Tragédie německého proletariátu v období po I. světové válce Mezinárodní komunistická strana (PCInt)

PDF v priprave

V několika reportech z předešlých všeobecných setkání strany, ze kterých nebylo bohužel možné zveřejnit ucelený report, jsme se snažili znovu přikročit k dramatickému historickému cyklu, ve kterém německá sociální demokracie – ne jako „německá“ sociální demokracie, ale jako část mezinárodní sociální demokracie – sehrála v zemi, která tehdy stála v centru třídního boje v Evropě, roli „vraha revolučního proletariátu“: její většinové křídlo hrálo kata, „nezávislé“ křídlo pak katova pomocníka. Roli o to více hanebnou, protože byla mnohem pokrytečtější a zahalovala se do údajné marxistické „ortodoxie“.

Tento report jsme nevypracovali z „historiografické“ mánie, nýbrž abychom ze samotných událostí čerpali rozhodné potvrzení stálosti tezí Komunistické levice, která ve vedení Komunistické strany Itálie (Partito Comunista d’Italia, PCd’I) i uvnitř Internacionály vždy bojovala proti fetišismu „dělnické jednoty“ a ještě více proti iluzorním taktickým manévrům, o kterých se myslelo, že by se jimi daly pro komunistickou věc získat početnější síly než ty, kterým vytvořená situace na konci prvního světového masakru umožnila přesunout se na terén, velkolepě připravený Rudým říjnem, příprav revolučního dobytí moci a uskutečnění proletářské diktatury stranou vedoucí po dlouhé a útrpné cestě občanské války, teroru a despotických zásahů do ekonomiky k socialistické společnosti. Tyto teze, jak jsme často připomínali, našly své nejjasnější vyjádření v článku z února 1921 s názvem La funzione della socialdemocrazia, jehož ústřední myšlenka je vystižena v této pasáži:

„Sociální demokracie má specifickou funkci v tom smyslu, že v západních zemích pravděpodobně nastane doba, kdy sociální demokratické strany půjdou do vlády – samy, nebo s buržoazními stranami. Avšak tam, kde proletariát nebude mít sílu se tomu vyhnout, tam takovéto mezidobí nebude představovat pozitivní podmínku, podmínku nezbytnou pro vznik revolučních forem a institucí, nebude to užitečná příprava na proletářský útok. Bude to naopak záměrná snaha buržoazie zbavit dělnickou třídu její síly k tomuto útoku, přesměrovat jej a v případě, že by dělnická třída zůstala dostatečně energická na to, aby se vzbouřila proti legitimní, humanistické, dobré sociálně­‑demokratické vládě, nemilosrdně ji rozdrtit údery reakce“.1

Článek vyzýval italský proletariát, aby pojal jakoukoli zkušenost se sociálně­‑demokratickou vládou – bez ohledu na to, jde­‑li o „čistě“ reformistickou vládu nebo koalici mezi reformisty a jinými stranami, otevřeně a ústavně buržoazními (jak tomu bylo několikrát v Německu v letech 1919-1922) – „jako vyhlášení války, a ne jako příslib příměří v třídním boji, který by inicioval pokus na mírové řešení otázek revoluce“.2 Článek končil tímto varováním nejen pro italské proletáře, ale pro proletáře celého světa:

„Proto říkáme, že revoluční taktika musí být založena nejen na národních, ale i na mezinárodních zkušenostech a že (…) mučednictví proletářů v Maďarsku, Finsku a dalších zemích by mělo stačit k tomu, aby se západní proletariát poučil, aniž by proléval svou krev, jaká je skutečná funkce sociální demokracie v dějinách. Sociální demokracie zcela nevyhnutelně bude pokračovat tuto svou cestu až do konce, komunisté si ale musí předsevzít zastavit ji co nejdříve, než se jí podaří zabodnout dýku zrady do zad proletariátu.3

Právě v tomto duchu jsme chtěli připomenout, s pomocí podpůrných dokumentů (a to dokumentů zkropených krví), roli sociální demokracie v Německu během tohoto klíčového období. Snažíme se oslovit především mladé aktivisty, které od těchto rozhodujících „zkušeností“ dělí dlouhá léta. Byla to sociální demokracie, kdo vtáhl hrdinský proletariát střední Evropy vstříc světovému masakru.

A jakmile byla po válce ustavena takzvaná „Republika rad“ s vládou většinových sociálních demokratů a nezávislých socialistů, byla to tato sociální demokracie, kdo sťal – během těchto hrůzných měsíců, kdy Scheidemann a Noske vypustili „svobodné sbory (Freikorps)“ jako nejzlověstnější reakci proti „spartakovským kriminálníkům“ – hlavy předvoji proletariátu, zbavil jej jeho nejbojovnějších militantů, zasel do jeho řad zmatek a paniku. A byla to sociální demokracie, kdo na „spálené zemi“ Berlína a Mnichova, Hamburku a Drážďan, Essenu a Brém dal základ vládě buržoazní demokracie v její operetní verzi – Výmarské republice. A přesto by ke slávě německého proletariátu měl být řečeno, že se v těch dlouhých měsících a letech prudkých bojů sociální demokracii nikdy nepodařilo zabránit tomu, aby nenáviděné strašidlo komunistické revoluce pokaždé zvedlo hlavu a ze svých ran, jak se zdá, čerpalo nové síly.

Historie této „dějinné funkce sociální demokracie“ je vyryta do událostí těchto tragických let ohněm a žádný revoluční militant si nemůže dovolit je ignorovat a vyhýbat se jejich strašlivým lekcím. Právě ve střední Evropě v období po první světové válce našly „lekce října“ své největší potvrzení, i když toto potvrzení zůstalo bohužel čistě objektivní, místo aby se stalo nedílnou součástí vědomí strany a stalo se jejím kompasem na této „křížové cestě poseté strašnými oběťmi“ (použijeme­‑li výraz Rosy Luxemburgové)4, kterou ji dějiny určily projít na cestě k vítězství, které se zdálo evidentně blízko, ale které bylo naopak strašlivě daleko.

Nicméně připomenout si tuto historickou bilanci, definitivní bilanci pro všechny proletáře kterékoli země, je stále jen polovinou úkolu, který nám připadl a který považujeme za nezbytný k tomu, aby se znovu zrodila jediná světová strana proletariátu. Ještě důležitější je, aby od počátku měla teoretické a praktické zbraně, které jsou nepostradatelné pro boj, který bude muset vybojovat a který své epicentrum bude možná opět mít ve střední Evropě, zejména Německu. Rovněž se musíme podívat na druhou stranu mince, tu, do které nejsou vytlačené sviňské ksichty Noskeho a Scheidemanna, ale hrdinské podobizny Liebknechta a Luxemburgové, abychom pochopili, co byl další aspekt poválečné proletářské tragédie v Německu – chceme mluvit o otřesném prodlení, nikoli proletariátu, ale jeho politického vedení tváří v tvář dozrávajícím materiálním a objektivním podmínkám německé revoluce, v níž bolševici očekávali spásu říjnové revoluce a která naopak skončila strašlivým krveprolitím, které za sebou dokonce nenechalo ani nit pevné tradice, kterou by následující generace mohly následovat. Proto musíme – a je to nekonečně bolestivý a těžký úkol – *provést* hodnocení, nikoli aby bylo odloženo do archivů, ale aby se udrželo v živé a hmatatelné paměti pro současné a budoucí revoluční generace, nerozhodnosti, zmatku, doložené nezralosti, které bohužel charakterizovaly všechny politické síly, které se koncem prosince 1918 a začátkem ledna 1919 shromáždily v Komunistické straně Německa (Liga spartakovců). Právě tato nezralost dovolila kontrarevoluci vedené sociálními demokraty, aby se utrhla ze řetězů dlouho předtím, než komunisté mohli revoluci, řekněme, ne že „provést“, ale „připravovat“ a „vést“ ji, a aby reakce zabránila této revoluci včas, aby ještě v zárodku potlačila velké úsilí dělnické třídy schopné bojovat v ulicích po dlouhé tři měsíce a aby ukončila „šílenství“ oněch „výtržníků Karla a Rosy“ – jak řekl „učenec“ Kautský za svého profesorského pokyvování hlavou – a miliónů anonymních proletářů, kteří se v nich instinktivně poznali.

Neudála se žádná „německá revoluce“ – jak je až příliš často nazývána a kteréžto označení historici, aniž by dokázali jít pod povrch věcí, opakují – ale krvavá preventivní kontrarevoluce.

Tato preventivní kontrarevoluce, která v očích vládnoucí třídy byla plně ospravedlněna bouřlivými agitacemi dělníků v montérkách či uniformách, byla rozpoutána rychlostí, která byla o to víc ohromující, protože nepřítel proletariátu měl sice rozpačitý, zato strašlivě správný pocit, že tato ozbrojená armáda dělníků nemá žádné politické vedení – nebo má alespoň takové, které se bezbranně vystavuje úderům nepřítele. Rozhodně by bylo antimarxistické vysvětlovat tragédii takového rozsahu čistě „subjektivními“ příčinami. Bylo by to navíc i nedůstojné tváří v tvář kolektivnímu mučednictví, které svým rozsahem a vážností nemá v dějinách dělnického hnutí možná sobě srovnatelný protějšek. My se tady ale nesnažíme nabízet „vysvětlení“ – spíše se jedná o bolestivé zjištění, konstatování. Zatímco vysvětlení může být zajímavé pro historiky, zjištění, konstatování má být užitečné pro militanty. Dokonce i skvěle ozbrojené revoluční vedení může ve svém úkolu selhat, pokud postrádá kombinaci okolností, jež žádná společenská síla sama o sobě nemá moc vytvořit. To, co dějiny stranám a jejich vedení neodpouští, není, že podlehly během nerovného boje, ale že bojovaly na nesprávné frontě nebo alespoň na takové, která nebyla zcela jim vlastní, a že nedokázaly budoucnosti předat „sémě“ či spíše, protože takhle řečeno to zní jako evangelium, základní pilíře nezbytné pro silné energické zotavení. Copak Marx nesložil hold poraženým komunardům, který mu ale nebránil rozpoznat a odsoudit jejich chyby nebo vyvodit z nich plodnou lekci pro proletáře povolané v budoucnu pozvednout prapor Komuny a nakonec jej nést až k vítězství?

Na druhou stranu hodně mladých lidí, kteří hledají světlo v temnotě stalinistické kontrarevoluce, vyvodilo ze „zmeškané revoluce“ 1919-1920 v Berlíně právě její negativní ponaučení přiživované výbuchy hněvu ze strany Gortera a Pannekoeka, ze strany jejich KAPD a jejich Unionen. To je důvod, proč náš boj za plné obnovení revolučního marxismu v sobě musí nezbytně zahrnovat nejnemilosrdnější, zato však nejobjektivnější, kritiku tohoto imediatismu, spontaneismu, workerismu, podnikového socialismu, radovectví, které byly, když ne primární příčinou tragédie německého proletariátu, tak alespoň jejím vnějším projevem, jejím „průvodním jevem“ a do té míry i jednou z jejích příčin.

Dopad prodlení politického předvoje na dynamiku třídního boje

Častokrát byla zdůrazněna strašlivá prodleva, se kterou, navzdory křtu ohněm ze srpna 1914 a zkušenostem následujících měsíců a let, se skupina úžasných revolučních militantů shromážděných kolem Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové konečně oddělila od páchnoucího tělesa sociální demokracie. Vlastně se jim podařilo ustavit ve stranu ve chvíli, kdy byl boj, přinejmenším pro nejbližší budoucnost, již prohraný – a to prohraný do té míry, že ani ne tři týdny nato byli, při tomto nejhorším kolektivním zločinu, kterým si zdegenerovaný „socialismus“ ušpinil během své předlouhé historie ruce, Karl a Rosa zavražděni.

Ve své polemice z roku 1916 s „Juniusem“5 (pseudonym Luxemburgové) Lenin kritizoval neochotu spartakovců rozejít se s „jednotářskou“ tradicí strany. Správně ji označil za Juniusovo slabé místo, a to navzdory jeho houževnaté opozici vůči vládnoucímu sociál­‑patriotismu a jeho hlasitému přihlášení se k proletářskému internacionalismu a vyjádřil přání, aby se skupina „Die Internationale“ osvobodila od tíhy této „historické setrvačnosti“ a uznala za své nepřátele nejen otevřené zastánce „svaté jednoty“, ale také a především lstivé nohsledy „centristického“ oportunismu (Kautský, Hilferding). Nicméně k rozchodu nedošlo v roce 1916, ale muselo se počkat do konce roku 1918, kdy se rozchod odehrál a to ještě s velkým váháním svých protagonistů. Nestalo se tomu tak náhodou, ani kvůli chybnému zhodnocení, ani kvůli spleti nevyhnutelných vnějších okolností, ale kvůli teoretické představě, kterou spartakovci, a především Rosa Luxemburgová, měli o revolučním procesu.

Na konci 19. a počátkem 20. století byla Rosa Luxemburgová v popředí boje proti bernsteinismu, millerandismu a revizionismu. Byla první (jak později uznal Lenin), kdo během polemik po roce 1905 odhalila u Kautského zárodek (který se později stane jednolitým tělesem) oportunistických úchylek. S dokonalou myšlenkovou konzistencí byla první v Německu, kdo odsoudil zradu srpna 1914 a zaplatila za to vězením. To, co v roce 1906 bylo malou roztržkou uvnitř strany způsobené následky ruské revoluce roku 1905, se v roce 1914 stalo celkovou katastrofou pro celou třídu; cesta, ze které se v roce 1906 zdálo, že se sešlo pouze dočasně, byla v roce 1914 doslova odhozena pro zcela opačnou cestu, a to cestu vládnoucí třídy. Ale v představě Rosy Luxemburgové byl tento debakl vepsán, s tisíci dalšími, mezi bolestné kapitoly dějinné kroniky proletářské emancipace, mezi kroky na její sekulární křížové cestě. Nic nemůže proletariátu zabránit, aby objevil znovu cestu marxismu, to se ale mělo odehrát na konci dlouhého procesu, během kterého by dělnická třída jako celek znovu nalezla sebe sama v boji a prostřednictvím boje, tj. plně a zcela by si uvědomila cíle svého instinktivního pohybu, v celkovém a konečném přisvojení si socialistické doktríny. Protagonisté tohoto znovuobjevení nemohou být ani jednotliví militanti, ani strana, ale masy samotné; a ty by nedosáhly tohoto cíle – který je ztotožňován se socialismem – ani božským osvícením, ani graduálním nahromaděním částečných „výdobytků“ jako v zcestné představě reformistů, ale skrze boj dotlačený ke svému vrcholnému vyjádření, ke generální stávce, která se v německém jazyce nazývá Massenstreik, neboli masová stávka.

Bylo to právě v žáru boje či dokonce třídní války, když se strana v letech 1905 a 1906 očistila; byla to generální stávka v Petrohradě a ve Varšavě, která přinesla závan čerstvého vzduchu do ztuhlých orgánů západních stran; to samé se mělo a muselo stát nyní, navzdory válce a jejím výjimečným zákonům. Opětovně vtáhnut do víru třídního boje, proletariát jako celek měl znovu dobýt svůj program a *tímto i *stranu: zbavil by se veškerého ksindlu, odstranil by iluzorní „hlavní protagonisty“, zkrátka obnovil by tu jednotu, kterou zkorumpovaní vůdci věřili, že jednou provždy zničili nebo že ji nadobro upsali do služeb nepřítele. Uskutečnění tohoto očistného obratu nepříslušelo jednotlivcům, skupinám, uvědomělým avantgardám; ti by něco takového mohli maximálně tak urychlit:

„Lidé nevytváří své dějiny libovolně. Ale tvoří je sami. Proletariát je při svém jednání závislý na daném stupni společenského vývoje, ale společenský vývoj neprobíhá mimo něj; proletariát je stejnou měrou hnací silou a příčinou tohoto vývoje, jako je jeho produktem a následkem. Jednání proletariátu samo je spoluurčující součástí dějin. A třebaže nemůžeme historický vývoj předhonit, právě tak jako člověk nemůže předhonit svůj stín, můžeme jej velice urychlit nebo zpomalit. (…) …[vítězství proletariátu] závisí na železných zákonech dějin, na tisících stupínků předchozího svízelného a nadmíru pomalého vývoje. Ale nemůže se nikdy uskutečnit, jestliže z veškerého vývojem nahromaděného souhrnu předchozích materiálních předpokladů nevyšlehne zažehovací jiskra uvědomělé vůle veliké masy lidu.“6

Anebo: „Nová Internacionála, která musí být znovu zrozena po zhroucení té staré 4. srpna 1914, nemůže vzejít jinak než pouze z revolučního třídního boje proletářských mas v nejdůležitějších kapitalistických zemích. (…) Tato Internacionála bude zrozena zdola…“.7

Rosa Luxemburgová oddána této koncepci stejně jako všichni spartakovci nepřijala, že byla ze strany vyloučena – bylo to vedení strany, které se samo vyloučilo svou zradou v srpnu 1914 a následnými chybami, a Nemesis dějin, tato bohyně odplaty, učiní svůj neodvolatelný soud tím, že ho nemilosrdně odhodí na smetiště dominantní buržoazie a jejích válečných bláznivých saturnálií:

„Likvidace této ‚hromady organizované hniloby‘, která je dnes nazývána německou sociální demokracií, není soukromou záležitostí, která závisí na osobním rozhodnutí jedné nebo více skupin. Nastane jako nevyhnutelný důsledek světové války… (…) Není to nic jiného než dětinská fantazie mluvit o osvobození veškeré masy proletářů z útrpného a hrozného osudu pouhým ‚odejitím‘ [ze strany]…“.8

Většinoví sociální demokraté se po dlouhém tolerování „opozice“, která jim poskytovala pojistný ventil před rozhořčením a záští militantů bez ohrožení „nejvyššího blaha“ jednoty, nakonec rozhodli vyloučit skupinu spartakovců společně s „rebelským“ křídlem nezávislých. (Nezávislí se oficiálně ustavili ve stranu v roce 1917 – s odhodlaným úmyslem absorbovat ty proletáře, u kterých, kdyby byli ponecháni sami sobě, by existovalo riziko, že se radikalizují a nakonec se vrhnout do náruče spartakovců.) Spartakovci, kteří okamžitě odsoudili a odhalili podlé pokrytectví a cynické křivé chování „nezávislých“, přesto přijali pokryteckou nabídku pohostinnosti v řadách jejich strany proti prostému slibu na „autonomii“ propagandy. Ti tak učinili jistě ne proto, že by postrádali potřebnou a dostatečnou odvahu „provést rozkol“ (jak bychom mohli vyčítat budoucím mučedníkům z ledna 1919 nedostatek odvahy?), ale proto, že je k tomu tlačila samotná logika jejich představy o historickém procesu emancipace třídy a záchraně strany jakožto výsledku tohoto procesu.

Takové je jediné vysvětlení pro toto prodlení – i tak podle všeho ne moc vysvětlitelné – se kterým se komunisté zformovali do strany poté, co nezávislí sdíleli po tři měsíce s většinovými sociálními demokraty skandální odpovědnost za vládu, která se snažila zajistit bezbolestný přechod tohoto buržoazního Německa, avšak překypujícího revolučním neklidem, z císařství do republikánského režimu a zmírnit obrovský nápor, jehož dělnické a vojenské rady byly i nadále hmatatelným vyjádřením. Rady byly odsouzené k tomu dostat se pod dominantní vliv nezávislých, a dokonce i většinových sociálních demokratů, a to právě do té míry, že neexistovala žádná revoluční strana s jasně definovanými charakteristikami a programem, která by mohla být katalyzátorem alespoň pro nejbojovnější dělnický předvoj a která by se zřetelně odlišovala od všech ostatních stran nejen ve svých politických proklamacích, ale také svou praktickou činností.

To také vysvětluje mnohé nejistoty a váhání, které ve skupině spartakovců přetrvávaly, když opustili USPD, aby založili KPD (S), a to přes to, že nezávislí vyloučili Luxemburgovou a Liebknechta z všeobecného kongresu rad, který se konal v polovině prosince, protože by očividně byli nepohodlnými a nebezpečnými hosty na shromáždění, které mělo schválit jednak úplné podřízení rad a jejich ústředních řídicích orgánů „Radě lidových pověřenců“ („Rat der Volksbeauftragten„, tj. v méně pompézních termínech radě ministrů nově vzniklé německé republiky, jednak ohlášení blížících se voleb do Ústavodárného shromáždění. Konečně to také vysvětluje, proč se skupina spartakovců a jména jejich militantů objevila společně se zástupci USPD ve stávkových výborech, a dokonce i v „revolučních výborech“, a proč tedy byla mladá komunistická strana vydírána ze strany těchto údajných „bratranců“ a skončila jako oběť jejich ohavných manévrů.

Přirozeně se naše kritické hodnocení spartakismu musí nést v duchu, jaký měl Lenin, když v říjnu 1916 komentoval teze Juniuse (Luxemburgové) publikované v brožuře Krize sociální demokracie – od revolucionářů k revolucionářům. Ve fatálním váhání spartakovců rozejít se s centrismem, v neschopnosti rozpoznat spojení mezi „sociál­‑šovinismem“ většinových sociálních demokratů a „oportunismem“ nezávislých, v absenci „semknuté ilegální organizace, provádějící soustavně svou linii a vychovávající masy v duchu nových úkolů“9, musíme umět rozpoznat fakt, který nebyl subjektivní a individuální, ale objektivní a obecný – totiž „slabost“ levice „opředené ze všech stran hnusnou sítí kautskyánského pokrytectví“10 a vystavené tlaku (nebo dokonce pouze apatii) nepřátelského prostředí.

Na rozdíl od bolševiků nedokázal žádný ze spartakovců včas poznat, že politika ze 4. června nebyla jen plodem „…iluzí vůdců, kteří se vytratí pod zostřeným tlakem třídních antagonismů. Zkušenosti ukázaly, že jsme se mýlili. Za prvé, tato politika nebyla jen politikou těchto vůdců. Stála za ní celá skupina pracujících, kteří nechtěli nic jiného, než co chtěli samotní tito vůdcové. A bylo by osudnou iluzí, pokud bychom sami řekli, že dnes za těmito vůdci žádné masy nestojí nebo, pokud za nimi stojí, tak je tomu jen proto, že nejsou dostatečně osvícené. Dělící linie vede přímo skrz samotnou masu dělnické třídy.11

Je to v této neschopnosti rozpoznat tuto tvrdou realitu, co způsobilo „prodlení“ v připravenosti komunistického politického předvoje na oživení (tj. na první projevy bortících se vazeb mezi masami a oportunismem) masových hnutí, které stály na konci roku 1918 na pokraji občanské války.

Zrození Komunistické strany Německa

Lenin mohl v roce 1916 jen spekulovat, zda toto prodlení vůči rychlým změnám naléhavých skutečností byla „náhoda“, a mohl si přát, aby tomu tak skutečně bylo. Při pohledu zpět musíme bohužel říct, že to náhoda nebyla. V jiné mimořádně jasné pasáži, psané rovněž za války, Lenin připomenul nezapomenutelnou bitvu vedenou Rosou Luxemburgovou v letech 1905-1906, která dovedla německou sociální demokracii k tomu, že uznala generální stávku za jednu ze základních zbraní třídního boje. Dodal však, že v době války (a to se mělo podle něho vztahovat i na rozvášněné poválečné období) se generální stávka nutně změní ve válku občanskou, a pokud občanská válka nutně implikuje stávku, pak by se u ní nemělo přestat, ale musí vést až k ozbrojenému povstání.

V představách spartakovců je to ale jinak. Nic to neukazuje lépe než projev Rosy Luxemburgové na zakládajícím sjezdu KPD z 1. ledna 1919. V tomto projevu lze nalézt energické shrnutí revoluční esence marxismu a živoucí požadavek „k návratu k Manifestu Komunistické strany“ proti odporné parlamentaristické a gradualistické činnosti II. Internacionály. Nicméně tento projev je zřetelnou ukázkou toho, že pro spartakovce generální stávka nebyla jedním z projevů a jedním z prostředků proletářské revoluce – šlo o její jedinečný projev a její jedinečný prostředek, a to do té míry, že před zraky proletářů zastíral (v souvislosti s programem komunistů bychom řekli, že vylučoval) ozbrojené povstání a v tomto ozbrojeném povstání centrální a centralizující funkci strany – jedinečné marxistické revoluční strany.

Tenhle bod má zásadní význam. Pro Rosu Luxemburgovou transfer moci z rukou bandy Viléma II. na Eberta­‑Scheidemanna a vyhlášení republiky byl již revolucí, nikoli pouhou výměnou stráží před revolucí, která se chvěla v útrobách Německa. Byla to revoluce, ve které tkvěl veškerý „začátečnický, nedostatečný, polovičatý a neuvědomělý ráz“12 jakékoli čistě politické revoluce. „Boj za socialismus“13 začíná teprve nyní, tj. když je to „hospodářská revoluce a tím se stane revolucí socialistickou.“14 Socialismus se neustavuje dekrety, i kdyby je vyhlašovala ta „sebeskvělejší socialistická vláda“15 (mluvíme o Ebertově vládě z jara 1919, ta je tudíž a navzdory všemu socialistickou vládou a její opatření jsou „ona socialistická opatření„ – „Socialismus musí být uskutečněn masami, každým proletářem. Tam kde jsou přikováni k řetězu kapitalismu, tam musí být řetěz rozbit. Jen to je socialismus, jen tak lze socialismus uskutečnit. A jakou vnější formu má boj za socialismus? Je jí stávka, a proto jsme viděli, že hospodářská fáze vývoje vystoupila nyní v druhém období revoluce do popředí.“16

Revoluční proces je tedy následující: navrácení se k metodám otevřeného a neústupného třídního boje; rozšiřování stávek ve stále širším měřítku, z měst na venkov; na popud těchto stávek získávají dělnické a vojenské rady „takovou moc, aby, až bude Ebertova a Scheidemannova nebo jaká podobná vláda svržena, bylo to jen závěrečným aktem.“17 Logická dedukce – „Musíme tedy dobývat moci nikoli jednorázově, nýbrž průběžně tím, že pronikneme do měšťáckého státu, až obsadíme všechny pozice a budeme je hájit zuby nehty. (…) …je nutno bojovat krok za krokem, muž proti muži v každém státě, v každém městě, v každé vsi, v každé obci o všechny mocenské prostředky státu, které musí být kus po kuse vyrvány buržoazii a předány radám dělníků a vojáků.“18

Boj se samozřejmě musí řídit nekompromisností a neúprosnou pevností, ale jeho cílem – a jeho cestou – není zničení buržoazní státní moci, ale zbavování se jí, a prostředkem, kterým se toho má dosáhnout je „podminovat půdu natolik, aby byla zralá k převratu, který pak musí korunovat naše dílo.“19 Revoluce je proto revolucí „zdola“.20

„Dole, kde jednotlivý podnikatel stojí proti svým námezdním otrokům, dole, kde všechny výkonné orgány politické třídní nadvlády stojí proti objektům této nadvlády, proti masám, tam musíme krok za krokem vyrvat vládnoucím jejich mocenské prostředky a dostat je do svých rukou.“21 Což je mnohem náročnější úkol, než byl úkol buržoazních revolucí, „kdy stačilo v centru svrhnout oficiální moc“22

Jako celek je to obrácená představa revolučního procesu – namísto politického chopení se moci na centrální úrovni (což je zároveň neoddělitelně zničením buržoazního státního aparátu) jakožto předpokladu pro ekonomickou transformaci, tu máme dobytí politické moci na lokální úrovni prostřednictvím třídního boje dotlačeného ke svému kulminačnímu bodu (generální stávce) jakožto jediného aktu potřebného k „přeměně ekonomických podmínek“. Na konci tohoto procesu se zkáza buržoazního režimu jeví jako prudký propad stromu, pod kterým byla „podminována půda“. To spočívá podle „Programu“, který schválil kongres, v dělnickém „dosažení kontroly nad výrobou a nakonec převzetí (…) jejího skutečného řízení“.23 Co se v této představě spartakovců vrací jako obsesivní hlavní myšlenka je vize, že „proletářské masy se musí naučit, jak se stát, ze strojů bez života používaných kapitalistou ve výrobním procesu, myslícími, svobodnými, nezávislými pány tohoto procesu“24; které získají „smysl pro zodpovědnost, který je charakteristický pro aktivní členy kolektivity, která ovládá veškeré společenské bohatství“25; a které v boji a skrze boj získávají „socialistické ctnosti“26 „pracovitosti bez biče kapitalisty, nejvyšší produktivity bez otrokářů, disciplíny bez jařma, pořádku bez podřízení“27, navíc vstřebávají znalosti a dovednosti nepostradatelné pro vedení socialistických podniků, neboť jinak by nemohlo být „[bez těchto ctností] osvobození pracující třídy (…) dílem samotných pracujících“28.

Je proto pochopitelné, proč program Svazu spartakovců, který se stal Komunistickou stranou Německa, nezmiňuje ani občanskou válku (před a po revoluci), ani ozbrojené povstání. Je pochopitelné, proč se celá kapitola (ze tří, které program má) věnuje tomu, aby demonstrovala, že:

„Proletářská revoluce nevyžaduje teror… protože nebojuje s jednotlivci, ale institucemi, protože do arény nevstupuje s naivními iluzemi, jejichž zklamání by pak hledalo pomstu“, protože nejde o „zoufalý pokus menšiny formovat svět za použití síly podle svého ideálu, ale o působení obrovských mas lidí předurčených naplnit historické poslání a přeměnit historickou nutnost v realitu.“29 Je pochopitelné, proč se diktatura proletariátu objevuje v programu pouze jako prostředek jak „zlom[it] (…) se železnou pěstí a nemilosrdnou energií“ neoblomný a zuřivý odpor buržoasie, která je stažena do svých nepočetných bašt odporu, ze kterých organizuje, s asistencí svých zahraničních kolegů, povstání; to znamená čistě obrannou roli, a proč je ve své nejobecnější podobě omezena na „ozbrojení lidu“ a na „odzbrojení buržoasie“, které jsou považovány za dva aspekty jasné vidiny cílů, ostražitosti a neustále bdělosti proletářských mas. Je pochopitelné, proč strana chybí nikoli jako pouhá hybná a ještě méně jako osvícená síla, ale jako vůdčí síla, a proč se diktatura proletariátu ztotožňuje s „pravou demokracií“. A konečně je pochopitelné, proč Rosa Luxemburgová ve své slavné kritice bolševické revoluce požaduje sdílet moc se všemi „dělnickými“ stranami nebo alespoň svobodu pro jejich působení a agitaci. Je pochopitelné, proč program končí těmito slavnými slovy:

„Svaz spartakovců není stranou, která se chce před nebo prostřednictvím mas pracujících dostat k moci. Svaz spartakovců je jen ta nejvíc vědomá a odhodlaná část proletariátu, která na každém kroku ukazuje celé široké mase pracující třídy směr k jejímu historickému úkolu, což v každém jednotlivém stádiu revoluce představuje konečný socialistický cíl, a ve všech národnostních otázkách ukazuje zájmy proletářské světové revoluce. (…) Svaz spartakovců také odmítne dostat se k moci jen proto, že Scheidemann­‑Ebert krachují a nezávislí se, tím že s nimi spolupracovali, dostali do smrtelné uličky. Svaz spartakovců se nikdy neujme vládní moci, s výjimkou, že by reagovala na jasnou a jednoznačnou vůli velké většiny proletářských mas celého Německa, nikdy ne bez proletariátem vědomého potvrzení stanovisek, cílů a metod boje Svazu spartakovců… Vítězství Svazu spartakovců nepřichází na začátku, ale na konci revoluce: je totožné s vítězstvím velkých mnohamilionových mas socialistického proletariátu.“30

Vrátili jsme se tam, kde jsme začali. Dobytí centrální politické moci tu není nezbytným a nepostradatelným aktem ekonomické transformace (která je zároveň „transformací člověka“, revolucí „vědomí„, ale naopak je to závěr procesu dobývání politických, ale zejména ekonomických řídicích pák, „odspodu nahoru“, hrubou silou protestních akcí na pracovištích dotlačených až ke své nejvyšší úrovni, ke generální stávce. Toto samo se shoduje s realizací socialismu, nikoli s jeho předcházející nezbytně dlouhou a složitou realizací. Vyjadřuje úplnou podporu pracující třídy cílům socialismu; a strana je odrazem tohoto úplného „probuzení vědomí“, nikoli orgánem předcházejícího revolučního dobytí politické moci a diktátorského uplatňování moci ve spojení s pohybem pracujících mas, pohybem, který je instinktivní, ale který je ovlivněný propagandou strany, agitací a sešikováním strany; pokud by tomu bylo jinak, revoluce by nebyla socialistická, protože by nebyla „dílem pracující třídy samé“!

Závěrem, který z toho můžeme vyvodit, je především to, že toto pojetí se radikálně vzdaluje marxismu, jehož podstatu znovu obnovila bolševická revoluce a ještě před ní teoretický boj Leninovy strany. Naopak se v něm sbíhají proudy, které jsou marxismu cizí, počínaje spontaneismem k podnikovému socialismu, od radovectví k revolučnímu syndikalismu, od workerismu k proudu edukativního idealismu a humanismu. Proto neexistuje na počátku téměř žádná demarkační linie mezi KPD a proudem, který později zformoval KAPD na jedné straně, a KPD a mnoha alternativami syndikalismu nebo lépe De Leonovým „unionismem“ (včetně bezpartijní varianty IWW nebo „závodních důvěrníků„ na straně druhé. V tomto druhém případě je pozdější cesta komunistického hnutí v Německu (pro ty, kteří nechtějí zůstat na povrchu věcí u úsudku jednotlivců, u klepů o „mocenských bojích„ nepochopitelná, pokud se člověk nevydá zpět k teoretickým a politickým kořenům hnutí.

Řekli jsme, že „téměř žádná demarkační linie“ neexistovala, protože zakládající kongres ukázal, že pokud byl spartakismus náchylný k vlivům imediatismu, což je vhodnější termín než tehdy použitý termín „syndikalismus“ (který použila i naše frakce), tak další proudy, které se sloučily do KPD a jimiž se Rosa Luxemburgová, Leo Jogiches a další nenechali strhnout, protože tyto proudy neměly žádné teoretické „proti­‑stanoviska“, se staly jeho obhájci – zejména tu jde o „Mezinárodní komunisty Německa (Internationale Kommunisten Deutschlands, IKD)“ z Hamburku a Brém.

Tyto dvě skupiny, hlavně ta druhá, měly dlouhou tradici radikální kritiky nejen sociál­‑šovinismu většinových sociálních demokratů, ale i kautskyánského oportunismu. Od roku 1916, ale zejména od roku 1917, oponovaly spartakovskému heslu „ani rozdělení, ani jednota, ale znovudobytí strany zezdola“, sloganem otevřeného a okamžitého rozkolu, a silně odsuzovaly připojení, i když podmíněné, skupiny Gruppe Internationale (což tehdy byla přezdívka spartakovců) k USPD. Přestože vždy uznávaly, že spartakovci byli jedinou revoluční silou, která přežila ničivý srpen 1914 a která jediná disponuje alespoň zárodečnou národní sítí, projevovaly k nim silnou nedůvěru, která pramenila z neochoty spartakovců provést právě tento rozkol: proto se IKD rozhodli sloučit se spartakovci pouze poté, co padla základní překážka v podobě jejich napojení na stranu nezávislých, a to 15.-17. prosince 1918 na konferenci v Berlíně (takže 29 delegátů IKD bylo přítomno na zakládajícím kongresu KPD spolu s 83 spartakovci). Ti si do nové strany s sebou nesli prestiž nekompromisní pozice, kterou zastávali mnohem déle než ostatní levicové proudy sociální demokracie, ale také břemeno ideologické formace, která měla blíže k americkému De Leonovu revolučnímu syndikalismu nebo tomu v románských zemích, než k marxismu – uctívání „spontaneity bez centralizace, a tedy bez efektivity“ (jak by řekl Engels), opozice mas vůči vůdcům, organizační federalismus31, opěvování „dělnické demokracie“ zosobněné v radách, důraz kladený na ekonomický boj na úkor politického, omezení funkce strany na roli osvěty uvědomění jednotlivého člověka (a v některých skupinách dokonce i negace strany) atd.

Navzdory odporu zejména Rosy Luxemburgové vůči formulacím, které byly evidentně marxismu cizí, byl terén spartakismu v onom prudkém klimatu konce roku 1918 připraven do jisté míry přijmout a rozplozovat toto sémě. Můžeme to vidět v diskuzích uvnitř KPD ohledně těchto tří bodů: postoj k tradičním ekonomickým organizacím (odborům), revoluční parlamentarismus, organizace nové strany. Pokud jde o první bod, tak poté co Frölich podpořil tezi o okamžitém opuštění odborů a založení jednotných ekonomicko‑politických organizací, „jejíž základna by sestávala ze skupin našich soudruhů uvnitř továren“, a vůči kterým Rosa Luxemburgová oponovala tezí – z jiných podobných důvodů, že „funkce odborových organizací jsou nyní zajištěny dělnickými a vojenskými radami a továrními radami“, byla tato otázka postoupena, protože se kongres domníval, že vyžaduje důkladnější přezkoumání, speciální komisi (atmosféra na kongresu byla tak či tak přístupná zjednodušující demagogii motta „pryč z odborů"). Pokud jde o druhý bod, zatímco je slyšet jednomyslná averze vůči parlamentarismu a jednomyslná vůle pracovat pro jeho zničení, teze, která jednoznačně zvítězila, byla ta abstencionismu založeného nikoli na čistě marxistických argumentech rozvinutých ve stejné době naší frakcí, ale na zděšení ohledně vůdců, kteří pošlapávají „sebeurčení mas“. Pokud jde o třetí bod, kongres jednohlasně přijal Eberleinův návrh, který opíral novou organizační strukturu strany: 1) na modelu závodních rad vycházejících z komunistických skupin utvořených uvnitř závodů; 2) na tom, že „[místní] organizace musí mít úplnou autonomii“32, které „nesmí vždy čekat na pokyny shora, musí mít možnost zahájit akce z vlastní iniciativy“ tak, aby ústředí strany (Zentrale) mělo pouze prosté poslání „politického a intelektuálního vedení a sjednocovat to, co se děje mimo něj“.33

Mučednictví spartakismu

Je až příliš zřejmé, že německá komunistická strana, založena pozdě a na velmi nejistých základech, si s sebou nesla těžké dědictví nejistoty a dokonce zmatku – její „základna“ byla bojovná, avšak měla sklony k tomu nechat se pohltit k bojům na barikádách; pokud jde o její „summit“, proti kterému byly všechny síly kontrarevoluce, vedené vládou většinových socialistů (fakt, který byl při pohledu zvenčí zastřen zapojením nezávislých do této vlády), jako puštěné ze řetězu, tak ten zůstal ve vleku fascinace „dělnickou jednotou“.

Po mnoho měsíců, od konce roku 1918 až do jara 1919, platila mladá strana a proletářské masy, které vedly dozajista zmatený, ale zuřivý boj, vyšší krvavou daň než ve Finsku a Maďarsku, a to i přes zuřivý cynismus reakčních sil po selhání revolučních pokusů v těchto zemích; a onu daň zaplatily ne za *dějící se *revoluci, ale za revoluci, které se vládnoucí třída a její stoupenci pevně rozhodli předejít. Během těch děsivých měsíců se hrůzná hra, která bude zopakována v Budapešti, nepřetržitě opakovala.

Leden, Berlín: Hnutí propuklo pod záštitou „nezávislých“. Nejenže KPD souhlasila připojit se ke společným prohlášením s USPD a Revolučními důvěrníky (Revolutionäre Obleute), ale vstoupila do smíšené „revoluční komise“, která oscilovala mezi neuváženým pučismem (s pokyny k „pouličním bojům") a pochybným zákulisním vyjednáváním s vládou. Z vlastní iniciativy Liebknecht dokonce souhlasil, aby se stal součástí vedení tříčlenného sboru s Ledebourem za nezávislé a „revolučním důvěrníkem“ Scholzem s nekonzistentním výhledem a iluzí na svržení vlády a získání moci – Rosa Luxemburgová tuto iniciativu usilovně odsuzovala nikoliv z principiálních důvodů, ale pouze proto, že situace nebyla zralá. 10. ledna, v den, kdy se žoldákům povolaným Noskem z řad nejhorších pozůstatků pruské armády, ke kterým se připojili sociálnědemokratičtí dobrovolníci, těživše z odchodu nezávislých z vlády a z únavy dělníků dezorientovaných protichůdnými slogany, podařilo vytlačit demonstranty z ústředí novin (okupovali pouze noviny!), tak zástupci spartakovců opouští tento okázalý a neplodný výbor s tím, že odsuzují jeho paktování se s nepřítelem. Avšak pouze proti „ozbrojeným gangsterům“, proti „šílencům a zločincům Svazu spartakovců“, se na příkaz vlády rozpoutalo zuřivé policejní běsnění bez jakýchkoliv překážek a skrupulí. Věrni až do samotného konce ve „spontaneitu“ mas, jistě hrdinských, avšak „zbavených centralizace“ kvůli chybějící politické linii, stali se Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová oběťmi nejhoršího zločinu během těchto krutých měsíců a let spáchaného chladnokrevně a po hrozném mučení.

Únor, Porúří: Po revolučních otřesech v Hamburku, Brémách, Halle, Düsseldorfu, které potlačily ostré kulky sociálních demokratů, začala kampaň za „znárodnění“ dolů v Porúří. „Vedli“ ji komunisté a nezávislí společně se zástupci řadových členů většinových sociálních demokratů. Ti se stáhli právě včas a nechali otevřené pole působnosti divoké represi ozbrojeným silám Reichswehru, kterou Noske reorganizoval a svěřil jí mimořádné policejní funkce. Opětovně krátce nato v hallském regionu vyhlašují spartakovci, nezávislí a většinoví sociální demokraté generální stávku za „znárodnění zdola“ a za „demokratizaci továren“ (!!!) – další zběhnutí sociálních demokratů, nové váhání nezávislých, na závěr masakr spartakovců.

Březen, Berlín: Obrovská vlna stávek se vrátila ze středu Německa zpět do hlavního města, kde byl vytvořený bůhví kolikátý stávkový výbor z těchto tří stran, z něhož se většinoví socialisté rychle stahují. Agitace je mohutná, ale zmatená – je vedena spartakovci a zpočátku i „revolučními důvěrníky“, kteří je nakonec opouští – výbor se s vynaložením obrovské energie snaží krotit hnutí před unáhleným povstalectvím (ale mezi stávkující se přimíchaly všechny druhy zkrachovalců, od demobilizovaných vojáků nebo vykořeněných individuí pocházejících z malé a velké buržoazie). Noske křičí: „Brutalita a zuřivost Spartakovců, kteří bojují proti nám, mě nutí vydat toto nařízení: kdo bude zachycen se zbraní v ruce a bude bojovat proti vládním jednotkám, bude neprodleně zastřelen“34. A nato vpouští své vrahy do hlavního města. Zemřelo 1500 až 3000 lidí, mezi nimi i Leo Jogiches.

Duben, Mnichov: Zatímco „prostomyslná a krvežíznivá represe“ stále dopadala na Porúří a později na Sasko (s následky, které budou trvat až do poloviny května), skupina nezávislých a rebelujících většinových sociálních demokratů organizují ohromnou frašku v podobě vyhlášení Bavorské republiky rad. Komunisté odsoudili tento ubohý demagogický manévr, ale pak podlehli tlaku nezávislých smíšených s anarchisty a bohémy nejrůznějšího původu – takže se postavili na obranu „moci rad“, moci, kterou jejich spojenci lstivě hodlali předat ministrovi za většinovou sociální demokracii Hoffmanovi, později vrchnímu vůdci represivních sil. Na 1. května, ponecháni v čele Republiky rad vytvořené ostatními (víme o Leninově znepokojivém telegramu, ve kterém uvádí základní a nutná opatření, která se musí udělat, ale která nikdy nebudou naplněna, protože na ně nebude čas), jsou Spartakovci nemilosrdně odstraněni. S ohromným opovržením smrtí čelí Eugen Leviné popravčí četě za výkřiků maloburžoazie lačnící po pomstě. Několik poprav rukojmích, ke kterým přistoupila „moc rad“ a kterými udeřila na zbabělé přívržence „Společnosti Thule“ (na bedrech představitelů této rasistické spodiny bude vzkvétat nacismus), poskytly záminku dalšímu z řady masakrů. O tři měsíce později i Maďarská sovětská republika s Bély Kunem v čele padne a rovněž se stane obětí „jednoty“, této prosté zástěrky zrádcovské politiky levých sociálních demokratů, jediné politiky, které jsou schopni.

Posedlost „proletářskou jednotou“ za každou cenu vyjde draho napsal „Il Soviet“ – týdeník našeho proudu – o událostech v Mnichově a Budapešti35. Mladá německá strana za to zaplatila genocidou svých nejlepších militantů, dezorganizací přeživších a izolací strany od mas, které zůstaly ve válečném stavu, ačkoli byly také krutě zdecimované a dezorientované.

A navíc na tuto posedlost doplatí tím, že hrůza, kterou vůdcové strany vždy projevovali ohledně „pučismu“ a která byla ospravedlňována jako reakce na destruktivní tendence „hrát si na povstání“, jak by řekl Engels, dojde až do bodu, že se v průběhu roku 1920 vzdá dokonce i samotné vyhlídky na povstání a udělá otočku směrem k ustrašenému a ponižujícímu legalismu, který tragickou ironií znovu oživí nostalgii po jednotě u pravé části strany, jako byl Levi a Zetkin.

Levi bude vyloučen v roce 1921 za to, že veřejně odmítne rozkol v Livorně jako „příliš levicový“ a odsoudí březnové akce v Německu jako pučistické bláznovství; zůstávajíc ve straně stařičká Zetkin bude později, v souladu s přáním tatíčka národů Josifa Stalina, zaštiťovat možnost existence „socialismu v jedné zemi“!

Dvě tradice, obě zakořeněné do dějin III. Internacionály, negativně spoluutvářely formování tohoto typického stanoviska strany: na jedné straně spontaneismus, který vše řeší čekáním na diktát mas k okamžiku akce, na kterou se nikdy nepřipravoval a pokud by nadešel čas pro takový okamžik, nejen že by byl zastižen čelit této situaci neozbrojený a dezorientovaný, ale vrhl by se po hlavě k vydávání veřejných prohlášení ohledně konečných příkazů k akci při existenci prvního a energického pohybu náměstí, a který se v případě ústupu stahuje do své parlamentní a minimalistické ulity; na druhé straně ta, kterou Trockij nazývá „revolučním fatalismem“ německé strany, pro kterou „revoluce se blíží – říkají – a přinese s sebou povstání a dá nám moc; pokud jde o stranu, její úlohou v této chvíli je provádět revoluční agitaci a čekat na její účinky.“36 Oba tyto faktory se poté propojily a vyvolaly sklon k legalismu, který samotný Trockij odkazující na tragickou následnou zkušenost v Německu v roce 1923 odsoudil v Lekcích října jako tendenci „vidět především na cestě revoluce obtíže, úskalí a překážky a zvažovat každou situaci s předem určeným záměrem, i když ne vždy vědomě, vyhnout se akci“37 používající marxismus výhradně s cílem „zdůvodňovat nemožnost revolučního jednání“38 a obětovat čtyři pětiny stranické činnosti „vymítání“ pučistického nebezpečí povýšeného na posedlost na jedné straně a maření všeho na straně druhé. Po tom, co bylo řečeno, to v žádném případě neznamená popírat hrdinskou neústupnost militantů, kteří byli schopni padnou v bojích na barikádách, ale znamená to pouze uznat, že šlo o barikády, pro které se rozhodly špičky vedení ve světle v podstatě nerevoluční vize.39

K oficiálnímu vyřešení „pučismu“ dojde na [tajné] národní konferenci v Berlíně ve dnech 14. a 15. června. Tato konference, v polemice s revolučními odboráři, kteří byli v KPD, schválila, že je potřeba „bojovat v tuto chvíli [pouze v tuto chvíli?], 1. aby se proletariát zorganizoval v politickou stranu; 2. aby v současné fázi [opět!] revolučního boje byla organizace této strany přísně centralistická.“ KPD pod energickým vedením bolševiků očividně byla, v kontrastu k jednomu z velkolepých článků, které Rosa Luxemburgová napsala před svou smrtí, na cestě k tomu vymanit se z této situace a pozvednout se. V onom článku Rosa Luxemburgová důrazně prohlásila, že „Dosavadní stav, kdy není dostatečné vedení, kdy chybí vedoucí centrum berlínského dělnictva, je nadále neudržitelný.“40 Avšak uznání této nutnosti nikdy nedošlo dál než k prohlášení, že „Má­‑li jít věc revoluce kupředu, nemá­‑li být vítězství proletariátu, nemá­‑li být socialismus jen snem, musí si revoluční dělnictvo vytvořit vedoucí orgány, které jsou na výši, které dovedou vést a použít bojové energie mas…“41; nikdy to nedošlo až k uznání ústřední role strany a už vůbec ne centralizované strany. Ve svém slavném článku „V Berlíně vládne pořádek“ ještě pořád říká: „Vedení selhalo. Ale vedení může být a musí být znovu vytvořeno masami a z mas. Masy jsou rozhodující síla, masy jsou skála, na níž bude zbudováno konečné vítězství revoluce.“42

Pokud jde o nebezpečí pučismu, není pochyb o tom, že si jej Rosa Luxemburgová akutně uvědomovala, ale byl to výhradně Radek, ne jako jedinec, ale jako mluvčí bolševické strany a Internacionály, kdo mohl německou komunistickou stranu na toto nebezpečí upozornit; 9. ledna ji varoval, aby se nezaplétala do počínání spojených kontrarevolučních sil a aby se nenechala dotlačit k převzetí vedoucí odpovědnosti za předčasné hnutí v situaci, kdy „[to] není (…) komunistická strana, kdo je v jejich čele [dělnické a vojenské rady], nýbrž sociál­‑patrioti a nezávislí“43 – a domlouval ji, aby se přesto v takovéto situaci, o které již bylo rozhodnuto a nedalo se jí vyhnout, bila za to, aby si udržela „charakter pouze protestní akce“44, a nikoli povstaleckého útoku.

Jen Radek mohl připomenout, slovy, které by mohly být našimi a na které bolševici příliš rychle zapomněli, že v předrevoluční fázi od února do října 1917 nemuseli bolševici „vést takové boje, jako jsou tyto v lednu… během kterých bylo tak mnoho krve (…) tak absurdně obětováno“45, protože měli skutečně masové organizace, nebyli konfrontováni s organizacemi pracujících, ze kterých by se staly „základny kontrarevoluce“46 a neměli proti sobě buržoazii ještě tak silnou, jako byla německá buržoazie. Žádný představitel německé levice nemohl udělat tak jasnou předpověď jako Radek, že „občanská válka v Německu [my jsme s Leninem řekli: po celém Západě] bude mnohem zuřivější a ničivější než ta v Rusku.“47

Kongres v Heidelbergu

Bylo to toto povědomí o smrtelném nebezpečí pučismu jakož i teoretické vize na vyšší úrovni, co naplnilo teze heidelbergského kongresu v říjnu 1919, u kterých Il Soviet zdůraznil, okamžitě poté, co se o nich dozvěděl, jejich dokonalou věrnost marxismu48, které ale byly daleko od autentického luxemburgistického proudu.

Směrnice ke komunistickým principům a taktikám od začátku staví do čela převzetí moci a diktaturu proletariátu jakožto podmínky pro „nahrazení kapitalistických vztahů vykořisťování socialistickou organizací výroby“49. Potvrzují, že ve všech fázích, které předcházejí revolučnímu převzetí moci proletariátem, „revoluce je politickým bojem proletářských mas za politickou moc“50. Ukládají straně „vést revolučního boj mas“51). Stanovují, že je kontrarevoluční mít za to, že „organizování [třídy] ve stranu není nutné (…) nebo že by se spíše strana měla (…) omezit se na propagandu“52; požadují „nejpřísnější centralizaci“53, aby strana mohla dosáhnout svého historického úkolu v revolučním období (omezující upřesnění, které je možná odrazem federalistické nostalgie?) a požadují ji také pro ekonomické organizace.

Tyto teze uznávají mimořádnou důležitost dělnických rad v revolučním procesu, nicméně prohlašují, že to ve skutečnosti nejsou stanovy, hlasovací předpisy atd., které jim mohou dát život, ale že je to spád událostí v proletářském boji za dobytí moci. Prohlašují, že komunisté musí pracovat v ekonomických organizacích, aby je přeměnili v nástroje politického boje; za maloburžoazní utopii pak označují „myšlenku, že lze vytvořit masová hnutí pomocí zvláštního organizačního vzorce, a že tedy revoluce je otázkou formy organizace54.

Směrnice o parlamentarismu55 nenechávají nejmenší pochyby o potřebě zničit parlament jakožto orgán buržoazní nadvlády; popírají, že je parlamentarismus nástroj k dobytí a uplatnění třídní moci proletariátu a doporučují jej pouze jako taktický prostředek k rozšíření vlivu strany na masy prostřednictvím voleb a řečnických tribun parlamentu.

Duch Směrnic o odborové otázce56 je rovněž správný. Odmítají syndikalistickou teorii, která navrhuje jednotné organizace, to znamená zároveň ekonomické a politické, a která popírá funkci strany. Potvrzují potřebu pozvednout ekonomický boj na úroveň politického boje o moc. Nakonec odsuzují jak odchod komunistů z odborových organizací řízenými oportunisty, což by se rovnalo tomu ponechat masy napospas jařmu kontrarevolučních sil, tak požadavek „opozičníků“ vytvořit ekonomické organizace omezené na základě politické příslušnosti nebo obecněji ideologické víry členů.

Všechny tyto teze tedy předznamenávají pozice později přijaté II. kongresem Internacionály, které se zásadně rozcházejí s pozicemi zakládajícího kongresu KPD. Lze pouze litovat nepřesnosti některých formulací, jako je „boj [proletářských mas o moc] je veden všemi politickými a ekonomickými prostředky“57, formulace, kterou již odsoudil Il Soviet pojednáním o programu nezávislých. Politováníhodné je také to, že ospravedlňují „revoluční parlamentarismus“ tím, že rozlišují mezi „malými“ prostředky (přesněji bojem v parlamentu za propagandu proti parlamentu) a „velkými“ prostředky, a to proto, že toto rozdělování poukazuje na starou a absurdní dichotomii maximálního a minimálního programu. Pro nás zcela zjevně, jak připomíná článek z Il Soviet zmíněný výše, bylo samotné motto revolučního parlamentarismu nejen nedostatečné, ale i nebezpečné, protože musíme proletariátu vždy jasně ukázat radikální protiklad mezi komunistickou diktaturou a demokracií, která je „maskou a zároveň i válečnou hradbou diktatury kapitálu“.58

Avšak ani nejlepší z programů nemusí stačit, aby učinil nápravu u strany, která je od svého počátku různorodá a navíc rozpolcená mezi protichůdné požadavky jak zvnitřku, tak především zvenčí. Odsouzení „syndikalismu“ v jeho nejidealističtější podobě (o které budeme hovořit ještě později v souvislosti s KAPD) na kongresu v Heidelbergu bylo správné a razantní. Avšak buď – anebo ultimátum, před které byly sekce z Hamburku a Brém – jistě zmatené a vybočující z linie, ale nikoli zatím nezvratně ideově vyhraněné a na druhou stranu štědře obdařené revolučním instinktem – postaveny, tj. přijmutí oficiálních tezí bez projednání nebo odchod, přineslo (ve straně, která se ještě potřebovala ideologicky zformovat) podezření, že cílem je zbavením se nepohodlných oponentů dát volný průchod v podstatě legalistické praxi (což bylo podezření, které naše frakce neopomněla vyjádřit). Na každý pád šlo o známku nesnášenlivosti… řídicího aparátu strany, se kterým ostře nesouhlasili mezi prvními bolševici.

Analogicky, odsouzení pokrytectví „nezávislých“ se zdálo být nezrušitelné, v dalších měsících se ale ukázalo, že poslední provolání Rosy Luxemburgové: „Zúčtování se Scheidemanny a Eberty předpokládá likvidaci NSS [nezávislých], která funguje jako ochranná zeď Ebertů a Scheidemannů.“59 (z 11. ledna) nikdo ve skutečnosti doopravdy nepřijal za své a že izolace, do které spartakovce stále více zahánělo divoké pronásledování, oživila starou lítost nad rozkolem s USPD. Centralismus je jedním z pilířů komunistického učení; ale skutečnost, že ústředí komunistické strany se ho chystalo přijmout po dlouhé polofederalistické tradici bez seriózní přípravy uvnitř strany, mohlo leckoho přimět myslet si, že chtěli mít volné ruce k tahům vstříc „bratránkům“ z nezávislých. Je pochopitelné, že KPD, pronásledována, zdecimována, omezena na minimum kontaktu s masami seskupenými uvnitř dvou sociálně demokratických stran a jejich obrovských odborových organizací, svou izolací trpěla. Nicméně je zrůdné, že z toho vyvodila závěry, jako tyto vyjádřené v Leviho zprávě do Moskvy:

„Z toho všeho si odnášíme stejnou lekci, jakou kongres Komunistické internacionály vytyčil pro proletáře všech zemí (!!!): během revolučního období, kdy se masy rapidně vyvíjí revolučním směrem, může být na rozdíl od období, kdy je proces transformace pomalejší a bolestivější, výhodné (!!!) zůstat pro radikální a komunistické opoziční skupiny ve velkých stranách za předpokladu, že mohou operovat otevřeně a jsou schopné vést svou agitaci a propagandu bez překážek. Dnes je nejdůležitějším problémem rozvoje proletariátu v Německu revolučním směrem to, jak odtrhnout vedení USPD od revolučních mas nezávislé strany, které jsou hluboce komunistické a zapojily se již do stovek bojů. Tento problém by nevznikl, kdyby spartakovci (řekl s politováním Levi) využili příležitosti, kterou měli, a dál rozvíjeli svou činnost v rámci USPD.“60

Výtečným bodem bylo odsouzení odchodu z tradičních odborových organizací, tedy vzdání se velkých organizovaných mas a jejich nahrazení „svazy“ striktně založenými (i kdyby vágně) na příslušnosti ke komunistickým myšlenkách. Avšak vážnou a podezřelou mezerou v tezích heidelbergského kongresu je to, že na rozdíl od toho, co budou říkat teze II. kongresu v Moskvě, nemají ani náznak toho, že – použijeme­‑li znovu naše vlastní slova z tehdejší doby – „v některých případech může postup korupce reformních vůdců dosáhnout takové úrovně a proporcí, že učiní nevyhnutelným ponechat sobě napospas orgán, který je už úplně prohnilý“61, jakým například byla obrovská německá odborová konfederace.62

„Bolševizace“ spartakismu tím pádem nebyla příliš důvěryhodná, což dokázal až příliš dobře všeobecně známý Kappův puč z března 1920.

Kappův puč

Řekli jsme, že Kappův­‑Lüttwitzův puč (13.-17. března 1920) poskytl důkazy o chabé míře bolševizace KPD. Tento převrat, práce přívrženců císaře a moci junkerů, proti kterému se jako takovému stavěla samotná velká buržoazie, selhal díky okamžité stávce dělníků na jedné straně a pevnému rozhodnutí odborových organizací zachránit mladou Výmarskou republiku na straně druhé, a to za situace, která hlavně v Porúří připomínala předvečer občanské války. Nicméně ústředí Komunistické strany zpočátku prokazovalo politováníhodnou pasivitu, kterou následovala neuvěřitelná ukvapenost do akce. Začalo to tvrzením, že spor mezi monarchií a republikou dělníky přímo nezajímá (tato otázka byla ale mnohem širší – za Kappem­‑Lüttwitzem stály jednotky Freikorps, které se hodlaly zbavit chronické „neposlušnosti“ německého proletariátu!) a také výstrahou před riziky generální stávky, kterou by pracující třída měla důvod začít a jistě by začala „v takové chvíli a takovými prostředky, které by považovala za nejvhodnější“63 (jako kdyby bylo vždy možné, aby si utlačovaná třída mohla zvolit ten nejlepší moment jednat a jako kdyby se ke generální stávce měla uchýlit vždy a jen kvůli konečným revolučním cílům!); načež učinila pod tlakem ohromného ozbrojování se pracující třídy KPD obrat o 180 stupňů tím, že mobilizovala pracující sloganem „všechno moc radám!“64 jako kdyby otázkou nebylo bránění se silou zbraní, ale zničení buržoazního státu jen tak z čistého nebe a bez jakékoliv přípravy. Kandidát na diktaturu Kapp uprchl na radu samotných průmyslníků: „Jednota je mezi pracujícími taková,“ řekl mu Ernst Borsig, „že nejde rozlišit vůdce od milionů dělníků, kteří zastavili práci.“65 Legien – odborářský byrokrat číslo 1 – vnímavý k rozpoložení pracujících, se nato rozhoduje prodloužit stávku do doby, než vláda jeho sociálnědemokratických kompliců neposkytne vážné záruky reformy: především odstranit Noskeho a podniknout energická opatření, která mají předejít útokům na republiku a na politická a ekonomická sdružení proletariátu. Za účelem posílení a zpřesnění těchto požadavků se Legien stal uvnitř USPD propagátorem vytvoření „dělnické vlády“, ve které budou zastoupeny tři strany ze starého předválečného sociálnědemokratického tělesa66 a také odbory.

Je to od této chvíle, co se velkolepý německý proletariát, který se vrhl tělem i duší do boje ve všech průmyslových centrech na severu i jihu, na východě i západě, stal svědkem bolestivého kolotoče nařízení a kontra­‑nařízení, manévrů a kontra­‑manévrů, postupů a ústupů. Aby USPD neztratila tvář na levici a nespálila se na pravici, odmítla návrh na účast ve vládě. Delegáti KPD, především Wilhelm Pieck (jeho první krůčky… vstříc nádherné stalinistické budoucnosti), prohlašují, že jsou – jak by se řeklo dnes – k dispozici, to ale okamžitě popírá ústředí, které ujišťuje, že „nikdy nepodporovalo návrh zformovat koaliční vládu s odbory a USPD.“67 Večer 22. března nezávislí, zatímco opakují, že se nechtějí ujmout ministerského úřadu, prohlašují, že „situaci uklidňující“ protinávrhy nového sociálnědemokratického kabinetu, Müllerova kabinetu, jsou přijatelné a hlasují pro ukončení stávky, což se také stane (takzvaná „levice“ nezávislých více subtilně navrhuje, aby stávka „byla přerušena"!). KPD ukončujíce kolísání mezi letargií a smírčí politikou vyzývá pracující, aby odsoudili zradu sociální demokracie a pokračovali ve stávce. Následující den však oznamuje, že vzhledem k tomu, že chybí „objektivní základy pro diktaturu proletariátu“68 a že je nutné zpočátku pracovat pro získání pracujících mas pro komunismus, považuje za „[největší význam] situaci, ve které bude politická svoboda použita bez omezení, ve které buržoazní demokracie nebude moct (!!!) jednat jako diktatura kapitálu.“69 Vedena těmito strategickými úvahami, KPD prohlašuje, že považuje „vytvoření socialistické vlády, s vyloučením kapitalistických buržoazních stran, za žádoucí stav pro vlastní aktivitu proletářských mas a jejich dozrání k vykonávání diktatury proletariátu. [KPD] bude věrnou opozicí této vlády, dokud ta bude poskytovat nezbytné záruky pro politickou činnost mas, dokud bude bojovat [to tedy] s buržoazní kontrarevolucí všemi dostupnými prostředky a nebude bránit společenskému a organizačnímu zesílení pracující třídy.“70 Nakonec KPD dodává, že „Loajální opozicí máme na mysli: žádná příprava na násilný převrat za zjevného zachování svobody politické agitace strany za její cíle a hesla.“71

Toto prohlášení zvedlo vlnu pobouření v širokých vrstvách strany. Majíc volnou ruku, sociálnědemokratická vláda nabízí náčelníkovi štábu Říšské obrany (Reichswehr) von Seecktovi možnost pomstít se a násilím zadusit povstalecké líhně v Porúří a jinde a znovu prolít krev proletářů navzdory skandálním dohodám o míru v Bielefeldu a snaze lokálních a ústředních komunistických vůdců zabránit demonstrantům, aby zašli příliš daleko (avšak za těchto okolností je i tak represe jako utržená ze řetězu nebo možná o to více, když se jeden „drží zpátky“!). Pod útokem většinových sociálních demokratů, zrazeni nezávislými, dezorientováni spartakovci, pracující končí tak, že se vzdávají svých zbraní po několika dnech. Nyní jsou na tahu válečné soudy!

Staré a pevně zakořeněné zlo

Tyto smutné události vedly k dlouhé řadě obvinění, proti­‑obvinění a odchodu ze strany. Jen málo militantů chápalo, že špatné věci ve skutečnosti pochází ze starší doby. Radek v prudké bojovné stati píše – a nemýlí se – že „antipučismus [u vůdců strany] dospěl k jakési tichosti: z nemožnosti dobýt v Německu moc – fakt, který byl empiricky vyvozen v roce 1919 – vyvodili v březnu roku 1920, že jakákoli akce je obecně nemožná, což je závěr, který byl už v minulém roce chybný…“72 Krátce poté je na čtvrtém kongresu KPD73 nařkl z toho, že se chovají spíše jako „rozumbradové než jako bojovníci“74, kteří vyměnili sociálnědemokratický „parlamentní kretenismus“ za jakýsi typ „vládního kretenismu“, tedy za jakousi komunistickou variantu „posibilismu“. O několik dní později těšíce se nezasloužené slávě za to, že se neúčastnili těchto ohavných manévrů, „extremisté“, již vyloučení na kongresu v Heildelbergu, vytvořili Komunistickou dělnickou stranu Německa (KAPD). To byl konec jedné etapy. Bylo na řadě další méně nešťastné období?

Il Soviet, orgán naší frakce, byl schopný sledovat tragické březnové události z druhé ruky a s prodlevou, stejně jako celý socialistický tisk v Itálii. Okamžitě ale odsoudil společnou zradu majoritních sociálních demokratů a nezávislých a zatímco souhlasil s tezemi odhlasovanými KPD v Heildelbergu předchozí rok, dokázal odsoudit nejasnosti, oscilace a legalistické tendence ústředí strany. 28. března položil otázku: „Dokáží se Spartakovci za otevřené militaristické reakce vůči reakci renegátů socialismu znovu postavit a vyhrát? Pomstí se německý proletariát za smrt svých hrdinů z ledna 1919?“75 Okamžitě ale dodal, že „opět nezávislí socialisté se svým nejednoznačným postojem kolísajícím mezi více směry zradili věc revoluce“76 a to potvrdilo tvrzení naší starší teze, která říkala, že „[nezávislí socialisté], navzdory svému lstivému programu, který si mnozí spletli s komunistickým programem, jsou pořád podporovatelé buržoazního demokratického režimu a zasluhují si dokonce větší nedůvěru než samotní většinoví sociální demokraté77: nebyl proto důvod litovat, jako to při každé příležitosti dělali [italští] maximalisté, „rozštěpení na tyto větrné korouhvičky a na naše hrdinské komunistické soudruhy“78.

Il Soviet 25. dubna79 reprodukoval článek z vídeňského časopisu Der Kommunismus80, který označil za hanebnost „kombinaci vyjednávání, stávek a ozbrojování“81, jíž se USPD stalo hlásnou troubou během poslední fáze Kapp­‑Lüttwitzovy aféry a která definitivně zpečetila osud tohoto velkého dělnického hnutí. 16. května, i když ospravedlňoval opatrnost, s níž spartakovci jednali v situaci plné chaotických výbuchů a nekontrolovatelných impulzů, Il Soviet podpořil kritiku Bély Kuna ústředí strany. „Ačkoli připravovat se na revoluci neznamená mít vždy v rukou zbraně, nicméně to neustále předpokládá zůstávat na bitevním poli, což v důsledku znamená budovat organizaci a být připraven kdykoli vzít do rukou zbraně. ‚Žádná příprava na násilné povstání‘ znamená vzdát se této přípravy.“82 A konečně, náš delegát píšící z Berlína na cestě do Moskvy na II. kongres Komunistické internacionály83, zatímco opakoval naši hlubokou kritiku nově vzniklé KAPD, neskrýval své přísné hodnocení pasivity Komunistické strany a jejích nebezpečných parlamentní tendencí.

Tato epizoda bude mít dlouhodobé dopady. Celá historie KPD v měsících a dokonce letech, jež následovaly, ponese stigmata křehkosti a nesoudržnosti, které si odnesla ze svého opožděného zrodu s obdobími náhlých přeměn z pasivity ke krajnímu aktivismu, z parlamentaristické a legalistické činnosti k objevení „teorie útoku“ založené na roztržitém ekonomicistním zhodnocení krize německého kapitalismu a světového kapitalismu obecně, od zveřejňování návrhů na společnou akci s USPD až po odmítání společných akcí, dokonce i ve sporech o mzdové požadavky a uvnitř odborových svazů. Nejhorší taktické inovace KPD (otevřené dopisy, jednotné fronty, podpora takzvaných dělnických vlád) skončí tím, že kontaminují samotnou Internacionálu a zdůrazní a prohloubí její krizi. Co se týče principu centralismu a disciplíny, který byl spěšně naroubován na starou spontaneistickou a federalistickou podnož a který nebyl ukotven pevnými programovými pozicemi, tak ten bude sloužit jako zástěrka pro pochybné manévry (nevyjímaje „národní bolševismus“, který byl nejprve odsouzen v KAPD a poté přijat jeho vlastními kritiky), jindy bude narušen nesčetnými skupinkami jedinců vzájemně se podporujících v dosažení svých cílů spíše na základě nahodilosti nebo na základě osobní známosti, než teoretické a politické spřízněnosti, což způsobí, že tato smutná podívaná okolo KPD bude trvat až do okamžiku, kdy padne do otevřeného náručí stalinismu.

Tváří v tvář této opravdové katastrofě, která tížila celé světové komunistické hnutí, se musí s hořkostí poznamenat, že naše komunistická „abstencionistická“ frakce měla až příliš pravdu a viděla věci až moc střízlivě, když tvrdošíjně opakovala, že vybírat mladé sekce Internacionály, obzvlášť pak ty ze střední Evropy, v této klíčové oblasti revoluce, je nutné provést skutečně s chirurgickou přesností. Na konci roku 1920, ve jménu iluzorního „získání si širokých mas“, KPD pozvala na svou křehkou palubu „levici“ (nyní většinu!) USPD, přestože to znamenalo muset její velkou část o rok později hodit přes palubu jako nepohodlnou přítěž. Avšak kurz, jakým se ubírá strana, nemá nic společného s tím, kterým se ubírá její loďstvo. Provedené a anulované fúze, taktické kličky a programové obraty mohou zdánlivě zkorigovat kormidlo zbloudilé lodi, nemohou však zabránit tomu, že z nich nebude posádka dezorientovaná a zklamaná, že tak nezeslábne její disciplína, že se jí neodcizí řady stoupenců a že se samotný kurz lodi nebude ubírat špatným směrem. Přísnost je předpokladem efektivity pod podmínkou, že to není formální a „administrativní“ přísnost, ale kontinuita v činnosti a soudržnosti v prosazování skutečného cíle. Takové je poučení, které jsme učinili z oné doby a které nyní musíme přijmout do našich myslí a srdcí, aby nebyl znovu ztracen směr k našemu cíli!

Aby to bylo jasné: rozpoznat a poukázat na nedostatky, chyby a alarmující kličkování německé strany a vidět jejich kořeny nad rámec událostí určitého měsíce nebo roku neznamená tvrdit, že jejich příčina je připisována pouze vnitřním faktorům nebo, jak se říká, faktorům subjektivním. Ty jsou ve skutečnosti neoddělitelné od souboru materiálních faktorů, jsou to produkty a stejně tak i jedny z příčin. Ani to neznamená snižovat hrdinskou neústupnost militantů, kteří, přestože se dostali na chybnou linii, bojovali za velmi obtížné doby obětavě. Neznamená to ani vydat se vstříc zbytečným hypotézám a přemýšlet nad tím, jaká by strana byla, kdyby v jejím čele mohli až do samotného konce stát Luxemburgová, Liebknecht nebo Jogisches. Jádro věci tkví jinde a je zásadní pro obecné pochopení problémů komunistické taktiky. Když byly vzaty v potaz objektivní determinace, zbývá potřeba pochopit – jak říkal Trockij – že „[skutečnost] neodpustí ani jednu teoretickou chybu.“84 Že tyto chyby, jakmile k nim dojde a přenesou se do akce, stávají se objektivními skutečnostmi, těžkými balvany, které ovlivňují ty, kteří do těchto chyb spadli a kteří si je možná jednoho dne uvědomí, v každém případě to ale bude pozdě. Ještě horší je, že tyto chyby mají sílu přitahovat jednotlivce a skupiny, kteří jsou tradičně naklonění tomu nevnímat je jako chyby. Jednotlivci sami o sobě nemají váhu; není ale náhodou, právě proto, že jde o objektivní společenský jev, pokud si taktika stejně jako situace, vybírá své nástroje, své lidské strůjce: není náhodou, že Levi kritizoval rozkol v Livorně a ostudně odsoudil už během boje bojovníky z března 1921 jako dobrodruhy; není náhodou, že několik militantů, kteří se v roce 1920 postavili proti manévrům „loajální opozice“, a dokonce ti, kteří později vytvořili pochybnou levici R. Fischera a Maslowa, přijmou v dalších letech heslo o vnější (nebo dokonce vnitřní) podpoře „dělnických“ vlád v Sasku a Durynsku a budou litovat pouze použitých metod. Nikdo v KPD nikdy nepochopil – natolik houževnatý byl starý fetišismus „jednoty“ – lekci, kterou italská levice načerpala již z drsné reality let 1918 a 1919 a kterou formulovala do článku z roku 1921 s názvem La funzione della socialdemocrazia (a sociální demokracií se zde myslí nejen pravice, ale i střed).

Nejenže si německá strana tuto lekci neosvojila, ale živé debaty na jejím IV. kongresu ukázaly na jedné straně, že parlamentní a legalistická tichost pod rouškou antipučismu nebyla ještě zdaleka překonána a na druhé straně, že se dominantním problémem v rámci strany stále více stávalo, navzdory protestům některých delegátů, jež měli spojení s tvrdou zkušeností bojů v Hamburku a Porúří, znovuzískání „levice“ nezávislých, která byla zasypávána chválou, zatímco tuto stejnou „levici“ nezávislých III. kongres85 odsoudil za její kapitulaci před otevřenou zradou pravice. Spojení KPD s levicí Nezávislé strany, jež se odehrálo během podzimu, které následovalo po kongresu v Halle a které naše frakce komunistické levice odsoudila jako nebezpečný precedent pro uvolnění podmínek členství v Komunistické internacionále, bylo ve vzduchu už od dubna: posedlost jednotou má houževnatý kořínek!

Imediatismus falešné levice

Chybějící jediné nebo téměř jediné geografické centrum a z toho plynoucí fragmentace do několika silných a koncentrovaných, avšak relativně uzavřených, městských jader představuje jeden z charakteristických rysů německého dělnického hnutí: rys rozhodně negativní, třebaže zároveň příznačný – například v porovnání se situací ve Francii – do té míry, do jaké velký průmysl pronikl do všech pórů „národa“. Berlín byl nepochybně místem silné koncentrace dělníků, avšak méně než byla v 19. století Paříž nebo na začátku 20. století Petrohrad.

Tento rys – zakořeněný pevně v dějinách Německa – vyústil v roce 1919 téměř po celém Německu ve vznik silných revolučních center a ve zrození a rychlé skonání zárodečných „komun“; ale už během války a dokonce ještě před ní se tento rys projevoval v ustavování mnoha poměrně autonomních skupin uvnitř SPD a nejhorší bylo, že tento nevyvratitelný stav pak měl tendenci být teoretizován právě těmi silami, které v rozhodujícím okamžiku mohly vyjádřit elán a bojovnost proletářských mas které byly vržené vřavou války a dokonce rozvířeným poválečným obdobím na kolbiště sociálních bojů.

V jistém smyslu bylo šíření takzvaného imediatismu této levice v letech 1919-1920 odrazem objektivního lokalismu, který nedokázal překonat svou vlastní omezenost komplexním viděním problémů proletářské revoluce: sami spartakovci cítili jeho dopady, i když v mnohem menší míře a získali tedy jakožto síla lepší postavení. Samozvaný levicový radikalismus, který se víceméně sbíhal v KAPD v dubnu 1920, měl centra své působnosti v Hamburku, Brémách, Berlíně a Drážďanech a, v rámci sdílené všeobecné představy syndikalistického typu, představoval nemalé rozdíly, zdroje konfliktů a štěpení, které byly jen potenciální, nebo již visely ve vzduchu. Společným znakem, který doslova bil do očí, byla tendence všech těchto skupin hledat klíč k vítězství nad oportunismem a k sešikování dělnického hnutí do revoluční fronty, a tím pádem najít klíč k vítězství proletariátu nad kapitalismem, v bezprostředních ekonomických formách organizace, ve kterých by se vůle této třídy, zvažovaná všeobecně, vyjadřovala přímo bez narušení zprostředkovatelů. Pro některé mohly být takovou formou závodní rady (které si často pletli se sověty), pro jiné průmyslové odbory v protikladu k tradičním odborům postaveným na profesi a pro jiné zase Unionen jakožto organizace, které překračují dělení na ekonomické a politické boje (něco za způsob „One big union“ amerických IWW); vždy však postavené na federalistických základech, aby se uniklo odporné a obávané diktatuře vůdců a zabránilo se vedení, aby zákony vydávalo „shora“ a pošlapávalo vůli mas.

Otázka revoluce byla redukována na „otázku organizačních forem“ – a to navíc forem ekonomických – které byly považovány za samy o sobě revoluční právě proto, že šlo o bezprostřední organizace věrně odrážející vůli k boji a třídní „uvědomění“ proletariátu. Proletariát tudíž by se nebyl – tak říkajíc – odlučoval sám sobě z důvodu zprostředkování stranou, jejíž funkci některé skupiny popíraly, zatímco jiné ji omezovaly na teoretické „osvícení“ mas a intelektuální propagandu a další ji konečně zavrhly jako ďáblovo pokušení. Z toho tehdy vyplývaly a objevovaly se tyto pozorovatelné projevy: výzva k opuštění tradičních odborů považovaných za byrokratické organizace, tudíž kontrarevoluční ze své povahy, a parlamentu považovaného za svatyni ani ne tak demokratické lsti, jako spíše nadřazenosti „vůdců“ nad „těmi vedenými“, tedy těch, kteří řídí (parlamentní führeři na straně jedné a velcí odborový bossové na straně druhé) ty, kteří jsou řízeni, tedy že se popírá „demokracie“, třebaže „dělnická“; přeceňování ekonomického boje na úkor boje politického, přičemž na ekonomický boj je nahlíženo jako na graduální proces (třebaže násilný v každé své fázi) dobývání výrobní soustavy přímo v místě jejího „zrodu“, to znamená uvnitř továren; zapomenutí základní marxistické teze, té kterou jsme vždy opakovaně potvrzovali, že „proletářská revoluce je v její akutní fázi předtím, než se se stane procesem ekonomické transformace, bojem o moc mezi buržoazií a proletariátem, který vrcholí ve vytvoření nové formy státu, jehož předpokladem je existence proletářských rad jakožto politických orgánů třídy a v nich převažující postavení komunistické strany“86, a tedy že tato rozhodující historická fáze předpokládá pro své uskutečnění „centralizované a kolektivní činnosti vedené stranou na politické půdě“87, „stranou marxistickou, silnou a centralizovanou, jak říkával Lenin“88. Samo o sobě se jednalo o odraz objektivní roztříštěnosti dělnického hnutí, imediatismus zhoršil tuto roztříštěnost tím, že teoretizoval tento stav jako faktor síly, i když šlo o slabinu.

Bylo by chybou domnívat se, že tento proud, který ani nelze nazvat odchýlením od marxismu, protože mu byl radikálně cizí, vyjadřoval pouhou podrážděnou vzpouru tváří v tvář sociálnědemokratické zradě během války, a tedy i v poválečném období; byl oživením starého neduhu dělnického hnutí, jehož blízkost k anarchistickému antiautoritářství nebo k syndikalistickým postojům proti straně a proti politice ani jeho fundamentálně idealistické kořeny není třeba zmiňovat, byl proudem, který měl v Německu svou jakousi kontinuitu, i když méně zřetelnou, než tomu bylo v dělnickém hnutí „románských“ zemí, vzhledem k tomu, že sahala hlouběji do minulosti ještě před světovou válku.

Protistranický a antiautoritářský postoj těchto proudů vedl, aby se dostal z bezvýchodné situace, kdy organizace není organizací, a kdy třídní boj není politickým bojem, k různým často protichůdným řešením: zda podporovat tuhle, nebo onu stranu, i když pouze vždy zvnějšku. Nebo vedl k popření původní funkce ekonomické a masové organizace, když tvrdil, že nové Unionen nebo tovární rady se rodí na základě nikoli stmelování námezdních pracujících jakožto lidí pracujících za mzdu, ale jako proletářů, „kteří akceptují diktaturu proletariátu a systém sovětů“, načež z nich udělali elitářské dělnické sdružení… KPD mohla být slabošská a legalistická, ale teoretické teze obhajované její centrálou, a proti kterým vedla boj opozice, byly přesně – pro nás jakož i Internacionálu – „na správném marxistickém základě“.

Zrod KAPD

Byly to právě tyto skupiny zmíněné opozice, kdo na zakládajícím kongresu KAPD křičel za „vystoupení z odborů“, kdo dosáhl vítězství v otázce voleb vždy ve jménu odmítnutí diktatury vůdců a trval na tom, že strana má mít organizační strukturu, která lokálním sekcím ponechává nejvíc autonomie. Během celého roku 1919 byla hamburská skupina nejaktivnějším mluvčím tohoto imediatismu, jehož kontury ještě pořád nebyly úplně jasné. Právě z této skupiny vyšla výzva osmnácti delegátů vyloučených na kongresu v Heidelbergu, která byla pojatá takto:

„Všechny stranické organizace Komunistické strany Německa, které jsou toho názoru, že proletářská diktatura musí být diktaturou třídy, a nikoli diktaturou vedení strany, a i nadále mají za to, že revoluční masové akce nemají být nařizovány shora od tajné skupiny vůdců, ale které namísto toho mají být započaté a připravené vůlí samotných mas prostřednictvím organizačního sloučení revolučních proletářů v revolučních masových organizací na nejširším demokratickém základě, jsou vyzvány k tomu, aby se spojily se sekcí v Hamburku.“89.

Jde o stejnou skupinu, která udává tón stanovám „Všeobecného dělnického svazu Německu“ (Allgemeine Arbeiter­‑Union Deutschlands, AAUD), ke kterým se vrátíme později, a které vznikají oddělením od anarchosyndikalistického FAUD 14. února 1920 v Hannoveru. Skupina v rezoluci proklamuje:

„Všeobecný dělnický svaz organizuje námezdně pracující ke konečnému boji proti kapitalismu a za zřízení republiky rad pomocí síly. Právě za tímto účelem vyzývá námezdně pracující, aby se spojili na základě revoluční jednotné organizace a vytvořili jeden velký svaz.“90.

AAUD z principu odmítal „organizace, které: 1. se účastní uplatňování zákona o továrních radách [zákon, který tovární rady začlenil do výmarské ústavy a udělal z nich jedno z koleček administrativní mašinérie Německé republiky], 2. odmítají diktaturu proletariátu, 3. neuznává jako svoji organizační základnu tovární organizace.“91

Zatímco hamburská skupina již od konce roku 1919 rozvíjela teorii, které se později bude říkat „národní bolševismus“, a ztratila nejen z tohoto důvodu přední roli, kterou hrála v době založení AAUD, tak v měsících, které následovaly, to byly organizace z Drážďan a východního Saska, které dovedly do konečných důsledků své antiautoritářské a protistranické zásady. Na zakládajícím kongresu KAPD v dubnu 1920 Otto Rühle, který bude z KAPD vyloučen v listopadu téhož roku, prohlašuje:

„Strana je jakožto organizační struktura spojená, ve svém historickém opodstatnění existence, s předpokladem buržoazního parlamentarismu, který v éře revoluce z principu odmítáme.(…) Pokud je demokracie tradiční formou buržoazní nadvlády, tak strana je tradiční formou prosazování a zastupování buržoazních zájmů.“92

„Politika jakékoli strany proto nutně vede k oportunismu a jemu odpovídajícím taktickým metodám (vyjednávání, dělání kompromisů, reformám), které z principu odmítáme.“93 V roce 1921 prohlásil, že „buržoazně­‑kapitalistický třídní stát, parlament a strana patří k sobě a srostly spolu; podmiňují se navzájem; jedna funguje pouze ve vztahu k ostatním.“94

Už nešlo jen o otázku „zničení odborů“, které byly stejně jako strana považovány za produkt buržoazního režimu a vnímány jako kontrarevoluční „ze své podstavy“, protože byly založené na centralismu. Šlo už o otázku „zničení (…) politických stran, těchto hlavních překážek na cestě ke sjednocení proletářské třídy a dalšímu rozvoji sociální revoluce, která nemůže být záležitostí ani strany ani odborů“95, a o to nahradit je „sloučením revolučního proletariátu v podnicích, které jsou prvotními buňkami výroby, základem nadcházející společnosti.“96 Pro tento cíl měl pracovat Všeobecný dělnický svaz – Jednotná organizace (Allgemeine Arbeiter­‑Union – Einheitsorganisation, AAU­‑E), odštěpené odborové sdružení založené drážďanskou skupinou poté, co vystoupila z KAPD.

Právě jsme vzpomenuli ty nejkrajnější a nejvíce scestné pozice v duchu revolučního syndikalismu a dokonce anarchismu. Avšak pozice skupin v Brémách a Berlíně­‑Braniborsku a jejich teoretiků Antona Pannekoeka a Hermanna Gortera, idolů dnešních falešných levých skupin, není o nic lepší ani v případě, že je daleko zevrubnější a zahalená do formálního uctívání „marxismu“. Je nezbytné se v tomto bodě pozastavit, protože právě a především ve vztahu k této pozici se naše frakce, stejně jako Internacionála, musela vymezit – což tradičně nebrání módním historikům, aby nás s oněmi pozicemi spojovali v jedno nebo, v těch lepších případech, aby nás vyvozovali ze stejných kořenů.

Na rozdíl od skupin z Hamburku a zejména Saska „leví komunisté“ z Brém a Berlína neuznali za neodvolatelné vyloučení ze strany. Navrhli dokonce úpravy svých vlastních tezí, které by jim dovolily zůstat v organizaci.

Třetí kongres KPD97 plně znovu potvrzujíc program odhlasovaný na 2. kongresu v Heidelbergu potvrdil vyloučení disidentů a pro tyto disidenty chování Spartakovců během „slavných událostí“ Kappova puče způsobilo, že sblížení bylo nepřijatelné. Takzvaní „leví komunisté“ z toho nicméně dosud kategoricky nevyvodili, že každá strana, právě proto že je stranou, ztělesňuje obecný předpoklad zla, ani to, jak brzy vyhlásí O. Rühle a D. Pfemfert v Drážďanech, že si tento obecný předpoklad zvolil za své sídlo Moskvu. Byla to berlínská sekce, která hned po březnových akcích98 svolala zástupce všech proudů „komunistické opozice“ do hlavního města na 4. a 5. dubna. Tehdy se zrodilo to, co bude, chtěně či nechtěně, novou stranou, Komunistickou dělnickou stranou Německa (Kommunistische Arteterapeutčini Deutschlands, KAPD). Její nejsilnější a početně největší bašty byly v Berlíně a v Porýní­‑Vestfálsku a AAU byla, do určité míry v pozměněné podobě, jejím ekonomicko‑odborovým přívěskem a disponovala prvními, popravdě rychle pomíjejícími, buňkami „bojové organizace“, které tvořily její vojenské křídlo v továrnách. Je pravděpodobné – dojem, který potvrzuje článek v Il Soviet99 – že v prvním půl roce své existence a nejspíš ještě během prvních měsíců roku 1921 KAPD přitahovala značné množství dělníků z řad těch nejbojovnějších a bezpochyby nejvíce vnímavých k náladám velkých mas. Do jejich řad je nejspíš nepřitahovaly ani tak specifické charakteristiky programu KAPD, jako spíše znechucení z tendenčního legalismu a nekonečného váhání oficiální strany. Stejně tak je dost možné, že AAU, která závisela na KAPD, shromažďovala námezdní dělníky bouřící se proti krajně konformistickým direktivám velké reformistické odborové centrály. Oba tyto faktory vysvětlují jednak úsilí Komunistická internacionály obracet se ke KAPD až do třetího kongresu, který se konal následující rok, jednak předem rozhodnutou a ráznou opozici KPD vůči jakékoli vyhlídce, byť vzdálené, na znovusjednocení.

Kromě taktických názorových rozdílů nad otázkami parlamentarismu a odborů vyšlo jak pro bolševiky, tak i pro nás najevo – obzvlášť pak, když pozice bývalých disidentů byly teoretizovány Pannekoekem a Gorterem – že to, co nás odděluje od všech opozičních proudů, které se seskupily dočasně v KAPD, byly zcela klíčové spory ohledně zásad. Tato neshoda ohledně principů nezabránila „Mezinárodním socialistům (později komunistům) Německa“100 v Hamburku a Brémách, aby se během války zařadili po bok levice v Zimmerwaldu a Kienthalu a aby souběžně s Leninem vedli boj proti kautskysmu – ale tváří v tvář realitě proletářské diktatury byli chtě nechtě postaveni na druhou stranu barikády. Neznajíc takřka nic víc než jejich pojetí taktiky naše abstencionistická frakce poznamenala, že tito disidenti z KPD byli sužováni „herezí syndikalismu“, na jedné straně v tom smyslu, že snižovali roli strany a že dávali na první místo ekonomický boj před boj politický, na druhou stranu v tom smyslu, že sdíleli „anarchisticko‑maloburžoazní představu, podle které bude nová ekonomika výsledkem vzniku podniků přímo řízených dělníky, kteří v nich pracují“101. Ve skutečnosti se ale rozpor týkal celkového teoretického pozadí KAPD. Jeho členové náleželi svým původem k ideologickému proudu, který se mohl jevit přijetím některých pravidel výkladu kapitalistického výrobního způsobu a struktury buržoazní společnosti jako marxistický, zatímco byl již ve svých kořenech idealistický; jedná se o stejný původ, ze kterého vzchází anarchismus, revoluční syndikalismus, závodní socialismus, radovectví, ordinovismus, jehož všechny složky se dají najít, i když v různém množstvím, v jejich ideologii. Právě idealistický původ těchto proudů je zanedlouho dovedl navzdory jejich počátečním neshodám k tomu, aby se sešikovali do společného tábora popírajícího marxismus (později by raději říkali „bolševismus“ s přesvědčením, že by se mělo jednat nejen o odlišné, ba dokonce oponující si proudy!). Takto se proti nim sešikoval společný tábor bolševiků a nás i přes společné vědomí toho, že spíše „vinou“ KPD než kvůli jejich „kladům“ bojují v jejich řadách instinktivně komunističtí proletáři a i přes to, že jsme měli jiný názor na způsob, jak je zpátky získat pro naši věc, než Moskva.

Anti‑marxismus Pannekoeka a Gortera

Pro Pannekoeka jako (nebo možná ještě zřetelněji) pro Gortera revoluční proces nemá formu především hmotného a fyzického střetu dvou tříd, ve kterém utlačovaná třída je materiálními podmínkami vržena do útoku proti moci nepřátelské třídy a která jedná bez povědomí toho (a předtím, než si toho bude dobře vědoma) k jakému konečnému cíli směřuje a která se na této cestě potkává se stranou – to znamená s programem nebo s „vědomím“ konečného cíle a nezbytných kroků na této cestě k jeho dosažení – a s nutně menšinovou organizací komunistického předvoje, která krystalizuje kolem tohoto programu; naopak pro ně se jedná o kolektivní uvědomění si cesty a cíle ze strany vykořisťovaných, což je „předběžná podmínka“ jejich revoluční akce. To, co se tehdy mezi Spartakovci v lednu 1919 zdálo jako odchylka od správné marxistické doktríny, se v tomto případě stává čirým a prostým převrácením marxismu. Jak již napsal Gorter v roce 1908, nová společnost může vzejít pouze z nového člověka, který si je sám sebe vědom a sám je hybnou silou: „Mysl musí být revolucionizována!“102 Jak napíše Pannekoek v roce 1920, aby byla provedena revoluce, „je nezbytné, aby si proletariát, obrovské milionové masy, uvědomil cestu a cíl.“103 Jestliže se oportunismus zmocnil většiny pracující třídy, je tomu přesně proto, že tento proces duševního (nebo intelektuálního) osvobození nebyl ještě dokončen, a nikoli z důvodů, jejichž kořeny musí marxisté hledat a které jsou materiální povahy, a – odkazujíc na rok 1919 – je tomu právě „[p]rotože masy byly stále zcela ovládány buržoazním způsobem myšlení, po kolapsu buržoazní nadvlády [povšimněte si, jak přivedením formulace Rosy Luxemburgové, citované výše, k absurditě, se proměnilo hnutí v Německu z října 1918 ve skutečnou politickou revoluci, která přinesla svržení buržoazie!] ji masy obnovily vlastníma rukama.104 Nejenže nabytí sebeuvědomění a samoaktivace (či sebe­‑podnícení nebo snahy prosazovat sebe samé v praktickém životě – jakkoli lze přeložit německé slovo Selbstbetätigung) má předcházet revoluci nebo se s ní krýt alespoň v jejím vrcholu; je také nutné, aby se jednalo o dobytí sebe samého, nabytí ze strany třídy jejími vlastními silami, o „kvalitativní skok“ dovršený utlačovanou třídou jako celku. V opačném případě by zase došlo k rozdělení na masy a vůdce, což pro holandské tribunisty a tedy německé KAPD je subjekt skandálních rozměrů a (podle nich) „pravým“ vysvětlením, proč proletariát před vypuknutím války kapituloval, zřekl se své dějinné iniciativy a vědomí, jak jednat, a svěřil ji do rukou „vůdců“, führerů, a takto je povýšil z nástrojů dějin do řad jejích tvůrců. Proto pokud má existence strany pro Pannekoeka ještě nějaký smysl, tak pouze „předem šířit jasné znalosti, aby se v celých masách objevily složky, které, v oněch okamžicích (velkých událostí světové politiky), vědí, co mají dělat a jsou schopné nezávisle zhodnotit situaci.“105 Strana už nemá žádný jiný úkol než radit, vzdělávat, osvítit masy nebo jim spíše pomáhat uvědomit si sebe samé, znovu objevit onu vědu, kterou je marxismus.

Strana tu nikdy není tím bojovným orgánem, který sjednocuje masy. Už není zbraní, která uplatňuje moc ve jménu mas a sjednocuje instinktivní proletářskou vzpouru a která vede skutečné hnutí, o němž má, jakožto kolektivita, určitou koncepci. K vědomí skutečného hnutí – což tito údajní „marxisté“ nepochopili a ani nepochopí – třída může dojít pouze poté, co zničí aparát svého hospodářského a společenského vykořisťování, a tímto se sama osvobodí rovněž z duševního otroctví, což v každém případě bude poslední z jejích okovů, jež budou zpřetrhány.

Proto je tedy jasné, proč se pro milieu okolo KAPD autentickým vyjádřením revolučního útoku a tím spíše realizace socialismu staly toliko samy o sobě právě formy organizace, zastoupené radami, německými Räte nebo na vyšší úrovni ruskými sověty. Takto by tedy bylo – i když se připouští, jako krajní ústupek, že těmto formám bude stát po boku strana jakožto „odborník“ a „rádce" – spojení mezi masami a jejich sebeuvědoměním­‑samoaktivací úplné a „transparentní“. Tyto formy jsou samy o sobě revoluční, „protože dovoluj[í] dělníkům samotným aktivně o všem rozhodovat.“106

Ze stejného důvodu se pro Pannekoeka jeví diktatura proletariátu v pojetí bolševiků jako svévolná diktatura „rozhodné revoluční menšiny“107; ba dokonce ani to ne, ale jako diktatura jejího „vedení vykonávající diktaturu prvně uvnitř samotné strany, kde brání jistým osobám v přístupu ke své absolutní moci a nečestnými prostředky vylučuje jakoukoli opozici“108; zkrátka jako nová forma blanquismu, jako vzkříšení strašáka vůdcovství, které zašlapává své bezbranné pěšáky do země. Tohle dává do protikladu s představou strany nebo lépe řečeno sekty osvícených lidí, kterým „je cizí cíl jakékoli politické strany (…): převzít státní aparát do svých rukou“109.

Takto tu protiklad mezi masami a vůdci nahrazuje antagonismus mezi třídami. Pokud Pannekoek a Gorter odmítají parlament, není to proto, že je to specifický orgán třídní nadvlády buržoazie, ale protože je „typickou formou boje, který probíhá prostřednictvím vůdců a v němž samotné masy hrají podřadnou roli.“110 Tímto, „místo sjednocení celé třídy, se komunismus stává novou stranou s vlastními stranickými vůdci, která se připojuje k ostatním stranám a udržuje politické rozdělení proletariátu“111; její zničení proto „představuje naproti tomu vyšší stupeň na cestě k sebeosvobození112. A podobné je to s odborovými svazy, kde jejich“ organizace, navzdory [své] formální demokracii, znemožňuje je [jich] využití jako nástroje proletářské revoluce113, je to tato forma, která „činí masy téměř bezmocnými“ a která jim brání v tom, aby je využívaly jako „orgán své vůle“114. Naopak ve výrobních organizacích, vysvětluje Gorter, „zde dělník, každý dělník má moc. Neboť si (…) volí vlastní delegáty, má přímou kontrolu nad okresními a celostátními orgány. (…) Nakolik je to v kapitalismu možné, je tvůrcem a vládcem svého vlastního osudu, a jelikož totéž platí pro případ každého dělníka, masy jsou strůjcem a vládcem svého vlastního boje.115

Všimněte si, že Pannekoek ani Gorter nepopírají, že „bolševické“ pojetí (jinými slovy marxistické pojetí, pojetí nás samotných) strany má ospravedlnění. Avšak pro ně to odpovídá historické situaci Ruska podstupující dvojitou revoluci, napůl proletářskou, napůl buržoazní: ať již potřebuje být vedena netečná masa rolníků (z čehož vyvěrá potřeba „nového blanquismu"), nebo společná existence dvou různých revolučních tlaků činí nezbytným umění manévrování, což je výsada „vůdců“. Stejné pojetí strany by ale nebylo použitelné na Západě, kde „proletariát je osamocen. Zde proletariát musí proto sám provést revoluci proti všem ostatním třídám“116, kde „musí mít proto nejlepší zbraně pro revoluci“117 a kde „musí udělat revoluci sám a bez pomoci, musí se intelektuálně a duševně pozvednout na vysokou úroveň118 zbavujíce se vůdců, politických stran v běžném slova smyslu, profesních odborů a ze stejného důvodu parlamentních institucí. Komunisté se v řadách proletariátu „snaží především o to pozvednout masy, jakožto celek a jakožto jednotlivce, na mnohem vyšší úroveň, vzdělávat proletáře, jednoho po druhém, a udělat z nich revoluční bojovníky, ukazovat jim jasně (nejen pomocí teorie, ale především praxí), že vše na nich závisí, že mají očekávat nulovou vnější pomoc od ostatních tříd, velmi málo od vůdců“.119 Povšimněte si, jak se tu nadbíhání masám spojuje s jejich omezením na pouhé „nezralé“ stádo, které potřebuje vzdělávat až do doby, kdy nebudou potřebovat žádného učitele! Proto ten slavný rozpor, kterému se Lenin vysmívá v díle „Dětská nemoc ‚levičáctví‘ v komunismu“:

„‚Dvě komunistické strany stojí tedy nyní vzájemně proti sobě: Jedna – strana vůdců, která se snaží organizovat revoluční boj a dirigovat jej shora (…) druhá – masová strana, která očekává, že revoluční boj vyšlehne zdola (…). Tam diktatura vůdců, zde diktatura mas! — to je naše heslo.‘“120

Právě touto ideologií, jejíž stejnorodost nenarušují nepodstatné jemné rozdíly mezi jedinci, se inspirovala „výzva“121 a „program“122 schválený ustavujícím kongresem KAPD. Výzva poukazuje na „politický a morální úpadek“123 KPD, která se stala kořistí „kliky vůdců, kteří jednají všemi korupčními prostředky“124 a kteří se se rozhodli „sabotovat myšlenku proletářské revoluce v zájmu svých egoistických cílů.125 Uvádí, že nová strana „není stranou v tradičním smyslu“ („Vyjadřovat autonomii členů za všech okolností je základní zásadou proletářské strany, která není stranou v tradičním smyslu“. [Program KAPD, 1920] Je třeba říci, že tímto se tu navrací jednak k Bakuninovi, jednak k Proudhonovi, zkrátka ke staré polemice proti „autoritě“, „Generální radě“, „diktatuře Marxe“ atd.).

„Není stranou vůdců. Její hlavní [dobře si všimněte!] prací bude podporovat německý proletariát v jeho úsilí osvobodit se od jakéhokoli vůdcovství“, – které je prostředkem, tím nejúčinnějším, ke „sjednocení proletariátu v duchu myšlenky rad“, což je „skutečný cíl revoluce“.126 Pokud jde o program, ten rekapituluje historii třídních bojů ve světě od konce války a odmítá smrtelnou krizi, ve které se zmítá kapitalismus, místo toho vidí příčinu zpoždění subjektivních faktorů revoluční krize v objektivních faktorech – v tom, že „ideologie127 německého proletariátu je stále částečně pod jařmem buržoazních nebo maloburžoazních ideologických živlů.“128 Proto tedy „problém německé revoluce je problémem vývoje sebeuvědomění německého proletariátu“.129 Program vyhlašuje válku oportunistickým metodách boje, parlamentu a odborům („pouze zničení odborů uvolní cestu pro postup revoluce“ 130), do centra revoluční akce staví „závodní organizace“, kde „masy jsou hnací silou výroby“131, kde „intelektuální boj, revoluce vědomí se uskutečňuje v neustálé konfrontaci člověka s člověkem, masy s masou“132 a která má mezi svými zásadní úkoly „přípravu výstavby komunistické společnosti“133, jejímž je „počátkem“134. K této organizaci, „páteři továrních rad“, může patřit „každý dělník, který se hlásí k diktatuře proletariátu“ 135. V jejím nitru bude KAPD provádět vlastní propagandu, přičemž „hesla boje musí být domluvené“136 a organizovat se tak, aby „také strana nabývala stále více proletářského charakteru… odpovídala diktatuře zdola137. Takto se dosáhne toho – „a tovární organizace je toho zárukou – že s vítězstvím, to znamená s převzetím moci proletariátem, může začít diktatura třídy, a ne diktatura několika stranických vůdců a jejich klik“138. Není ani třeba dodávat, že „politická forma organizace komunistické komunity je systém rad.“139 Zde dělají stejnou chybu, kterou Nezávislí, ať už z dobré vůle, nebo ne a nesejde na tom, udělali dříve; že předpokládají, že „komunistická společnost“ bude mít určitou formu politického uspořádání, navíc okopírovanou z „typu organizace“ zrozené z třídního boje v plně rozvinutém buržoazním režimu.

Z této shrnující analýzy svérázné „kaapedistické“ ideologie vyplývá – a řekli jsme to už v té době – že na úrovni teorie, principů a také taktiky stojí na protichůdných pozicích, než jaké konstantně hájili italští abstencionističtí komunisté a které tato frakce shrnula ve svých Tezích140 v červnu 1920, stejně jako v sérii polemik s „Ordine Nuovo“ o ustavování sovětů v Itálii a v dalších článcích té doby. Mezi těmito dvěma pozicemi neexistuje žádný styčný bod, ani v otázce abstencionismu. Abstencionismus má pro Gortera a Pannekoeka principiálníhodnotu, stejně jako pro anarchisty, pro které je touto hodnotou zásady i negace „autority“. Pro nás je naopak abstencionismus taktickým řešením, které se vztahuje k dané fázi kapitalismu a proletářského boje za jeho svržení. Není to vždy platné a všude absolutní řešení (dokonce i dnes, po hořkém historickém zhodnocení, máme právo abstencionismus považovat ne za „vedlejší“, ale za primární otázku komunistické taktiky v oblastech s vyspělým kapitalismem, totéž by se nám ani nesnilo prosazovat pro země, které teprve provádí své „buržoazní revoluce“, a ve kterých je parlament evidentně vzhledem ke světovému vývoji totalitním směrem ještě více vedlejší arénou boje, než za jakou ho považovali ve své době bolševici, a přesto zůstává jedním z bitevních polí, na kterém se střetávají nejrůznější třídy.) Mimo to u KAPD a jejích teoretiků je „parlamentní otázka“ – koneckonců logicky – hozena do jednoho pytle s „otázkou odborů", to znamená, že na jedné straně se na stejnou úroveň klade ústavní instituce státu, parlament, který je současně vyjádřením nadvlády vykořisťující třídy a – jak její ideologie prohlašuje – zastoupením (je nedůležité, že fiktivním) několika tříd; a na druhé straně se klade forma sdružení, dělnické odborové organizace. Ty sice mohou být pohlcené buržoazním státním aparátem (k čemuž dochází stále více), jenže tato forma sdružuje pouze námezdně pracující, čímž nutně zrcadlí tlak ekonomických určujících faktorů, které jsou zdrojem téhož politického boje, a která, pokud je získána (nebo znovu podmaněna) vlivu strany, tak představuje pro stranu potřebné pole pro její činnost, propagandu a obzvlášť pak agitaci v řadách pracující třídy, která je ať tak či onak organizována (i kdyby carským špiónem, jak by řekl Lenin).

KAPD a my

Chyba kaapedistů a tribunistů141 je tedy dvojí, jak uvedl Il Soviet 11. ledna a 23. května 1920: tváří se, že budují formy ekonomické organizace, které jsou revoluční samy o sobě, zatímco každá z těchto forem „tu a tam jedná revolučním způsobem uvnitř buržoazního režimu, pokud je naplněná komunistickým duchem a jedná podle komunistických pokynů, pod tlakem a kontrolou komunistů“142; zapomínají, že odborové organizace – ať už jsou to existující odborové organizace avšak znovu získané pro svou třídní funkci, nebo nové orgány vynucené proto, že proletáři sami „ponechali sobě napospas orgán, který je už úplně prohnilý“143 – budou v každém případě „užitečné a pozitivně aktivní orgány v komunistickém režimu a to nejen kvůli formě jejich ustavení.“144. Jinými slovy odborové organizace jsou orgány, které by neměly být zničené jako buržoazní parlamenty, ale dány do služeb diktatury proletariátu.

Hluboká kritika Internacionály směřovaná straně zrozené ze Svazu spartakovců není dostatečná na to spojovat nás s KAPD. V „otevřeném dopise“145 ze dne 2. června 1920 se představitelé Internacionály obrátili na „soudruhy“ Komunistické dělnické strany Německa a snažili se je přesvědčit o jejich chybách v ústřední otázce strany a její role v proletářské revoluci, v zásadní otázce členství v reakcionářských odborových svazech, které zahrnovaly obrovskou většinu dělníků, a v jejich „teoretickém“ odůvodnění abstencionismu. Vyzvali je také, aby se distancovali od „národního bolševismu“ a anarchismu s předpokladem, že se obě strany spojí pod záštitou Kominterny, pokud budou přijata rozhodnutí II. kongresu. Tento dopis, který je zcela obdobný s celou naší opakující se kritickou analýzou, není o nic méně přísný a striktní při odsuzování váhání a odchylek KPD146, než jak jsme my sami uvedli.

Stejně tak neobstojí paralela, kterou vykreslili někteří historici mezi námi a tribunisty­‑radovci na základě „společného“ rozlišování mezi dvojitou revolucí a „čistou“ proletářskou revolucí. Především takové rozlišování je společné pro nás a Lenina. Je to sám Lenin, kdo tvrdí, že „v Evropě je nepoměrně obtížnější začít revoluci, kdežto u nás je nepoměrně snadnější ji začít“147 (věta je převzata z Referátu o válce a míru148, ale významně ji opakuje i v Dětské nemoci „levičáctví“ v komunismu), ačkoliv v Rusku „bude [ale] těžší v ní pokračovat než tam“149. Za druhé z tohoto společného rozlišování revolucí jsme my vyvodili závěr, že v Evropě by meč, kterým se Bolševici oháněli v i tak dvojité revoluci, musel být ještě ostřejší, protože jsme požadovali, že vykonávání diktatury proletariátu a předtím vedení boje o moc má být pouze na komunistické straně, a ne na nějakém „beztvarém parlamentu dělníků“ (to znamená sovětu bez materiálního, a nikoli pouhého „duchovního“ vedení strany).

Zdrcující tíha demokratických tradic, hluboké kořeny oportunismu materiálně zakořeněné v aristokracii pracujících a v celém souboru, byť nejistých, sociálních výhod, existence „dělnicko‑buržoazních stran“ nebo dokonce jakéhosi „imperialismu dělníků“ (podle vyjádření Lenina a Trockého) – to vše pro nás vyjadřovalo požadavek, aby byla dovedena až do konečných důsledků bolševická zkušenost s ukončením jakéhokoli politického spojenectví komunistické strany s jinými stranami nebo skupinami a opuštění takové taktiky, jako té revolučního parlamentarismu, i v nerevolučním období. Gorter a Pannekoek z toho vyvozují naopak opačný závěr s nutností zlikvidovat stranu ve prospěch vágní „dělnické demokracie“. A konečně, Lenin měl tisíc důvodů vyčíst levým komunistům (Links‑kommunisten) jejich absurdní představu proletářské revoluce, která jako „neposkvrněná“ proletářská revoluce by od revolučního předvoje nevyžadovala nadále se držet „přísně objektivní [ho] zhodnocení všech třídních sil toho kterého státu“150, a tedy nikoli „neignorovat“, zjednodušujícím (a dětinským) způsobem, přispění, které neproletářské vrstvy, třebaže nepočetné, nalézající se mezi třídami mohou mít pro revoluci, či nutnosti neutralizovat ostatní vrstvy (specificky odkazuje na venkov); místo toho tribunisté­‑radovci, což my jsme oproti nim nikdy neudělali, je hodili do stejného pytle jako stoupence kontrarevoluce. V roce 1921 a v letech následujících Gorter a s ním značná část KAPD („essenský proud„ odmítne dokonce i ekonomický boj za požadavky a využívání stávek, pokud se nejedná o útok na dobytí moci: buď revoluce, nebo nic!, což znamená: revoluce nikdy! Zároveň v téže době v Itálii Levice ve vedení Komunistické strany Itálie zrozené v Livorně151, vedla ve městech a na venkově bouřlivou a brilantní odborovou činnost.

Neexistuje žádný „západní marxismus“ stojící protichůdně k marxismu „leninistickému“ či „východnímu“. Máme tu marxismus, který sešikoval bolševiky a nás na stejnou linii doktríny a principů. A pak je souběžný pomýlený­‑marxismus nebo lépe ne­‑marxismus, okolo kterého se pohybují, ne náhodou, KAPD a Ordine Nuovo a okolo kterého dnes krouží všechny spontaneistická, workeristická a protistranická uskupení. Možná, že v roce 1920 jak bolševikům, tak nám, nebylo úplně jasné, že takový byl matečný původ těchto proudů či stran a že jejich principiální opozice vůči marxismu byla vyhraněnější a hlubší než nahodilá a viditelná taktická neshoda. Což dnes ten, kdo je ochoten pročíst obtížně stravitelnou produkci východisek a zásad jedněch či druhých, uvidí zcela zřetelně. Nicméně Leninovu prudkou reakci v Dětské nemoci „levičáctví“ v komunismu lze vysvětlit – a to je nedotknutelné – instinktivním teoretickým opovržením čistokrevného marxisty vůči této idealistické spodině, která nebyla ani tak „dětskou nemocí“ jako spíš skutečným zhoubným nádorem. Pojďme dále: litujeme­‑li toho, že nás Lenin (který se omluvil za to, že o nás věděl tak málo) hodil do stejného pytle s těmi, proti jejímž myšlenkovému původu jsme bojovali a hrdě bojujeme, stejně jako před rokem 1914 proti anarchosyndikalistům nebo kulturalistům a v letech 1919-1920 proti ordinovistům, dokážeme z historického hlediska pochopit, proč tento velký marxista, který cítil přes určité „taktické“ teoretizace věčného ideologického nepřítele, ostře zkritizoval extremismus i za cenu – jak přizná o rok později – že přešel „napravo“, a proč nás podezříval, vzhledem k naší zdánlivé blízkosti s tímto extremismem, ze skutečného nebo potenciálního „anarchismu“. Špatnou službou, kterou hnutí prokázal imediatismus stylu KAPD – jedna z bestií, na které Lenin v pamfletu útočil, nikoli poslední v jejich výčtu – bylo to, že zatemnil polemiku, která se měla odehrát pouze mezi marxisty a jen na poli, na kterém se tito marxisté mohli shodnout, že se budou držet, a která by na straně jedné vedla mezinárodní komunistické hnutí k víc než nutnému odsouzení této formy abstencionismu (nebo lépe řečeno tohoto taktického nihilismu) a jeho teoretických kořenů, a na straně druhé k potvrzení nejen nezměnitelného jádra doktríny (jak jsme chtěli, aby učinil II. kongres Internacionály), ale také k řadě taktických norem, které by byly přikázány národním sekcím jako povinné, a které by byly dokonce přísnějšínež ty navrhované bolševiky, které by však v žádném případě nebyly nerealistické.

Odborové organizace

V předchozích kapitolách jsme se snažili sledovat popis politického vývoje až do poloviny roku 1920 jak u KPD, tak takzvaných „levých“ proudů, které se více či méně trvale sjednocovaly uvnitř KAPD. Pozdějšímu osudu těchto dvou organizací se budeme věnovat až v jiné studii. V této ještě musíme popsat rozvoj odborových organizací, které vznikaly vedle velké reformistické konfederace ustavené v červenci roku 1919 pod názvem ADGB (Všeobecný německý odborový svaz, Allgemeiner Deutscher Gewerkschaftsbund) a v opozici k ní.

Není to snadný popis, protože těchto odtržených organizací bylo nesčetně a jejich rozvoj byl nerovnoměrný a nestálý. Jejich zrod se dá pouze částečně připsat vlivu jasně vymezených politických proudů nebo lépe řečeno, jen částečně zrcadlily během své existence vliv té či oné skupiny, zpravidla než se upevnil jejich určitý charakter.

Příliv proletářů do jejich řad neznamená ani tak to, že by se vědomě přichylovali k nějakým daným programovým platformám, ty se totiž neustále měnily. Šlo spíše o vyjádření odporu, který v bojovných dělnících podnítila (přinejmenším) smířlivá politika mocné reformistické ADGB a vyjádření jejich nejasné tendence přenést těžiště vlastních bojů či podstatu ekonomických sdružení mas spíš než na politickou stranu, či dokonce namísto těchto sdružení, na závodní rady, které považovali za orgány bližší náladám a zájmům samotných pracovníků a za méně náchylné k „byrokratizaci“.

Krom toho bychom neměli zapomínat na vliv objektivní tradice lokalismu a decentralismu uvnitř německého dělnického hnutí, kterou různé politické a syndikalistické proudy disentu zčásti zrcadlily a zčásti zhoršily tím, že ji zakomponovaly do své teorie, tj. že ji povýšily takřka na vzor veškeré autentické revoluční činnosti a jakékoli nefalšované revoluční organizace. Dále je třeba neopomenout, že rozptýlení a roztříštěnost hnutí se dále zhoršovalo zuřivými údery kontrarevoluce, kterou vedli sociální demokraté, protože téměř ve všech německých spolkových zemích docházelo po každé velké stávce k zatýkání nejbojovnějších organizátorů a k rozpouštění nově vzniklých průmyslových odborových organizací, které však již byly viditelně přítomny v bojích mas a v pouličních ozbrojených střetech.

Společnou charakteristikou všech odborových nebo továrních organizací, které se zrodily v opozici vůči reformistickým odborům, je federalistická struktura, otevřené nebo zastírané odmítnutí jakékoli hierarchicky uspořádané organizace a o to větší hrůza z „vůdců“ považovaných za ztělesněné zlo a tendence buď odmítat politickou akci (ztotožňovanou s činností v parlamentu), nebo ji podřídit akcím boje za požadavky.

Dále je tu idealizace generální stávky jakožto rozhodující zbraně boje mezi třídami, a dokonce přehlížení či spíše vyloučení ozbrojeného povstání. Dále přiřknutí odborovým organizacím (nebo naopak továrním radám) úkol spravovat hospodářství v porevoluční době, zatímco pro marxismus se jedná o vlastní a výlučný úkol patřící straně. Oproti americkým IWW se navíc tyto nové ekonomické sdružení nezamýšlely nad potřebou – víc než legitimní a objektivně pozitivní z pohledu nejobecnějších zájmů třídního boje – organizovat široké masy obyčejných, příležitostných, migrujících nekvalifikovaných a jiných pracujících, obvykle se nalézajících mimo oficiální konfederace, které jsou útočištěm „dělnické aristokracie“, tj. nejodbornějších, nejkvalifikovanějších, nejlépe placených pracovníků. Naopak inklinovaly k tomu vytvářet uzavřené, elitářské organismy spojující skupinky proletářů nikoli jako námezdní dělníky, ale jako bojovníky ochotné bojovat za cíle uvedené v jejich více či méně jasných programech. Takto se, rozumějíc samo sebou, vzdaly svých původních prohlášení o „apolitičnosti“ a postavily se na politickou frontu „dělnické“ nebo „přímé demokracie“ a dalších takových ideologických nesmyslů společných různou měrou pro revoluční syndikalismus, anarchismus a „radovectví“. A nakonec se staly odborovými přívěšky těchto politických proudů, přívěšky očividně (výrazně) menšinovými v porovnání s obrovskou reformistickou odborovou konfederací.

Tyto organizace lze rozčlenit do dvou skupin, které odpovídají jejich více či méně deklarované ideologické příslušnosti.

Anarchosyndikalistické organizace

Ačkoliv „revoluční syndikalismus“ neměl v Německu tak dlouhou a důležitou tradici jako v románských zemích, podařilo se mu udržet si určitou organizační kontinuitu, a to i během války (přirozeně v ilegalitě). A právě na tomto základě ke konci prosince 1918 se nově ustanovuje první odborová konfederace vně budoucí ADGB: Freie Vereinigung deutscher Gewerkschaften (FVdG, Svobodné sdružení německých odborů)152.

Syndikalistický nádech této nové a efemérní organizace se jasně projevuje ve „výzvě“ vydané 14. prosince. Jako cíl si stanovuje „odstranění námezdní práce, vyvlastnění půdy, továren a výrobních prostředků velkým kapitalistům. Ustavení socialisticko‑komunistické výroby.“153 Odmítá nejen reformy, ale i ekonomický boj za zvýšení mezd v rámci buržoazního režimu, staví přímou akci do protikladu k parlamentní činnosti a aktivitě minimálního programu.154 Radí jako charakteristický prostředek boje za „ustavení socialismu“ „generální stávku, solidární stávku, bojkot (…) sabotáž“155 kapitalistické výroby. Navrhuje překonat staré rozdělení na hospodářské a politické organizace spojením do jediného politicko‑hospodářského sdružení. A vedení „socialistické výroby“ budoucnosti svěřuje do rukou revolučně syndikalistických odborů. V této fázi navrhuje svým členům „počínat si ve shodě“156 se „skupinami na levici dělnického hnutí: s Nezávislými, Spartakovci.“157 Pojem diktatury proletariátu neodmítá za předpokladu, že diktaturu nevykonává strana, ale „dělnické rady [které] jsou parlamenty pracující třídy.“158 Nepřekvapuje proto, že Komunistická strana Německa, zrozená v napjaté atmosféře posledních měsíců roku 1918, až do poloviny roku 1919, do kongresu v Heidelbergu, uprostřed výkřiků „Pryč z tradičních odborů!“ a „Všechnu moc radám!“ s touto první rozkolnickou organizací úzce spolupracovala a rovněž se snažila politicky ovlivnit její nejlepší části a objasňovat vážné teoretické nedostatky revolučního syndikalismu.

Věci se změnily hned, jak nad čistými syndikalisty získali převahu anarchisté. Toto první rozkolnické odborové sdružení, které bylo těžce zasažené během velkých bojů roku 1919, se reorganizuje v prosinci téhož roku pod jménem FAUD (Svobodný svaz pracujících Německa, Freie Arbeiter Union Deutschlands). Ačkoli si ponechalo své „syndikalistické“ pojmenování, jeho „Prohlášení o zásadách [syndikalismu]“159 však odráží směs syndikalismu a anarchismu: odmítání politických stran obecně a zvláště pak diktatury proletariátu vedené stranou; proto tedy žádné vztahy s existujícími dělnickými stranami, dokonce ani s těmi „levicovými“; přiřknutí úkolu ekonomické „výstavby socialismu“ odborům, které tím pádem syndikalisté nevidí jako „přechodný produkt kapitalistické společnosti, ale [jako] zárodky budoucí socialistické hospodářské organizace,“160 a které musí už nyní předznamenat ve své federalistické struktuře svobodných místních sdružení pracujících znaky předpokládaného budoucího společenství („organizaci továren a dílen závodními radami; organizaci výroby na obecné úrovni průmyslovými a zemědělskými sdruženími; organizaci spotřeby skrze burzy práce“161); ve zkratce „reorganizace veškerého hospodářského života na základě svobodného, tj. bezstátního komunismu162), tvrzení, že „socialismus je v konečném důsledku otázkou kultury a jako taková může být vyřešena pouze směrem zdola nahoru tvůrčí činností lidí,“163 odmítání organizovaného násilí, které zcela popírá tuto svobodnou tvůrčí činnost. A dále se ve stejném duchu střídá směs individualismu a kulturalismu dotlačeného do extrému na jedné straně a na straně druhé syndikalismu a potlačovaného odborářství, se všemi rozpory specifickými pro tyto proudy, které marxismus tisíckrát již odsoudil jako maloburžoazní, idealistické a jako vrozeně demokratické.

Organizace spjaté s tzv. „levým komunismem"

Jak jsme uvedli v předešlých částech, hranice mezi syndikalismem (a dokonce i anarchismem) a takzvaným „levým komunismem“ (Linkskommunismus) byla v Německu od počátku krajně nejasná. Pokud o sympatizování, v podobě mnoha „řadových“ militantů, s tímto tzv. „levým komunismem“ můžeme hovořit jako o čiré a prosté „dětské nemoci“ v komunismu, použijeme­‑li Leninův výraz, tak v případě jeho teoretiků a jejich programových prohlášení se ale musí mluvit o ne­‑marxismua něčemu, co je marxismu vnější.

Hrůza z moci, státu, strany, vůdců, centralizace je vlastně dědictvím společným oběma těmto proudům a nemá nic společného s dialektickým materialismem, tudíž s marxismem. Pokud jde o striktně politickou rovinu, tzv. „levý komunismus“ nedosáhl nikdy určité homogenity principů a programu a tříštil se na lokální proudy, které byly pouze dočasně spojené společným odporem k fundamentálním marxistickým tezím o roli strany v proletářské revoluci, svým anarchoidním antiparlamentarismem a svou averzí k tradičním odborovým organizacím. Stejně tak se na úrovni odborů různorodost teoretických koncepcí – například mezi skupinami z Brém a Berlína a skupinami z Hamburku či Drážďan – odrážela v odlišném pojetí ekonomických sdružení více či méně zrozených z iniciativy nebo s přispěním samotných „levých komunistů“.

Takto si ve stanovách Allgemeine Arbeiter­‑Union (Všeobecný dělnický svaz, AAU) vypracovaných v srpnu 1919 v Essenu, které měly sloužit jako základ pro rekonstrukci represí těžce zasažených odborových svazů, zejména těch hornických, můžeme povšimnout jak vlivu amerického syndikalismu („Jeden velký svaz“, One Big Union164 jakožto organizace zároveň politická a ekonomická), tak vlivu německého „radovectví“ v té době ještě stále podporovaném KPD. „[V]ítězství socialismu a komunismu – tvrdí dokument – lze dosáhnout pouze sjednocením [dělníků] do jednotné bojové organizace.“165 Jeho cílem je „připravit a v době sociální revoluce provést přechod z kapitalistického způsobu výroby k socialistickému,“166 jehož první fází bude „zavedení systému rad,“167 který se stane „hospodářskou organizací nové společnosti.“ Proto základnou, na které staví AAU, je továrna; jeho delegáti utváří první článek pružné organizační struktury, jejímž vrcholem je ústřední výbor. Ten „má povinnost zůstat v trvalém kontaktu se všemi stávajícími revolučními organizacemi a sjednotit je na základě ryzího systému rad.“168

V únoru 1920 v Hannoveru na první národní konferenci této organizace, která se od té doby bude označovat zkratkou AAUD (Všeobecný dělnický svaz Německa, Allgemeine Arbeiter­‑Union Deutschlands), vítězí stále obecná linie hamburské skupiny. Teze ustavujícího kongresu odrážejí myšlenky amerického syndikalismu a prohlašují, že AAUD „organizuje námezdně pracující ke konečnému boji proti kapitalismu a za zřízení republiky rad“169 a vyzývají dělníky, aby „vytvořili jeden velký svaz170 a stanovují, že předběžnými podmínkami pro vstup je přijetí programu, který se odlišuje jak od programu reformních organizací, tak programu syndikalistických a anarchosyndikalistických organizací, jelikož „k AAU [D] nemohou náležet organizace, které: 1. se účastní uplatňování zákona o továrních radách (zákon, který tovární rady začlenil do výmarské ústavy a udělal z nich jedno z koleček administrativní mašinérie Německé republiky), 2. odmítají diktaturu proletariátu, 3. neuznávají jako svoji organizační základnu tovární organizace.“171 Na jedné straně je zavržena organizace dle průmyslového odvětví a nahrazena organizací založenou na továrně, jakožto počáteční fáze; na druhé straně o možných shodách s „revolučními“ politickými stranami se již nemluví; nová organizace je totiž sama o sobě směsí odborového svazu a politické strany; či je spíše náhražkou politické strany, o jejíž roli v proletářské revoluci a především v „diktatuře proletariátu“ se vůbec nemluví. Mosty jsou proto spáleny a odříznuty jsou nejen reformistické nebo syndikalistické ekonomické organizace, ale také KPD a všechny strany, dokonce i ty, které se samy nazývající „dělnickými“.

Nicméně během několika měsíců a paralelně se vznikem KAPD je nová organizace naplněna novým programovým obsahem, který ve velké části odráží myšlenky Pannekoeka a především Gortera. Sídlo ústředí je přesunuto do Berlína a AAUD, zatímco znovu prohlašuje své obecné protistranické pozice, zabírá pozici jako doprovodné ekonomické organizace Komunistické dělnické strany Německa (KAPD), jejichž vzájemný vztah byl protichůdný, navíc špatně definovaný a předznamenával další rozkoly. „Směrnice“ (Richtlinien)172 nové organizace opakují charakteristické pozice workeristického imediatismu Pannekoeka a Gortera: „Vznik politických stran je svázán s parlamentarismem. Výsledkem je, že strany“ – všechny strany! – „plně nesou charakter kapitalistické organizace. Jsou postaveny na základě principu: vůdcové a masy. Vůdcové stojí nad masami… Vůdcové přikazují, masy poslouchají… Vůdce je podnikatel (!!!), strana jeho vlastnictví.“173 Pokud jde o odbory, tak „odbory jsou celkově vzato byrokratické organizace zrozené ze světa soukromé ekonomiky, s níž jsou jejich šéfové, jako stálí úředníci, spojeni v dobrém i zlém.“174

Do protikladu vůči oběma, vůči stranám a odborovým svazům, staví „orgán, ve kterém je zosobněno třídní vědomí, společenské vědomí, vědomí vzájemné soudržnosti. Tato forma organizace vyvstávající z revolučního procesu je organizace rad“;175 jako „úhlavní nepřítel každé byrokracie“176 je vyjádřením na jedné straně „rozšiřujícího se osvobození [proletariátu] z okovů kapitalismu, především z okovů buržoazního intelektuálního světa,“177 a na straně druhé „vzestupného rozvoje sebeuvědomění proletariátu; vůle přeměnit proletářské třídní vědomí ve skutečnost, dát mu viditelné vyjádření.“ 178 Na takovém základě musí vzniknout nové ekonomické organizace, které, začleněné do AAUD, „nejsou ani politickou stranou, ani odborovým svazem,“179 ale vyjadřují tendenci proletariátu „vědomě se organizovat za úplné svržení staré společnosti“180 a „spojit se jako třída.“181

AAUD odmítá centralismus „kter[ý] podle vůle hrstky lidí manipuluje a ukázňuje masy“182 a který „[p]ro AAU je ďáblem, jenž musí být zničen.183 Odmítá také jeho opačné dvojče, federalismus. Na druhou stranu chce (sláva, že to chápe) „nejtěsnější spojení [proletariátu], které mu umožní konečně překonat kapitalismus,“184 spojení, kterého je dosaženo pouze „stále větším rozvojem systému rad,“185 protože v takovém systému, „s jeho kontrolou zespoda, s prostorem pro veškeré schopnosti a energii proletariátu, s jeho vazbami mezi vůdci a masami, jsou vyřešeny všechny rozpory… Nejdříve na intelektuální úrovni, poté, v sociální komunitě, i na úrovni hospodářské.“186 Protiklad mezi vůdci masami je tímto překonán (bohužel jen na papíře!), protože „masa už není beztvarým souhrnem zmatených sobců, ​​ale masa je proletariát, za předpokladu, že je nerozlučně spojena skrze své třídní vědomí ve společenském myšlení a odhodlání“187 a že se „vůdce musí stát, spojený s ní úzkými vazbami, členem této třídně uvědomělé masy,“188 kterou bude neustále podněcován a kontrolován. Konečně, uplatnění diktatury proletariátu předpokládá „výlučné uplatnění vůle proletářů nad všemi politickými a ekonomickými institucemi společnosti, prostřednictvím organizace rad.“189 To vše ale AAUD nezastaví, aby spolupracovala… s KAPD!

V programu190 odhlasovaném na konferenci v Lipsku v prosinci 1920, jsou stejné myšlenky vyjádřeny stručnějším způsobem:

„1) AAUD bojuje za sjednocení proletariátu jakožto třídy. 2) Jeho cílem je beztřídní společnost, jejímž prvním krokem je diktatura proletariátu, tj. výlučné uplatnění vůle proletariátu nad všemi politickými a ekonomickými institucemi společnosti prostřednictvím organizace rad. 3) Postupné prosazování myšlenky rad se časově kryje s pokračujícím rozvojem sebeuvědomění proletářské třídy. Skuteční diktátoři jsou delegáti rad, kteří musí uplatňovat jejich rozhodnutí. Rady mohou být kdykoliv odvolány prostřednictvím svých řadových zmocněnců. Takzvané „vůdce“ lze považovat pouze za poradce. 4-8) AAUD odmítá jakoukoli účast v parlamentu, protože to znamená sabotovat myšlenku rad; …jakoukoli účast v zákonných závodních radách, jakožto nebezpečnou formou společných zájmů se zaměstnavatelem; …odborářství, protože odporuje myšlence rad. Obzvláště ale stojí proti odborovým svazům považovaným za hlavní překážku rozvoje revoluce v Německu a za překážku sjednocení proletariátu jakožto třídy… 9) (…) Ačkoli neuznává oprávněnost existence politických stran (protože dějinný vývoj vynucuje jejich rozpuštění), AAUD nebojuje proti politické organizaci KAPD, která má stejný cíl a stejnou metodu boje s AAU, nýbrž se snaží postupovat společně s ní v revolučním boji. 10) Úkolem AAUD je revoluce v továrnách [!!!]. Jeho starostí je politické a ekonomické vzdělávání dělníků. 11) Ve fázi dobytí politické moci se sama tovární organizace stává ozubeným kolem v soukolí proletářské diktatury, která je v továrnách uplatňována továrními radami postavenými na tovární organizaci. Tovární organizace bojuje za to, aby politickou moc vždy vykonával pouze výkonný orgán rady.“

Nicméně, jak už bylo uvedeno v předešlých částech, skupina z Drážďan okolo Otto Rühleho nepřijala toto přechodné postavení AAUD a nejen že se oddělila od KAPD ve druhé polovině roku 1920, ale vytvořila i typicky „syndikalistickou“ organizaci AAU (E) (Všeobecný dělnický svaz – Jednotná organizace, Allgemeine Arbeiterunion – Einheitsorganisation), která proto navrhovala „zničení odborových svazů a politických stran, těchto hlavních překážek na cestě ke sjednocení proletářské třídy a dalšímu rozvoji sociální revoluce, která nemůže být záležitostí ani strany ani odborů.“191


O ostatních organizacích, ačkoli nově revolučně syndikalistického původu, které po určitou dobu přináležely k Rudé odborové internacionále, budeme mluvit poté, co bude příležitost prostudovat následující období trýznivé historie německého proletariátu. Pro tuto chvíli stačí skončit se závěrem, že nezpochybnitelná bojovnost těchto rozkolnických organizací neubírá nic z jejich původní vady: na jedné straně jejich imediatistický, workeristický a lokalistický192 programový základ, na straně druhé skutečnost, že zatímco si dělaly ambice na „sjednocení“ třídy, ve skutečnosti se izolovaly od velkých mas námezdních pracujících jako elitářské organizace založené na vágních programech „přímé demokracie“, „sebeuvědomění proletariátu“, popírání strany – což pak jako vždy znamená, že jsou spojeny se zcela specifickými politickými proudy, s jasnými a rozpoznatelnými maloburžoazními, idealistickými, a dokonce i individualistickými ideologiemi – kolísající mezi negací strany, jejím nahrazením politicko‑ekonomickými organizacemi se špatně definovanými specifiky a podporou toho či onoho modelu stranické organizace.

Tyto organizace přemítajíc o roztříštěnosti německého proletariátu mu byly jen přítěží. Všechny skončily s ubíhajícími roky na otevřeně demokratických pozicích nebo se vytratily, když revoluční stimul vyplývající z ekonomického podloží ztratil na síle. Byly nikoli faktorem jasnosti a soudržnosti mezi vykořisťovanými, ale faktorem zmatku, roztříštění a nepřidává jim ani to, že na rozdíl od IWW nebo Shop Stewards,193 se nemohou chlubit, že by byly masovými organizacemi otevřenými všem námezdním pracujícím bez ohledu na zařazení a rozdíly v politické příslušnosti. Byly proto jak znakem, tak faktorem tragédie proletariátu ve střední Evropě, zejména v Německu, a vedle něj světového proletariátu.


  1. Il Comunista, La funzione della socialdemocrazia, 6. února 1921; překlad vlastní; podepsáno Amadeem Bordigou, pozn. překl. ↩︎

  2. Tamtéž ↩︎

  3. Tamtéž ↩︎

  4. Luxemburgová Rosa, Krize sociální demokracie, v Rosa Luxemburgová, Dílo I. SNPL, 1955, Praha ↩︎

  5. Lenin V. I., O Juniově brožuře, v V. I. Lenin, Spisy sv. 22, SNPL, 1957, Praha ↩︎

  6. Luxemburgová Rosa, Krize sociální demokracie [Juniova brožura], v Rosa Luxemburgová, Dílo I., str. 211, SNPL, 1955, Praha ↩︎

  7. Luxemburgová Rosa, Resolution über den Charakter einer neuen Internationale, v Spartakusbriefe, 1958, Berlin, překlad vlastní; tato část chybí v anglickém překladu; toto usnesení bylo přijato jednomyslně na říšské konferenci skupiny Die Internationale 19. března 1916; pozn. překl. ↩︎

  8. Gracchus, Offene Briefe an Gesinnungsfreunde – Von Spaltung, Einheit und Austritt, v Der Kampf, č. 31, 1917; překlad vlastní; Gracchus byl pseudonym Rosy Luxemburgové, tento článek byl propašován z vězení během jejího věznění v pevnosti ve Wronki (německy Wronke, tehdejší část Pruska); pozn. překl. ↩︎

  9. Lenin V. I., O Juniově brožuře, v Spisy, sv. 22, SNPL, 1957, Praha ↩︎

  10. Tamtéž ↩︎

  11. Radek Karl, Einheit oder Spaltung, v Arbeiterpolitik, č. 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10, 1916; překlad vlastní, z angličtiny z Broué Pierre, The German Revolution 1917-1923, BRILL, 2005 ↩︎

  12. Luxemburgová Rosa, Projev na ustavujícím sjezdu KSN (Svaz spartakovců), v Rosa Luxemburgová, Dílo II., SNPL, 1955, Praha ↩︎

  13. Tamtéž ↩︎

  14. Tamtéž ↩︎

  15. Tamtéž ↩︎

  16. Tamtéž ↩︎

  17. Luxemburgová Rosa, Projev na ustavujícím sjezdu KSN (Svaz spartakovců), v Rosa Luxemburgová, Dílo II., SNPL, 1955, Praha ↩︎

  18. Tamtéž ↩︎

  19. Tamtéž ↩︎

  20. Tamtéž ↩︎

  21. Tamtéž ↩︎

  22. Tamtéž ↩︎

  23. Was will der Spartakusbund?, v Die Rote Fahne, č. 29, 1918; překlad vlastní; text napsala Rosa Luxemburgová společně s Paulem Levim, pozn. překl. ↩︎

  24. Tamtéž ↩︎

  25. Tamtéž ↩︎

  26. Tamtéž ↩︎

  27. Tamtéž ↩︎

  28. Tamtéž ↩︎

  29. Tamtéž ↩︎

  30. Tamtéž ↩︎

  31. Radek připomíná, že Knieff vyjádřil své pochybnosti o možnosti sloučení se se Spartakovci: „Oni nejsou leninisté; oni jsou… pro centralizaci“ – což je ohromující o to víc, že Spartakovci měli a vyžadovali strukturu pružnou a ve srovnání s bolševickým centralismem kvazifederální. Radekovu úžasu se vyrovnal ten, který zažil, když byl konfrontován s principiálním odmítnutím teroru Rosou Luxemburgovou, která byla pobouřená tím, jak staří soudruzi v boji, jako byl Dzeržinskij, mohou přijmou vést Čeku! ↩︎

  32. Eberlein Hugo, Unsere Organisation, v Protokoll des Gründungsparteitages der Kommunistischen Partei Deutschlands, Dietz, 1972; překlad vlastní; jedná se o referát v druhý den zakládajícího kongresu KDP, pozn. překl. ↩︎

  33. Tamtéž ↩︎

  34. Sofortige standrechtliche Erschiessung, Deutsche Zeitung, 10. březen, 1919 ↩︎

  35. Jedná se o články Nella rossa luce del sacrificio, Il Soviet, 26. leden, 1919, o událostech v Berlíně; Da L’ora critica del movimento comunista, Il Soviet, 25. květen, 1919, o situaci v Bavorsku; La restaurazione borghese in Ungheria, Il Soviet, 10. srpen, 1919, o událostech v Budapešti; pozn. překl. ↩︎

  36. Lev Trotsky, I problemi della guerra civile, 1924, překlad vlastní ↩︎

  37. Lev Trotsky, Le lezioni dell’Ottobre, 1924, překlad vlastní ↩︎

  38. Tamtéž ↩︎

  39. Celý tento odstavec se nachází pouze v italské verzi, tj. v Il programma comunista, č. 15, 1972; pozn. překl. ↩︎

  40. Luxemburgová R., Vůdci selhali, v Rosa Luxemburgová, Dílo II. ↩︎

  41. Tamtéž ↩︎

  42. Luxemburgová R., V Berlíně vládne pořádek, v Rosa Luxemburgová, Dílo II. ↩︎

  43. Radekův dopis, v Broué P., The German Revolution 1917-1923; překlad vlastní ↩︎

  44. Tamtéž ↩︎

  45. Radek Karl, dopis A. Paquetovi, citováno v P. Broué, The German Revolution 1917-1923; překlad vlastní ↩︎

  46. Tamtéž ↩︎

  47. Tamtéž ↩︎

  48. Il Partito Comunista Tedesco, v Il Soviet, 11. duben 1920; podepsáno Amadeem Bordigou; pozn. překl. ↩︎

  49. Leitsätze über kommunistische Grundsätze und Taktik, v Bericht über den 2. Parteitag der Kommunistischen Partei Deutschlands, překlad vlastní; napsal Paul Levi, směrnice byly přijaty II. kongresem KPD v Heidelbergu; pozn. překl. ↩︎

  50. Tamtéž ↩︎

  51. Tamtéž ↩︎

  52. Tamtéž ↩︎

  53. Tamtéž ↩︎

  54. Tamtéž ↩︎

  55. Leitsätze über den Parlamentarismus, v Bericht über den 2. Parteitag der Kommunistischen Partei Deutschlands; překlad vlastní; tyto teze bylo přijaty hlasy 17 ku 13, antiparlamentární minorita s 13 hlasy je stále početná, vezme‑li se v úvahu, že hlasování proběhlo až po vyloučení nesmiřitelné opozice vůči parlamentní účasti a která poté založila KAPD, pozn. překl. ↩︎

  56. Leitsätze über die Gewerkschaftsfrage, v Bericht.; překlad vlastní ↩︎

  57. Leitsätze über kommunistische Grundsätze und Taktik, v Bericht.; překlad vlastní ↩︎

  58. Il Partito Comunista Tedesco, v Il Soviet, 11. duben 1920; překlad vlastní ↩︎

  59. Luxemburgová R., Vůdci selhali, v Rosa Luxemburgová Dílo II. SNPL, 1955, Praha ↩︎

  60. Zdroj této citace se nám nepodařilo najít, pozn. překl. ↩︎

  61. Le tendenze nella III Internazionale, v Il Soviet, č. 15, 23. květen 1920; překlad vlastní ↩︎

  62. Všeobecný německý odborový svaz, Allgemeiner Deutscher Gewerkschaftsbund, ADBG, pozn. překl. ↩︎

  63. Die Rote Fahne, č. 30, 14. března 1920, citováno v Fowkes Ben, The German Left and the Weimar Republic, Brill, 2014; překlad vlastní ↩︎

  64. Heslo na letácích distribuovaných 15. března, citováno Broué P., The German Revolution 1917-1923; překlad vlastní ↩︎

  65. Tamtéž ↩︎

  66. Zde se má na mysli SPD, USPD a KPD; pozn. překl. ↩︎

  67. Zpráva ze IV. kongresu KPD, v Bericht über den 4 Parteitag der KPD, 1920; překlad vlastní ↩︎

  68. Erklärung der Zentrale der K.P.D. (Spartakusbund), v Die Rote Fahne, 26. březen 1920; překlad vlastní ↩︎

  69. Tamtéž ↩︎

  70. Tamtéž ↩︎

  71. Tamtéž ↩︎

  72. Radek K., Die KPD während der Kapptage: Eine kritische Untersuchung, citováno v P. Broué, The German Revolution 1917-1923, překlad vlastní ↩︎

  73. 14.-15. duben 1920, Berlín, pozn. překl. ↩︎

  74. Tamtéž ↩︎

  75. Gli avvenimenti di Germania, v Il Soviet, 28. března 1920, překlad vlastní ↩︎

  76. Tamtéž ↩︎

  77. Tamtéž ↩︎

  78. Tamtéž ↩︎

  79. Původní text tu chybně uvádí datum 23. dubna, pozn. překl. ↩︎

  80. Kommunismus: Zeitschrift der Kommunistischen Internationale für die Länder Südosteuropas byl časopis III. Internacionály pro země jihovýchodní Evropy vydávaný ve Vídni, pozn. překl. ↩︎

  81. Il tentativo controrivoluzionario in Germania, v Il Soviet, 25. dubna 1920, překlad vlastní ↩︎

  82. L’atteggiamento dei comunisti tedeschi, v Il Soviet, 16. květen 1920, překlad vlastní ↩︎

  83. Zde jde o Amadea Bordigu, který se na této cestě setkal nejen s vůdčími osobnostmi KPD, ale i se zástupci KAPD, kteří byli vyloučeni ze strany Paul Levim, pozn. překl. ↩︎

  84. Trockij L. D., Internationalism and the Theory of „Exceptionalism“, úvod k americkému vydání Co je permanentní revoluce, 1930, překlad vlastní ↩︎

  85. Karlsruhe, 25.-26. února, pozn. překl. ↩︎

  86. Le tendenze nella 3. Internazionale, v Il Soviet, 23. květen 1920, překlad vlastní ↩︎

  87. Il Partito Comunista Tedesco, v Il Soviet, 11. duben 1920, překlad vlastní ↩︎

  88. Le tendenze nella 3. Internazionale, v Il Soviet, 1920, překlad vlastní ↩︎

  89. Kommunistische Arbeiter­‑Zeitung [Hamburg], č. 151, citováno v Hans Manfred Bock, Syndikalismus und Linkskommunismus von 1918-1923, Verlag, 1969; překlad vlastní ↩︎

  90. KAZ [Hamburg], č. 47, 1920, překlad vlastní z Bock Hans Manfred, Syndikalismus und Linkskommunismus von 1918-1923 ↩︎

  91. Tamtéž ↩︎

  92. Unsere Stellung zur K.A.P.D., v Der Kommunist [Dresden], č. 20, 1920; citováno též v Hans Manfred Bock, Syndikalismus und Linkskommunismus von 1918-1923, překlad vlastní ↩︎

  93. Tamtéž ↩︎

  94. Rühle Otto, Grundfragen der Organisation, 1921, překlad vlastní; vydáno pod hlavičkou AAU­‑E, pozn. překl. ↩︎

  95. Richtlinien für die Allgemeine Arbeiter­‑Union [Einheitsorganisation], v Die Aktion, č. 41/42; překlad vlastní ↩︎

  96. Tamtéž ↩︎

  97. 25.-26. února 1920 v Karlsruhe, pozn. překl. ↩︎

  98. Kappův puč začal 13. března 1920, pozn. překl. ↩︎

  99. Patrně odkaz na La Situazione in Germania e il movimento comunista v Il Soviet č. 18, 1920; pozn. překl. ↩︎

  100. Internationale Sozialisten Deutschlands, resp. Internationale Kommunisten Deutschlands, pozn. překl. ↩︎

  101. Il Partito Comunista Tedesco, v Il Soviet, 11. duben 1920, překlad vlastní ↩︎

  102. Gorter Herman, Het historisch materialisme, voor arbeiders verklaard, 1908, překlad vlastní ↩︎

  103. A. Pannekoek an Erich Müsham, v Die Aktion č. 11/12, 19. březen 1921, překlad vlastní ↩︎

  104. Pannekoek Anton, Weltrevolution und kommunistische Taktik, Wien, 1920, překlad vlastní ↩︎

  105. Pannekoek A., Weltrevolution und kommunistische Taktik, Wien, 1920, překlad vlastní ↩︎

  106. Tamtéž ↩︎

  107. Pannekoek A., The New Blanquism, 1920, překlad vlastní ↩︎

  108. Tamtéž ↩︎

  109. Pannekoek A., Social Democracy and Communism, 1919, překlad vlastní ↩︎

  110. Pannekoek A., Weltrevolution und kommunistische Taktik, Wien, 1920, překlad vlastní ↩︎

  111. Tamtéž ↩︎

  112. Tamtéž ↩︎

  113. Tamtéž ↩︎

  114. Tamtéž ↩︎

  115. Gorter Herman, Otevřený dopis soudruhu Leninovi, 1920 ↩︎

  116. Tamtéž ↩︎

  117. Tamtéž ↩︎

  118. Tamtéž ↩︎

  119. Tamtéž ↩︎

  120. Lenin, V. I., Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, 1920; Lenin tu cituje brožuru Rozštěpení KPD (Svazu spartakovců) vydanou ve Frankfurtu nad Mohanem, kterou patrně, např. dle informací o této brožuře v Die Aktion, č. 10, 1920, napsal Otto Rühle, pozn. překl. ↩︎

  121. Zde se má na mysli se Výzva zakládající stranické konference Komunistické dělnické strany Německa, Aufruf des Gründungsparteitages der Kommunistischen Arbeiter­‑partei Deutschlands, z 4.-5. dubna 1920, pozn. překl. ↩︎

  122. Program Komunistické dělnické strany Německa, Program der Kommunistischen Arbeiter­‑partei Deutschlands (KAPD) z května 1920, pozn. překl. ↩︎

  123. Výzva zakládající stranické konference KAPD, 4-5. dubna 1920, překlad vlastní ↩︎

  124. Tamtéž ↩︎

  125. Tamtéž ↩︎

  126. Výzva zakládající stranické konference KAPD, 1920 ↩︎

  127. Zde došlo u autorů v citaci k nepřesnosti – bylo použito slovo „psychologie“, ovšem to v citovaném textu je až v následující větě. Pozn. překl. ↩︎

  128. Program KAPD, 1920 ↩︎

  129. Tamtéž ↩︎

  130. Tamtéž ↩︎

  131. Tamtéž ↩︎

  132. Tamtéž ↩︎

  133. Tamtéž ↩︎

  134. Tamtéž ↩︎

  135. Tamtéž ↩︎

  136. Tamtéž; anglický překlad Programu KAPD postrádá tuto větu, pozn. překl. ↩︎

  137. Tamtéž ↩︎

  138. Tamtéž ↩︎

  139. Tamtéž ↩︎

  140. Teze Abstencionistické komunistické frakce Italské socialistické strany, 1920 ↩︎

  141. Zde se odkazuje na holandskou levici, jejímž historickým periodikem byl De Tribune, pozn. překl. ↩︎

  142. La lettera di Lenin, v Il Soviet, 11. ledna 1920, pozn. překl. ↩︎

  143. Le tendenze nella III Internazionale, v Il Soviet, 23. května 1920, pozn. překl. ↩︎

  144. La lettera di Lenin, v Il Soviet, 11. ledna 1920, pozn. překl. ↩︎

  145. Offener Brief an die Mitglieder der K.A.P., v Die Rote Fahne, č. 128, 13. července 1920; překlad vlastní z angličtiny z Degras Jane, The Communist International 1919-1922 Documents, Vol. I., Oxford University Press, 1956 ↩︎

  146. Anglická verze textu zde chybně, s ohledem na obsah zmíněného „otevřeného dopisu“, zaměňuje KPD za KAPD. Jak italský originál v Il Programma Comunista, č. 17, 1972, tak Storia della Sinistra comunista, Vol. II, zde uvádí KPD, pozn. překl. ↩︎

  147. Lenin V. I., Dětské nemoci „levičáctví“ v komunismu, 1920 ↩︎

  148. Referát o válce na míru, 7. březen 1918, přednesený na na VII. sjezdu KSR(b), Lenin spisy, sv. 27, SNPL, 1954, Praha, pozn. překl. ↩︎

  149. Tamtéž ↩︎

  150. Lenin V. I., Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu, 1920 ↩︎

  151. PCd’I byla založena 21. ledna 1921 jako důsledek roztržky a odchodu komunistů z XVII. kongresu PSI, který se konal v Livornu od 15.-21. ledna 1921, pozn. překl. ↩︎

  152. FVdG byla ustavena pod tímto názvem v roce 1903 jako nástupce Vertrauensmänner­‑Zentralisation Deutschlands založené 1897, a přestože dle jistých zdrojů byla aktivní ve stávkách již na přelomu února a března 1918, na národní úrovni se znovu ustavuje až v prosinci 1918 a jako svůj nový tiskový orgán ustavuje Der Syndikalist místo původního Die Einigkeit, pozn. překl. ↩︎

  153. Aufruf der Freien Vereinigung deutscher Gewerkschaften, 14. prosinec 1918, překlad vlastní z Bock Hans Manfred, Syndikalismus und Linkskommunismus von 1918-1923, Verlag, 1969 ↩︎

  154. Minimální program bylo původně označení ekonomické části volebního programu Francouzské dělnické strany, který společně vypracovali v Londýně v květnu 1880 na návštěvě u Marxe a Engelse Guesde a Lafargue. Dle Marxe i přes jeho protesty Guesde začlenil do textu „několik nesmyslů,… jako zákonné zajištění minimální mzdy…“. Pro Marxe nutnost „takov[ých] vnadid[el]“ představovala dětinskost francouzského proletariátu. Přesto pro Marxe byly „ve své ekonomické části jen požadavky, které opravdu vyrostly živelně přímo z dělnického hnutí“ a tedy šlo o „obrovský pokus strhnout francouzské dělníky z mlhavých výšek frází na půdu skutečnosti,“ což způsobilo „velké rozhořčení u všech těch francouzských šejdířů… a opozici anarchistů“. (Marx Frierichu Adolphu Sorgovi, 5. listopadu 1880, Marx Engels, Spisy, sv. 34) K samotnému programu – dle Marxe „velmi stručný dokument…, kde je v několika řádcích definován komunistický cíl“ – napsal Marx Úvod k programu Francouzské dělnické strany, kde píše: „…osvobození třídy výrobců je osvobozením všech lidí bez rozdílu pohlaví a rasy;… kolektivní osvojení [výrobních prostředků] může vzejít jedině z revoluční akce třídy výrobců – čili proletariátu – organizované ve zvláštní politickou stranu; …francouzští socialističtí dělníci, … si stanovili jako organizační a bojový prostředek jít do voleb s následujícím programem.“ (Marx, Úvod k programu Francouzské dělnické strany, Marx Engels, Spisy, sv. 19); pozn. překl. ↩︎

  155. Aufruf der Freien Vereinigung deutscher Gewerkschaften, 14. prosinec 1918, překlad vlastní ↩︎

  156. Tamtéž ↩︎

  157. Tamtéž ↩︎

  158. Roche Karl, Was wollen die Syndikalisten? Programm, Ziele und Wege der „Freien Vereinigung deutscher Gewerkschaften“, Berlin, 1919 ↩︎

  159. Rocker Rudolf, Prinzipienerklärung des Syndikalismus, 1919; jedná se o vypracovaný program na žádost komise, který byl přednesený jako referát na XII. syndikalistickém kongresu (FVdG), a který byl poté s mírnými úpravami přijat jako program nově vzniknuvší FAUD; pozn. překl. ↩︎

  160. Tamtéž, překlad vlastní ↩︎

  161. Tamtéž ↩︎

  162. Tamtéž ↩︎

  163. Tamtéž ↩︎

  164. „Jeden velký svaz“ je zásada původně amerických, nyní celosvětových, přestože převážně v anglicky mluvících zemích, Průmyslových dělníků světa, IWW, též označovanými jako wobblies, pozn. překl. ↩︎

  165. Statutenentwurf für die „Allgemeine Arbeiter­‑Union“, překlad vlastní z Bock Hans Manfred, Syndikalismus und Linkskommunismus von 1918-1923, Verlag, 1969 ↩︎

  166. Tamtéž ↩︎

  167. Tamtéž ↩︎

  168. Tamtéž ↩︎

  169. KAZ [Hamburg], č. 47, 1920, překlad vlastní z Bock Hans Manfred, Syndikalismus und Linkskommunismus von 1918-1923 ↩︎

  170. Tamtéž ↩︎

  171. Tamtéž ↩︎

  172. Aus Den Richtlinien Der Allgemeinen Arbeiter­‑Union Deutschlands je výtah, patrně z brožury Die Allgemeine Arbeiter­‑Union [revolutionäre Betriebsorganisation], kterou vydala v roce 1921 berlínská AAUD; citováno v Hans Manfred Bock, Syndikalismus und Linkskommunismus von 1918-1923; pozn. překl. ↩︎

  173. Tamtéž ↩︎

  174. Tamtéž ↩︎

  175. Tamtéž ↩︎

  176. Tamtéž ↩︎

  177. Tamtéž ↩︎

  178. Tamtéž ↩︎

  179. Tamtéž ↩︎

  180. Tamtéž ↩︎

  181. Tamtéž ↩︎

  182. Tamtéž ↩︎

  183. Tamtéž ↩︎

  184. Tamtéž ↩︎

  185. Tamtéž ↩︎

  186. Tamtéž ↩︎

  187. Tamtéž ↩︎

  188. Tamtéž ↩︎

  189. Tamtéž ↩︎

  190. Programm Der AAUD, prosinec 1920, pozn. překl. ↩︎

  191. Richtlinien Für Die Allgemeine Arbeiter­‑Union -Einheitsorganisation, Die Aktion, č. 41/42, 1921, překlad vlastní ↩︎

  192. Orientace na podnik/závod, pozn. překl. ↩︎

  193. Shop Stewards bylo hnutí řadových zástupců odborů na dílnách, pracovištích, v Británii, zvláště v Clydeside a Skotsku, během a po I. světové válce. Bojovalo za dělnickou kontrolu, proti neschopnosti tradičních odborových svazů a levicového parlamentarismu dosahovat jakéhokoli zlepšení pracovních podmínek. Podporovalo Říjnovou revoluci a usilovalo o vstup do III. Internacionály, avšak jako nestranická organizace jí byl vstup odmítnut. Nakonec došlo ke kompromisu ohledně vstupu do Rudé odborové internacionály. Toto hnutí, přestože bylo na lokální úrovni silné a schopné organizovat důležité stávky a revolty, bylo téměř omezeno na několik ekonomických odvětví. Pozn. překl. ↩︎