrh na takový orgán politické reprezentace, který je založen na delegátech různých oborů a profesí ze všech společenských tříd, není ani ve formální podobě cestou k systému dělnických rad. Ten je totiž charakterizován vyloučením buržoazie z volebních práv a tím, že jeho ústřední organismus není ustanoven na základě odvětví, ale na územní části. Uvážíme-li na počátku zmíněnou formu zastoupení, tak se jedná spíše o podřadnější stupeň reprezentace současné parlamentní demokracie.
17. Anarchismus je hluboce protichůdný k myšlenkám komunismu. Směřuje k okamžité instalaci společnosti bez státu a politického systému a obhajuje ve vztahu k hospodářství budoucnosti autonomní fungování výrobních jednotek, odmítá jakoukoli koncepci centrální organizace a regulaci lidské činnosti ve výrobě a distribuci. Takové pojetí se blíží pojetí buržoazní soukromé ekonomiky a zůstává mu cizí základní podstata komunismu. Kromě toho okamžité odstranění státu jako mašinérie politické vlády se může rovnat selhání klást odpor kontrarevoluci. Pokud tedy jeden nepředpokládá, že třídy budou okamžitě zrušeny, to jest, že dojde k takzvanému revolučnímu vyvlastnění současně s povstáním proti buržoazní moci.
Pro takovou představu neexistuje sebemenší možnost, vezmeme-li v potaz složitost proletářských úkolů v nahrazení současného hospodářství tím komunistickým a nutnost, že tento proces bude v režii centrálního organismu, který zastoupí obecný zájem proletariátu a který podřídí tomuto zájmu veškeré místní a partikulární zájmy, které jednají v rámci kapitalismu jako základní konzervativní síly.
III.
1. V kontextu komunistické doktríny a ekonomického determinismu se nenahlíží na komunisty jako na pasivní diváky dějinného osudu, ale naopak jako na neúnavné bojovníky. Nicméně boj a akce by byly neúčinné, pokud by byly odtržené od východisek marxismu a od zkušeností nahlížených pohledem komunistické kritiky.
2. Revoluční činnost komunistů je založena na organizovanosti ve stranu těch proletářů, kteří spojili uvědomění komunistických principů s rozhodnutím věnovat veškerou svou energii záležitostem revoluce. Strana, organizovaná na mezinárodní úrovni, funguje na základě disciplíny k rozhodnutím většiny ve straně k rozhodnutím ústředních orgánů, které tato většina zvolila, aby vedly hnutí.
3. Propaganda a snaha získat na svou stranu další stoupence – skrze kterou strana přijímá nové členy pouze na základě nejpevnějších záruk – jsou základní činnosti strany. Ačkoli strana staví úspěch svých kroků na propagaci svých zásad a konečných cílů, a ačkoli bojuje v zájmu obrovské většiny společnosti, neusiluje komunistické hnutí o souhlas majority společnosti jako o nezbytný předpoklad pro své akce. Kritérium, které určuje příležitost pro zahájení revoluční akce, je objektivní zhodnocení vlastních sil a sil našich nepřátel. Bere přitom v úvahu celý souhrn faktorů, kde početní prvek není faktorem jediným, a ani tím nejdůležitějším.
4. Komunistická strana interně vyvíjí intenzivní studijní činnost a politickou kritiku úzce spojenou s potřebnými činnostmi a historickými zkušenostmi a usiluje o organizaci této činnosti na mezinárodní úrovni. Vně strany pracuje za všech okolností a všemi prostředky, které má k dispozici, na rozšiřování poznatků ze své vlastní kritické zkušenosti a na dokazování nesprávnosti učení svých odpůrců a jejich stran. V prvé řadě strana provádí svou činnost a propagandu mezi proletářskými masami a věnuje se tomu, aby je polarizovala kolem sebe. Zejména pak v těch dobách, kdy jsou masy uvedeny do pohybu podmínkami, které na ně kapitalismus uvalil, a hlavně uvnitř organizací vytvořených proletáři k hájení svých bezprostředních zájmů.
5. Z toho důvodu komunisté pronikají do proletářských družstev, sdružení pracujících, továrních rad a tvoří uvnitř nich skupiny komunistických dělníků. Ty se snaží získat většinu a vůdčí funkce, aby tak masy proletářů mobilizované těmito sdruženími podřídily své akce nejvyšším politickým a revolučním záměrům boje za komunismus.
6. Na druhou stranu komunistická strana nadále existuje mimo všechny instituce a sdružení, kterých se společně účastní buržoové a pracující nebo, ještě hůře, které jsou vedené a prosazované zástupci buržoazie (spolky vzájemné pomoci, charity, kulturní vzdělávání, lidové vysoké školy, lóže Svobodných zednářů, atd.). Strana bojuje proti působení a vlivu těchto institucí a sdružení a snaží se od nich proletáře odvracet.
7. Účast ve volbách do zastupitelských orgánů buržoazní demokracie a účast na parlamentní činnosti, přestože vždy takové jednání představuje kontinuální nebezpečí pro politickou deviaci, může být využita pro propagandistické účely a ke vzdělávání hnutí v období, kdy ještě neexistuje možnost svrhnout buržoazní moc a kdy se v důsledku toho úkol strany omezuje na kritiku a odporování převládající buržoazní dominanci. V současné době, která začala koncem první světové války, prvními komunistickými revolucemi a vytvořením Třetí internacionály, stanovují komunisté jako bezprostřední cíl politické akce proletariátu v každé zemi revoluční dobytí moci, kterému musí být věnována veškerá energie a veškeré přípravné práce strany.
V této době je nepřípustné účastnit se těchto zastupitelských orgánů, které fungují jako mocný obranný nástroj buržoazie a které jsou dokonce navržené tak, aby fungovaly i v řadách proletariátu. Je to právě opozicí vůči těmto orgánům, jejich uspořádání, a tak i jejich funkci, čím komunisté vyzývají k systému dělnických rad a diktatuře proletariátu.
Vzhledem k velké důležitosti, kterou prakticky předpokládá volební aktivita, není možné tuto činnost sladit s tvrzení, že není prostředkem k dosažení hlavního cíle činnosti strany, kterým je dobytí moci. A stejně tak není možné zabránit tomu, aby tato volební aktivita nepohltila veškerou činnost hnutí a neodklonila ho od revolučních příprav.
8. Volební vítězství v místních vládních orgánech s sebou nese stejné problémy jako parlamentarismus, a to ještě ve větší míře. Jako prostředek akce proti buržoazní moci ho nelze přijmout ze dvou důvodů:
-
zaprvé, tyto místní orgány nemají žádnou skutečnou moc, ale jsou podrobeny státní mašinérii, a
-
i když prosazování zásady místní samosprávy dnes může vyvolat nepříjemnosti pro vládnoucí buržoazii, takovýto postup by mohl v důsledku poskytnout buržoazii opěrný bod pro její akce v boji proti zřízení proletářské moci. Takový postup je také v rozporu s komunistickou zásadou centralizované činnosti.
9. V revolučním období se všechny snahy komunistů soustředí na to, aby přispěly k možnostem, že akce mas dosáhnou maximální intenzity a účinnosti. Komunisté kombinují propagandu a revoluční přípravu s organizováním velkých a častých proletářských demonstrací, především ve velkých centrech, a snaží se použít ekonomických hnutí, aby tak bylo možné zorganizovat demonstrace mající politický charakter, skrze který proletariát potvrdí a posílí svou vůli svrhnout buržoazní moc.
10. Komunistická strana provádí svou propagandu v řadách buržoazní armády. Komunistický antimilitarismus není založen na sterilním humanismu. Namísto toho je jeho cílem přesvědčit proletáře, že je buržoazie vyzbrojuje, aby bránili její zájmy a aby využila jejich síly proti cíli proletariátu.
11. Komunistická strana se zaměřuje na to, aby působila jako obecný vojenský poradní sbor proletariátu v době revoluční války. Proto se připravuje a organizuje svou vlastní síť zpravodajské činnosti a komunikace. Především pak podporuje a organizuje ozbrojování proletariátu.
12. Komunistická strana dochází k závěru, že nejsou možné žádné dohody či spojenectví s jinými politickými hnutími, které sice se stranou sdílí konkrétní bezprostřední cíl, ale rozcházejí se ve svých programových otázkách ohledně dalších akcí. Strana musí rovněž odmítnout aliance – jinak známé pod pojmem jednotné fronty – se všemi tendencemi pracující třídy, které přijímají povstaleckou akci proti buržoazii, ale názorově se rozcházejí s komunistickým programem ohledně vývoje následných kroků.
Komunisté nemají důvod považovat růst sil, které směřují ke svržení buržoazní moci, za příznivý stav, jestliže jsou síly, které pracují na ustavení proletářské moci na základě komunistických instrukcí, stále nedostatečné. Neboť pouze ony mohou zajistit úspěch proletářské moci.
13. Sověty nebo rady dělníků, rolníků a vojáků, tvoří orgány proletářské moci a mohou uplatnit svou skutečnou funkci pouze po svržení buržoazního panství.
Sověty nejsou samy o sobě orgány revolučního boje. Stanou se revolučními, až když v nich komunistická strana získá většinu.
Dělnické rady mohou vzniknout i před revolucí, v době akutní krize, během které je státní moc vážně ohrožena.
Během revoluční situace může být pro stranu nezbytné, aby převzala iniciativu ve vytváření sovětů. Avšak taková iniciativa se nemůže stát prostředkem, jak takovou situaci samotnou přivodit. Pokud je moc buržoazie posílena, přetrvání rad může pro revoluční boj představovat vážné nebezpečí – nebezpečí navození smíru a propojení proletářských orgánů s orgány buržoazní demokracie.
14. To, co odlišuje komunisty, není, že v každé situaci a v každém období třídního boje volají po okamžité mobilizaci všech proletářských sil směřujících k všeobecnému povstání. To, co je odlišuje, je, že jasně prohlašují, že fáze povstání je nevyhnutelným výsledkem boje, a že připravují proletariát na to, aby této fázi čelil za podmínek příznivých pro úspěch a další rozvoj revoluce.
V závislosti na situaci – kterou může strana zhodnotit lépe než zbytek proletariátu – se proto strana sama může ocitnout v situaci, kdy bude konfrontována s nutností jednat, aby buď urychlila, nebo oddálila okamžik rozhodující bitvy. V každém případě je specifickou úlohou strany bojovat jak proti těm, kteří si přejí uspíšit revoluční akci za každou cenu, což by mohlo vést proletariát nejkratší cestou do záhuby, tak proti oportunistům, kteří zneužívají každé příležitosti, v nichž je rozhodující akce nežádoucí, aby definitivně zabránili revolučnímu hnutí tím, že odkloní jednání mas směrem k jiným cílům. Komunistická strana naopak musí vést jednání mas vždy směrem k efektivnější přípravě na finální a nevyhnutelný ozbrojený boj proti obranným silám buržoazního panství.