Vícečetné revoluce Internacionalistická komunistická strana (PCInt)

  1. Stanovisko komunistické levice se jasně odlišuje (stejně jako od eklektičnosti taktických manévrů strany) od hrubého zjednodušování problému ze strany těch, kteří celý boj redukují na stále a všude se opakující vzájemný protiklad dvou klasických tříd, které mají jednat samostatně. Strategie moderního proletářského hnutí má jasné a pevně dané rysy a platí pro každou z předpokládaných budoucích akcí a je třeba je vztáhnout k jednotlivým geografickým „oblastem“, na něž je rozdělen obydlený svět, a k jednotlivým časovým obdobím.

  2. První a klasická oblast, kde se ze vzájemného působení sil poprvé vyprofilovala nezvratná teorie o směřování socialistické revoluce, je Anglie. Od roku 1688 buržoazní revoluce potlačila feudální moc a rychle vymýtila feudální výrobní formy a od roku 1840 je možné stanovit marxistickou koncepci spolupůsobení tří základních tříd: buržoazního vlastnictví půdy - průmyslového, obchodního a finančního kapitálu - a proletariátu bojujícího s prvními dvěma.

  3. V západní Evropě (Francie, Německo, Itálie, méně významné země) probíhá buržoazní boj proti feudalismu od roku 1789 do roku 1871 a v podmínkách tohoto vývoje dochází ke spojenectví proletariátu s buržoazií, když se zbraní v ruce bojují za svržení feudální moci, přičemž dělnické strany již odmítají jakékoliv názorové zmatky spojené s ekonomickým a politickým velebením buržoazní společnosti.

  4. V roce 1866 se Spojené státy americké ocitly v podobné situaci jako západní Evropa po roce 1871, když vítězstvím nad otrokářským a venkovským Jihem zlikvidovaly neryzí kapitalistické formy. Od roku 1871 odmítali radikální marxisté v celém euroamerickém regionu jakékoli spojenectví a vytváření bloků s buržoazními stranami na jakémkoli základě.

  5. Situace před rokem 1871 uvedená v bodě 3 přetrvává v Rusku a dalších východoevropských zemích až do roku 1917 a vyvstává před nimi problém známý již z Německa roku 1848: rozpoutat dvě revoluce, a tím také bojovat za úkoly té kapitalistické. Podmínkou pro bezprostřední přechod k druhé, proletářské, revoluci byla politická revoluce na Západě, která však ztroskotala, přestože ruská proletářská třída si sama vybojovala politickou moc a několik let si ji udržela.

  6. Zatímco se dá dnes ve východní Evropě nahrazení kapitalistického způsobu výroby a směny za feudální považovat za dokončené, v Asii je revoluce proti feudalismu, a dokonce i proti starobylejším režimům, která je vedena revolučním blokem buržoazních, maloburžoazních a pracujících tříd, v plném proudu.

  7. Na základě dosud provedeného bohatého studia je zřejmé, že tyto pokusy o dvojí revoluci měly různé historické podoby: částečné vítězství a úplné vítězství, porážka na poli povstání a vítězství na poli ekonomicko-společenském a naopak. Zásadní je pro proletariát poučení z těchto polovičních revolucí a jich kontrarevolucí. Z řady příkladů, jsou klasické tyto: Německo po roce 1848: dvojí porážka povstání na straně buržoazie a proletariátu, společenské vítězství kapitalistických formy a postupné ustavování moci buržoazie. Rusko po roce 1917: dvojí vítězství povstání na straně buržoazie a proletářů (únor a říjen), společenská porážka socialistické formy, společenské vítězství kapitalistické formy.

  8. Rusko, alespoň pokud jde o evropskou část, má dnes již plně kapitalistickou strukturu výroby a směny, jejíž společenské fungování se politicky odráží ve straně a vládě, která se snaží o všechny možné strategie spojenectví s buržoazními stranami a státy na Západě. Ruský politický systém je úhlavním nepřítelem proletariátu a jakékoliv spojenectví s ním nepřichází v úvahu, přičemž platí, že vítězství kapitalistických forem výroby v Rusku je revolučním výsledkem.

  9. Pro ty asijské země, kde dosud převládá lokální zemědělské hospodářství patriarchálního a feudálního typu, je boj, a to i politický, „čtyř tříd“ článkem vítězství v mezinárodním komunistickém boji, byť se okamžitě objevují národní a buržoazní moci, a to jak z důvodu vznikání nových oblastí vhodných pro budoucí prosazování socialistických požadavků, tak z důvodu rán, které taková povstání a vzpoury způsobují euroamerickému imperialismu.