Teze o roli komunistické strany v proletářské revoluci Třetí internacionála

Přijato II. kongresem Komunistické internacionály, 1920

Před světovým proletariátem stojí rozhodující boje. Éra, ve které nyní žijeme, je obdobím otevřených občanských válek. Blíží se rozhodující hodina. Prakticky v každé zemi, kde existuje značné hnutí pracujících, se dělnická třída musí se zbraněmi v rukou vypořádat s řadou prudkých bojů.

Dělnická třída nyní potřebuje více než kdy dříve silnou organizaci. Aby se připravila na tento rozhodující boj, musí pracovat neúnavně a aniž by ztratila jedinou drahocennou hodinu.

Pokud by v době Pařížské komuny (1871) měla dělnická třída disciplinovanou komunistickou stranu, jakkoli by byla malá, bylo by první hrdinské povstání francouzského proletariátu mnohem silnější a mohlo by se vyhnout mnoha chybám a nedostatkům. Boj, kterému dnes proletariát čelí za jiné dějinné situace, bude mnohem osudnější než ten v roce 1871.

Proto II. světový kongres Komunistické internacionály obrací pozornost revolučních dělníků celého světa k následujícím bodům:

1. Komunistická strana je částí dělnické třídy, a to nejpokročilejší, nejuvědomělejší, a tedy nejvíce revoluční. Procesem spontánní volby je komunistická strana utvářena nejlepšími, nejuvědomělejšími, nejoddanějšími a nejprozíravějšími dělníky. Komunistická strana nemá jiných zájmů, než jsou zájmy dělnické třídy jako celku. Komunistická strana se odlišuje od dělnické třídy jako celku v tom, že má jasnou nejvšeobecnější představu o celé dějinné trajektorii dělnické třídy a snaží se, na každém kroku této dráhy, bránit zájem dělnické třídy jako celku, a nikoli jejích jednotlivých skupin nebo odvětví. Komunistická strana je organizační a politický aparát, který používá nejvyspělejší část dělnické třídy k tomu, aby vedla proletářské a poloproletářské masy po správné cestě.

2. Dokud proletariát nedobude státní moc a jednou provždy neupevní svou vládu tak, že bude pevně zabezpečen proti znovunastolení moci buržoazií, bude mít komunistická strana ve svých organizovaných řadách jen menší část dělníků. Před dobytím moci a během přechodného období může komunistická strana za příznivých okolností uplatňovat nesporný ideologický a politický vliv na všechny proletářské a poloproletářské vrstvy obyvatelstva, nemůže je ale sjednotit organizačně ve svých řadách. Teprve poté, co proletářská diktatura zbavila buržoazii tak mocných prostředků vlivu, jako je tisk, školy, parlament, církev, administrativní aparát apod. a až poté, co konečná porážka buržoazního zřízení bude všem jasná, tak teprve pak začnou všichni nebo téměř všichni dělníci vstupovat do řad komunistické strany.

3. Pojetí třídy a strany je potřeba od sebe jasně odlišit. Členové “křesťanských” a liberálních odborů Německa, Anglie a dalších zemí jsou nepochybně součástí dělnické třídy. A není pochyb, že více či méně početné skupiny dělníků, kteří stále následují Scheidemanna, Gomperse a podobné, jsou také součástí dělnické třídy. Za určitých dějinných okolností je docela možné, že uvnitř dělnické třídy bude existovat velmi mnoho reakčních skupin. Úkolem komunismu není přizpůsobit se těmto zaostalým částem dělnické třídy, ale pozvednout celou dělnickou třídu na úroveň komunistického předvoje. Směšovat mezi těmito dvěma pojmy – strana a třída – může vést k těm největším chybám a nejhoršímu zmatení. Je například jasné, že dělnické strany měly, navzdory pocitům a předsudkům určité části dělnické třídy během imperialistické války, s těmito náladami a předsudky za každou cenu bojovat tím, že by hájily historické zájmy proletariátu, což by od této proletářské strany vyžadovalo vyhlásit válku této válku.

Při vypuknutí imperialistické války v roce 1914 se strany sociál-zrádců ve všech zemích, které podporovaly buržoazii svých “vlastních” zemí, vždy ospravedlňovaly, že jednají v souladu s vůlí dělnické třídy. Jenže zapomněly, že i kdyby to byla pravda, úkolem proletářské strany v takové situaci má být postavit se proti pocitům většiny dělníků a navzdory všemu hájit historické zájmy proletariátu. Stejně tak na konci 19. století ruští menševici té doby (tzv. ekonomisté) odmítali otevřený politický boj proti carismu s tím, že dělnická třída ještě není jako celek zralá na to, aby pochopila nutnost politického boje.

Obdobně pravicové křídlo německých Nezávislých vždy odůvodňovalo svá nerozhodná a polovičatá jednání “vůlí mas”, aniž by pochopilo, že strana existuje právě proto, aby masy vedla a ukázala jim cestu.

4. Komunistická internacionála je neochvějně přesvědčená, že selhání starých “sociálně demokratických” stran Druhé internacionály nemůže být za žádných okolností představováno jako krach proletářských stran obecně. Období bezprostředního boje za diktaturu proletariátu podnítilo zrod nové světové strany proletariátu, komunistickou stranu.

5. Komunistická internacionála rozhodně odmítá názor, podle kterého může proletariát dovést svou revoluci do konce, aniž by měl vlastní nezávislou politickou stranu. Každý třídní boj je politickým bojem. A cílem tohoto boje, který se nevyhnutelně mění v občanskou válku, je dobytí politické moci. Ta nemůže být dobyta, organizována a řízena jinak, než pouze prostřednictvím politické strany. Pouze má-li proletariát ve svém čele organizovanou stranu kovanou zkušenostmi, která sleduje jasně definované cíle a má program s konkrétními opatřeními pro blízkou budoucnost jak na poli vnitřní, tak i zahraniční politiky, pak se dobytí politické moci ukáže být ne nahodilou a dočasnou epizodou, ale výchozím bodem pro trvalou práci na budování komunistické společnosti ze strany proletariátu.

Tento samotný třídní boj vyžaduje rovněž centralizaci a sjednocené směřování nejrůznějších forem proletářského hnutí (odbory, družstva, tovární výbory, vzdělávací činnost, volby atd.). Takovýmto koordinačním a řídicím centrem může být pouze politická strana. Odmítnout vytvořit a posílit takovou stranu a podřídit se jí se rovná odmítnout jednotu vedení jednotlivých bojujících složek proletariátu, které jednají na různých bitevních polích. Třídní boj proletariátu vyžaduje intenzivní agitaci, která objasňuje jednotlivé fáze boje z jediného hlediska a směřuje pozornost proletariátu v každém daném okamžiku na jisté úkoly, které se dotýkají celé třídy. To nejde provést bez centralizovaného politického aparátu, tj. bez politické strany.

Propagace revolučních syndikalistů a přívrženců Průmyslových dělníků světa (IWW) proti nutnosti nezávislé dělnické strany proto objektivně nepomáhala a nepomáhá ničemu než podpoře buržoazie a kontrarevolučních “sociálních demokratů”. Ve své propagandě proti komunistické straně, kterou chtějí nahradit samotnými odborovými organizacemi nebo beztvarými “všeobecnými” dělnickými svazy, se syndikalisté a IWW blíží k nepokrytým oportunistům.

Po porážce revoluce z roku 1905 obhajovali ruští menševici po mnoho let myšlenku tzv. dělnického kongresu, který měl nahradit revoluční stranu dělnické třídy. Žluťáčtí “syndikalisté” všeho druhu v Anglii a Americe kážou dělníkům o vzniku beztvarých dělnických svazů nebo neurčitých sdruženích čistě parlamentní podoby, které by zaujaly místo politické strany, a přitom ve stejnou chvíli provádějí naprosto buržoazní politiku. Revoluční syndikalisté a IWW se snaží bojovat proti diktatuře buržoazie, ale neví jak. Nevidí, že dělnická třída je bez nezávislé politické strany orgánem bez hlavy.

Revoluční syndikalismus a proud inspirovaný IWW znamenají krok vpřed jen ve srovnání se starou, zatuchlou, kontrarevoluční ideologií Druhé internacionály. Ale ve srovnání s revolučním marxismem, tj. s komunismem, je revoluční syndikalismus a tendence okolo IWW krokem zpět. Prohlášení “levých” komunistů z Komunistické dělnické strany Německa (KAPD) na jejich zakládajícím kongresu z dubna, že zakládají stranu, která ale “není stranou v obyčejném smyslu”, je ideologická kapitulace vůči zmíněným reakcionářským názorům syndikalismu a proudům okolo IWW.

Při pouhé generální stávce, pouhou taktikou “sedět se založenýma rukama”, nemůže dělnická třída dosáhnout vítězství nad buržoazií. Proletariát se musí uchýlit k ozbrojenému povstání. Kdokoli to pochopil, tak musí také pochopit, že organizovaná politická strana je nezbytná, že beztvaré dělnické svazy nestačí.

Revoluční syndikalisté mluví často o důležité roli, kterou může hrát rozhodná revoluční menšina. A touto skutečnou menšinou dělnické třídy, menšinou, která je komunistická, která chce jednat, která má program a která má za cíl organizovat boj mas – tou je právě komunistická strana.

6. Nejdůležitějším úkolem skutečné komunistické strany je udržet vždy co nejtěsnější kontakt s nejširšími masami proletariátu. Aby k tomu došlo, musí být komunisté také činní ve sdruženích, které, přestože nejsou stranickými organizacemi, pokrývají svým členstvem velké skupiny proletariátu, jako jsou v různých zemích sdružení válečných invalidů, výbory kampaně “Ruce pryč od Ruska” v Anglii, spolky proletářských nájemníků atd. Zvláště důležitý je ruský příklad takzvaných “nestranických” konferencí dělníků a rolníků. Tyto konference jsou organizovány prakticky ve všech městech, v každé dělnické čtvrti a také na venkově. Na volbách do těchto konferencí se účastní nejširší masy včetně zaostalých pracujících. Na pořad jednání jsou zařazeny nejdůležitější otázky – zásobování potravinami, bydlení, vojenská situace, vzdělávání, aktuální politické úkoly atd. Komunisté co nejvíce uplatňují svůj aktivní vliv na tyto “nestranické” konference a daří se jím to ve prospěch strany s velkým úspěchem.

V těchto širších organizacích pracujících považují komunisté za svůj nejdůležitější úkol provádět systematicky provádět organizační a vzdělávací práci. Ale aby byla tato práce úspěšná, aby se zabránilo nepřátelům revolučního proletariátu v ovládnutí těchto širokých dělnických organizací, musí komunističtí dělníci, ti, kteří již nabyli třídního vědomí, mít svou vlastní nezávislou úzce a pevně stmelenou komunistickou stranu, která jedná vždy organizovaně a která je schopná při každé události a jakékoli podobě hnutí, reprezentovat všeobecné zájmy komunismu.

7. Komunisté se v žádném případě nevyhýbají masovým dělnickým organizacím, které jsou politicky neutrální, nemají stranický charakter, a to přestože by měly naprosto reakční charakter (žluťácké nebo křesťanské odborové svazy atd.); komunisté se jich nepřestanou účastnit a využívat je. Uvnitř nich komunistická strana neustále provádí svou propagandu a neúnavně přesvědčuje dělníky o tom, že myšlenka politické nestranickosti jakožto principu je záměrně povzbuzována mezi dělníky buržoazií a jejími přisluhovači, aby je odklonila od organizovaného boje za socialismus.

8. Staré “klasické” rozdělení dělnického hnutí do tří projevů – strana, odbory a družstva – je očividně překonané. Proletářská revoluce v Rusku vytvořila klíčovou formu proletářské diktatury – sověty. Nové rozdělení, ke kterému všude přikročíme, je: 1. strana, 2. dělnické rady (sověty), 3. výrobní sdružení (odborové svazy). Avšak jak dělnické rady, tak i revoluční odborové svazy musí být neustále a systematicky vedeny stranou proletariátu, tedy komunistickou stranou. Organizovaný předvoj dělnické třídy, tedy komunistická strana, musí vést boje celé dělnické třídy v hospodářské a politické oblasti, stejně jako v oblasti vzdělávání, musí být oživujícím duchem v rámci svazů a dělnických rad, stejně jako v každém jiném druhu proletářské organizace.

Nástup sovětů jako historické zásadní formy diktatury proletariátu nijak nezmenšuje vedoucí úlohu komunistické strany v proletářské revoluci. Když němečtí “leví” komunisté říkají (viz jejich výzva k německému proletariátu z 14. dubna 1920 podepsaná “Komunistickou dělnickou stranou Německa”), že “rovněž strana se musí stále více přizpůsobovat sovětské myšlence a nabýt proletářského charakteru” (Kommunistische Arbeiterzeitung č. 54), tak je to zmatené vyjádření představy, že má komunistická strana splynout se sověty a že sověty mohou nahradit komunistickou stranu. Tato myšlenka je zásadně nesprávná a reakční.

V dějinách Ruské revoluce bylo období, kdy sověty byly proti proletářské straně a podporovaly politiku zástupců buržoazie. To platí rovněž pro Německo. A totéž je možné i v jiných zemích.

Aby mohly sověty splnit svou dějinnou úlohu, je nezbytná silná komunistická strana, strana, která se nejen “nepřizpůsobuje” sovětům, ale bude mít vliv na to, že se sověty nebudou “přizpůsobovat” buržoazii a bělogvardějské sociální demokracii, strana, která prostřednictvím svých frakcí v sovětech dokáže, že jsou to sověty, které následují komunistickou stranu.

Navrhuje-li někdo, aby se komunistická strana “přizpůsobovala” sovětům, vidí-li někdo v takové adaptaci strany posílení jejího “proletářského charakteru”, tak poškozuje jak stranu, tak sověty a nebyl schopný pochopit význam strany ani sovětů. Čím silnější bude strana, jenž vytvoříme v kterékoli zemi, tím dříve “sovětská myšlenka” zvítězí. V dnešní době mnoho německých “nezávislých” a dokonce i pravicových socialistů přiznává verbální podporu “myšlence sovětů”. Zabránit těmto elementům, aby překroutily myšlenku sovětů, dokážeme pouze tehdy, pokud budeme mít silnou komunistickou stranu, která dokáže na politiku sovětů uplatňovat rozhodující vliv a směřovat ji.

9. Komunistická strana je pro dělnickou třídu nepostradatelná nejen před a při dobytí moci, ale i poté, co dojde k přenesení moci do rukou dělnické třídy. Dějiny Komunistické strany Ruska, která je u moci téměř tři roky, ukazuje, že úloha komunistické strany poté, co dělnická třída uchopí moc, nezeslábne, ale naopak se výrazně zvýší.

10. V okamžiku dobytí moci proletariátem zůstává jeho strana i nadále jen částí dělnické třídy – ale je to právě tato část dělnické třídy, která zařídila vítězství. Po dobu dvou desetiletí v Rusku a po řadu let v Německu bojovala komunistická strana nejen s buržoazií, ale také s oněmi “socialisty”, kteří jsou zástupci buržoazního vlivu na proletariát, a přijala do svých řad nejzarytější, nejbystřejší a nejvyspělejší bojovníky dělnické třídy. Pouze v případě existence takové disciplinované organizace nejlepší části dělnické třídy, je možné překonat všechny těžkosti, před kterými bude stát dělnická diktatura následující den po vítězství. Organizace nové proletářské rudé armády, skutečné ničení buržoazního státního aparátu a jeho nahrazení prvními prvky nového proletářského státního aparátu, boj proti úzkoprsé tendenci závodní správy výroby existující mezi skupinami dělníků, boj proti “lokálpatriotismu” a “regionalismu”, vytvoření prostoru pro realizaci nové pracovní disciplíny – to všechno jsou oblasti, ve kterých má Komunistická strana rozhodující slovo. A její členové musí svým živoucím příkladem inspirovat a vést nejširší masu dělnické třídy.

11. Potřeba politické strany proletariátu zmizí pouze s úplným zrušením tříd. Je možné, že se na cestě k tomuto konečnému vítězství komunismu historický význam těchto tří základních forem proletářské organizace současné doby (strana, sověty, svaz výrobců) promění a že postupně vykrystalizuje jediný typ dělnické organizace. Komunistická strana se však rozpustí úplně v dělnické třídě až tehdy, když komunismus přestane být cílem, za který je třeba bojovat, a když se stane celá dělnická třída komunistickou.

12. Druhý kongres Komunistické internacionály by měl nejen potvrdit historické poslání komunistické strany obecně, ale rovněž ukázat mezinárodnímu proletariátu, byť jen v obecných obrysech, jakou komunistickou stranu potřebujeme.

13. Komunistická internacionála je toho názoru, že zejména v období proletářské diktatury musí být komunistická strana postavená na základech neochvějného proletářského centralismu. Pro úspěšné vedení dělnické třídy v drsné a dlouhotrvající občanské válce musí komunistická strana ustavit i ve svých vlastních řadách železnou vojenskou kázeň. Zkušenost ruské Komunistické strany, která po tři roky vedla dělnickou třídu v občanské válce, ukázala, že bez přísné disciplíny, bez úplné centralizace a bez úplné soudružské důvěry všech stranických organizací v ústředí strany je vítězství pracujících nemožné.

14. Komunistická strana musí být vybudována na základě demokratického centralismu. Základní předpoklady demokratického centralismu spočívají na tom, že orgány vyšší úrovně strany jsou voleny těmi nižším, že všechny instrukce vyšších orgánů jsou kategoricky a nezbytně závazné pro ty nižší; dále na přítomnosti silného jádra strany, jehož autoritu v období mezi kongresy strany uznávají všichni z vůdčích představitelů bez výjimky a bezpodmínečně.

15. Důsledkem “stavu obležení”, který vyhlásila buržoazie komunistům, bylo, že řada komunistických stran v Evropě a Americe musela vést svůj život v ilegalitě. Za těchto okolností je možné, že může být případně narušeno toto obecné pravidlo voleb, a že budou muset řídicí stranické orgány, tak jak tomu bylo v Rusku, mít právo bez řádných voleb přibrat do těchto orgánů nové členy. Za “stavu obležení” není komunistická strana schopná přistoupit k demokratickému referendu v každé závažné otázce (jako to navrhuje skupina amerických komunistů); místo toho musí dát strana řídicímu orgánu právo přijímat v krizových případech důležitá rozhodnutí závazná pro všechny členy strany.

16. Prosazovat v současné době širokou “autonomii” pro místní stranické organizace pouze oslabuje řady komunistické strany, podkopává její schopnost jednat a napomáhá rozvoji maloburžoazních, anarchistických a narušujících tendencí.

17. V zemích, ve kterých se u moci stále nachází buržoazie nebo kontrarevoluční sociální demokracie, se komunistické strany musí naučit systematicky kombinovat legální a ilegální činnost. Legální práce musí být vždy pod skutečnou kontrolou ilegální strany. Komunistické parlamentní frakce a skupiny působící jak v centrálních, tak i místních institucích státu musí být zcela pod kontrolou strany jako celku bez ohledu na to, zda strana v daném okamžiku operuje legálně nebo ilegálně. Ti, kteří působí pod jakýmkoli mandátem a kteří se jakýmkoli způsobem odmítnou podřídit straně, musí být ze strany vyloučeni.

Legální tisk (noviny a vydavatelství) musí být zcela a bezpodmínečný podřízen celé straně a jejímu ústřednímu výboru. V tomto bode nejsou přípustné žádné ústupky.

18. Základním pilířem celé organizační činnosti komunistické strany musí být vytvoření komunistických buněk všude, kde se nachází proletáři a poloproletáři, a to i tehdy, kdyby jich bylo malé množství. V každém sovětu, v každé odborové organizaci, v každém družstvu, továrně, v každé radě nájemníku, byt by se jednalo o tři lidi, kteří sympatizují s komunismem, musí být okamžitě vytvořena komunistická buňka. Jen semknutá organizace komunistu je to, co umožňuje, aby se předvoj dělnické třídy stal představitelem celé třídy a ta jej následovala. Všechny buňky komunistické strany, které pracují v nestranických organizacích, musí být bezpodmínečný podřízeny organizaci strany jako celku bez ohledu na to, zdali strana v daném okamžiku působí legálně nebo ilegálně. Komunistické buňky musí operovat v přísné hierarchické součinnosti, dle co nejpreciznějšího systému.

19. Téměř všude se komunistická strana rodí jako městská strana, jako strana průmyslových dělníků žijících převážný ve městech. K zajištění a urychlení vítězství dělnické třídy se komunistická strana musí stát stranou nejen měst, ale i venkova. Komunistická strana musí vést svou propagandu a provádět svou organizační práci mezi zemědělskými dělníky a malými a středními rolníky. Komunistická strana musí věnovat organizování komunistických buněk na venkove zvláštní pozornost.


Mezinárodní organizace proletariátu muže být silná pouze, pokud právě popsané představy o úloze komunistické strany budou přijaté ve všech zemích, kde komunisté žijí a bojují. Komunistická internacionála zve na svůj kongres každou odborovou organizaci, která se hlásí k jejím zásadám a která je připravená rozejít se s žluťáckou odborovou internacionálou. Komunistická internacionála zorganizuje sekci Internacionály složenou z rudých odborových svazu, které uznávají komunistické principy. Komunistická internacionála nebude odmítat spolupracovat s jakoukoli nestranickou organizací dělníků, která je ochotná vést seriózní revoluční boj proti buržoazii. Zároveň ale nikdy nepřestane zdůrazňovat pracujícím celého světa:

1. Komunistická strana je hlavní a primární prostředek osvobození dělnické třídy. Nyní musíme mít ve všech zemích nejen pouhé skupiny nebo tendence, ale komunistickou stranu.

2. V každé zemi musí existovat pouze jedna komunistická strana.

3. Komunistická strana musí být postavena na předpokladu nejpřísnější centralizace a v době občanské války musí v jejích radách být nastolena vojenská kázeň.

4. Tam, kde se nachází tucet proletářů nebo poloproletářů, musí komunistická strana mít svou organizovanou buňku.

5. V každé nestranické organizaci musí být buňka komunistické strany, která je striktně podřízena straně jako celku.

6. Přestože pevně a neústupně hájí program a revoluční taktiku komunismu, musí být Komunistická strana vždy co nejtěsněji spojena s širokými dělnickými organizacemi a musí se vyvarovat sektářství a stejně tak absenci zásad.