Návrat ke „katastrofismu“
Na úrovni všeobecné doktríny o historicko-společenském vývoji vedla nyní již úplná politická degenerace starého komunistického hnutí k zavržení Marxovy „katastrofické“ vize: ani třídní protiklady, ani střety mezi státy už – prý – nevyústí v násilný boj, v ozbrojený konflikt. V podstatě jde jak o perspektivu mezinárodního míru posvěceného mírovým soužitím, tak o perspektivu sociálního smíru garantovaného konzervativním a reakčním heslem „nové demokracie“ založené na „demokratickém plánování“, „strukturálních reformách“ a „boji proti monopolům“. Ve skutečnosti stalinský „komunismus“ a o to více poststalinský „komunismus“, není ničím jiným než obhajobou pokroku, neboť opěvuje zvyšování výroby a produktivity; není ničím jiným než obhajobou kapitalismu, neboť opěvuje zvyšování obchodu.
Tváří v tvář těmto postojům, které jsou pouhou a prostou kopií postojů „pokrokové“ buržoazie druhé poloviny 19. století, zůstávají marxistické postoje neměnné: v kapitalismu znamená zvyšování výroby a produktivity rostoucí vykořisťování práce kapitálem, neúměrný růst nezaplacené části práce, nadhodnoty. Spotřeba pracujících, „rezervní fond“, který si dělnická třída vytváří v individuální i společenské podobě (zabezpečení pro případ nemoci a ve stáří; rodinné právo atd.), mohou růst; ale stejně tak roste i podřízenost výrobce kapitálu a nejistota jeho postavení, spojená s vzestupy a pády tržní ekonomiky. Třídní antagonismus není vůbec oslaben; naopak, je vyhrocen k maximu.
Rozšiřování obchodu znamená rozšiřování nadvlády vyspělých zemí nad zeměmi méně rozvinutými a postupné zesilování přirozené konkurence mezi vyspělými zeměmi. Tím, že propojuje různé národy, různé kontinenty do osidel stále globálnější ekonomiky – což je skutečný, i když nedobrovolný výdobytek –, dialekticky představuje „negativní“ aspekt, který všichni její apologeti předstírají, že nevidí: připravování obchodní, posléze finanční a průmyslové krize, jejímž jediným východiskem může být dnes stejně jako včera pouze imperialistická válka. Navíc se dnes stále větší část výrobních sil promrhává bezesporu nejen ve výrobě „zboží a služeb“, kterou by „poctivý obchod“ a „k vzájemnému prospěchu“, toliko drahému oportunistům Západu a Východu, „obdaroval“ celé „lidstvo“, ale i ve výrobě ničivých zbraní, které mají mnohem více hospodářskou (odvětví akumulace absorbující nadvýrobu) než vojenskou funkci.
Tváří v tvář klasičtějším reformistickým argumentům poststalinismu zůstávají pozice revolučního marxismu stejné jako v době sociální demokracie: moderní kapitalismus v žádném případě necharakterizuje (toho si všiml už Engels!) „absence plánu“; ale ani samotné „plánování“, ať už je jakékoliv, v žádném případě nestačí k tomu, aby charakterizovalo socialismus. Ani (víceméně reálné) vymizení kapitalisty coby společenské postavy, které má charakterizovat dnešní ruskou společnost, nestačí jako důkaz odstranění kapitalismu jako takového (toho si všiml už Marx!), protože kapitalismus není nic jiného než redukce moderního pracujícího do postavení námezdního dělníka, a kde tento stav přetrvává, tam existuje i nadále.
Apologie kapitalismu a reformismus sociálnědemokratického typu, jejichž spojení je charakteristické pro „komunismus“ ruského či čínského stylu, je dokonce horší než klasický reformismus, jsou spojeny s poraženectvím, které jakožto psychologický a ideologický projev rozbití revoluční síly proletariátu dokonce znemožňuje vzpouru, kterou tato apologie a tento reformismus v určitých dělnických kruzích podněcují. Spočívá především v tom, že dělnické třídě upírá jakoukoli možnost překonat rozjitřenou konkurenci, která ji dnes rozděluje, vzbouřit se proti tyranii nutností vyvolaných kapitalistickou blahobytem, uniknout zpitomění vytvářeného buržoazní organizací péče o stránku ducha, tak těla, volného času, „kultury“, a ustavil se v revoluční stranu; a za druhé spočívá v tom, že implicitně či explicitně připouští, že pokrok ve zbrojení transformoval běžné nakládání s vojenským potenciálem společnosti vládnoucí třídou v její navždy nezničitelný monopol. Všechny tyto postoje znamenají vzdání se všech revolučních nadějí tváří v tvář faktické, ale pro nás historicky pomíjivé všemocnosti kapitálu. S takovými se setkáváme v každé epoše politické a společenské reakce (pověrčivý respekt k vojenské síle nepřítele, s nímž bojoval již Engels v době „konvenčních“ děl a kanonů; omezenecké opovržení či pohrdání „tupostí“, „nevědomostí“, „nedostatkem idealismu“ dělníků, s nimiž bojoval už Lenin a všichni revoluční militanti); ovšem každý z nich si vytváří své vlastní a nevyvratitelné důvody, proč v ně věřit (atomová a vodíková bomba nebo, jako v nejnovějších myšlenkových dílech lidí jako Marcuse a jemu podobných, nevyléčitelně zhoubná moc „konzumní společnosti“! ).
I v tomto zůstávají marxistické postoje stejné jako vždy: kapitalismus rozděluje, ale zároveň soustřeďuje a organizuje proletariát; a nakonec má soustředění navrch nad rozdělením. Kapitalismus korumpuje a oslabuje, ale aniž by to tak chtěl, revolučně vzdělává proletariát; a nakonec má takové vzdělávání navrch nad korupcí. Veškeré sofistikované produkty „průmyslu rozkoše“ jsou ve skutečnosti stejně bezmocné utišit rostoucí neduh společenského života (jak městského, tak venkovského), jako jsou tišící prostředky moderní medicíny bezmocné obnovit harmonii ve vztazích člověka kapitalistické společnosti k sobě samému a k ostatním, kterou „moderní život“ – tj. kapitalismus – ničí. Mnohem více než v tomto druhu korumpování spočívá síla kapitálu dnes stejně jako včera v drcení výrobce délkou dne, týdne, roku a pracovního života. Kapitalismus však musí tuto délku z podstaty věci historicky omezovat; dělá tak pozvolna, chabě, s neustálými kroky zpět, ale nemůže tak nečinit, a důsledky toho, jak Marx a Engels předvídali, budou nutně revoluční, uvážíme-li, že kromě toho je zároveň nucen školit (současně s jejich omamováním; proč ne?) ty, kteří se stanou jeho „hrobaři“. Ať už se tedy jedná o perspektivu bezprostředního výbuchu krize typu roku 1929, která by dnešního „zburžoaznělého dělníka“ redukovala do stavu proletáře, nebo o perspektivu dlouhé historické fáze expanze a „prosperity“, samotná dialektika současné společnosti brání každému, kdo otevřeně neholduje poraženectví, vyvozovat (jak to z různých úhlů pohledu dělají maoisté, castristé, guevaristé atd.) z dezorganizace proletariátu, definitivní dějinný ortel, „sociologicky determinovanou“ bezmocnost k znovuobnovení třídní strany a internacionály, a tedy nutnost, aby jiné společenské vrstvy nebo sociologické kategorie (rolníci, studenti atd.) zaujaly její místo na čele sociální revoluce.
O to absurdnější je domnívat se, že s převahou společenské moci, kterou samotný rozvoj kapitalismu dodává třídě námezdních pracujících, se tato třída stala bezmocnou uskutečnit první úkol každé sociální revoluce v dějinách: odzbrojit třídního nepřítele, totalitně si přivlastnit jeho vojenský potenciál.
Návrat k revolučnímu „totalitarismu“
Na politické a společenské úrovni se konečné vítězství demokratismu nad revoluční doktrínou proletariátu ve starém komunistickém hnutí projevilo tak, že se „odpor proti totalitarismu“ stal cílem proletariátu a všech společenských vrstev utlačovaných kapitálem.
Tato orientace, jejímž prvním dějinným projevem byl předválečný a válečný antifašismus, neušetřila žádnou ze stran napojených na Moskvu (nehledě na ty, které se vymanily z její kontroly, jako například čínská), což vedlo k negaci jedné strany, struktury, která byla v původu nepochybně komunistická a leninská, jakožto nezbytného vedení revoluce a proletářské diktatury. Zatímco v „lidových demokraciích“ takzvaného „socialistického tábora“ je moc v rukou lidových nebo národních „front“, tj. stran nebo „aliancí“, které výslovně ztělesňují blok více tříd, „komunistické“ strany operující v „buržoazním táboře“ se oficiálně zřekly doktríny revolučního třídního násilí jako jediné cesty k moci a diktatury vykonávané třídou prostřednictvím jedné komunistické strany jakožto jediného způsobu jejího udržení, a slibují dvoříce se socialistům, katolíkům a dalším partnerům debat „socialismus“ řízený společenstvím několika stran zastupujících „lid“. Taková orientace, kterou vítají všichni nepřátelé proletářské revoluce, neboť ve stalinisticky pojatém „komunismu“ je zavrženo vše, co připomíná zářný Rudý říjen, je nejen poraženecká, ale i iluzorní. Stejně jako si proletariát nečiní nárok na jakoukoli svobodu v rámci despotického režimu kapitálu, a proto si neosvojuje prapor demokracie, ani „formální“, ani „skutečné“, tak si jako nedílnou součást svého programu předsevzává potlačení všech svobod společenských skupin spjatých s kapitálem v rámci despotického režimu, který po uchopení moci prosadí vůči poražené třídě. Jestliže buržoazie skrývá svou diktaturu za demokratickou fikcí – podle níž se mají na politické scéně střetávat nikoli proti sobě stojící třídy, nýbrž svobodná a rovnoprávná individua „ve vzájemném dialogu“, a tento střet má být spíše střetem názorů než fyzických a společenských sil rozdělených neslučitelnými protiklady – komunisté, kteří, od dob Manifestu „nemají co skrývat“ otevřeně hlásají, že revoluční dobytí moci, nezbytný předstupeň k přetvoření společnosti, znamená zároveň totalitní nadvládu bývalé utlačované třídy, ztělesněné její stranou, nad bývalou vládnoucí třídou.
Antitotalitarismus je požadavkem těch tříd, které operují na stejném společenském základě jako kapitalistická třída (soukromé nakládání s výrobními prostředky a výrobky), ale které jsou jí neustále drceny; je to ideologie – společná pestrým hnutím „intelektuálů“, „studentů“ atd., jimiž je zamořena současná politická scéna – malé a střední městské a venkovské buržoazie, která lpí na mýtech o malovýrobě, suverenitě jednotlivce a „přímé demokracii“, o nichž ví, že jsou odsouzeny dějinami, ale které se přesto zoufale snaží zachránit. Je tedy buržoazní a proti chodu dějin, a z těchto dvou důvodů i protiproletářská. Krach maloburžoazie pod údery kladiva velkokapitálu je historicky nevyhnutelný a společensky představuje – kapitalistickým, brutálním a pomalým způsobem zároveň – krok k socialistické revoluci, neboť činí platným skutečný a jediný historický přínos kapitalismu: centralizaci výroby, zespolečenštění výrobní činnosti.
Proletariát, který v navrácení se (i kdyby to bylo možné) k méně koncentrovaným formám výroby nemůže nevidět odklon od svého vlastního historického cíle, jímž je zcela společenská výroba a společenské nakládání s výrobky, nepovažuje za svou povinnost ani obranu maloburžoazie proti velkoburžoazii (oba jsou stejnými nepřáteli socialismu), ani přijetí pluralismu a „polycentrismu“ v politice, které nemá důvod přijímat v ekonomické a společenské rovině.
Stejně jako je reakční heslo „boje proti monopolům“ na obranu malovýroby, jsou reakční i všechna ta hnutí, která – buď jako odraz maloburžoazních ideologií, nebo jako mylná reakce na zvrhávající se vývoj ruské revoluce (interpretovaný nikoli jako důsledek neúspěchu mezinárodního rozšíření proletářské revoluce a následkem toho opuštění komunistického internacionalismu, ale nastolení od samého počátku totalitní diktatury, tedy protidemokratické) – vidí revoluční proces jako postupné dobývání ostrůvků periferní „moci“ blíže neurčenými proletářskými organismy na základě podniků, vyjadřujících přízračnou „přímou demokracii“, (gramsciovská a ordinovská teorie továrních rad, současné tirády o všelijaké dělnické „moci“ a jiné), a přehlíží tak ústřední problém dobytí politické moci, zničení kapitalistického státu, a proto i strany jako centralizujícího orgánu třídy, anebo předkládají jako již uskutečněný „socialismus“ systém založený na síti „samosprávných“ podniků, z nichž každý vypracovává svůj plán prostřednictvím podobných orgánů „rozhodování zdola“ (jugoslávská teorie samospráv), čímž ničí v základech možnost oné „kontrol[y] společenské výroby společenskou předvídavostí“, kterou Marx označil za „politickou ekonomii dělnické třídy“ a která je uskutečnitelná pouze překonáním autonomie základních výrobních článků kapitalistické ekonomiky a „slepé nadvlády“ trhu, v němž nacházejí svůj jediný, chaotický a nepředvídatelný spojovací prvek.
Před ani po uchopení moci, ať už v politice nebo v ekonomice, revoluční proletariát nečiní a ani nemůže činit žádné ústupky antitotalitarismu, další verzi onoho idealistického a utopického antiautoritářství, které Marx a Engels odsuzovali ve své dlouhotrvající polemice s anarchisty a které jak Lenin ve Státu a revoluci prokázal, se snoubí s gradualistickým a demokratickým reformismem. Ve vztahu k malovýrobcům nebude socialistický proletariát uplatňovat takovou krutost jako kapitalismus v celých svých dějinách; ale ve vztahu k malovýrobě a jejím politickým, ideologickým a náboženským reflexům bude jeho činnost neskonale rozhodnější, rychlejší a zkrátka totalitní. Proletářská diktatura ušetří celý lidský druh nekonečné masy násilí a utrpení, které v kapitalismu tvoří jeho denní chléb, ale bude toho schopna právě proto, že nebude váhat použít sílu, pohrůžky a v případě nutnosti i nejrozhodnější represi proti jakékoli společenské skupině, velké či malé, která jí bude bránit v plnění jejího historického poslání.
Závěrem lze říci, že ten, kdo spojuje představu socialismu s jakoukoli formou liberalismu, demokratismu, organizace továrních rad, lokalismu, systému více stran nebo ještě hůře s odmítáním strany vůbec, jak to různými způsoby činí „protiruské“ proudy, které se vytvořily uvnitř dělnického hnutí v důsledku hrůzné stalinské buržoazní kontrarevoluce, se staví mimo běh dějin, mimo cestu vedoucí k obnově totalitně komunistické strany a internacionály.
Návrat k internacionalismu
Od roku 1848, tedy od chvíle, kdy se objevilo to, co ne náhodou bez národního vymezení nese název Manifest Komunistické strany, jsou komunismus a boj za revoluční přeměnu společnosti z definice mezinárodní a internacionalistické: „Dělníci nemají vlast“; „Spojená akce, alespoň civilizovaných zemí, je jednou z prvních podmínek osvobození proletariátu“.
Při svém založení v roce 1864 Mezinárodní dělnické sdružení vepsalo do svých všeobecných stanov poznatek, že „dosud všechno úsilí o dosažení tohoto velkého cíle končilo nezdarem pro nedostatek solidarity mezi dělníky různých pracovních odvětví v každé zemi a protože neexistoval bratrský svazek mezi dělnickou třídou v různých zemích“, a důrazně prohlásilo, „že osvobození práce není otázka ani místní, ani národní, nýbrž sociální, týká se všech zemí, kde existuje moderní společnost, a nelze ji vyřešit bez praktické i teoretické spolupráce nejvyspělejších zemí“. V roce 1920 Komunistická internacionála, zrozená z dlouhého boje světové internacionalistické levice za přeměnu imperialistické války ve válku občanskou, ať už v nejdemokratičtějších republikách, v nejautokratičtějších impériích nebo v nejkonstitučnějších a nejparlamentnějších monarchiích, převzala a přijala za své stanovy První internacionály a prohlásila, že „nová dělnická internacionála se ustavuje k organizaci společných akcí proletářů různých zemí směřujících k jedinému cíli, kterým je svržení kapitalismu, nastolení diktatury proletariátu a mezinárodní republiky sovětů za účelem úplného odstranění tříd a uskutečnění socialismu, této první etapy komunistické společnosti“ a dodala, že „organizační aparát Komunistické internacionály musí zajistit pracujícím každé země možnost kdykoli získat co největší myslitelnou pomoc od organizovaných proletářů ostatních zemí“.
Nit této velké tradice byla přetržena v prvním meziválečném období společným působením teorie a praxe „socialismu v jedné zemi“ a nahrazení boje za demokracii proti fašismu za boj za diktaturu proletariátu. První direktiva odpoutala osud vítězné revoluce v Rusku od osudu proletářského revolučního hnutí na celém světě a podmínila jeho vývoj měnícími se diplomatickými a mocenskými zájmy sovětského státu; druhá, tím, že rozdělila svět na fašistické a demokratické země a přikázala proletářům nacházejícím se v totalitních režimech, aby bojovali proti své vládě ne za revoluční dobytí moci, ale za obnovení demokratických a parlamentních institucí, a proletářům nacházejícím se v demokratických režimech, aby bránili své vlády a v případě potřeby za ně šli do války proti svým bratrům na druhé straně hranice, svázala osud dělnické třídy s osudem jejich „vlasti“ a jejich buržoazních institucí.
Rozpad Komunistické internacionály v průběhu druhé světové války byl logickým vyústěním tohoto obratu v doktríně, strategii a taktice. Z nového imperialistického masakru vznikly ve východní Evropě státy, které si říkají socialistické, ale srdnatě hlásají a brání svou národní „suverenitu“; které si říkají bratrské, ale jsou izolovány horlivě střeženými hranicemi; které se označují za členy „socialistického tábora“, ale jsou rozděleny hospodářskými spory, k jejichž řešení, když dosáhnou bodu krajního napětí, zbývá jen použití hrubé síly (Maďarsko, Československo), nebo které tam, kde není možný vojenský zásah, vedou k hlubokým rozporům jako v případě Číny a Jugoslávie. Strany, které se ještě nedostaly k „moci“, se zase hlásí k vlastní „národní cestě k socialismu“ (což je pro všechny jedna a tatáž cesta zřeknutí se revoluce a diktatury proletariátu a naprostého příklonu k demokratické, parlamentní a reformistické ideologii) a prezentují se v hrdé obraně vlastní autonomie vůči ostatním „sesterským“ stranám jako dědicové nejčistších politických a vlasteneckých tradic svých buržoazií, připraveny zvednout – řečeno Stalinovými slovy – prapor, který buržoazie odhodila.
V takové situaci se internacionalismus proměnil v ještě prázdnější a rétoričtější frázi než slova o „mezinárodním sbratření národů“, která Marx v Kritice gothajského programu ostře vytýkal německé dělnické straně jakožto „vypůjčená od buržoazní Ligy míru a Svobody“. Žádná mezinárodní solidarita není možná – a žádná skutečná mezinárodní solidarita se ve skutečnosti už nikdy neprojevila, a to ani v dobách silného společenského napětí (stávky horníků v Belgii, stávky dokařů v Anglii, vzpoury černých proletářů v americkém automobilovém průmyslu, francouzská generální stávka 1968 atd.) – od chvíle, kdy se vyhlásilo, že každý proletariát a „komunistická“ strana musí řešit a jedině on, ona, je „kompetentní řešit“ své osobité problémy, a každý, každá, z nich se na svém „soukromém“ písečku staví do role obránce institucí a tradic vlasti, národního hospodářství, a dokonce i „posvátných hranic“. Ostatně k čemu je takový ne ve slovech, ale „faktický“ (Lenin), internacionalismus, když poselstvím „nových stran“ světu je to o mírovém soužití a vzájemném soutěžení mezi kapitalismem a „socialismem“?
Proletářské hnutí se v plné šíři svých dějinných charakteristických rysů obrodí pouze za předpokladu, že uzná, že cesta k jeho osvobození je v každé zemi jedna a tatáž a že jedna a tatáž musí být i jeho strana – co se týče doktríny, zásad, programu a praktických norem činnosti –, nikoliv plodem míšení chaoticky neslučitelných programů, „nýbrž spolehlivým a organickým překonáním všech partikulárních podnětů vyvolaných zájmy proletářských uskupení, odlišitelných podle profesních kategorií a národnostní příslušnosti, v sjednocenou sílu působící směrem ke světové revoluci“ (Politická platforma strany, 1945).
Stejně krutě se rezignace komunistického hnutí na své mezinárodní revoluční úkoly odráží v naprostém a hanebném opuštění klasického postoje marxismu tváří v tvář povstaleckým bojům kolonizovaných národů proti imperialistickému útlaku, bojům, které v období po druhé světové válce nabyly krajně násilných projevů, zatímco byl proletariát imperialistických metropolí zbaběle zapřažen do vleku buržoazní „obnovy“. Tváří v tvář ozbrojeným bojům kolonizovaných národů, které již po první světové válce otřásaly imperialismem, nastínil v roce 1920 druhý kongres Komunistické internacionály a první kongres národů Východu grandiózní perspektivu jednotné světové strategie, která by spojila defétismus společenského povstání v kapitalistických metropolích s národním povstáním v koloniích a polokoloniích. Toto povstání, politicky řízené nově vzniklými buržoaziemi kolonií, ačkoli sledovalo buržoazní cíl národní jednoty a nezávislosti, ale v politické situaci, ve které „[o]tázka proletářské revoluce se dostává nyní prakticky na pořad dne v celé řadě států“ (Lenin), a kdy na jedné straně aktivní zasahování do boje politicky a organizačně nezávislými nově vzniklými komunistickými stranami v čele gigantických mas dělníků a rolníků a na straně druhé ofenzíva metropolitního proletariátu proti baštám kolonialismu mohla umožnit svržení národně-revolučních stran a přeměnu původně buržoazních revolucí v revoluce proletářské podle Marxem načrtnutého schématu permanentní revoluce, kterou bolševici uskutečnili v polofeudálním Rusku v roce 1917. Ústředním bodem této strategie byl a nemohl nebýt právě revoluční proletariát „civilizovanějších“, tj. ekonomicky vyspělejších zemí, protože jen a pouze jeho vítězství by umožnilo ekonomicky zaostalým zemím kolonizovaného světa překonat historické znevýhodnění, které spočívalo v jejich zaostalosti: metropolitní proletariát, ovládnuv moc a výrobní prostředky na Západě, by sdílel tyto prostředky s ekonomikami bývalých kolonií prostřednictvím „světového hospodářského plánu“, který, ač jednotný jako ten, k němuž kapitalismus již směřuje, by na rozdíl od kapitalismu neměl zapotřebí utlačovat nebo dobývat, vyhlazovat nebo vykořisťovat; i kolonizované země by díky „podřízení bezprostředních zájmů zemí, ve kterých zvítězila revoluce, obecným zájmům revoluce na celém světě“ dospěly k socialismu, aniž by musely projít hrůzami kapitalistické fáze, jež by byla tím krutější, čím více by byly nuceny podnikat kroky k tomu, aby se dostaly na úroveň vyspělejších ekonomik.
Od let 1926–1927, kdy se rozhodovalo o osudu čínské revoluce, nenechal oportunismus z této impozantní konstrukce kámen na kameni. V koloniích se takzvané komunistické strany, zejména po druhé světové válce, ani zdaleka „nestavěly do čela vykořisťovaných mas“, aby tak uspíšily jejich odtržení od beztvarého bloku více tříd utvořeného pod praporem národní nezávislosti, ale dostaly se do vleku domácí buržoazie a dokonce i „protiimperialistických“ feudálních tříd a potentátů, nebo když se chopily moci, hlásily se k politickému programu konstituční, parlamentní a vícestranické demokracie a „zapomněly“ na to „stav[ět] do popředí otázku vlastnictví“ a přinejmenším přistoupit ke konfiskaci bez náhrady obrovských pozemků vlastníků půdy (životně spjatých s obchodní a průmyslovou buržoazií a jejím prostřednictvím i se samotným imperialismem), a nikdy nestavěly mladý, ale zocelený a silně koncentrovaný místní proletariát do čela rolnických a poloproletářských mas, žijících po staletí v naprosté bídě, aby společně setřásly jho kapitálu. V imperialistických metropolích se naopak zřekly zásad násilné revoluce a proletářské diktatury, a vzhledem k tomu, že klesly ještě níže než reformisté z Druhé internacionály, omezily se ve Francii během poslední části alžírské války za nezávislost stejně jako v Americe během války ve Vietnamu k volání po „míru“ a „jednání“ a k požadavkům na svých vládách na ono „formální a čistě oficiální uznání rovnosti a nezávislosti“ nově ustavených národů, jež Třetí internacionála prohlásila za pokrytecké heslo „buržoazních demokratů vydávajících se za socialisty“.
Důsledkem této naprosté ztráty marxistické perspektivy dvojích revolucí bylo a je, že gigantický revoluční potenciál, který byl obsažen ve velkolepých a často krvavých povstáních, jejichž břímě nesly vždy a pouze miliony chudých proletářů a rolníků, byl promarněn: ve formálně nezávislých zemích jsou nyní u moci chamtivé, zkorumpované a parazitické buržoazie, které se spojují se včerejším „nepřítelem“, imperialismem, tím ochotněji, čím více si uvědomují hrozbu, která vyvstává ze strany vykořisťovaných mas ve městech a na venkově; současně se v bývalých metropolích nijak dotčený kapitál prostřednictvím „pomoci“, půjček a obchodu se surovinami a hotovými výrobky vrací do zemí, z nichž byl potupně donucen odejít. Paralýza proletářského a komunistického revolučního hnutí v baštách imperialismu zároveň zavdávala a zavdává zdánlivé historické ospravedlnění zdegenerovaným maoistickým, castrovským a guevarovským teoriím, které poukazují na fantaskní rolnické, lidové nebo libertariánské revoluce jako na jediné možné východisko ze světového marasmu legalistického a pacifistického reformismu. A právě to je výsledek, ke kterému vedlo a muselo vést opuštění vytyčené linie internacionalismu.
Ale stejně jako je internacionalismus, od něhož se distancovaly strany, které se hlásí k Moskvě nebo Pekingu, předurčen znovu povstat, protože je pevně zasazen do reality stále globálnější ekonomiky a systému obchodu, tak i konec prosazování národního zřízení, které v koloniích upevnilo jednotnou frontu všech tříd, jejich nucenou industrializaci; rychlou proměnu jejich politických a společenských uspořádání, nemůže nenavrátit otázku třídního boje a proletářské diktatury všude na světě na pořad dne; to od nynějška poukazuje na úkol Mezinárodní komunistické strany pomoci nedávno ustavené místní dělnické třídě takzvaného třetího světa definitivně odpoutat svůj osud od vládnoucích společenských vrstev a zaujmout své těžce vydobyté místo ve světové armádě komunistické revoluce.
Návrat ke komunistickému programu
Na programové úrovni se naše pojetí socialismu liší od všech ostatních tím, že předpokládá nutnost předběžné násilné revoluce, zničení všech institucí buržoazního státu a vytvoření nového státního aparátu řízeného v opačném směru prostřednictvím jedné strany: strany, která připravila, sjednotila a dovedla k vítězství proletářské útoky na starý režim.
Ale stejně jako odmítáme koncepci postupného a pokojného přechodu od kapitalismu k socialismu bez politické revoluce, tj. bez zničení demokracie, odmítáme i anarchistickou představu, která redukuje úkoly revoluce na svržení stávající státní moci. Pro ortodoxní marxismus otevírá politická revoluce novou společenskou epochu, jejíž hlavní fáze je třeba nově definovat:
1) Přechodná fáze
Politicky se vyznačuje diktaturou proletariátu; ekonomicky přežitím forem specificky spojených s kapitalismem: obchodní distribuce produktů, byť i velkého průmyslu, a v některých odvětvích, zejména v zemědělství, parcelová výroba. Tyto formy lze překonat pouze díky despotickým opatřením proletářské moci: podřízením jejímu řízení všech odvětví, která již mají společenský a kolektivní charakter (velký průmysl, velké zemědělství, velký obchod, doprava atd.); vytvořením rozsáhlého distribučního aparátu nezávislého na soukromém obchodu, ale nadále fungujícího, alespoň zpočátku, podle obchodních kritérií. V této fázi však převažuje úkol vojenského boje nad úkolem hospodářské a společenské reorganizace, pokud se třída, která je vnitřně poražena a zvenčí ohrožována, navzdory všem rozumným předpokladům, nevzdá veškerého ozbrojeného odporu.
Délka trvání této fáze závisí na jedné straně na velikosti obtíží, které bude třída kapitalistů schopna vyvolat revolučnímu proletariátu, a na druhé straně na rozsahu reorganizační práce, která je nepřímo úměrná stupni, kterého ekonomika a společnost v každém odvětví a v každé zemi dosáhly, a proto ve vyspělejších zemích probíhá snadněji.
2) Nižší fáze socialismu (nebo socialistická fáze)
Dialekticky vychází z prvního. Její charakteristiky jsou následující: proletářský stát nyní disponuje veškerým směnitelným produktem, i když stále existuje sektor malovýroby; to je podmínkou přechodu k distribuci, která již není peněžní, ale stále si zachovává směnný charakter, protože rozdělování produktů výrobcům závisí na jejich pracovním výkonu, který se uskutečňuje prostřednictvím pracovních poukázek, jež jsou jeho osvědčením. Tento systém se zásadně liší od systému námezdního práce, kde se nakládá s dělníkem v závislosti na hodnotě jeho pracovní síly a kde se mezi životem jednotlivců a možnostmi a bohatstvím společnosti rozevírá stále větší propast: protože mezi potřebami a jejich uspokojením nestojí nic jiného než povinnost pracovat pro všechny schopné jedince, stává se každý pokrok společnosti, který v kapitalistickém režimu vyrůstá v nepřátelskou sílu vůči třídě výrobců, vůči proletariátu, okamžitě prostředkem emancipace celého druhu. Stále však máme co do činění s formami přímo zděděnými z buržoazní společnosti: „Totéž množství práce, jaké dal společnosti v jedné formě, dostane zpátky v jiné formě… Rovné právo je tu tedy – v zásadě – stále ještě buržoazní právo, ačkoli zásada a praxe nejsou už na štíru, zatímco při směně zboží dochází ke směně ekvivalentů jen v průměru, a ne v každém jednotlivém případě. Přes tento pokrok nepřekračuje toto rovné právo stále ještě buržoazní meze. Právo výrobců je úměrné práci, kterou dodávají“ (Marx: Kritika gothajského programu). Práce se především nadále jeví jako společenské omezení, avšak stále méně a méně utlačující, a to v míře, v jaké se zlepšují všeobecné pracovní podmínky.
Na druhé straně skutečnost, že proletářský stát disponuje hlavními výrobními prostředky, umožňuje (po drakonickém potlačení všech neužitečných nebo protispolečenských hospodářských odvětví, které začalo již v přechodné fázi) urychlený rozvoj odvětví zanedbávaných kapitalismem, jimiž jsou především bydlení a zemědělství; ba co víc, umožňuje geografické přeuspořádání výrobního aparátu, které v konečném důsledku povede k odstranění antagonismu mezi městem a venkovem a k ustavení jednotného výrobního celku přinejmenším v kontinentálním měřítku. Umožňuje také začlenění drobných výrobců do společenské výroby díky výhodám, které jim proletářský stát umožní, pokud přijmou přechod k vyspělejším a koncentrovanějším formám výroby, až bude disponovat faktickým monopolem průmyslové výroby.
Nakonec všechen takto dosažený pokrok představuje odstranění všeobecných podmínek, které na jedné straně připoutávají ženské pohlaví k neproduktivním a drobným domácím pracím a na druhé straně odsuzují celou skupinu výrobců k čistě manuálním činnostem, čímž se intelektuální práce stává společenskou výsadou a celé dědictví vědeckého poznání je postoupeno jediné společenské třídě. Takto se naskýtá perspektiva nejen zrušení tříd v jejich příslušných vztazích k výrobním prostředkům, ale také vymizení pevného přidělování konkrétních společenských úkolů určitým skupinám lidí.
3) Vyšší fáze socialismu (neboli komunistická fáze)
Pokud plní tyto úkoly, pro které vznikl a které překračují rámec jeho historické funkce zamezovat a potlačovat pokusy o znovunastolení kapitalismu, má stát tendenci zaniknout jakožto stát, tj. coby nadvláda nad lidmi, a proměnit se v pouhý aparát pro správu záležitostí. Toto odumírání je spojeno s vymizením rozlišitelných a protichůdných tříd ve společnosti, a probíhá tedy s přeměnou víceméně drobného rolníka (nebo řemeslníka) v plnohodnotného průmyslového výrobce. Tak se dostáváme do stadia vyššího komunismu, které Marx charakterizuje takto: „Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem – teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“.
Tento velký historický úspěch přesahuje zničení antagonismů mezi lidmi, jejichž důsledkem byl neklid, „všeobecná, konkrétní, věčná“ nejistota (Babeuf), úděl člověka v kapitalistické společnosti; je podmínkou skutečné nadvlády společnosti nad přírodou, toho, co Engels nazval „přechodem z říše nutnosti do říše svobody“, v níž se rozvoj lidských sil poprvé stává cílem lidské činnosti sám o sobě. Tehdy se rovněž ve společenské praxi podaří vyřešit všechny rozpory tradičního teoretického myšlení, „mezi existencí a podstatou, mezi zpředmětněním sebepotvrzením, mezi svobodou a nutností, mezi individuem a rodem“ (Marx), takže komunismus si zaslouží označení, které pro něj použili zakladatelé vědeckého socialismu, totiž že je „vyřešenou záhadou dějin“.